Minulý týden jsem seděl v parku a byl krásný baboletní den. Listy zrály, kobylky si vybalily svá zapouzdřená fidlátka, aby si mohly ještě naposledy vrznout, a do toho si divní pavouci přehazovali cívky s nitěmi ze stromu na strom. Čas uvízl v jejich pavučinách. V jednom okamžiku prolétalo kolem hejno slov a tak mi to nedalo a vyfotil jsem je. Na zmačkanou účtenku z čínské restaurace. Už jsem dost starej na to abych věděl, že slova se nevracejí. Cvak.
břízám
břízáš
břízáme
poslední den léta zaháníme vítr
odjíždíme a počasí je stejně rozpárané
jako když se brzy zrána vstane
listí se trhá v korunách bříz
z písní vykrádám vůni loňských vín
mlázím vlají cípy bílých říz
odjíždíme - tak zase do dna a do roka
chvíli se bez hnutí vyhřívám na slunci
jako černé kotě vytažené z potoka
padající lístek léto do dlaně říz
kapičku po kapičce mízu odpouštím
podzim se vkrádá ke kořenům bříz
v trávě posbírám tvé vysypané korálky
divokým husám naposled zamávám do dálky
i očím obtisknutým v plachtách slz
v bludném létokruhu osudu
potichu odpouštím
břízám
John Kander: Still of the Night (1982)