Proč nejsem globalistou?
Mé politické kredo by se dalo shrnout do jedné krátké věty: "co se dá rozhodnout na nižší (lokální) úrovni, nemá smysl řešit na úrovni vyšší (globální)."
Když to trochu rozvinu: "co se dá rozhodnout na úrovni rodiny, nemá smysl řešit na úrovni obce; co se dá rozhodnout na úrovni obce, nemá smyl řešit na úrovni okresu; co se dá rozhodnout na úrovni okresu, nemá smysl řešit na úrovni státu a co se dá rozhodnout na úrovni státu, nemá smyl řešit v nadnárodních institucích".
Taková filosofie neznamená, že by člověk musel propadnout záchvatu isolacionismu. Určitá forma spolupráce a výměny poznatků i zkušeností je nezbytná na každé úrovni. Rodiny spolu komunikují v rámci obce, obce v rámci okresu a tak dále. Od toho si řídící hierarchii budujeme. Musí ale vycházet z vnitřní potřeby lidí koordinovat své úsilí, a ne z šílených plánů sociálních inženýrů, kteří viděli realitu na zemi maximálně tak z okénka první třídy dopravního letadla.
Čím blíž je rozhodovací proces lidem, kterých se týká, tím lépe. Není nic horšího než když spor dvou obcí o kus lesíka řeší frustrovaný úředník tisíce mil daleko. Lokální rozhodování umožňuje takovou tu jemnou zpětnou vazbu, kdy rozlícená paňmáma může nasednout na linkový autobus a zopovědnému hejtmanovi hned odpoledne omlátit o hlavu síťovku napěchovanou chlebem a kapustou.
A naopak. Čím dál je vláda od lidí, tím větší má tendenci zařídit se sama pro sebe - tedy vykašlat se na ty, které by měla zastupovat. Politická struktura převelená daleko za sedmero hor obvykle začne žít svým vlastním životem. A jako většina živých organismů má především dvě starosti - zachovat sebe samu a rozmnožit se. V první řadě o kamarády a příbuzné.
V ideálním vesmíru by vyšší orgány měly mít funkci koordinační a ne direktivní. Tady na zemi tomu tak bohužel vždy není. Pamětníci si pamatují na zatuchlé poměry v moskevském Kremlu. Místo, aby se odtud koordinoval tábor míru a socialismu, od reality odtržená a zkostnatělá byrokrateska buzerovala vazalské státy a jen občas svým poddaným proletářům hodila pod stůl nějakou tu dialektickou kostičku. A témuž viru pomalu, ale jistě začíná podléhat i Brusel. Přijde mi, že už o nějakou koordinaci ani nejde. Smyslem je rozředit tradiční uspořádání a přetvořit starý kontinent v jakousi barvotiskovou kopii Spojených států; a to pokud možno ihned - ať to stojí, co to stojí. Místo toho ale vzniká podivné monstrum jehož původní smysl je pohřbený kdesi hluboko pod závějí norem a kvót a směrnic a nařízení. A tymolínových úsměvů.
Ale to globalistům nevadí. Čím je systém komplikovanější, tím snadnější je ho podojit. Vzpomeňme si na americkou realitní bublinu. Když podílové a investiční fondy po celém světě skupovaly z osmé ruky neprůhledné finanční deriváty, jen málokdo věděl jakou cenu vlastně mají. Ratingové agentury se předháněly v mlžení a počet mezičlánků v prodejním řetězci by těm cenným papírům mohla závidět i tasemnice. V lokálním systému se čachruje podstatně hůře, protože jednotliví hráči příslušný trh dobře znají. A znalost prostředí plodí důvěru. Důvěru, která není založená na posudku nějaké anonymní agentury v Tramtárii, ale na tom, že váš dědek pásl s dědkem pana bankéře husy. V okamžiku, kdy přemístíte centrum řízení daleko za obzor, se ta přirozená důvěra rozplyne jako pára nad hrncem.
Problém ovšem nespočívá jen v křehkosti lidské nátury. I kdybychom nahradili hamižné podvodníky těmi nejušlechtilejšími anděly, bude se nám globální systém řídit hůř než ten lokální, protože na jeho účinnou kontrolu je potřeba příliš mnoho vstupních informací. Je v lidských silách myšlenkově obsáhnout fungování kraje, možná i malé země, ale není v lidských silách obsáhnout dění celého kontinentu, potažmo celého světa (to možná jednou v budoucnosti zvládnou roboti a počítače). A to ještě pomíjím skutečnost, že komplexní mnoha-složkové systémy mají nepříjemnou tendenci podléhat chaotickému chování. Je to jako když hrajete "tichou poštu". V deseti lidech se vám možná povede uhádnout "vstupní hlášku". V tisíci lidech prakticky nemáte šanci.
