Tři problémy s globalizací

"Tento způsob globalizace zdá se mi poněkud nešťastným", mohl by si povzdechnout Antonín Důra ze známého Vančurova románu při pohledu na stav světa v době, kterou rádi označujeme přízviskem "postmoderní". A měl by pravdu...

Již za časů Kopčema a Veverčáka našim předkům došlo, že není nutno, aby každý pračlověk uměl vydělávat kůže, šít z nich bederní roušky a ve volných chvílích brousit kamenné sekery a pazourky. Když si tlupa rozdělila práci, dílo šlo od ruky daleko lépe a tak byly postupně položeny základy dělby práce. Když se společnost druhobytně pospolná dále integrovala do národních celků, ukázalo se, že není potřeba, aby měla každá obec svého koželuha, krejčího či brusiče. A tak se některé obce specializovaly na to, jiné na ono a celková hospodářská efektivita národa utěšeně stoupala. Myslím, že je celkem jasné, že dříve nebo později postihne dělba práce i celou planetu. Je zbytečné, aby měl každý národ svůj vlastní chemický, textilní nebo elektronický průmysl. Považte jen co stojí vybudování infrastruktury a vzdělání odborníků. Proč by se do takové investice měla pouštět jedna každá země? A tak se v rámci procesu, kterému říkáme globalizace, začínají specializovat celé národy.

Bohužel historie lidstva neprobíhá podél úhledně narýsovaných přímek doporučeného vývoje, ale motá se společenskou džunglí jako opilý kovář jarní dubinou. Vezměme si jako příklad Internet. Koncem minulého století se do této hračky zamiloval celý svět. Nové firmy vznikaly jako houby po dešti bez ohledu na to, zda měly smysluplnou vizi a kompetentní vedení.  Investoři do nich lili peníze horem spodem, zlákáni internetovou horečkou a sliby o "Nové Ekonomice". Samozřejmě netrvalo dlouho a celá Nová Ekonomika se odporoučela do horoucích pekel.com. Ne proto, že by její ústřední myšlenka byla v principu špatná, ale proto, že byla divoce a živelně implementovaná, bez jakéhokoliv zřetele na tradiční hospodářské axiomy. Teprve Internet 2.0, poučen nezdarem první vlny průkopníků, postavil informační ekonomiku na pevné finanční nohy a pod vedením tradičních lídrů (Google, Cisco, Apple, Microsoft...) vygeneroval celou řadu nových a úspěšných společností (Facebook, LinkedIn, Amazon, Netlix atd).

Myslím, že podobný osud čeká globalizaci. Tak jako Internet 2.0 uspěl, protože respektoval ekonomické zákonitosti, Globalizace 2.0 bude muset respektovat zákonitosti geopolitické. Neřízená globalizace posledních desetiletí pomalu ztrácí dech, protože se ukazuje, že sliby o pozvednutí životní úrovně celé populace vyšuměly do ztracena a smetanu z obrovského technologického pokroku si slízli především zástupci ekonomické smetánky, zatímco drtivá většina lidí žije už několik desetiletí v prakticky nezměněných majetkových poměrech. V tomto blogu bych chtěl stručně nastínit tři velké problémy, se kterými se příští verze globalizace bude muset vyrovnat.

+++++++++

Problém první: nevyvážený prospěch

Největší zdroj bohatství je obvykle na vrcholku ekonomické pyramidy. Tam, kde z prodeje finálního produktu vzniká zisk, ze kterého následně profituje celá komunita, obec či kraj. Továrník, akcionáři i veškeré ředitelstvo daného podniku své zisky investuje, popřípadě přímo na místě utrácí a tím vytváří celou řadu dalších příležitostí pro stavebníky, výrobce zboží, poskytovatele služeb atd.

