Dvě věže (Beethoven)

21. 11. 2014 9:09:09
Představte si, že se díváte na Pána prstenů a televize z časových důvodů vypustí prostřední díl trilogie: Dvě věže. Na jedné straně se vlastně ani nic moc nestane...

...v prvním díle si uděláte solidní obrázek o problému a o hlavních protagonistech příběhu a v posledním díle se dozvíte jak to všechno dopadlo. Na druhé straně ale musíte uznat, že divák fajnšmekr bude u obrazovky citelně ochuzen. Prostřední díl je místem kde zápletka houstne, postavy se vyhraňují, konfliky prohlubují. Ano, v principu můžeme Pána prstenu pochopit i bez shlédnutí druhého dílu, ale přijdeme tím nejen o jemné tkanivo logických souvislostí, ale i o přirozenou dynamiku celého příběhu.

Podobné je to s Beethovenovou Devátou symfonií. Kdykoliv ji poslouchám, znovu a znovu žasnu nad obrovským rozdílem mezi perspektivou prvních tři vět a perspektivou finále. Jako bych slyšel začátek a konec epické trilogie, jejíž prostřední díl byl z dramaturgických důvodů vypuštěn. Ten rozdíl v charakteru vyprávění a v jeho celkovém tónu má jednoduchou příčinu. Devátá vznikala souběžne s dalším chorálním veledílem, Slavnostní mší D dur (Missa solemnis). Podle mého soudu je Missa solemnis tím scházejícím prostředním dílem - je duchovním očistcem, pozvedávajícím umělcovo vnímání na vyšší hladinu prožitku. 

Ve starém americkém filmu Desatero přikázání (Cecil DeMille - 1956) je slavná scéna, ve které Mojžíš vystoupí na horu Sinaj, kde se mu zjeví Bůh v podobě hořícího keře. Charlton Heston, představující Mojžíše, skvěle zahrál ten hluboký spirituální přerod, který se během scény v jeho duši odehraje. Na horu vystoupí Mojžíš jako obyčejný muž - silný a černovlasý - ale z hory se vrátí jako vyvolený prorok - osvícený a lehce prošedivělý. Při návratu ze Sinaje ho pozoruje jeho žena Sephora a přítel Joshua a z jejich úhlu pohledu se Mojžíšova proměna musí jevit jako mystérium. Stejně tajemná jako by viděli jen první a třetí díl trilogie (výstup na horu a sestup z ní), ale díl prostřední - Mojžíšovo setkání s Bohem - zůstal jejich zraku zcela skryt. Jenže právě v něm je uschován klíč k jeho transformaci.

Podobným vývojem prošel Beethoven v průběhu Deváté symfonie. Když sedíte v koncertním sále, vidíte Mojžíše stoupat nahoru (první tři věty) a posléze scházet dolů (finále), ale neslyšíte nic z toho, co se odehrálo na hoře Sinai. Ten vyrovnaný nadhled, který čiší z Ódy na radost, nevyvěrá z vnitřní logiky předchozích tří vět, jak by se na první pohled mohlo zdát. Vyvěrá z obrovského myšlenkového zápasu, který Beethoven svedl v sesterské Misse solemnis. Existuje totiž jediný způsob jak takovou nadpozemskou perspektivu získat. Musíte se - stejně jako Michelangelo - na několik let připoutal řetězem ke stropu Sixtinské kaple a tam si to za pomoci štětce vyříkat se svým Bohem.

Tato vokální díla jsou siamská dvojčata. Je-li Missa solemnis křížovou cestou do hlubin lidské duše, je Devátá symfonie jejím vzkříšením a vykoupením. Missa je bez Deváté jen samoúčelnou disputací; Devátá bez Missy je toliko líbivou pouťovou atrakcí, fanfárou zavěšenou do vzduchoprázdna. V Misse solemnis bojuje Beethoven o nalezení sebe sama v Bohu a Boha v sobě samém. Jeho hluboce prožitá a osobní výpověď je kronikou dlouhé vnitřní války, jejíž poslední a vítěznou bitvou je právě Finále Deváté. Závěrečná zkouška dospělosti.

Ona i obyčejná maturita je ale víc než jen půlhodinka na potítku a pár minut zápasu s jednotlivými otázkami. Maturita znamená také hodiny strávené nad učebnicemi, zmatené tápání ve vlastní neurovnané mysli, náhlá probuzení uprostřed noci s pocitem intelektuálního zmaru i mihotavou záři pochopení probleskující na obzoru. Je-li Devátá závěrečnou zkouškou, je Missa solemnis přípravou na ni.

