Fotografie tajuplných propadlin na poloostrově Jamal tenkrát obletěly celý svět (fotky a mapka zde a nebo zde). Fantasie konspiračních expertů okamžitě práskla do koní a ztřeštěné teorie o původu kráterů na sebe nenechaly dlouho čekat: bombardování meteority z vesmíru, tajná základna UFO, vedlejší produkt podzemních nukleárních zkoušek a nebo prostě kanadský žertík nějaké ruské mutace skupiny Ztohoven. Objevily se dokonce výklady, poukazující na zcela konkretního, živoucího a pozemského viníka - ne, nemám na mysli Vladimíra Putina, ale stádo sobů.
V průběhu minulého roku se vědci konečně jakž takž shodli na nejpravděpodobnějším vysvětlení této záhady a tak využiju začátku okurkové sezóny k malému shrnutí jejich bezmála dvouletého úsilí.
Už v létě 2014 byly na dně jednoho z kráterů naměřeny poměrně vysoké koncentrace metanu, o kterém se ví, že je v sibiřské půdě hojně přítomen ve formě metanových hydrátů (což je v podstatě směsice ledu a metanu). Je tedy možné, že při postupném tání věčně zmrzlé půdy se v některých podzemních dutinách zvýšil tlak tohoto plynu natolik, že došlo k samovolnému výbuchu. Tuto domněnku potvrzuje i fakt, že necelých 10 km od jednoho z kráterů se nachází významná ložiska zemního plynu.
Rok před objevem Jamalských kráterů, v létě 2013, se na sousedním poloostrově Tajmyr objevila obrovská puklina v zemi, dnes nazývaná "Derjabinská trhlina" ("Deryabinsky crevice"). Místní pastevci sobů do ní údajně při objevu málem spadli. Tehdy měřila jen 4 metry na šířku a možná proto se jí ze začátku nedostalo tolik pozornosti. Byla ale zhruba 100 metrů hluboká a během posledních let se dramaticky rozšířila (15x). A právě nezvyklá hloubka přivedla některé vědce k domněnce, že - na rozdíl od Jamalských kráterů - tato trhlina nesouvisí přímo se zvýšením teploty na povrchu, ale byla způsobena přirozenou degradací metanových hydrátů v hloubce několika stovek metrů.
Dalším kamínkem v mozaice pochopení je existence malých pahorků, které v arktických oblastech vznikají, když dojde k pokrytí velkých kusů ledu zeminou. Takovým vyvýšeninám se říká pingo (v jazyce Innuitů to znamená "malý pahorek"). Pokud se náhle oteplí, led postupně odtaje a vzniklá dutina se pak může lehce propadnout, tím spíš pokud se zaplní výbušným metanem. Porovnání satelitních snímků ukázalo, že v místě jednoho z kráterů se pingo skutečně nalézalo.
Otázkou zůstavá, zda jsou nalezené krátery výsledkem propadnutí a nebo výbuchu. Jejich celková vizáž a zejména hlína vyvržená v okolí poukazují spíše na výbuch. Navíc se zhruba před měsícem vynořila informace, že obyvatelé vesnic v okruhu až 100 km od Tajmyrského kráteru slyšeli v roce 2013 hluk připomínající vzdálené výbuchy a na obloze viděli jasnou záři. Protože to ale bylo jen několik měsíců po Čeljabinském meteoritu, přisoudili tyto jevy vesmírnému ohňostroji.
Dalším kráterem, který se svezl na Jamalské vlně - a tentokrát to bude pořádný macek - je zhruba kilometrová mega-prohlubeň (mega-slump), která se koncem minulého století vytvořila na východní Sibiři (satelit: google maps). Říká se jí Batagaika, podle nedaleké osady (foto). I tato anomálie vděčí za svůj vznik změnám v sibiřském podnebí a je příkladem tzv. "termokrasu", tedy formace vzniklé sesuvem části půdy do rozbředlého, tajícího permafrostu. Toto impozantní propadliště se stále rozšiřuje tempem zhruba 20 metrů ročně. Jakutští domorodci už se k němu bojí chodit, protože si myslí, že je to brána do podsvětí.
Jamalské krátery, Batagaika a do jisté míry i Derjabinská trhlina mají jedno společné - jsou produktem postupného roztávání sibiřské zmrzlé půdy. Arktida se totiž otepluje podstatně rychleji než zbytek světa, jak o tom svědčí například postupující úbytek arktického ledu. Možná i proto president Obama při své loňské návštěvě Aljašky označil Arktidu za epicentrum klimatických změn (mimochodem, zajímavé je, že na druhé straně zeměkoule - v Antarktidě - ledu spíše přibývá).
Když si prohlédnete okolí prvního Jamalského kráteru (satelit: google maps), najdete v něm spoustu malých jezírek, která mohla v minulosti vzniknout zaplavením podobných kráterů (ony i ty nalezené v roce 2014 už se pomalu začínají naplňovat vodou). A to nás přivádí k zásadní otázce, zda je vznik výše popsaných kráterů normálním procesem, který se v geologické historii pravidelně opakuje (asi jako když v listopadu vždycky dostanete takovou tu chřipku z prvního ochlazení) a nebo zda se jedná o nový, bezprecedentní jev (jako když vám někde na těle nečekaně vyskočí vyrážka). Odpověď zatím neznáme, ale pokud z nás matičce Zemi naskakují osypky, tak je celkem dobrá šance, že od ní v blízké budoucnosti dostaneme kolektivně na holou.
+++
Dodatek: A na uvolnění ještě něco pro příznivce Bermudského trojúhelníku. Metanové hydráty, které jsou v sibiřské kauze podezřelým č. 1, se hojně vyskytují také na dně oceánů. V souvislosti s nálezy na Jamalském poloostrově se proto vynořila teorie, která praví, že velké ložisko takových hydrátů se nalézá také v podloží tzv. Bermudského trojúhelníku a je přímo zodpovědné za "nadpřirozené jevy" v této oblasti zaznamenané. Při oteplení se metan ze dna lavinovitě uvolňuje, k hladině stoupají obrovské výrony plynu a v jejich vírech potom mizí jednak lodě, a v sekundárních turbulencích atmosféry také letadla. O tom, jak moc je tato teorie přitažená za vlasy, nechť si laskavý čtenář udělá názor sám.
Video-dokumentace:
video 1 (jedny z prvních záběrů - ukazují kráter v kontextu sibiřské krajiny)
video 2 (loňská zpráva CNN)
video 3 (o něco obšírnější zpráva agentury Cosmos News)
video 4 (celkem zajimavé pojednání studia ThisPlanet)
video 5 (pokračování téhož)
video 6 (výprava k Derjabinské trhlině)
video 7 (krátká zpráva RT s dalšími ilustračními záběry)
video 8 (president Obama v Arktidě)
video 9 (zatím poslední video se shrnutím)
Aktualizace:
20. 7. 2016 - článek Siberian Times o podzemních bublinách metanu
3. 8. 2016 - článek NPR o hrozbě anthraxu způsobené táním permafrostu
+++
Související články: