Nesnesitelná lehkost bití
Milan Kundera ve svém (téměř) stejnojmenném románě líčí situaci bezprostředně po návratu Dubčekovy delegace z Moskvy takto:
Kompromis zachránil zemi od nejhoršího: od poprav a masových deportací na Sibiř, z nichž měli všichni hrůzu. Ale jedno bylo jasné: země se bude muset sklonit před dobyvatelem. Bude se už navždy zajíkat, koktat, lapat po dechu jako Alexander Dubček. Bylo po slavnosti. Přišel všední den ponížení.
Doba, ve které jsem prožil své dětství a úvodní léta dospělosti, se nevyznačovala nějakým na první pohled viditelným terorem. Ještě začátkem 80. let jsem se v Praze potkal se skupinkou Italů, kterým se život v rozkládající se bažině reálného socialismu docela zamlouval. To "bití populace" probíhalo pod hladinou a o to bylo záludnější. Zvenčí nebylo prakticky vidět (samozřejmě s výjimkou hrstky medializovaných případů jako byla Charta nebo Plastici).
Komunistický režim ovládal své občany pomocí nenápadného, ale vytrvalého nátlaku. Pokud jste nebyli dostatečně "angažovaní" nebo alespoň "uvědomělí", obvykle podle úsudku dobře informovaných referentů a důvěrníků, najednou se vám pod nohama začaly objevovat klacky a klacíky. Tu jste se nedostali do zahraničí, tu se vaše žádost o byt propadla ve stohu o několik pater níž, tu se vaše dítě nedostalo na školu, tu vám neumožnili publikovat v oboru. Někde vás přeřadili na méně kvalifikovanou práci, jinde vám přímo doporučili hledat si nové zaměstnání.
Těch úliteb, které režim vyžadoval jako "důkaz" loajality, byla celá řada. Zdobení oken nenáviděnými sovětskými vlajkami, papouškování oficiálních doktrín ve veřejném prostoru, "dobrovolné" členství v kolaborantských organizacích jako byl Svaz československo-sovětského přátelství, evidovaná účast u voleb s jednotnou kandidátkou Národní Fronty, "nepovinný" odběr stranického plátku Rudé právo atd. Po srpnové okupaci neměl režim prakticky žádnou šanci získat skutečnou podporu lidí a tak se pokusil vytvořit zdání této podpory nesmyslnými rituály. Lidem bylo "doporučeno" účastnit se četných manifestací a oslav (pečlivě monitorovaných přičinlivými udavači), budovy byly polepeny rádoby optimistickými ale myšlenkově vyprázdněnými hesly a děti, uvízlé v propagandistické síti Pionýra, namísto aby v lese odlévaly stopy zvěře, tak stály čestnou stráž před bronzovými odlitinami komunistických vůdců, nezřídka v mrazivém počasí. Alfou a omegou však stále zůstával poměr k Pražskému jaru a následné sovětské okupaci. Vyslovení oficiální fráze "bratrská pomoc" se stalo klíčem ke společenskému vzestupu, jakékoliv jiné hodnocení znamenalo palec dolů.
To všechno jsou věci, které mohl náhodný návštěvník Československa v té době lehce přehlédnout. Občan je ale na své vlastní kůži pociťoval velmi pronikavě, protože byly součástí jeho každodenní rutiny. Aby si i mladší ročníky mohly udělat obrázek o "lehkosti" toho bití a o životě v socialistickém ráji obecně, přikládám část jednoho autentického dopisu o přeřazení na méně kvalifikovanou práci z důvodu nesouhlasu s okupací. Narazil jsem na něj před několika lety při svých cestách na rodnou hroudu a poměrně přesně vystihuje ducha té doby.