Ve světle výše uvedeného bych si budoucí globální vesnici představoval jako volné sdružení suverénních a spolupracujících lokálních uskupení. To by pak nutně vedlo k postupnému přibližování společenských norem a kulturních zvyklostí. Takový proces ale musí probíhat organicky, na základě vzájemné výhodnosti. Sociální změny jsou jako pohyb ledovce - potřebují čas. Než na téhle planetě začneme žít spolu, musíme se naučit žít vedle sebe (koneckonců děláme to tak i v osobním životě - málokdo si k sobě nastěhuje svůj milovaný protějšek už po třetím rande).
Násilná snaha tento proces urychlit povede pouze k instinktivní reakci v opačném směru. Myslím, že probíhající renesance nacionalismu je toho výmluvným dokladem.
+++++++++
(hlasem poručíka Columba) Jo, a ještě jedna maličkost...
Taky mi na globalistech malinko vadí, že se ve svém svatém zápalu pro všeobecnou sladěnost snaží celý svět navléknout do jednotného stejnokroje. Lokální rozhodování - tedy rozhodování šité na míru dané komunitě - dokáže uspokojit potřeby lidí lépe než jedna normalizovaná šablona.
Vezměme si následující hypotetický příklad. V imaginární federální zemi se čtyřmi státy se právě diskutuje o důležitém opatření X. Názorové složení voličstva popisuje tabulka níže. Ve druhém sloupci najdete počty obyvatel v jednotlivých státech, kteří jsou pro opatření X, ve třetím počty proti a v posledním celkový počet obyvatel (vše v milionech).
Můžete si třeba představit hlasování o legalizaci potratů v USA - to má na obou pobřežích poměrně silnou podporu (pro-choice), zatímco v americkém vnitrozemí je díky silnému vlivu křesťanství obyvatelstvo naladěno spíše proti potratům (pro-life). Tabulka je ale čistě smyšlená a plní pouze ilustrační funkci.
(legenda) | |||
---|---|---|---|
4 | 11 | 15 | |
6 | 12 | 18 | |
10 | 7 | 17 | |
14 | 5 | 19 | |
celkem | 34 | 35 | 69 |
Pokud se bude o návrhu rozhodovat podle výsledku na federální úrovni, bude s výsledkem spokojená zhruba jen polovina obyvatelstva - ať dopadne tak či onak. Pokud vyhraje "pro" bude se radovat 34 milionů (z 69) a pokud zvítězí varianta "proti", bude to 35 milionů.
Kdyby se ale ponechala možnost, rozhodnout celou věc na lokální úrovni a nevnucovat státům jednotný mustr, tak by spokojených lidí podstatně přibylo. Pojďme si to z té tabulky spočítat. Pokud by se rozhodovalo odděleně podle výsledků v jednotlivých státech, Sever a Východ by byly proti, zatímco Jih a Západ pro. Dané opatření by tedy platilo pouze v těch posledních dvou státech. Když si teď z prostředních sloupců sepíšete počty spokojených obyvatel, dostanete:
11+12+10+14 = 47
No vida, a hned máme 47 milionů spokojených - to jsou zhruba dvě třetiny.
Globalisté by celou planetu nejraději zglajchšaltovali a nacpali do úhledných škatulek. Trochu je chápu. Homogenní svět se ovládá daleko lépe než stávající džungle národních států, lnoucích zpátečnicky ke svým lokálním kulturám. Má to ale háček - vytvoří se tím miliony zbytečně nespokojených lidí.
(předchozí díly ze série Sfinga)
Jan Řeháček
Jaro: das ist nur die erste Phase
Jaro má v našem parku tři fáze, které jsem výstižně pojmenoval: první, druhá a třetí. Toto je svědectví o první z nich. Můžeme s ním nesouhlasit, můžeme proti němu protestovat, ale to je asi tak vše, co s tím můžeme dělat, Járo.
Jan Řeháček
A je po Velikonocích. A nejen po nich.
Globální kotlík zavěšený nad ohněm inkluze a diversity pomalu vytlačuje národní státy, vyrůstající ze sdíleného kulturního podhoubí. Tomuto trendu se nově přizpůsobuje i řada českých svátků s jejichž novelizací vás chci seznámit.
Jan Řeháček
Impresionisté na hladině
Když se na podzim objevily barvy na stromech, všiml jsem si, že se občas zrcadlí v našem potoce či rybníčku. Tak jsem na ně zamířil objektiv a vyšly z toho roztěkané výtvarné kreace, za které by se nemusel stydět ani Claude Monet.
Jan Řeháček
AI Art: co už umí a co ještě ne
Loni jsem trochu experimentoval s malířskými schopnostmi tehdy nastupující generativní AI Art. Letos, za dlouhých zimních večerů jsem si na to vzpomněl a napadlo mne podívat se, jak moc za ten rok AI pokročila. Nu, posuďte sami.
Jan Řeháček
Není větvička jako větvička
Stromy a jejich rozeklaná větvoví jsou sochařská díla. V létě to ale nepoznáte, protože přírodní majstrštyky zakrývá koruna. Jakmile ale podzim povolá svá vojska zpět do zálohy, ladná elegance dřevěných křivek vystoupí do popředí.
