USA: The Bank of North Dakota

Ze všech amerických bank, o kterých jste pravděpodobně nikdy neslyšeli - tohle je jedna, která by Vás mohla zajímat. Obzvlášť máte-li pochybnosti o funkčnosti globálního finančního systému.

Prolog

Pokud si myslíte, že hospodářská krize v roce 2008 byla jen běžným cyklickým útlumem, podívejte se pozorně na graf aktiv americké centrální banky (první graf shora). Zatímco stopy předchozích recesí na něm prakticky nenajdete, ta poslední s ním zatočila zcela bezprecedentním způsobem. Dramatický nárůst v posledních letech je výmluvným indikátorem tlaků, kterým je americký (a tím pádem i světový) finanční systém od té doby vystaven.

Původním smyslem finančního sektoru bylo rozdělovat kapitál mezi jednotlivá odvětví produktivní ekonomiky. Banky sloužily jako prostředník mezi lidmi s volným kapitálem a lidmi se solidními podnikatelskými záměry. V průběhu historie se ale finanční systém emancipoval a pod rouškou inovací začal na těle ekonomiky parazitovat - podporoval tvorbu nadměrného dluhu, pohyboval se v režimu, který sice zvyšuje zisky, ale destabilizuje systém (high leverage), vysával peníze z daňových poplatníků, maskoval vlastní chyby převodem nesplatitelných dluhů na centrální banku, produkoval exotické deriváty (jejichž úhrnná hodnota dnes mimochodem několikanásobně převyšuje celosvětové HDP) a s vklady střadatelů si bez ostychu zahrál ruletu v globálním kasinu.

Po velké finanční krizi ve 30. letech vyvinuli američtí voliči silný politický tlak na reformu bankovnictví a produktem této snahy byl Glass-Steagallův akt, který důsledně oddělil komerční a investiční aktivity, což znamená, že banky své vklady mohly půjčovat - jak je ostatně jejich posláním - ale nemohly s nimi spekulovat na finančních trzích. A zhruba půl století fungoval finanční systém jako hodinky. Teprve v roce 1999 byl tento zákon zrušen a to, že se svět od té doby potácí mezi finančními krizemi a bublinami asi nebude náhoda. Pokud Vás toto téma zajímá, poměrně čtivý a obsáhlý výklad finanční deregulace sepsal před časem Matt Taibbi, mimochodem autor dnes již legendárního článku "The Great American Bubble Machine" z roku 2010, ve kterém charakterizoval největší investiční banku Goldman Sachs jako "obrovskou upíří chobotnici, obtočenou kolem tváře lidstva a neúnavně vrážející svůj krevní trychtýř do všeho co smrdí jako peníze" (The world's most powerful investment bank is a great vampire squid wrapped around the face of humanity, relentlessly jamming its blood funnel into anything that smells like money).

Nestřídmé spekulace jsou však jen viditelným vrcholkem ledovce. Pravá podstata problému spočívá hluboko pod povrchem ve vlastní tvorbě peněz. Konkretně, kdo má právo je (elektronicky) tisknout? Ten, kdo kontroluje míru dostupnosti kreditu má totiž v rukou obrovskou moc. Zrušit banky ale dost dobře nelze - ekonomika je potřebuje. Na druhé straně reforma finančního systému je tak trochu jako změna ústavy. Bez další krize se k ní jen těžko najde dostatek politické vůle.

V tomto blogu bych se rád podíval na dva pokusy o alespoň dílčí nápravu věcí. Jeden již téměř celé století funguje na severu USA a druhý se objevil zcela nedávno na stole islandské vlády.