Představme si takového hypotetického Baťu, jak seká cvičky ve Zlíně. Obchody kvetou do okamžiku, kdy se do republiky začnou dovážet levnější cvičky z Indie. A ani nebudou muset být lepší. Budou to v podstatě ty samé cvičky, jen se cenově v souboji s těmi zlínskými snadno prosadí, protože Baťa je seká pouze po tisícovkách, zatímco v Indii jsou schopni je vyrábět v milionech. Takový je prostě zákon produkce. Když při stejné kvalitě něco vyrábíte v řádu milionů, vyjde vás to podstatně levněji.

A tak se Baťova cvičkárna bude muset zavřít. A najednou si nikdo ve Zlíně nekupuje auta nebo kvalitní nábytek a nikdo si nenechává přestavět vilu, protože pan továrník zkrachoval a s ním i dobře placený řídící a výrobní aparát. A těch pár tiráků, kteří cvičky z Indie vozí, a těch pár prodavačů, kteří je v supermarketu prodávají, ten propad ve tvorbě bohatství prostě nezamáznou.

Jinými slovy, pokud bude globalizace i nadále probíhat v divokém režimu, budou se silné ekonomiky stávat silnějšími a slabé budou nevyhnutelně odumírat. Obrovské zisky nebudou rozděleny rovnoměrně, ale budou se koncentrovat v těch zemích, které si - silou či kvalitou - dokázaly vybojovat místo na globálním tržišti. Pro malé země z toho vyplývá důležité ponaučení. Nemá smysl snažit se vyrábět všechno na světě. Bude lepší se soustředit na pár odvětví, ve kterých se lze spolehnout na tradici a národní know-how a tyto rozvíjet tak, aby se dokázaly efektivitou práce a kvalitou produktu prosadit v celosvětovém měřítku. Jinak nezbyde než dělat velkým hráčům námezdní práci - tedy montovat komponenty a převážet zboží z místa výroby do místa spotřeby a ty obrovské zisky z prodeje finálního produktu nechat plynout do jiných kapes.

Samotná kvalita zboží a výrobní expertiza podložená tradicí ale stačit nebude. Tak to možná funguje v nějaké fantasii anarchokapitalistů, kde je kvalita postačující podmínkou úspěchu. Obávám se, že v  reálném světě bude nutno vytvořit politický tlak na to, aby silnější hráči ty slabší prostě nepřeválcovali množstvím (jako v tom příkladu s indickými cvičkami). Koneckonců domácí trh patří stále suverénním státům. Bylo by z jejich pohledu pošetilé vydat jej napospas nadnárodním gigantům a nezískat za to minimálně šanci podílet se na trhu ve vybraných odvětvích.

V národním kontextu byly výsledkem tohoto tlaku různé anti-monopolní zákony (v USA např. Sherman Antitrust Act z roku 1890). V globálním měřítku takový mechanismus zatím chybí.

+++++++++

Problém druhý: nerovný terén

Často slyším argument, že globalizace podporuje svobodnou soutěž.

No jo, ale jakápak je to svobodná soutěž, když se vedle Vás na běžeckou dráhu postaví atlet v tretrách a vy to musíte odskákat se svázanýma nohama v pytli.

Tak to totiž bohužel v mnoha případech vypadá.

Snahou kapitalistů, je získat co nejlevnější pracovní sílu, zatímco snahou pracujících je získat co nejlepší mzdu a pracovní podmínky. To jsou samozřejmě protikladné síly. Ve většině rozvinutých západních zemí trvalo celá desetiletí než se prostřednictvím tuhého politického boje nastavila jakási rovnováha mezi tím, co je kapitál ochoten poskytnout a tím, co je pracovní síla ochotná přijmout.

Střední třída si v těchto zemích postupně vydobyla poměrně slušné postavení - solidní mzdu, zdravotní a důchodové zajištění, ochranu životního prostředí atd. Globalizace ale tuto jemnou rovnováhu narušila. Výrobci zjistili, že práva místních pracujících je možné obejít tak, že se výroba přesune do zemí, kde je obyvatelstvo ochotno makat 10 hodin denně za nádenickou mzdu a bez jakéhokoliv zabezpečení. V takové situaci potom dělník z Ohia může jen těžko soutěžit se svým protějškem v Nigerii.

