Hrexit je na spadnutí
Protože se pravděpodobně chystáte nakrájet šnytlík do nedělní polévky, nebudu vás dlouho zdržovat a jen stručně nastíním některé stěžejní body našeho programu na postupné administrativní oddělení Královéhradeckého kraje od Bohémské Unie a jeho postupnou přeměnu na samostatné Hradecké Velkocísařství. Ať se pragohujeři chytnou za nos!
V první řadě stojí pojem občanské suverenity. Pohůnkové koaliční vlády dnem i nocí spoutávají náš kraj nepřehlednou pavučinou příkazů, zákazů, odvolání, směrnic, kvót a protichůdných ustanovení. Přitom mnozí náměstci viděli Babiččino údolí naposledy na školním výletě v osmé třídě. Je zcela nepřípustné, aby o minimálním počtu mušliček na pánských záchodcích v Dobrušce rozhodoval nějaký byrokrat na Malé Straně. Stejně tak je tloušťka skořicového poprašku na krupicové kaši kdekoliv v Dolním Pometují jen a jen v kompetenci místních hostinských a nikdy by se neměla stát objektem zájmu "Státní komise pro homogenizaci salátů, kaší a vývarů" se sídlem v Praze-Hlubočepích. Plíživá buzerace občanů není posláním státu.
Ve druhé řadě nalézáme ochranu pracovního trhu před krajánky z ostatních regionů. Naše skrytá kamera, nenápadně umístěná v prodejně elektrospotřebičů na Gočárově třídě v Hradci Králové, zjistila, že pomocného skladníka v této provozovně dělá již přes půl roku nepřihlášený občan původem z Kobylis (mimochodem, za tuto neohroženou reportáž získala naše agentura loňskou Cenu Egona Erwina Kische v oboru "investigativní žurnalistika"). Z následné sociologické analýzy jasně vyplývá, že kvalitní pracovní místa v samotném krajském městě se stávají kořistí různých přistěhovalců a převaděčských mafií z Polabí i z Povltaví a rodilí Hradečáci pak přirozeně ostrouhají mrkvičku. A někdy i tu strouhají nádeníci z Tachovska. Pragocentrická perspektiva Hradu neumožňuje objektivní pohled na pracovní trh a pouze důsledná kontrola imigrace může zabránit tomu, aby se z Hradecka nestala vyhledávaná náplavová oblast. I proto se na příští rok plánuje otevření nových hraničních přechodů v Libčanech, v Borohrádku a v Nové Pace - vše s moderními turnikety a detektory pracovních rukavic.
Ve třetí řadě musím zmínit problém kulturní kompatibility. Statistiky jednoznačně ukazují, že v posledních letech stoupá počet běženců z jižnějších končin, kteří si s sebou přinášejí kontroverzní pardubickou víru. Tito novodobí nomádi neváhají na vratkých kocábkách přeplavat celý Opatovický písák a nebo se vydat do Hradce pěšky tzv. "Bohdanečskou cestou", přes Dolany, Osice a Praskačku. V Třebši pak zakládají pardubičácká ghetta, odmítají konzumovat hradecký perník a prosazují zhýralý způsob života podle vzoru svého milovaného proroka - Smila Flašky. Jeden radikální Pardubista dokonce letos na jaře posprejoval sochu dlouholetého hradeckého starosty Františka Ulricha a ještě mu na hlavu nasadil zlatou přilbu. Dodatečná chemická zkouška také prokázala, že měl v brašničce stopové množství Semtexu. Tento podlý čin pochopitelně vzedmul vlnu spravedlivé nevole. Hradecká civilizace, odjakživa pevně ukotvená v idejích hradečanství a králeismu, není slučitelná s destruktivním myšlenkovým potenciálem pardubáctví. Nemluvě o tom, že uctívat půlku koně namísto královského lva se slušným občanům bytostně příčí.