Bank of North Dakota

Banka Severní Dakoty se nalézá uprostřed odlehlých prérií amerického středozápadu ve městě Bismark, ND a funguje na celkem jednoduchém principu: když mohou bankéři vykouzlit peníze jen tak z ničeho a pak nám je se ziskem půjčit na úrok, proč by nemohla existovat banka, která bude dělat to samé v zájmu širší komunity - v tomto případě státu Severní Dakota. Její vyjímečnost v americkém bankovním systému spočívá nejen v tom, že tvorbou nových peněz zde podporuje místní podnikatele a farmáře, ale i tím, že následné zisky recykluje do lokální ekonomiky, namísto aby je vyplácela na tučné bonusy a nebo točila v globálním kasínu (i proto je tato instituce velmi populární mezi příznivci veřejného bankovnictví).

Taková kacířská myšlenka přímo v baště kapitalismu se může jevit jako rouhání, ale po hluboké krizi v roce 2008 se fungování finančního systému dostalo do centra veřejné debaty a v jednom okamžiku nebylo daleko ke znárodnění několika bank, vrávorajících na pokraji bankrotu (i proto jste si v březnu 2009 mohli koupit akcie Citigroup za necelý dolar). Zastánci i odpůrci veřejného bankovnictví proto výsledky banky pečlivě sledují. Podle listu  Wall Street Journal dosáhla BND v uplynulém období lepších výsledků než Goldman Sachs. Ty byly sice částečně způsobeny boomem v oblasti těžby ropy a břidlicového plynu, ale i před tím vykazovala banka celkem dobré výsledky.

Finanční historie USA a vztah bankovnictví a vysoké politiky je vůbec zajímavý předmět. Když se dnes podíváte na seznam finančních dárců Baracka Obamy nebo Hillary Clinton (o republikánech ani nemluvě), je to jako byste si četli "Kdo je kdo na Wall Street". A to, čemu se říká "revolving door between Washington and Wall Street" (volně přeloženo "průchoďák mezi Washingtonem a Wall Street") je neustálým terčem kritiky zprava i zleva. Jenže bez podpory finančních kruhů se v politice neobejdete a politici si na oplátku svých finančníků váží. Ale nebylo tomu tak vždy. Například sedmý prezident USA, Andrew Jackson, se během svého úřadování dostal do křížku i s tehdejší centrální bankou (The Second Bank of the United States) a jeho slavný výrok "You are a den of vipers and thieves" dodnes slouží jako symbol odporu proti nekontrolovaným zájmům finančních korporací:

"Pánové! I já jsem pečlivě sledoval chování Banky Spojených států. Moji muži Vás již nějakou dobu pozorují a já jsem přesvědčen, že jste použili fondy banky na spekulaci s komoditami, které živí tuto zemi. Když jste vyhráli, tak jste si zisky rozdělili mezi sebou a když jste prohráli, naúčtovali jste to bance. Vy mi říkáte, že pokud bance odeberu vklady a zruším její zakládací listinu, tak zruinuji deset tisíc rodin. To může být pravda, pánové, ale to je Váš hřích! Kdybych Vás nechal pokračovat, tak zruinujete padesát tisíc rodin a to by byl můj hřích! Nejste nic jiného než doupě zmijí a zlodějů! Já jsem se rozhodl, že Vás vyhladím a s pomocí Boží se mi to podaří."

Na konci 19. století se v Americe zrodilo silné populistické hnutí, zaměřené právě proti velkým bankám z východního pobřeží, které z důvodu nedostatku zlata odmítaly poskytnout farmářům dostatečný kredit. Popularita hnutí kulminovala v roce 1896 podporou demokratického kandidáta Williama Jenningse Bryana. Jedním z jeho předvolebních témat bylo rozšíření "zlatého standardu" na stříbro a tím i příliv nových peněz do ekonomiky a redukce vlivu bank. Mimochodem, mnozí komentátoři se domnívají, že slavná Baumova knížka "Čaroděj ze země Oz" je alegorickou oslavou tohoto požadavku. Po neúspěšné kampani (volby vyhrál William McKinley, po kterém se jmenuje nejvyšší hora Aljašky) se populistické hnutí rozpadlo na několik regionálních sdružení a jedno z nich v roce 1919 založilo právě Banku Severní Dakoty na ochranu farmářů před nevybíravými praktikami tehdejších bankovních domů, převážně v New Yorku a v Minneapolis. Dnes je to jediná státem vlastněná banka operující v USA.

