Politika 21. století

Americký ekonomický komentátor Barry Ritholtz publikoval v roce 2010 zajímavý článek s názvem: "Pravolevé paradigma je passé: teď je to Vy versus Korporace". Dnes, s odstupem šesti let, mi jeho text připadne vyloženě vizionářský.

Aby bylo jasno, co mě k napsání tohoto článku inspirovalo, dovolím si na úvod přeložit prvních pár odstavců z Ritholtzova pojednání (originál v angličtině naleznete zde)

Zhruba jednou za generaci dochází k zásadnímu dlouhodobému posunu, který zatřese s existujícím paradigmatem. Dochází k němu v průmyslu, ve financích, v literatuře, ve sportu, ve výrobě, v technologiích, v zábavě, v cestování, v komunikacích atd.Chtěl bych se zmínit o změně paradigmatu, ke které dochází v politice.Americká politika byla po dlouhou dobu definována pravolevou dynamikou. V celé řadě problémů se střetávalo liberální a konzervativní pojetí. Legalizace potratů versus právo na život. Snížení daní vs. zvýšení státních výdajů. Války vs. protiválečné protesty. Ochrana životního prostředí vs. ekonomický růst. S odbory vs. bez odborů. Sňatky homosexuálů vs. tradiční rodina. Volný výběr školy vs. veřejné školství. Regulace vs. svobodný trh.Nová dynamika však nechala staré pravolevé paradigma daleko za sebou. Nyní žijeme v době zvyšujícího se vlivu Korporací a jejich moci nad Jedincem. Tyto dvě "zájmové skupiny" - a jen stěží potlačuji pohrdlivé odfrknutí nad tou frází - se celá desetiletí pohybují po "srážkové trajektorii", která vyvrcholila finančním kolapsem a sanací velkých bank. Tam, kde je masivní koncentrace bohatství a vlivu, dochází ke zneužití moci. Jedinec byl v politickém procesu téměř úplně nahrazen korporátními penězi, legislativním tlakem, příspěvky do kampaní a dokonce právem na svobodu projevu [tak nejvyšší soud zdůvodnil právo korporací na téměř neomezené finanční příspěvky do politických kampaní - pozn. překl.]Tenhle postřeh není možná brilantní, ale je opomíjený. Těžiště debaty se přesouvá na osu Jedinec vs Korporace - a lidé v ní prohrávají.

Barry Ritholtz sice mluví hlavně o americké politice, ale domnívám se, že jeho slova mají všeobecnou platnost.

Většina politického zápasu za uplynulé století probíhala uvnitř národních hranic na pravolevé ose. Jednalo se v něm převážně o nalezení rovnováhy mezi pracovní a kapitálovou složkou výrobního procesu. Díky dlouhodobému boji za sociální jistoty a práva pracujících došlo ve většině rozvinutých zemí k dosažení jakéhosi ekvilibria, ve kterém se na ekonomickém růstu mohly podílet všechny práceschopné složky společnosti. Velké  koncerny si ale koncem tisíciletí nalezly způsob jak toto křehké příměří obejít - vyvézt výrobu do zemí, ve kterých existuje levná pracovní síla prakticky bez nároků na sociální zabezpečení a navíc je v nich jen minimální ochrana životního prostředí. A tady někde se začíná rýsovat počátek Ritholtzova nového paradigmatu.

Osobně si nemyslím, že pravolevá osa v budoucnosti úplně zanikne. Spíš si myslím, že Ritholtzova osa Korporace - Jedinec bude politice dodávat nový rozměr, takže bude praktičtější se na ni dívat jako na dvoudimensionální systém (viz obrázek). Hlavní polaritu nové osy si představuji jako zápas o to, zda většina rozhodovacích procesů zůstane na národní úrovni (kde bude reprezentovat zájmy jednotlivců) a nebo zda se přesune na úroveň globální (kde bude reprezentovat zájmy korporací). Pnutí na vodorovné ose v oblastech naznačených v Ritholtzově článku nejspíš hned tak nevymizí, ale souběžně s postupující globalisací se bude prolínat s třecími plochami vznikajícími na svislé ose.

Globalizace - stejně  jako oheň - je dobrý služebník, ale zlý pán. Na jedné straně přinese dělba práce na mezinárodní úrovni další zefektivnění výroby a s ní spojený pokles nákladů. Na straně druhé bude mít centralizace výroby i svá úskalí. Jednak povede ke koncentraci ekonomické moci a jednak k nestabilitě celého systému. Čím jsou totiž korporace větší, tím jsou komplexnější, a o komplexních systémech je známo, že jsou náchylné k chaotickému chování. To se potom stává podhoubím pro podvody a nekalé machinace. V komplexním systému je snadnější odklonit masívní toky peněz do soukromých kapes, protože nikdo pořádně neví, jak celý systém funguje (při velké krizi v roce 2008 např. vůbec nebylo jasné komu hromadně poskytované hypotéky vlastně patří, kdo za ně nese odpovědnost a jak jsou zabezpečeny proti nesplácení). V malé továrničce by vám takové hospodaření neprošlo.