Odvolávám se na dřívější jednání s Vámi a na můj příkaz č. 23/1970 ze dne 29. července 1970 a odvolávám Vás s účinností od 1.8.1970 z funkce referentky technicko-hospodářských norem. Odvolání je provedeno z těch důvodů, že jste svou činností narušila socialistický společenský řád a to zejména tím, že jste se dne 21.8.1969 dostavila do zaměstnání v černých šatech, jako provokační protest proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy na území ČSSR v den jednoletého výročí a spoluúčastnila jste se organizování této akce ještě s dalšími pracovníky technického úseku. Dále jste v r. 1970 zesměšňovala význam celozávodního školení zaměstnanců CO, zejména jeho úvodní politické části. Vzhledem k této skutečnosti, která s Vámi byla projednána znovu dne 17.8.1970 a vzhledem k tomu, že na svých názorech setrváváte, nemáte potřebnou důvěru k zastávání dosavadní funkce. Nabízím Vám proto zaměstnání v oddělení technické kontroly, v dělnické kategorii. K tomuto opatření jsem se rozhodl s ohledem na Vaši dosavadní práci na závodě a s ohledem na Váš věk. Proto jsem nepoužil proti Vám §53, odst. 1/c, nebo §46, odst. 1/e Zákoníku práce č. 153/1969 Sb, t.j. rozvázání pracovního poměru v zákonné výpovědní lhůtě, resp. okamžitým zrušením. Podávám Vám tuto zprávu a jsem s pozdravem Světu mír, Ing. XY, ředitel závodu
Když zapátráte v rodinném archívu, možná někde u dna šuplete - v polorozpadlé obálce - najdete podobný dopis.
Žádné vyhrožování vězením nebo uranovými doly. Jen takové soudružské kopnutí do holeně. Nebyla to intenzita nebo dramatičnost postihu, která dělala lidem ze života peklo, ale jeho drobná a všudypřítomná vlezavost, která se opakovala den za dnem s železnou neúprosností. Asi tak jako když vám chvilkové kapání kohoutku skoro ani nepřijde, ale když ho musíte poslouchat celou noc, tak vás spolehlivě dovede k šílenství.
Pokud bych 50. léta přirovnal ke zrádným peřejím historie, v nichž stovky našich spoluobčanů ztratily život a tisíce majetek, pak léta 70. by se dala připodobnit k zapáchajícímu odkališti. Přímo o krk už v něm většinou nešlo, ale přesto byl nucený pobyt v jeho hnilobných vodách jen těžko snesitelný.
Nejen pro to dlouhodobé ohýbání hřbetů, které se nutně muselo projevit na tvaru národní páteře, ale i pro kompletně zdeformovanou morální optiku, která celých dvacet let vynášela nahoru křiváky a prodejné oportunisty, zatímco talentované a pracovité lidi s pevným charakterem posílala svéhlavě do očistce nekvalifikovaných profesí. A to bylo stejně demoralizující jako šlehnutí karabáčem.
Výročí srpna 68 je příležitostí si to "lehké bití" normalizace znovu připomenout.
Aby další generace už nikdy nemusely žít s kolíčkem na nose.
Jan Řeháček
Jaro: das ist nur die erste Phase
Jaro má v našem parku tři fáze, které jsem výstižně pojmenoval: první, druhá a třetí. Toto je svědectví o první z nich. Můžeme s ním nesouhlasit, můžeme proti němu protestovat, ale to je asi tak vše, co s tím můžeme dělat, Járo.
Jan Řeháček
A je po Velikonocích. A nejen po nich.
Globální kotlík zavěšený nad ohněm inkluze a diversity pomalu vytlačuje národní státy, vyrůstající ze sdíleného kulturního podhoubí. Tomuto trendu se nově přizpůsobuje i řada českých svátků s jejichž novelizací vás chci seznámit.
Jan Řeháček
Impresionisté na hladině
Když se na podzim objevily barvy na stromech, všiml jsem si, že se občas zrcadlí v našem potoce či rybníčku. Tak jsem na ně zamířil objektiv a vyšly z toho roztěkané výtvarné kreace, za které by se nemusel stydět ani Claude Monet.
Jan Řeháček
AI Art: co už umí a co ještě ne
Loni jsem trochu experimentoval s malířskými schopnostmi tehdy nastupující generativní AI Art. Letos, za dlouhých zimních večerů jsem si na to vzpomněl a napadlo mne podívat se, jak moc za ten rok AI pokročila. Nu, posuďte sami.
Jan Řeháček
Není větvička jako větvička
Stromy a jejich rozeklaná větvoví jsou sochařská díla. V létě to ale nepoznáte, protože přírodní majstrštyky zakrývá koruna. Jakmile ale podzim povolá svá vojska zpět do zálohy, ladná elegance dřevěných křivek vystoupí do popředí.
Jan Řeháček
Co rok dal
Začátek nového roku je tradičně příležitostí k ohlédnutí za rokem starým, takže jsem prohrábl archív a vylovil z něho pár fotografií z našeho parku, které si nenalezly cestu do některého z předchozích tématických blogů.