Při financování infrastruktury nemají státy Unie jinou možnost než se obrátit na velké banky z Wall Streetu, které jim často diktují nevýhodné podmínky, přemrštěné úroky a dryáčnické poplatky. Klasickým příkladem je martýrium, kterým si před pár lety prošla Jefferson County, Alabama. Banka Severní Dakoty umožňuje alternativní financování projektů a jako taková je komerčním bankám pochopitelně trnem v oku. Její upřednostnění místního rozvoje před pohádkovými zisky vytváří velkým hráčům na Wall Street nežádoucí konkurenci a bude jistě zajímavé sledovat její další osud, zejména v souvislosti s připravovanými smlouvami TPP a TTIP.

(zde je starší, ale zajímavý rozhovor s presidentem této banky)

Island

K ještě radikálnějšímu zásahu do fungování bankovního systému se chystá Island. Na začátku dubna proběhlo světovým tiskem několik zpráv, že islandská vláda má na stole návrh na předání tvorby peněz výlučně do rukou centrální banky. Pokud se podaří tento návrh implementovat, bude to jeden z nejrevolučnějších kroků v bankovnictví za poslední století.

V historii lidstva se vystřídalo mnoho peněžních systémů. Zlatý standard, ve kterém peníze reprezentují nárok na určité množství populárního žlutavého kovu je asi nejznámější. V současné době jsou peníze vytvářeny ve formě dluhu - a to z části centrálními bankami a z části soukromými bankami pomoci systému částečných rezerv. Existují ale i názorové školy, které navrhují, aby si stát vydával svou vlastní měnu - sovereign money (doslova suverenní peníze) a utrácel ji do oběhu. Modern Monetary Theory je jednou z takových eventualit. Ellen Brown ve své kontroverzní knize Web of Debt navrhuje jinou variantu téhož principu. A do třetice náleží do této kategorie i islandský návrh, odpovídající plným rezervám.

Když se na to podíváme nezaujatým pohledem, situace s financováním státu je téměř komická. Představme si, že stát potřebuje milión korun (kromě toho co vybral na daních). Jenže místo, aby si ty peníze natiskl (vytvořil z ničeho) sám a utratil je v ekonomice, tak toto právo deleguje na soukromé banky, které ty peníze tedy z ničeho skutečně vytvoří a pak je vládě půjčí na úrok. Kdybych byl Marťan a někdo se mi pokoušel tento systém vysvětlit, tak bych asi zíral s otevřenou pusou. Tím spíš, že daňoví poplatníci se pak musí nejen podílet na budování infrastruktury a platbě sociáních dávek, ale současně musí ještě platit "desátek" majitelům dluhopisů (toto prosím neberte jako obhajobu tisknutí peněz - já jsem zastáncem vyrovnaného rozpočtu - ale když už ty peníze MUSÍ někdo vytisknout, tak by mi přišlo logičtější aby to byl stát - jako zástupce všeho obyvatelstva - než soukromý subjekt).

A o to v podstatě v islandském návrhu jde. Pouze stát by měl jako "suverén" právo své peníze prostřednictvím centrální banky tisknout. Komerční banky by fungovaly pouze pro úschovu a investování již existujících peněz. Banky by si tedy na sebe měly vydělávat jako každá jiná firma v kapitalismu - poskytováním služeb. Ať už je to poskytování úvěrů, poradenství a nebo opatrování vkladů. Nebudou mít ale možnost uměle zvyšovat své zisky z půjček pomocí multiplikačního efektu. Tím se přirozeně zvýší jejich kapitálové rezervy a částečně se eliminuje největší risk současného systému - bankovní paniky vyvolané obavami střadatelů o své peníze.