A podobné je to s ochranou životního prostředí. Pokud je možné přesunout výrobu řekněme z Francie do Mali jenom proto, že v Mali můžete vypustit do jezera hektolitry průmyslových jedů aniž by kdokoliv odpovědný byť jen povytáhl obočí, pak taková výroba není volná soutěž, ale prasárna.

Dokud se nesladí globální normy na zamoření prostředí, materiální zajištění pracujících a další aspekty průmyslové produkce, bude celá slavná globalizace jen fotbalovým zápasem na svažujícím se hřišti. Jedna strana bude útočit z kopce a druhá do kopce.

+++++++++

Problém třetí: nevraživí konkurenti

Představte si, jak těžce by se zaváděla dělba práce na národní úrovni (třeba v podmínkách Česka), kdyby existovala smrtelná nenávist mezi jednotlivými kraji. A tím nemyslím nevinné pošťuchování Hradečáků a Pardubičáků, ale opravdovou nenávist až za hrob. Každý krok vlády, každá nově postavená továrna, každý kilometr vybudované rychlotrati by okamžitě spustil lavinu nespokojenosti a ukazování prstíkem, že tamti mají rovnější koleje a nebo výhodnější podmínky pro zahraniční investory. Naštěstí příslušníci jednoho národa většinou táhnou za jeden provaz, takže k žádnému přetahování nedochází.

Mám za to, že smysluplná dělba práce může na naší planetě existovat pouze v podmínkách vzájemného respektu a určitého pocitu sounáležitosti. A ten v naší globální vesnici zatím nevidím ani náhodou. Horké či studené války hoří na několika místech současně, velká náboženství se perou o zbylé ovečky a o každý sporný kus území se vedou nekončící spory. Dokud se celkové poměry v geopolitice neposunou od konfrontace směrem ke kooperaci (a nebo alespoň k nějaké formě sousedského soužití), nemá moc cenu se o celosvětovou dělbu práce pokoušet.

V současném rozhádaném světě nebude další fáze globalizace prostředkem k efektivnější výrobě a k pozvednutí celého lidstva na vyšší ekonomickou hladinu, jako to bylo na úrovni tlupy, obce či národa, ale stane se pouze kolbištěm pro hrubý ekonomický nátlak. Promění se v lítý boj o to, kdo bude ovládat trhy, kdo bude mít přístup k nerostným zdrojům a kdo bude kontrolovat světovou měnu. V krajním případě pak povede až k válkám.

Proto si myslím, že než začneme pomýšlet na Globalizaci 2.0, měli bychom urovnat alespoň ty nejkřiklavější vzájemné spory a pootočit knoflíkem napětí trochu nazpátek. A to samo o sobě bude úkol na několik desetiletí.

+++++++++

Globalizace není něco, proti čemu má smysl bojovat. Bylo by to stejně bezúčelné, jako když dělníci v Anglii rozbíjeli nové stroje. To, co je energeticky a ekonomicky výhodnější se nakonec vždycky prosadí. Jen bychom měli dávat setsakramentsky dobrý pozor, jak se ta globální výrobní linka bude sestavovat. Najít přijatelný legislativní rámec pro budoucí dělbu práce bude největším úkolem mezinárodní politiky 21. století. Jeho součástí by měly být instituce, které budou transparentní a nebudou sloužit jako platforma pro vyřizování sporů, ale jako koordinační a arbitrážní centrum. Jako garant ekonomické soutěže, ve které budou mít všichni slušní podnikatelé rovný prostor na seberealizaci.

Jak s ním pak naloží už bude jenom na nich.

Související články:

Další milník světového dluhu: Nasdaq 5000Centrální bankéři a periferní politiciTři žebříčky pro Českou republiku