Katedrála hudby (Beethoven)

Málokterá knížka měla na mé chápání Beethovena tak zásadní vliv jako pětisvazková monografie Romaina Rollanda: "Beethoven - velká tvůrčí období". Když Beethoven usedl na nejvyšší trůn mého hudebního Olympu, stala se mojí biblí.

Rollandova studie se mi poprvé dostala do ruky někdy ke konci střední školy, díky hradecké hudební knihovně, která tenkrát sídlila kousek od Klicperova divadla. Jako pozdní puberťák, okouzlený bušením Osudovky a mystikou Měsíčního svitu, jsem ji dychtivě otevřel, abych zjistil, jaký nový úhel pohledu nebo biografickou zajímavost renomovaný spisovatel vytěžil z mých čerstvě objevených hudebních pokladů. A jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že renomovaný spisovatel z nich nevytěžil vůbec nic - ba prakticky jim nevěnoval ani zmínku.

Rollandova kniha nepostupuje Beethovenovým životem s pečlivou systematičností nezaujatého muzikologa. Rolland je sám aktivním umělcem a intuitivně směřuje svůj pohled tam, kam ho táhne spřízněné srdce: do skladatelova závěrečného období - tedy zhruba do posledních 10 let jeho života (1817 až 1827). Jen co se v prvním díle vypořádá s Eroicou, Appassionatou a Fideliem, zaměří svůj hvězdářský dalekohled do tajemné hudební Galaxie, nalézající se - z pohledu běžného gymnazisty - daleko za hranicemi pozorovatelného vesmíru.

Z Beethovenova pozdního období vybral Rolland 14 stěžejních skladeb, ze kterých ve své obrazotvornosti sestavil "katedrálu hudby". Posledních pět klavírních sonát (op. 101, 106, 109, 110 a 111)  tvoří chrámovou loď, posledních pět smyčcových kvartetů (op. 127, 130, 131, 132 a 135) jsou kaplí katedrály, Devátá (op. 125) a Missa Solemnis (op. 123) reprezentují chrámové věže a konečně Diabelliho variace (op. 120) a Velká Fuga (op. 133) představují k nebi se tyčící hroty věží.

Katedrála nepatří k nejznámějším dílům svého autora. Nehonosí se snadno rozpoznatelnými melodiemi a navíc klade poměrně vysoké nároky na posluchačovu pozornost. Pokud by se Beethovenova tvůrčí dráha zastavila v roce 1815, stále by měl na svém kontě osm symfonií, všechny klavírní koncerty, většinu sonát, Egmonta i Fidelia. To samo o sobě by mu zaručilo čestné místo v hudebním Pantheonu. Pro mě je těch posledních deset let ale rozdílovým hráčem - jak se říká ve fotbale. Katedrála přisuzuje Beethovenovi jeden zcela jedinečný přívlastek. Leonard Bernstein to kdysi označil jako pocit, že nad námi bdí něco vyššího.

*********

První otázka, která zvídavého člověka napadne, je odkud se ta katedrála vlastně vzala. Jaká shoda náhod a okolností umožnila Beethovenovi nahlédnout na hudební plochu s takovým nadhledem a z tak nevídaného úhlu. Tam, kde střední Beethoven popadne osud za chřtán a mlátí s ním o vrata paláce, co mu síly stačí, pozdní Beethoven ho elegantním gestem vyhodí do vzduchu a jako bájný čaroděj Prospero si s ním pobaveně pohrává. Takovou perspektivu jistě nedostanete zadarmo.

Podle většiny odborníků stojí za katedrálou souhra dvou faktorů - jeden se týká Beethovenova osobního života a druhý jeho života profesionálního.

Hledisko osobní by se dalo ve zkratce shrnout Mistrovým oblíbeným mottem "Utrpením k radosti" (Durch Leiden Freude). Život vám nikdy nedá nic zadarmo a všechno, co má svoji cenu, musí být vykoupeno krví, potem a slzami - abych parafrázoval Winstona Churchilla. A z tohoto pohledu splatil Beethoven hypotéku na svou katedrálu do poslední kapky - i s úroky.

Léta 1814 až 1817 se ve skladatelově životopise někdy označují jako "suchá léta" (Dürre Jahre). Zatímco první dekáda 19. století pro něj byla ve znamení životního vzletu a odvážných hudebních výbojů, po roce 1812 začíná zřídlo Mistrovy kreativity postupně slábnout a jeho tvorba se omezuje na menší komorní díla a příležitostné předehry. Vzhledem k tomu, že Beethovenovi bylo v těch letech 44 až 47, můžeme se ně dívat tak trochu jako na "krizi středního věku".