Každý správný chrám má mít dvě věže. Pro příklady nemusíme chodit daleko - Týnský chrám na Staroměstském náměstí, chrám svaté Ludmily na Náměstí míru (úvodní snímek) nebo katedrála Notre Dame v Remeši jsou dostatečně známé. Nemá smysl dohadovat se, která z věží je pro výsledný architektonický dojem důležitější. Jedna bez druhé je jen neúplným torzem. A tak je tomu i s oběma chorálními díly Ludwiga van Beethovena. Mše i symfonie jsou jedním tělem. Severní a jižní střelkou téhož morálního kompasu.

Před několika lety se u nás v jednom místním kině hrála kompletní Tolkienova trilogie. Trvala s přestávkami skoro celý den, ale přesto se na ní sešel dostatek diváků. Mám podobný sen. Více než polovinu života si přeji slyšet obě Beethovenova díla v jednom koncertním provedení. Konečně vidět tuto velkorysou katedrálu v její úplnosti a přirozené kráse. A není to až tak za vlasy přitažené, jak si možná myslíte. Při prvním provedení (7. května 1824) se společně s Devátou hrály i tři části z Missy: Kyrie, Credo a Agnus Dei.

Představoval bych si to představení asi takhle:

1. Devátá (první věta - Allegro)
2. Devátá (druhá věta - Scherzo)
3. Devátá (třetí věta - Adagio)
x. přestávka
4. Missa solemnis (Kyrie)
5. Missa solemnis (Gloria)
6. Missa solemnis (Credo)
7. Missa solemnis (Sanctus)
x. přestávka
8. Missa solemnis (Agnus Dei)
9. Devátá (Finále - Óda na radost)

Takový pořádek by měl výhodu, že fanfára hrůzy ze začátku čtvrté věty (Schreckensfanfare) by nás nevytrhla ze sladkého snění Adagia, což mi vždycky připadlo poměrně brutální a neorganické, ale rozezněla by se nad doutnajícím bojištěm Agnus Dei - v jeho nejvypjatějších místech skoro slyším Beethovenův hlas: "Eloi, Eloi, lama sabachthani" (Bože, bože, proč jsi mne opustil?). Ochromující disonance této fanfáry jako by byla ozvěnou přízraků z Agnus Dei. Má-li být nějaká hudební věta rozdrásána jejím zubatým ostřím, poslední oddíl Mše je skvělý kandidát. Partitura je od prvního do posledního taktu naplněna sžíravými pochybnostmi - jako by právě zde Beethoven dospěl k poznání, že radost nenalezneme v liturgickém rozjímání, ale ve společenství lidí. Óda na radost je tak přirozenou odpovědí na bolestné tápání Agnus Dei a současně logickým završením obou děl. Nejistý závěr Missy a rezolutní začátek finále Deváté do sebe zapadají jako pobřeží Afriky a Jižní Ameriky.

Svou třetí knihu Ód zakončil starořímský básník Horatio větou "Postavil jsem pomník trvalejší bronzu" (Exegi monumentum aere perennius). Myslím, že pro dvě hudební věže, které Beethoven v letech 1822-23 vlastníma rukama vystavěl, platí ta slova dvojnásob.

Někdy si představuji, že jednou v daleké budoucnosti se zástupci naší planety dostaví na Intergalaktický Sněm, aby byli přijati mezi vyspělé civilizace. A až budou kráčet přijímacím sálem po červeném koberci k inauguračnímu podiu, jeho mramorovým sloupovím bude otřásat Quoniam z Beethovenovy Slavnostní mše. A naši reprezentanti v nablýskaných uniformách budou procházet špalírem tleskajících bytostí z mlhoviny Andromedy, z Alfa Centauri, z Aldebaranu i z Tau Ceti a s Beethovenovou majestátní hudbou v zádech se nebudou muset cítit jako banda úplných pitomců z nějakého zapadlého spirálního ramene Mléčné dráhy. Naopak, zaplněným auditoriem projdou s hrdě vztyčenou hlavou.

Welcome, People of the Earth!