Jan Řeháček
Co rok dal
Začátek nového roku je tradičně příležitostí k ohlédnutí za rokem starým, takže jsem prohrábl archív a vylovil z něho pár fotografií z našeho parku, které si nenalezly cestu do některého z předchozích tématických blogů.
Jan Řeháček
Politické školení mužstva: Pyšná princezna
Roto končit! Pozor! (vejde útvarový politruk) Soudruzi vojáci, kapitál se potácí. Ale sám se nám na smetiště dějin nevypotácí. My mu musíme co, soudruzi? No? Nikdo? No, my mu musíme pomoci, vy hlavy hovězí!
Jan Řeháček
Ten podzim se nám hezky vybarvil
Každý podzim je v našem parku trochu jiný. Stromy, které by loni přešminkovaly i šestnáctku před prvním rande, jsou letos pobledlé jako Rusalka. A ty, které se zprvu barevně upejpaly, se najednou utrhly z řetězu. Jak řezníkův pes.
Jan Řeháček
Paroháčů je letos dost
Srnka je v našem parku jako houska na krámě. Zato setkání s jelenem si člověk musí považovat. Letos jsem ale náhodou objevil, kde se srocují: na záložním travnatém parkovišti, kterému se říká Gil's Hill, těsně před západem slunce.
Jan Řeháček
Chřadnoucí prales - pod vodou i nad ní
O korálovém útesu se říká, že je to "dešťový prales" oceánu. Biodiversita, kterou reprezentuje je ohromující. Totéž platí i o jeho suchozemském ekvivalentu. Bohužel, oba ekologické systémy se dostávají na seznam ohrožených druhů.
Jan Řeháček
Letní kvítí
Primární sezónou květů je sice jaro, ale ani léto není v našem parku z pohledu barev úplná nuda. Tady je malá fotovonička složená z příspěvků místní flory. Aneb kdo nekvete s námi, kvete proti nám.
Jan Řeháček
Plody léta
Léto je časem zrání a ani v našem parku tomu není jinak. Zajímavé plody nabízí říše rostlinná i živočišná. Tady je malý průřez letošní nabídkou: asijské maliny, kuriózní houby a malí mývalové. Ceny jsou mírné: léto létá zdarma.
Jan Řeháček
Kvetoucí fuga (Beethoven)
V Beethovenově Misse Solemnis nalezneme spoustu skrytých drahokamů, které zde leží prakticky nepovšimnuty, protože celková hudební struktura této Mše je na první poslech naprosto neprůstřelná. Jedním z nich je fuga v závěru Creda.
Jan Řeháček
Sovy a supi
V našem parku také poletuje spousta zajímavých ptáků. Tak jsem jich pár vyfotil. Sovy jsou sice nočními živočichy, ale na jaře se občas dají zastihnout i za denního světla. A za pár šupů k nim přihodím ještě pár supů. Ať nežeru.
Jan Řeháček
Vlčí západy
Při procházkách naším parkem občas fotím západy slunce z vyvýšeného travnatého parkoviště zvaného Gil's Hill. Říkám jim Vlčí západy. Jednak proto, že mají zhusta barvu vlčích máků a jednak proto, že náš park se jmenuje Vlčí past.
Jan Řeháček
Za devatero fotkami: Malebné peklo
Já to tušil, že jednou skončím v pekle. Jen jsem si představoval, že vstup bude mít z nějaké islandské sopky. Houbeles! Jeho vchod se nalézá poblíž vesničky Medkovy Kopce nedaleko Hlinska. "Lasciate ogne speranza, voi ch'intrate".
Jan Řeháček
Sedm divů jara
Po dlouhém barevném půstu zimní šedi působí návrat jarní kavalerie jako zjevení. V našem parku v tomto období kvete několik dřevin, s jejichž uměleckými kreacemi bych vás v tomto blogu rád seznámil. Matička příroda dokáže kouzlit.
Jan Řeháček
strž
V dnešním pokračování poetického cyklu "Bez básně a Hany" se nedozvíme jakou krevní skupinu mají nejraději novozélandští upíři a zda je tuna pampeliškového chmýří těžší než sbírka maturitních příkladů z matematiky.
Jan Řeháček
Devět zastavení času
Příroda se mění pomalu, ale jistě. Den ze dne nic nepostřehnete, ale když se na známá místa vrátíte za pár týdnů, naleznete desítky drobných změn. Tak jsem se na třech místech našeho parku devětkrát zastavil, abych je zachytil.
Jan Řeháček
Cesta do hlubin duše (Beethoven)
Lidská duše je odvěkou hádankou, na které si vylámaly zuby celé generace psychologů, teologů a filosofů. Tajuplný komplex uvnitř každého z nás. Pro mne je definicí lidské duše Beethovenův 14. smyčcový kvartet cis moll, op. 131.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 402
- Celková karma 19,53
- Průměrná čtenost 920x