Ve čtvrté řadě nenápadně vyklusává otázka fotbalové reprezentace východních Čech. Je veřejným tajemstvím, že hradecký celek se těší trvalé nepřízni českých rozhodčích a již několik desetiletí potupně pendluje mezi první a druhou ligou. Námitka, že hradecký fotbalový stadion je - stejně jako Hrexit - na spadnutí, zde neobstojí. To je pomluva štvavé vysílačky "the Voice of Pardubice". Naopak, urbanistická komise UNESCO se minulý měsíc na zasedání v New Yorku usnesla, že Malšovický všesportovní areál bude po boku Velké čínské zdi a Egyptských pyramid zařazen na seznam chráněných stavebních památek starověku. Můžeme tedy doufat, že po založení samostatné východočeské ligy se klubu FC HK dostane dlouho odpíraného uznání. A kdo ví - třeba si v konkurenci dravých týmů z Jaroměře, Broumova a Týniště nad Orlicí konečně vykope i pozvánku do předkola Ligy mistrů.
V neposlední řadě (i když opticky v poslední) mi dovolte vyslovit přání, aby byl Hrexit jen prvním kamínkem nastupujícího dominového efektu, ve kterém se za svá práva postaví i Liberecko, Plzeňsko, Ostravsko a další kraje. A dá-li Bůh, tož i pod Špilberkem se nějaký ten Brexit uchytne. V matičce Praze jim pak možná konečně dojde, že sebestřednější pupek sám bez těla nic nezmůže.
Loučím se tedy zvoláním: "Nepražáci všech krajů, spojte se!"
(za správnost všech údajů ručí Agentura Střelená Kachna)
Jan Řeháček
Jaro: das ist nur die erste Phase
Jaro má v našem parku tři fáze, které jsem výstižně pojmenoval: první, druhá a třetí. Toto je svědectví o první z nich. Můžeme s ním nesouhlasit, můžeme proti němu protestovat, ale to je asi tak vše, co s tím můžeme dělat, Járo.
Jan Řeháček
A je po Velikonocích. A nejen po nich.
Globální kotlík zavěšený nad ohněm inkluze a diversity pomalu vytlačuje národní státy, vyrůstající ze sdíleného kulturního podhoubí. Tomuto trendu se nově přizpůsobuje i řada českých svátků s jejichž novelizací vás chci seznámit.
Jan Řeháček
Impresionisté na hladině
Když se na podzim objevily barvy na stromech, všiml jsem si, že se občas zrcadlí v našem potoce či rybníčku. Tak jsem na ně zamířil objektiv a vyšly z toho roztěkané výtvarné kreace, za které by se nemusel stydět ani Claude Monet.
Jan Řeháček
AI Art: co už umí a co ještě ne
Loni jsem trochu experimentoval s malířskými schopnostmi tehdy nastupující generativní AI Art. Letos, za dlouhých zimních večerů jsem si na to vzpomněl a napadlo mne podívat se, jak moc za ten rok AI pokročila. Nu, posuďte sami.
Jan Řeháček
Není větvička jako větvička
Stromy a jejich rozeklaná větvoví jsou sochařská díla. V létě to ale nepoznáte, protože přírodní majstrštyky zakrývá koruna. Jakmile ale podzim povolá svá vojska zpět do zálohy, ladná elegance dřevěných křivek vystoupí do popředí.
Jan Řeháček
Co rok dal
Začátek nového roku je tradičně příležitostí k ohlédnutí za rokem starým, takže jsem prohrábl archív a vylovil z něho pár fotografií z našeho parku, které si nenalezly cestu do některého z předchozích tématických blogů.
Jan Řeháček
Politické školení mužstva: Pyšná princezna
Roto končit! Pozor! (vejde útvarový politruk) Soudruzi vojáci, kapitál se potácí. Ale sám se nám na smetiště dějin nevypotácí. My mu musíme co, soudruzi? No? Nikdo? No, my mu musíme pomoci, vy hlavy hovězí!
Jan Řeháček
Ten podzim se nám hezky vybarvil
Každý podzim je v našem parku trochu jiný. Stromy, které by loni přešminkovaly i šestnáctku před prvním rande, jsou letos pobledlé jako Rusalka. A ty, které se zprvu barevně upejpaly, se najednou utrhly z řetězu. Jak řezníkův pes.