V obecnější rovině půjde o to, zda budou nadnárodní koncerny volně podnikat v rámci mantinelů vymezených legislativami národních států a nebo zda si budou tyto mantinely posouvat podle svých vlastních potřeb. Jinými slovy, zda budou pravidla hry určovat jedinci (prostřednictvím volených zastupitelských sborů) a nebo korporace (prostřednictvím právníků a lobbyistů). Pro globální hráče je existence národních států pochopitelně trnem v oku - jednak musí zápolit s džunglí individuálních zákonů, které většinou nejsou navzájem sladěné a jedak musí čelit přirozené tendenci států chránit si svůj vlastní pracovní trh a své vlastní drobné a střední podnikatele. Když to řeknu obrazně: v zájmu národů je, aby korporátní dinosauři nezadusili drobné a podnikavé savce z domácího chovu. Nelítostné tahanice o smlouvy TTIP a TPP jsou předzvěstí toho, co nás na tomto poli čeká.

Globálně-národní osa nám ale umožní plastičtější pohled na politiku kolem nás. Například stávající presidentský duel v USA (Trump vs Clinton) je z pohledu tradiční pravolevé škály silně matoucí. Donald Trump sice nominálně kope za Republikány (tedy za pravici), ale ještě na počátku století byl realitní magnát registrovaným Demokratem a mnozí Republikáni považují jeho politiku z ideologického pohledu za tak  nepřijatelnou, že budou raději volit Hillary. Ta jako Demokratka stojí naopak formálně nalevo, ovšem mnozí levicoví voliči ji považují za představitelku neokonzervativního hnutí (zejm. pro její "jestřábí" postoje v zahraniční politice a pro její nadstandardní vztahy s velkými bankami) a dušují se, že budou raději volit Trumpa. Kdo z nich je vlastně levičák a kdo pravičák je tak trochu ve hvězdách. Z pohledu svislé osy je situace podstatně přehlednější. Trump vystupuje celkem jednoznačně jako nacionalista a hájí národní zájmy, včetně hranic (alespoň verbálně - jak by to vypadalo v reálu se dá těžko odhadnout). Hillary oproti tomu stojí na pozicích globalistů, podporuje volný pohyb pracovní síly a její napojení na mezinárodní korporace je poměrně známé (a představuje pro ni problém u progresívnější části Demokratických voličů).

I evropská imigrační krize mi přijde pochopitelnější z pohledu velkých korporací než z pohledu běžného Evropana. Nahrazení legislativních džunglí suverenních národních států velkými centrálně řízenými megastrukturami je pro jakékoliv globální operace vždycky žádoucí.  A jak lépe rozmělnit pocit národní identity než podporou masívního přísunu kulturně odlišných migrantů bez jakéhokoliv vztahu k dané oblasti? Pro korporace je také kritickou podmínkou životaschopnosti neustálý růst. V Africe a na Blízkém východě existují miliony potenciálních zákazníků, ale prakticky bez peněz. Jejich přesun do Evropy a napojení na všeobjímající sociální stát, štědře dotovaný narůstajícím dluhem, je jedním ze způsobů jak lacině rozšířit řídnoucí řady spotřebitelů. U migrantů a uprchlíků je navíc podstatně menší nebezpečí (jazyková bariéra a zhusta i nedostatek kvalifikace), že by se chtěli ekonomicky realizovat a zakládali vlastní podniky, které by se posléze stávaly nežádoucí konkurencí.

V Africe a na Blízkém východě se válčí prakticky po celý můj život, ale nikdy nebyla emigrace z postižených oblastí tak masívní jako v posledních letech. Zda je za neschopností Bruselu tento tok účelně regulovat jen prostá obtížnost jakékoliv koordinace uvnitř EU a nebo zda se to nějakým sociálním inženýrům najednou náramně hodí do krámu - to si musí každý rozmyslet sám ve své vlastní hlavě.

Závěrem bych jenom poznamenal, že zavedení globální dělby práce nebude snadný proces ani pokud se lidstvo rozhodně ji plošně akceptovat. Nepůjde totiž jen o to, zda ano či ne a do jaké míry, ale hlavně jak ji budeme implementovat. Tak jako trvalo několik století než vykrystalizovala přijatelná rovnováha mezi potřebami pracujících a kapitálu, bude asi chvíli trvat než se nám podaří sladit výrobní možnosti globálních producentů s populistickými tlaky jednotlivých národních zájmů. Problémů bude víc než dost: jak nastavit právní prostředí v němž se globální ekonomika bude pohybovat, kdo bude posuzovat vzniklé rozepře, kdo a za jakých podmínek bude mít přístup na vnitřní trhy, jaký prospěch z toho obyvatelé příslušných území budou mít,  jakou měnou se bude globální podnikání financovat, kdo bude příslušnou měnu kontrolovat atd. Zatímco v národním měřítku se dělba práce dala zavést poměrně snadno na principu volné soutěže, celosvětově bude mít svobodný trh podstatně těžší pozici, protože bude operovat na bitevním poli znesvářených národů a geopolitických bloků. Pohled na rozháranou mezinárodní scénu ukazuje, že to nebude jednoduchý zápas.

Čeká nás zajímavé století.