Je pondělní večer a já se brodím oficiálními statistikami právě skončených voleb do Evropského parlamentu. Zatímco mé rybářské holinky monotónně čvachtají v kalužích procent, snažím se ze stohu statistik vyždímat alespoň malou nápovědu, zda do bruselského politického rybníka vyšleme nějakou pořádnou štiku a nebo zda do něho vypustíme jen hejno poplašených mřenek. Ale ať to sčítám jak to sčítám, z té hory čísel a prognóz se stále ozývá jen jeden dominantní motiv. Mocné desetimilionové zívnutí. Jinak se ta volební účast nazvat nedá.
Všechno zlé je ale k něčemu dobré. Znatelně pokleslá čelist českého voliče a evidentní nutkání zakrýt si ústa dlaní mi vnukla nápad jak se ubránit plíživé kolonkizaci starého kontinentu. My ty bruselské kolonkizátory z jejich postů prostě vyzíváme. Ano, vyzíváme. A nebude to ani tak těžké. Shromáždíme se před budovou zastupitelství Evropské komise v Praze a budeme zívat tak dlouho, dokud její členové nedostanou rozum (nejlépe selský, v horším případě bruselský). A nezapomeňte - kdo nezívá s námi, zívá proti nám!
Já vím, existují i ostřejší formy lidového odboje. Místo vyzívání bychom evropské úředníky mohli z jejich křesílek například vyštípat. Jenže od dob Mahátma Gándhího se otevřené násilí v politice příliš nenosí a taková nelegální štípačka by se při troše zlé vůle dala klasifikovat jako ublížení na těle, popřípadě jako útok na veřejného činitele. Nebo obojí. Zívání je oproti tomu nenásilné, bezbolestné a administrativně neprůstřelné. Neznám žádnou evropskou zemi, kde by existovala byť jen jediná vyhláška proti zívání na veřejných prostranstvích. A ještě jedna výhoda mě teď napadá: na rozdíl od protestní hladovky se při protestní zívačce můžete klidně cpát klobáskami. Jen musíte dávat pozor, aby vám je při obzvlášť procítěném zívnutí vítr nevyfoukl z huby.
A tak teď každé ráno kroutím před zrcadlem tlamou, abych si uvolnil čelisti a mohl se co nejdříve stát platným členem světového zívačského hnutí. Za pomoci školního úhloměru vsunutého do dutiny ústní si nedočkavě přeměřuji úhel mezi horním a dolním patrem a s radostí konstatuji, že ještě 15 stupňů a budou mi závidět i hroši v trojské ZOO. Pak už si jen do ruksaku sbalím budík, prášky na spaní, humanitární knedlík, polštářek pod hlavu a plyšového medvídka zívala - a hurá na akci do Bruselu!
Nejspíš si teď myslíte, že zívání coby forma politického protestu náleží k aktivitám pošetilým či snad přímo donkichotským. Ale není tomu tak - politické zívání má ve světě hlubokou tradici. Například Jenna Bush (dcera bývalého amerického presidenta) se na protest proti reakční politice svého tatíka odvážila zívat přímo při jeho inauguraci. A jak jí to panečku slušelo. Statečný čin této mladé ženy mne inspiroval natolik, že jsem se rozhodl přijmout počeštěnou formu jejího jména (Jenna) za uměleckou přezdívku a jen co dopiluji těch 15 stupňů tak budu všechny své zívací protesty realizovat pod pseudonymem Jéňa.
Do té doby si budu s chutí prozpěvovat alespoň starý známý evergreen: "Zívám rád a je to na mě doufám znát".
(Agentura Střelená Kachna)