Jan Řeháček
Politické školení mužstva: Pyšná princezna
Roto končit! Pozor! (vejde útvarový politruk) Soudruzi vojáci, kapitál se potácí. Ale sám se nám na smetiště dějin nevypotácí. My mu musíme co, soudruzi? No? Nikdo? No, my mu musíme pomoci, vy hlavy hovězí!
Jan Řeháček
Ten podzim se nám hezky vybarvil
Každý podzim je v našem parku trochu jiný. Stromy, které by loni přešminkovaly i šestnáctku před prvním rande, jsou letos pobledlé jako Rusalka. A ty, které se zprvu barevně upejpaly, se najednou utrhly z řetězu. Jak řezníkův pes.
Jan Řeháček
Paroháčů je letos dost
Srnka je v našem parku jako houska na krámě. Zato setkání s jelenem si člověk musí považovat. Letos jsem ale náhodou objevil, kde se srocují: na záložním travnatém parkovišti, kterému se říká Gil's Hill, těsně před západem slunce.
Jan Řeháček
Chřadnoucí prales - pod vodou i nad ní
O korálovém útesu se říká, že je to "dešťový prales" oceánu. Biodiversita, kterou reprezentuje je ohromující. Totéž platí i o jeho suchozemském ekvivalentu. Bohužel, oba ekologické systémy se dostávají na seznam ohrožených druhů.
Jan Řeháček
Letní kvítí
Primární sezónou květů je sice jaro, ale ani léto není v našem parku z pohledu barev úplná nuda. Tady je malá fotovonička složená z příspěvků místní flory. Aneb kdo nekvete s námi, kvete proti nám.
Jan Řeháček
Plody léta
Léto je časem zrání a ani v našem parku tomu není jinak. Zajímavé plody nabízí říše rostlinná i živočišná. Tady je malý průřez letošní nabídkou: asijské maliny, kuriózní houby a malí mývalové. Ceny jsou mírné: léto létá zdarma.
Jan Řeháček
Kvetoucí fuga (Beethoven)
V Beethovenově Misse Solemnis nalezneme spoustu skrytých drahokamů, které zde leží prakticky nepovšimnuty, protože celková hudební struktura této Mše je na první poslech naprosto neprůstřelná. Jedním z nich je fuga v závěru Creda.
Jan Řeháček
Sovy a supi
V našem parku také poletuje spousta zajímavých ptáků. Tak jsem jich pár vyfotil. Sovy jsou sice nočními živočichy, ale na jaře se občas dají zastihnout i za denního světla. A za pár šupů k nim přihodím ještě pár supů. Ať nežeru.
Jan Řeháček
Vlčí západy
Při procházkách naším parkem občas fotím západy slunce z vyvýšeného travnatého parkoviště zvaného Gil's Hill. Říkám jim Vlčí západy. Jednak proto, že mají zhusta barvu vlčích máků a jednak proto, že náš park se jmenuje Vlčí past.
Jan Řeháček
Za devatero fotkami: Malebné peklo
Já to tušil, že jednou skončím v pekle. Jen jsem si představoval, že vstup bude mít z nějaké islandské sopky. Houbeles! Jeho vchod se nalézá poblíž vesničky Medkovy Kopce nedaleko Hlinska. "Lasciate ogne speranza, voi ch'intrate".
Jan Řeháček
Sedm divů jara
Po dlouhém barevném půstu zimní šedi působí návrat jarní kavalerie jako zjevení. V našem parku v tomto období kvete několik dřevin, s jejichž uměleckými kreacemi bych vás v tomto blogu rád seznámil. Matička příroda dokáže kouzlit.
Jan Řeháček
strž
V dnešním pokračování poetického cyklu "Bez básně a Hany" se nedozvíme jakou krevní skupinu mají nejraději novozélandští upíři a zda je tuna pampeliškového chmýří těžší než sbírka maturitních příkladů z matematiky.
Jan Řeháček
Devět zastavení času
Příroda se mění pomalu, ale jistě. Den ze dne nic nepostřehnete, ale když se na známá místa vrátíte za pár týdnů, naleznete desítky drobných změn. Tak jsem se na třech místech našeho parku devětkrát zastavil, abych je zachytil.
Jan Řeháček
Cesta do hlubin duše (Beethoven)
Lidská duše je odvěkou hádankou, na které si vylámaly zuby celé generace psychologů, teologů a filosofů. Tajuplný komplex uvnitř každého z nás. Pro mne je definicí lidské duše Beethovenův 14. smyčcový kvartet cis moll, op. 131.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 402
- Celková karma 19,53
- Průměrná čtenost 920x