Island má k opatrnosti pochopitelně důvod. V letech předcházejících velké krizi si banky udělaly z celé země jeden velký Hedge Fund. Následný kolaps Ponziho schematu pak pochopitelně zdevastoval celé hospodářství. Ať dopadne islandský experiment jakkoliv, osobně si myslím, že takhle nějak by měl bankovní svět fungovat. Pokud chce mít nějaký sektor od státu implicitní záruky na své přežití, pak by se měl podrobit přísné veřejné kontrole. Dluhový systém s možností tvorby neexistujících peněz za účelem vyššího zisku je sice báječná věc, ale jen do té doby než reálná ekonomika přestane být schopna produkovat dostatek hodnoty na pokrytí úroků. Pak se dluhová pyramida začne bortit.

Epilog

Světová ekonomika se v posledních letech dostala do trochu absurdní situace. Skuteční tvůrci kapitálu, tedy lidé, kteří si z vlastnoručně vytvořených hodnot něco odloží pro budoucí spotřebu, dostanou za svůj kapitál v bance poměrně mrzké procento a centrální banky zatím (obrazně řečeno) tisknou miliony barevných papírků, které ovšem ve skutečnosti žádným kapitálem nejsou. Situace už je tak patologická, že například Bank of Japan skupuje všechny vládní dluhopisy za nově vytisknuté peníze (a tím uměle stlačuje úroky). Komerční banky ve snaze vyrovnat se s touto situací pak produkují exotičtější a exotičtější deriváty, kterými se (mimo jiné) snaží pojistit proti náhlým pohybům úrokových měr. Paul Volcker, bývalý šéf amerického Fedu, před pár lety řekl, že "pokud si vzpomíná, tak ATM je jediná finanční inovace poslední doby, která zlepšila život společnosti". Jinými slovy celá ta slavná baterie finančních elixírů, kouzel a udělátek, původně navržených na kontrolu risku, kromě zvýšení rizik a zisků žádný velký přínos společnosti nepřinesla. Známý investor Warren Buffet zašel ještě dál a přirovnal nekontrolované finanční deriváty přímo ke "zbraním hromadného ničení".

Přenesení tvorby peněz z rukou bankéřů do rukou veřejného sektoru je dosti ošemetná záležitost. V zemi se socialistickou zkušeností to určitě nemusím říkat dvakrát. Na druhé straně si však stále větší procento odborníků uvědomuje, že peněžní mechanika se musí podstatně reformovat - tak aby finanční infrastruktura sloužila ekonomice a ne naopak. Ale nikdo samozřejmě neví, jaký je ten správný recept. Více dluhů? Zlatý standard? Sovereign money? Zastánci té či oné varianty Vás v diskusi ubijí odbornými články v jejich prospěch, ale správné řešení nikdo nezná. Ekonomika je totiž tak komplexní organismus, že z rovnic a modelů se prakticky nic odvodit nedá (i když tu a tam se o to nějaký ekonom snaží). Analýza výsledků Banky Severní Dakoty a případné zkušenosti Islandu se systémem plných rezerv (full reserve banking) by mohly přinést užitečný náhled do dynamiky, kterou by taková změna přinesla.

Podle mého laického soudu má kapitalismus před sebou celkem jednoduché dilemma. Buď zásadně přestavět finanční karburátor, který do jeho pístů vstřikuje pohonné hmoty a nebo se ocitnout přesně tam, kde už hezkých pár desetiletí trůní komunismus - tedy na smetišti dějin. Stávající systém je nestabilní, zkostnatělý a má přetrhané zpětné vazby. Potřebuje novou krev a nové myšlení a to i za cenu rozmetání dvou nebo tří dogmat. Tak jako to před časem udělali 2 mladíci na jednom fiktivním barokním koncertě. Postavili se k problémům čelem (2cellos).

Související články:

Další milník světového dluhu: Nasdaq 5000Centrální bankéři a periferní politiciTři žebříčky pro Českou republiku

USA: Kongresové volby 2014USA: Študáci a Kantoři