pírko
Beránek seděl sám v temné komůrce a bál se rozsvítit. Blížila se půlnoc a jeho rodnou salaší se právě prohnala smečka hladových vlků kdoví odkud. Jedna ovečka jim padla za oběť na místě a zbylé byly odvlečeny hluboko do černého lesa. Beránek si nedělal žádné iluze, že by je ještě někdy spatřil. Z hlubokého lesa nebylo návratu. Při pomyšlení, že jeho rodné údolí bude odteď patřit už jen vlkům, se beránek usedavě rozplakal. Slzy veliké jako hrachy mu stékaly po tvářích a odkapávaly na podlahu z neohoblovaných prken.
Na poličce u krbu nahmatal po paměti ozdobnou hudební skříňku. Opatrně ji otevřel a hrací strojek spustil starou melodii. Pamatoval si ji z dob, kdy mu babička před spaním vyprávěla pohádky. Ta samá babička, která mu v zimě štrykovala palčáky a v létě dělala voňavou polívku z čerstvě posečené trávy. Beránek otupělý strachem zíral do tmy a vpíjel důvěrně známou melodii. Když dozněly její poslední zvonivé tóny, zašátral ve skříňce. Na dně leželo vraní pírko, které našli s ovečkou před dvěma roky za salaší, když sbírali dědečkovi na hrob květiny.
Jak ho bezmyšlenkovitě obracel v kopýtkách, něco se v něm zlomilo. Beránek přestal plakat a potichu zašeptal - spíš jen tak pro sebe: "já vás nedám". Už dlouho se mu nestalo, že by nějaká myšlenka zasvítila v jeho hlavě tak jasně. Připadal si jako tón vytržený z té kouzelné melodie. Sám na světě neznamená vůbec nic. "Já vás nedám", řekl s větší jistotou v hlase a vydal se k dubovým dveřím. Před salaší se na okamžik zastavil a do ztichlé noci - celému světu navzdory - zavolal z plných plic: "já vás nedám!".
Ale vesmíru bylo jedno, jaké příkoří se stalo jednomu malému beránkovi na jedné bezvýznamné salaši vysoko v horách. Hvězdy na obloze nehnuly ani brvou a jen se neslyšně sunuly po svých pravěkých celestiálních drahách.
Beránek se rozběhl po spasené louce seč mu síly stačily. Za chviličku byl v lese a uháněl syrovou nocí směrem k vlčí rokli. Nevšímal si ostrých větviček, které mu rozdíraly nohy a škrábaly ho do tváří. Nezajímalo ho, že mohl každou chvíli spadnout ze strmého srázu. Nedbal na rozeklané kořeny, které se mu pletly pod kopýtka. Nepomyslel ani na to, že běží vstříc jisté záhubě. V tom překotném trysku pouze cítil, že se do jeho života navrací smysl. "Já vás nedám", prohánělo se mu hlavou v nekonečné smyčce a všechno ostatní se v jeho beránčí mysli slilo v jednu malou rozmazanou šmouhu na okraji zorného pole.
Mezitím někde nahoře, v hlubinách černočerného vesmíru, stařičký pán jménem Archimédés nalezl pevný bod, opřel o něj svou okovanou páku a pohnul zeměkoulí. Planety proplouvající kolem se po sobě podívaly a nechápavě zkrabatily svá osvícená čela. Koleje zmizely.
(andante teneramente con calore, senza artifici)
už poletím poštou ranní
jsem lehounké pírko vraní
sen vytřepaný ze spánku
jsem ponorná říčka osudu
doutnák dřímající na sudu
jen do mě foukni beránku
jsem šipka složená z papíru
a na římse čekám bez pohnutí
až odstrčí mne do víru
jedno odvážné nadechnutí
+++++++++
Alan Silvestri: Feather Theme (Forrest Gump)
Předchozí díly série Bez básně a Hany
Jan Řeháček
Jaro: das ist nur die erste Phase
Jaro má v našem parku tři fáze, které jsem výstižně pojmenoval: první, druhá a třetí. Toto je svědectví o první z nich. Můžeme s ním nesouhlasit, můžeme proti němu protestovat, ale to je asi tak vše, co s tím můžeme dělat, Járo.
Jan Řeháček
A je po Velikonocích. A nejen po nich.
Globální kotlík zavěšený nad ohněm inkluze a diversity pomalu vytlačuje národní státy, vyrůstající ze sdíleného kulturního podhoubí. Tomuto trendu se nově přizpůsobuje i řada českých svátků s jejichž novelizací vás chci seznámit.
Jan Řeháček
Impresionisté na hladině
Když se na podzim objevily barvy na stromech, všiml jsem si, že se občas zrcadlí v našem potoce či rybníčku. Tak jsem na ně zamířil objektiv a vyšly z toho roztěkané výtvarné kreace, za které by se nemusel stydět ani Claude Monet.
Jan Řeháček
AI Art: co už umí a co ještě ne
Loni jsem trochu experimentoval s malířskými schopnostmi tehdy nastupující generativní AI Art. Letos, za dlouhých zimních večerů jsem si na to vzpomněl a napadlo mne podívat se, jak moc za ten rok AI pokročila. Nu, posuďte sami.
