O Červené Kalkulce
Jako většina začínajících strážců veřejného pořádku i Kalkulka zahájila svoji profesionální dráhu u dopravní policie. Každý den pilně přepočítávala pokuty, dobíjela vybité pendreky a cídila radary. Jelikož ale v té době také dospívala v ženu, probouzely se v ní kromě různých ušlechtilých ideálů také takové ty normální potřeby jaké máme my všichni - obyčejní smrtelníci. A tak jen co odpoledne dopucovala poslední radar - hupky šupky - hned pelášila na místní nudistickou pláž, kde zasněně pozorovala jak chlapci dospívají v muže. Ti, kteří už dospěli dostatečně na Kalkulku rozverně volali: "Kalkulko, Kalkulko, pojď se podívat - my už jsme taky chlupatý". Kalkulka se smála, jakože ona i opakovanému žertu rozumí a pokračovala dál. Zjistila totiž, že v křovinách za pláží lehává zkušený opilec Rumcajs se svojí ženou Nymfo-Mankou a tak je potajmu špízovala a jejich milostné hrátky pozorovala policejním triedrem. Jednoho krásného dne to však její služební píle nevydržela a Kalkulka k dovádějící dvojici přistoupila a přísně povídá: "Ale, ale, pane řidiči, copak nevidíte, že je tady zákaz stání?" Pan Rumcajs se přikryl novinami a začal nesrozumitelně blekotat, ale to už se Kalkulka za svoji horlivost zastyděla a tak rychle dodala: "No, pro dnešek z toho nic dělat nebudu, ale ty ojetý gumy už příště nechci ani vidět, pane řidiči" - a chvatným krokem se ubírala zpátky. Celá z té příhody zčervenala a na pláži na ni puberťáci povykovali: "Kalkulko, Kalkulko, skoč se do vody opláchnout - jsi celá umatlaná od stranické legitimace". Měla z toho ostudu po celém městečku.
Kalkulka ovšem na lidské drby nedala a dál se pečlivě věnovala svojí kariéře, protože to jednou chtěla dotáhnout alespoň na majora Zemana. A tak posilovala, chodila na kurzy střelby a četla Sherlocka Holmese. Obzvláště ráda běhávala pro kondici v lese. Tam sice žila spousta zlých vlků, ale Kalkulka měla přes tepláky obvykle přehozený služební samopal, takže se ničeho bát nemusela. To spíš zvířátka si na ni musela dávat pozor. Několika ještěrkám při joggingu ušlápla ocásek a dvěma zvědavým zajícům, okounějícím podél pěšinky, vykopla přední zuby. A nejen zvířátka si před ní nebyla jistá. Párkrát se pokusila zmermomocnit i myslivce Neposedu, který již nějakou dobu vzněcoval její mladistvou fantazii.
Marná sláva, tělu neporučíš. Jednou když doběhla k posedu, kde se mladý hajný krčil na číhané, Kalkulka odhodila tepláky i morální zábrany a docela sprostě na něj volala: "Hej, obušku, z pytle ven!" Její hlas se nesl dubinou tak silně, až se červenaly všechny jahody a maliny na pasece a myslivec pak měl po lese takovou ostudu, že si na něho zvířátka ukazovala pacičkami a zpoza buku na něho posměšně pokřikovala "Pyj, Bušku, pyj, dnes cosi zvíš". A to nebylo všechno - za měsíc se situace opakovala, s tím rozdílem, že Kalkulka zanechala neúčelného halekání, docela chladnokrevně myslivce z posedu sklepala a už už se chystala na něho aplikovat nějakou rumcajsovinu. Myslivec se naštěstí rychle vzpamatoval, nahmátl kus dřevěného zábradlí a Kalkulku, snažící se ho hanebně zneužít, přetáhl po hlavě. Než se hárající nešťastnice vzpamatovala, myslivec se sebral a pelášil pryč. Když se tohle dozvěděla zvířátka, tak se smála, až se popadala za bříška a hned po celém lese umístila cedulky: "Nedotýkati se ani myslivců spadlých na zem". Tohle už bylo moc i na ty nejotrlejší orgány a tak v zájmu nastolení pořádku dostala Kalkulka stranickou důtku, myslivec nový visací zámek na posed a zvířátka zákaz shromažďování v lese.
Pohádky ale samozřejmě nekončí stranickou důtkou a tak se Kalkulka nad sebou pouze trochu zamyslela, zjistila, že zamýšlení nemá v popisu práce a život šel dál. Kalkulka pomalu stoupala po služebním žebříčku, myslivec se oženil a znuděná zvířátka se dala na kondiční turistiku. Kalkulka je chodila pravidelně kontrolovat, zda necupkají v protisměru a při jedné takové obhlídce narazila na vypelichaného vlka. Vlk si stěžoval, jak se ten život těžce stíhá, protože teď musí například donést své babičce k narozeninám košík s vlčími laskominami a tak nebude mít čas dojít si do čistírny pro nový kožich. Kalkulka chápavě pokývala hlavou a řekla, že takhle bez pořádného kožichu ale chodit nemůže, že na to jsou paragrafy a že za exhibicionismus je až 5 let - což je pro vlka, milé děti, takřka doživotí. A protože se z ní po stranické důtce stala dobračka, nabídla se, že košík babičce zanese sama. S tím se rozloučili a vlk odklusal do města.