Ludwig van Beethoven: Missa solemnis, op. 123 (Quoniam tu solus sanctus)

(na YouTube zde a nebo zde)

Autor: Jan Řeháček | pátek 21.11.2014 9:09 | karma článku: 18.01 | přečteno: 865x

Další články blogera

Jan Řeháček

Impresionisté na hladině

Když se na podzim objevily barvy na stromech, všiml jsem si, že se občas zrcadlí v našem potoce či rybníčku. Tak jsem na ně zamířil objektiv a vyšly z toho roztěkané výtvarné kreace, za které by se nemusel stydět ani Claude Monet.

9.3.2024 v 9:09 | Karma článku: 20.41 | Přečteno: 205 | Diskuse

Jan Řeháček

AI Art: co už umí a co ještě ne

Loni jsem trochu experimentoval s malířskými schopnostmi tehdy nastupující generativní AI Art. Letos, za dlouhých zimních večerů jsem si na to vzpomněl a napadlo mne podívat se, jak moc za ten rok AI pokročila. Nu, posuďte sami.

15.2.2024 v 9:09 | Karma článku: 16.53 | Přečteno: 278 | Diskuse

Jan Řeháček

Není větvička jako větvička

Stromy a jejich rozeklaná větvoví jsou sochařská díla. V létě to ale nepoznáte, protože přírodní majstrštyky zakrývá koruna. Jakmile ale podzim povolá svá vojska zpět do zálohy, ladná elegance dřevěných křivek vystoupí do popředí.

9.2.2024 v 9:09 | Karma článku: 19.25 | Přečteno: 337 | Diskuse

Jan Řeháček

Co rok dal

Začátek nového roku je tradičně příležitostí k ohlédnutí za rokem starým, takže jsem prohrábl archív a vylovil z něho pár fotografií z našeho parku, které si nenalezly cestu do některého z předchozích tématických blogů.

9.1.2024 v 9:09 | Karma článku: 16.65 | Přečteno: 166 | Diskuse

Další články z rubriky Kultura

Dita Jarošová

Uchazečky konkurzu na ředitelku /povídka/

Všechny tři postupně hledaly kongresovou místnost, až skoro bez toho "s", dveře měla čísla, která však v pozvánce nestála. A tak trochu zoufale korzují po chodbách bez informačních cedulí odchytávají všemožné i domnělé úředníky .

28.3.2024 v 9:45 | Karma článku: 7.94 | Přečteno: 231 | Diskuse

Dita Jarošová

Burešův Maelström ?

Všichni máme v paměti telefonní aplikaci Bez Andreje. Funguje dosud? Kupujete anebo využili jste ji někdy v minulosti? Už její pouhý výskyt nám v podstatě oznamuje, že bude přetěžké vyhnout se výrobkům právě z této stáje...

27.3.2024 v 9:50 | Karma článku: 11.59 | Přečteno: 312 | Diskuse

Richard Mandelík

Jeden podařený slavnostní koncert k roku české hudby

Koncert až na dvě zajímavé výjimky vokální a celý věnovaný památce české skladatelky Slávy Vorlové (1894—1973)), tudíž dnes užito jen její hudby a občas i textů.

25.3.2024 v 7:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 45 | Diskuse

Ladislav Kolačkovský

Rytíři Sacher-Masochové v Praze, c. a k. úředníci a milostné vášně

Na Olšanských hřbitovech je hrobka rytířů Krticzků von Jaden. A tam odpočívá i vlastní sestra slavného Sachera-Masocha, díky němuž vzniklo slovo masochismus. Barbara von Sacher. O rodu rytířů Sacher-Masoch a Krticzků.

24.3.2024 v 19:47 | Karma článku: 17.84 | Přečteno: 345 | Diskuse

Pavel Král

Spravedlnost

Po přečtení tohoto příběhu bych mohl jen poznamenat, že spravedlnost je v Božích rukou. A tím by bylo celé téma vyčerpáno. Ale já bych rád spolu s vámi uvažoval o potřebě spravedlnosti v širších souvislostech. A k tomu bych rád...

24.3.2024 v 13:00 | Karma článku: 4.43 | Přečteno: 117 | Diskuse
VIP
Počet článků 400 Celková karma 18.73 Průměrná čtenost 922

Devátý nejhorší kuchař na světě, odpůrce politické překorektnělosti, začínající marťan, neúnavný konzument točeného kyslíku a jazykový dobrodruh ab incunabulis. Člen Analytického piva a Gustavu pro jazyk český. Správce Vojensko-českého slovníku.

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...