Jan Řeháček
Není větvička jako větvička
Stromy a jejich rozeklaná větvoví jsou sochařská díla. V létě to ale nepoznáte, protože přírodní majstrštyky zakrývá koruna. Jakmile ale podzim povolá svá vojska zpět do zálohy, ladná elegance dřevěných křivek vystoupí do popředí.
Jan Řeháček
Co rok dal
Začátek nového roku je tradičně příležitostí k ohlédnutí za rokem starým, takže jsem prohrábl archív a vylovil z něho pár fotografií z našeho parku, které si nenalezly cestu do některého z předchozích tématických blogů.
Jan Řeháček
Politické školení mužstva: Pyšná princezna
Roto končit! Pozor! (vejde útvarový politruk) Soudruzi vojáci, kapitál se potácí. Ale sám se nám na smetiště dějin nevypotácí. My mu musíme co, soudruzi? No? Nikdo? No, my mu musíme pomoci, vy hlavy hovězí!
Jan Řeháček
Ten podzim se nám hezky vybarvil
Každý podzim je v našem parku trochu jiný. Stromy, které by loni přešminkovaly i šestnáctku před prvním rande, jsou letos pobledlé jako Rusalka. A ty, které se zprvu barevně upejpaly, se najednou utrhly z řetězu. Jak řezníkův pes.
Jan Řeháček
Paroháčů je letos dost
Srnka je v našem parku jako houska na krámě. Zato setkání s jelenem si člověk musí považovat. Letos jsem ale náhodou objevil, kde se srocují: na záložním travnatém parkovišti, kterému se říká Gil's Hill, těsně před západem slunce.
Jan Řeháček
Chřadnoucí prales - pod vodou i nad ní
O korálovém útesu se říká, že je to "dešťový prales" oceánu. Biodiversita, kterou reprezentuje je ohromující. Totéž platí i o jeho suchozemském ekvivalentu. Bohužel, oba ekologické systémy se dostávají na seznam ohrožených druhů.
Jan Řeháček
Letní kvítí
Primární sezónou květů je sice jaro, ale ani léto není v našem parku z pohledu barev úplná nuda. Tady je malá fotovonička složená z příspěvků místní flory. Aneb kdo nekvete s námi, kvete proti nám.
Jan Řeháček
Plody léta
Léto je časem zrání a ani v našem parku tomu není jinak. Zajímavé plody nabízí říše rostlinná i živočišná. Tady je malý průřez letošní nabídkou: asijské maliny, kuriózní houby a malí mývalové. Ceny jsou mírné: léto létá zdarma.
Jan Řeháček
Kvetoucí fuga (Beethoven)
V Beethovenově Misse Solemnis nalezneme spoustu skrytých drahokamů, které zde leží prakticky nepovšimnuty, protože celková hudební struktura této Mše je na první poslech naprosto neprůstřelná. Jedním z nich je fuga v závěru Creda.
Jan Řeháček
Sovy a supi
V našem parku také poletuje spousta zajímavých ptáků. Tak jsem jich pár vyfotil. Sovy jsou sice nočními živočichy, ale na jaře se občas dají zastihnout i za denního světla. A za pár šupů k nim přihodím ještě pár supů. Ať nežeru.
Jan Řeháček
Vlčí západy
Při procházkách naším parkem občas fotím západy slunce z vyvýšeného travnatého parkoviště zvaného Gil's Hill. Říkám jim Vlčí západy. Jednak proto, že mají zhusta barvu vlčích máků a jednak proto, že náš park se jmenuje Vlčí past.
Jan Řeháček
Za devatero fotkami: Malebné peklo
Já to tušil, že jednou skončím v pekle. Jen jsem si představoval, že vstup bude mít z nějaké islandské sopky. Houbeles! Jeho vchod se nalézá poblíž vesničky Medkovy Kopce nedaleko Hlinska. "Lasciate ogne speranza, voi ch'intrate".
Jan Řeháček
Sedm divů jara
Po dlouhém barevném půstu zimní šedi působí návrat jarní kavalerie jako zjevení. V našem parku v tomto období kvete několik dřevin, s jejichž uměleckými kreacemi bych vás v tomto blogu rád seznámil. Matička příroda dokáže kouzlit.
Jan Řeháček
strž
V dnešním pokračování poetického cyklu "Bez básně a Hany" se nedozvíme jakou krevní skupinu mají nejraději novozélandští upíři a zda je tuna pampeliškového chmýří těžší než sbírka maturitních příkladů z matematiky.
Jan Řeháček
Devět zastavení času
Příroda se mění pomalu, ale jistě. Den ze dne nic nepostřehnete, ale když se na známá místa vrátíte za pár týdnů, naleznete desítky drobných změn. Tak jsem se na třech místech našeho parku devětkrát zastavil, abych je zachytil.
Jan Řeháček
Cesta do hlubin duše (Beethoven)
Lidská duše je odvěkou hádankou, na které si vylámaly zuby celé generace psychologů, teologů a filosofů. Tajuplný komplex uvnitř každého z nás. Pro mne je definicí lidské duše Beethovenův 14. smyčcový kvartet cis moll, op. 131.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 402
- Celková karma 19,45
- Průměrná čtenost 920x