Beethoven už není lev salónů a mladý bouřlivák, který při procházce lázeňským parkem projde hrdě středem šlechtické rodiny, zatímco Goethe stojí s poklonou na pokraji cestičky. Před "vybudováním" katedrály si Beethoven prošel krušným a neobyčejně složitým životním obdobím.

Začnu politikou. Vídeňský kongres (1814) znamenal vypořádání se s liberalismem francouzské revoluce a pro Beethovena byl koncem snu o osvíceném rekovi, kterého v osobě Napoleona dlouho obdivoval (teprve po jeho korunovaci císařem v roce 1804 roztrhal titulní list Eroicy s věnováním). Politická a společenská atmosféra ve Vídni byla neutěšená a utahování šroubů po kongresu těžce dopadlo i na volnomyšlenkářského skladatele.

V osobním životě ho také stíhala rána za ranou. V té době mu začínalo být jasné, že žádná ze šlechtičen, o které usiloval, se nedokáže přenést přes propast neurozeného původu a že je tedy po zbytek života odsouzen k nevděčné roli starého mládence. Po smrti svého bratra (listopad 1815) se sice pokusil získat opatrovnictví synovce Carla, ale vleklá soudní bitva s jeho švagrovou Johannou pro něj znamenala jen další zdroj mrzutostí. Navíc kolem roku 1816 několikrát vážně onemocněl vleklou infekčním chorobou a s různými nemocemi pak zápasil až do konce svého života.

Nejtěžší zkouškou osudu však byla bezesporu hluchota, která se v průběhu jeho života neustále zhoršovala. Jeho posledním veřejným vystoupením bylo provedení Arcivévodského tria v dubnu 1814 a po jeho ne zcela zdařilé interpretaci se Beethoven definitivně stáhl z koncertního života. Jedinou vyjímkou byla o deset let později premiéra Deváté, kterou spoludirigoval s Michaelem Umlaufem. V podstatě úplná ztráta sluchu na jedné straně vytrvale komplikovala jeho osobní život, na straně druhé ho ale izolovala od šumu okolního světa a umožnila mu vytvořit si nový svět uvnitř sebe sama.  Beethoven se stal - řečeno slovy Romaina Rollanda - svrchovaným vládcem svého "království ve vzduchu" (Reich in der Luft").

Utrpení nás buď zlomí a nebo z nás udělá lepšího a silnějšího člověka. Samo o sobě by ale na vysvětlení katedrály nestačilo. Do tavicího tyglíku inspirace je nutno přisypat trochu hudebního koření - Beethoven si totiž na závěr svého života přisvojil dvě hudební formy, které se ukázaly být skvělým nástrojem pro jeho způsob myšlení.

Tím prvním je starobylá fuga. Komposice, která své motivy rozvíjí paralelně v několika hlasech podle poměrně komplikovaných zákonů kontrapunktu. Asi si v této souvislosti vybavíte dílo J. S. Bacha, který je považován za nepsaného Mistra této formy. I Beethoven se kolem roku 1816 pohroužil do studia jeho fug a nalezl v nich jednak intelektuální požitek a svým způsobem útěchu a jednak velký zdroj inspirace. To z jeho strany nebyl úplně samozřejmý tah - Bach tenkrát nebyl zdaleka tak známý jako dnes. Vědělo o něm jen pár zasvěcených a jeho vlastní konjunktura přišla teprve o několik desítek let později (velkou měrou se o ni zasloužil Felix Mendelssohn Bartholdy).

Druhým přírůstkem na jeho hudební výrazové paletě byly variace. Zatímco fuga je rigidní a disciplinovaná drezúra ducha, variace jsou tak trochu jejím protipólem. Volná hudební forma, ve které si vyberete téma a pak ho podle vlastního uvážení obměňujete - melodicky, harmonicky a nebo rytmicky. Žádné formální schema vám nesvazuje ruce. Koneckonců, Beethoven už nebyl žádný zelenáč, aby se musel potýkat s nějakým "abab". Variace jsou jakousi hryzací tyčinkou pro vaší fantasii a věčný snílek Beethoven se do ní zakousl s vervou hladového hlodavce.