Během cesty si Kalkulka říkala 'Copak má asi babička dobrého?' a nahlédla do košíku. Na vrchu zahlédla drcenou majoránku a hned si pomyslela, liška mazaná, že ta by jí mohla pomoci při jejím vytouženém služebním postupu na majora. Celý sáček si nasypala do pusy. A protože už měla i hlad a potřebovala majoránku něčím zajíst, tak si sedla na pařez a sežrala babičce všechno. Když dorazila do vlčí chaloupky, babička ji přívětivě přivítala: "I propáníčka, to jsou k nám hosti - copak jsi mi přinesla dobrého, dcerunko?" Kalkulce najednou přišlo trapné že nic a tak vytáhla služební pistoli a vlčí babičku zastřelila. A protože měla ještě pořád hlad, tak si ji upekla v troubě a sežrala ji i s chlupama. Ale co čert nechtěl, za chvíli uviděla jak se k chaloupce z lesa blíží vlk, naparující se ve vyčištěném kožichu. Hbitě na sebe mrskla babiččin klobouk a brýle a vklouzla do postýlky zrovna v okamžiku, kdy vlk vběhl do dveří.
Ten se za nimi prudce zastavil a začal si babičku z dálky nedůvěřivě prohlížet:
"Babičko, jak to že máš tak malé uši?", zeptal se překvapeně.
"No to abych tě hůře slyšela", snažila se Kalkulka napodobovat babiččin hlas.
"A babičko, jak to že máš takové malé oči?"
"No přece abych tě hůře viděla."
"A babičko, proč máš tak malý čenich?"
"Protože tě už nemůžu ani cejtit!", odsekla Kalkulka, neboť jí vlkovo vyptávání začalo lézt na nervy a kromě toho o vlkovi všichni věděli, že si nemyje nohy a tak výjimečně nemusela lhát.
"A babičko, proč máš tak malé zuby?" pokračoval vlk.
"Aby se měli hloupí vlci na co ptát", měla už na jazyku Kalkulka, ale ovládla se a pokračovala babiččiným hlasem: "Přece abych tě mohla hůře sežrat".
Dementnímu vlkovi ale ještě pořád nic nedocházelo a tak se ptal nevzrušeně dál.
"A babičko, proč máš tak malé tlapky?"
"Přece abych tě mohla hůře obejmout" - to už zase nelhala, protože kdo by taky rád vlka objímal, viďte děti.
"A babičko, proč máš tak málo chlupů?"
"Protože se každý den holím", snažila se Kalkulka vlka vypudit nesmyslnými odpověďmi. Jenže marně.
"A babičko, proč máš tak malé nožičky?"
"Abych tě mohla lépe kopnout do břicha", řekla už namíchnutá Kalkulka natvrdo.
"A babičko, jak to, že nemáš vůbec žádný vocas?"
Tak tohle už bylo i na Kalkulku moc.
"Sprosťáku!", zaječela a slezla z postele.
"A vůbec - mě už tahle pitomá pohádka stejně nebaví", dodala naštvaně, práskla dveřmi a odešla do služby.
(Pohádky pro malou čarodějnici - 1992)
Jan Řeháček
Jaro: das ist nur die erste Phase
Jaro má v našem parku tři fáze, které jsem výstižně pojmenoval: první, druhá a třetí. Toto je svědectví o první z nich. Můžeme s ním nesouhlasit, můžeme proti němu protestovat, ale to je asi tak vše, co s tím můžeme dělat, Járo.
Jan Řeháček
A je po Velikonocích. A nejen po nich.
Globální kotlík zavěšený nad ohněm inkluze a diversity pomalu vytlačuje národní státy, vyrůstající ze sdíleného kulturního podhoubí. Tomuto trendu se nově přizpůsobuje i řada českých svátků s jejichž novelizací vás chci seznámit.
Jan Řeháček
Impresionisté na hladině
Když se na podzim objevily barvy na stromech, všiml jsem si, že se občas zrcadlí v našem potoce či rybníčku. Tak jsem na ně zamířil objektiv a vyšly z toho roztěkané výtvarné kreace, za které by se nemusel stydět ani Claude Monet.
Jan Řeháček
AI Art: co už umí a co ještě ne
Loni jsem trochu experimentoval s malířskými schopnostmi tehdy nastupující generativní AI Art. Letos, za dlouhých zimních večerů jsem si na to vzpomněl a napadlo mne podívat se, jak moc za ten rok AI pokročila. Nu, posuďte sami.
Jan Řeháček
Není větvička jako větvička
Stromy a jejich rozeklaná větvoví jsou sochařská díla. V létě to ale nepoznáte, protože přírodní majstrštyky zakrývá koruna. Jakmile ale podzim povolá svá vojska zpět do zálohy, ladná elegance dřevěných křivek vystoupí do popředí.