Jan Řeháček
Paroháčů je letos dost
Srnka je v našem parku jako houska na krámě. Zato setkání s jelenem si člověk musí považovat. Letos jsem ale náhodou objevil, kde se srocují: na záložním travnatém parkovišti, kterému se říká Gil's Hill, těsně před západem slunce.
Jan Řeháček
Chřadnoucí prales - pod vodou i nad ní
O korálovém útesu se říká, že je to "dešťový prales" oceánu. Biodiversita, kterou reprezentuje je ohromující. Totéž platí i o jeho suchozemském ekvivalentu. Bohužel, oba ekologické systémy se dostávají na seznam ohrožených druhů.
Jan Řeháček
Letní kvítí
Primární sezónou květů je sice jaro, ale ani léto není v našem parku z pohledu barev úplná nuda. Tady je malá fotovonička složená z příspěvků místní flory. Aneb kdo nekvete s námi, kvete proti nám.
Jan Řeháček
Plody léta
Léto je časem zrání a ani v našem parku tomu není jinak. Zajímavé plody nabízí říše rostlinná i živočišná. Tady je malý průřez letošní nabídkou: asijské maliny, kuriózní houby a malí mývalové. Ceny jsou mírné: léto létá zdarma.
Jan Řeháček
Kvetoucí fuga (Beethoven)
V Beethovenově Misse Solemnis nalezneme spoustu skrytých drahokamů, které zde leží prakticky nepovšimnuty, protože celková hudební struktura této Mše je na první poslech naprosto neprůstřelná. Jedním z nich je fuga v závěru Creda.
Jan Řeháček
Sovy a supi
V našem parku také poletuje spousta zajímavých ptáků. Tak jsem jich pár vyfotil. Sovy jsou sice nočními živočichy, ale na jaře se občas dají zastihnout i za denního světla. A za pár šupů k nim přihodím ještě pár supů. Ať nežeru.
Jan Řeháček
Vlčí západy
Při procházkách naším parkem občas fotím západy slunce z vyvýšeného travnatého parkoviště zvaného Gil's Hill. Říkám jim Vlčí západy. Jednak proto, že mají zhusta barvu vlčích máků a jednak proto, že náš park se jmenuje Vlčí past.
Jan Řeháček
Za devatero fotkami: Malebné peklo
Já to tušil, že jednou skončím v pekle. Jen jsem si představoval, že vstup bude mít z nějaké islandské sopky. Houbeles! Jeho vchod se nalézá poblíž vesničky Medkovy Kopce nedaleko Hlinska. "Lasciate ogne speranza, voi ch'intrate".
Jan Řeháček
Sedm divů jara
Po dlouhém barevném půstu zimní šedi působí návrat jarní kavalerie jako zjevení. V našem parku v tomto období kvete několik dřevin, s jejichž uměleckými kreacemi bych vás v tomto blogu rád seznámil. Matička příroda dokáže kouzlit.
Jan Řeháček
strž
V dnešním pokračování poetického cyklu "Bez básně a Hany" se nedozvíme jakou krevní skupinu mají nejraději novozélandští upíři a zda je tuna pampeliškového chmýří těžší než sbírka maturitních příkladů z matematiky.
Jan Řeháček
Devět zastavení času
Příroda se mění pomalu, ale jistě. Den ze dne nic nepostřehnete, ale když se na známá místa vrátíte za pár týdnů, naleznete desítky drobných změn. Tak jsem se na třech místech našeho parku devětkrát zastavil, abych je zachytil.
Jan Řeháček
Cesta do hlubin duše (Beethoven)
Lidská duše je odvěkou hádankou, na které si vylámaly zuby celé generace psychologů, teologů a filosofů. Tajuplný komplex uvnitř každého z nás. Pro mne je definicí lidské duše Beethovenův 14. smyčcový kvartet cis moll, op. 131.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 402
- Celková karma 19,45
- Průměrná čtenost 920x