Sečteno a podtrženo: konečným výsledkem působení těchto sil je zcela jedinečná hudební kolekce. Císařský dar ducha - jak říká Romain Rolland. Hudební sonda mapující hloubku lidské existence na této planetě a poskytující téměř buddhistické oproštění od strastí života na jejím povrchu. Pokud se na nás Beethoven dívá ze svého nadýchaného obláčku kdesi nahoře, může si na konto své katedrály zanotovat jednu z Horáciových Ód.

Exegi monumentum, aere perennius.
(Dokončil jsem pomník, trvalejší bronzu)

*********

Protože variace jsem si vybral minule, dnes vám jako hudební ukázku nabídnu fugu. A bude to chorální fuga z Creda Missy solemnis na text "Et vitam venturi saeculi".

Credo je třetí část Mše a ve zkratce shrnuje novozákonní kánon. Zatímco Beethovenovi předchůdci jej  často pojali jako árii, jejíž melodický tok plyne takřka nezávisle na slovu, Beethoven se snažil liturgický text zhudebnit co nejvěrněji a prakticky řádku po řádce. To se neobešlo bez estetických obětí, protože Kristův příběh prochází mnoha emocionálními extrémy a na několika místech musel Beethoven měnit charakter hudby v průběhu jediného verše, jen aby co nejlépe vystihl daný obraz či frázi. Doslovný zápas s liturgickým textem musela být namáhavá práce a na cestě k optimálnímu zvuku se partitura dočkala mnoha úprav, škrtů a netrpělivého přepisování. Byla to jistě úleva, když se skladatel propracoval k poslednímu verši "...et vitam venturi saeculi" (...a život budoucího věku) a mohl konečně popustit uzdu své fantasii a rozmáchnout se k širšímu záběru. V závěrečné fuze tak najdeme nejen Beethovenovu vizi finální fáze křesťanského paradigmatu - vzkříšení mrtvých a věčného života - ale také odvážnou hudební fresku, která ani po dvou stoletích nepřestává fascinovat svými rozměry.

Fugy jsou většinou vážné a těžké skladby, velkolepé konstrukce mimořádně náročné na pozornost posluchače, harmonická bludiště s téměř matematickou strukturou. Tahle je ale překvapivě odlehčená a (minimálně v první části) téměř půvabná - to je slovo, které ve spojení s fugami příliš často neuslyšíte. Možná je její mladistvý charakter výsledkem již zmíněného opojení, které musel Beethoven pocítit, když se po vysilující křížové cestě Creda ocitl uprostřed ničím neomezených plání Boží inspirace.

Závěrečná fuga má tři části.

Úvodní pomalejší pasáž nejprve představí základní téma a mužské a ženské hlasy z něho potom splétají jemnou melodickou krajku. Rolland ve své knize přirovnává toto téma k tématu Ódy na radost a všímá si, že zatímco v Deváté má ústřední melodie vzestupný charakter, radost připlouvá zespoda v kontrabasech - jako by byla vydolována ze srdcí lidí, ve Mši začíná melodická linka vysoko v sopránových polohách a teprve postupně klesá dolů, jako by se snášela z kůrů andělských.

Druhá část (video 2:07)  je vybudovaná víceméně ze stejného hudebního materiálu, jenom se hraje zhruba ve dvakrát rychlejším tempu. Je to taková klasická beethovenovská vypalovačka - orchestr šlape jak se patří, sbory duní po skalinách a katedrála se otřásá v základech. A do té mely jsou ještě vpleteny dva krásné melodické oblouky, jeden v ženských hlasech (video 2:49) a jeden v mužských (video 3:11).

Třetí část (video 4:09)  bych označil za vychládání rozpáleného železa. Jako by si Beethoven uvědomil, že to, co následuje, je nejposvátnější část mše - Sanctus a Benedictus - a asi by se nehodilo, aby po rozbouřené a zvukově grandiosní fuze následoval okamžitý přechod do hlubin duchovního rozjímání. A tak na závěr Creda zařadil takové malé spirituální vyklusání, aby se duše posluchačova mohla připravit na zjevení Ducha svatého. Úplný závěr (video 6:01) je pak zcela nehmotný, éterický a projasněný očekáváním. Jeho poslední Amen před námi rozbaluje koberec k branám nebeským.

(za poslech stojí také historická Klempererova verze)

Související články:

Nezničitelná melodie (Beethoven)Dvě věže (Beethoven)Eroica (Beethoven)Nesmrtelná milenka (Beethoven)