Jan Řeháček
Co rok dal
Začátek nového roku je tradičně příležitostí k ohlédnutí za rokem starým, takže jsem prohrábl archív a vylovil z něho pár fotografií z našeho parku, které si nenalezly cestu do některého z předchozích tématických blogů.
Jan Řeháček
Politické školení mužstva: Pyšná princezna
Roto končit! Pozor! (vejde útvarový politruk) Soudruzi vojáci, kapitál se potácí. Ale sám se nám na smetiště dějin nevypotácí. My mu musíme co, soudruzi? No? Nikdo? No, my mu musíme pomoci, vy hlavy hovězí!
Jan Řeháček
Ten podzim se nám hezky vybarvil
Každý podzim je v našem parku trochu jiný. Stromy, které by loni přešminkovaly i šestnáctku před prvním rande, jsou letos pobledlé jako Rusalka. A ty, které se zprvu barevně upejpaly, se najednou utrhly z řetězu. Jak řezníkův pes.
Jan Řeháček
Paroháčů je letos dost
Srnka je v našem parku jako houska na krámě. Zato setkání s jelenem si člověk musí považovat. Letos jsem ale náhodou objevil, kde se srocují: na záložním travnatém parkovišti, kterému se říká Gil's Hill, těsně před západem slunce.
Jan Řeháček
Chřadnoucí prales - pod vodou i nad ní
O korálovém útesu se říká, že je to "dešťový prales" oceánu. Biodiversita, kterou reprezentuje je ohromující. Totéž platí i o jeho suchozemském ekvivalentu. Bohužel, oba ekologické systémy se dostávají na seznam ohrožených druhů.
Jan Řeháček
Letní kvítí
Primární sezónou květů je sice jaro, ale ani léto není v našem parku z pohledu barev úplná nuda. Tady je malá fotovonička složená z příspěvků místní flory. Aneb kdo nekvete s námi, kvete proti nám.
Jan Řeháček
Plody léta
Léto je časem zrání a ani v našem parku tomu není jinak. Zajímavé plody nabízí říše rostlinná i živočišná. Tady je malý průřez letošní nabídkou: asijské maliny, kuriózní houby a malí mývalové. Ceny jsou mírné: léto létá zdarma.
Jan Řeháček
Kvetoucí fuga (Beethoven)
V Beethovenově Misse Solemnis nalezneme spoustu skrytých drahokamů, které zde leží prakticky nepovšimnuty, protože celková hudební struktura této Mše je na první poslech naprosto neprůstřelná. Jedním z nich je fuga v závěru Creda.
Jan Řeháček
Sovy a supi
V našem parku také poletuje spousta zajímavých ptáků. Tak jsem jich pár vyfotil. Sovy jsou sice nočními živočichy, ale na jaře se občas dají zastihnout i za denního světla. A za pár šupů k nim přihodím ještě pár supů. Ať nežeru.
Jan Řeháček
Vlčí západy
Při procházkách naším parkem občas fotím západy slunce z vyvýšeného travnatého parkoviště zvaného Gil's Hill. Říkám jim Vlčí západy. Jednak proto, že mají zhusta barvu vlčích máků a jednak proto, že náš park se jmenuje Vlčí past.
Jan Řeháček
Za devatero fotkami: Malebné peklo
Já to tušil, že jednou skončím v pekle. Jen jsem si představoval, že vstup bude mít z nějaké islandské sopky. Houbeles! Jeho vchod se nalézá poblíž vesničky Medkovy Kopce nedaleko Hlinska. "Lasciate ogne speranza, voi ch'intrate".
Jan Řeháček
Sedm divů jara
Po dlouhém barevném půstu zimní šedi působí návrat jarní kavalerie jako zjevení. V našem parku v tomto období kvete několik dřevin, s jejichž uměleckými kreacemi bych vás v tomto blogu rád seznámil. Matička příroda dokáže kouzlit.
Jan Řeháček
strž
V dnešním pokračování poetického cyklu "Bez básně a Hany" se nedozvíme jakou krevní skupinu mají nejraději novozélandští upíři a zda je tuna pampeliškového chmýří těžší než sbírka maturitních příkladů z matematiky.
Jan Řeháček
Devět zastavení času
Příroda se mění pomalu, ale jistě. Den ze dne nic nepostřehnete, ale když se na známá místa vrátíte za pár týdnů, naleznete desítky drobných změn. Tak jsem se na třech místech našeho parku devětkrát zastavil, abych je zachytil.
Jan Řeháček
Cesta do hlubin duše (Beethoven)
Lidská duše je odvěkou hádankou, na které si vylámaly zuby celé generace psychologů, teologů a filosofů. Tajuplný komplex uvnitř každého z nás. Pro mne je definicí lidské duše Beethovenův 14. smyčcový kvartet cis moll, op. 131.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 402
- Celková karma 19,53
- Průměrná čtenost 920x