Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

USA: Glass-Steagall Act (1933)

16. 06. 2017 9:09:09
16. června 1933 přijal Kongres Spojených států celkem nenápadný bankovní zákon dnes známý jako Glass-Steagall Act. A přestože tento byl v roce 1999 zrušen, jeho podstata je stále předmětem intenzívních politických debat.

O tom, že je odkaz Glass-Steagallova zákona stále živý svědčí i to, že list New York Times má pro něj ve zprávách vyhrazenou zvláštní kolonku. A zcela právem. Tento zákon míří na samou podstatu fungování finančního systému a implicitně si klade otázku, jaká je vlastně společensky únosná míra risku při jeho operacích. Málokterý předválečný zákon má ještě dnes takovou mediální odezvu.

Bankovnictví má mnoho podob, ale zhruba se dá rozdělit na dvě velké kategorie. Komerční banky provádějí zhruba to, co si většina lidí představuje pod pojmem finanční služby. Vybírají od občanů vklady a ty pak - pronásobené určitým poměrem - půjčují na hypotéky, podnikatelské půjčky atd. Investiční banky se zabývají rizikovějšími operacemi - obvykle investují po celém světě, často v nestabilních oblastech, účastní se transakcí na finančních trzích, obchodují s průhlednými i neprůhlednými deriváty atd.

Stejně jako pro většinu podnikatelských aktivit i v bankovnictví platí, že čím větší risk, tím větší výdělek. Problém je v tom, že v případě selhání banky mizí v propadlišti kapitalismu i vklady střadatelů. A odtud pramení i rozpor mezi zájmy veřejnosti a zájmy finančního sektoru. Banky by si přály operace na samém okraji hazardu a tím pádem i vyšší zisky, zatímco veřejnost by měla raději bezpečnější bankovní systém a tedy menší zisky pro bankéře.

A tento rozpor se jako červená niť vine moderními dějinami bankovnictví.

Glass Steagall včera

Koncem dvacátých let ve Spojených státech kulminoval poválečný boom: v domácnostech se začala masově objevovat rádia a telefony, Fordova automobilka chrlila jedno vozidlo za druhým a banky se pouštěly do riskantnějších a riskantnějších podniků ve snaze naplnit svou vlastní číši z tryskající fontány bohatství. Ale jako většina alkoholiků, ani banky nevystihly ten správný okamžik, kdy přestat, a po krachu na newyorské burze se celá spekulativní bublina sesula jako domeček z karet a vzala většinu bankovního systému (včetně vkladů střadatelů) s sebou.

Černý čtvrtek (24. říjen 1929) odstartoval jednu z nejtemnějších stránek ekonomické historie USA. Navzdory opakovaným prohlášením presidenta Hoovera, že krize pomine, se situace nezlepšovala a koncem roku 1931 bylo 6 milionů Američanů bez práce, akciový trh stále nemohl najít své dno a banky padaly jedna za druhou jako zralé švestky. A protože sám Hoover zastával názor, že vláda se nemá míchat do ekonomiky, problémy se začaly řešit teprve s nástupem nové administrativy presidenta Roosevelta.

V reakci na chaos v bankovním sektoru vznikl Banking Act of 1933 (pro milovníky historické angličtiny: originál zde), jehož navrhovateli byli senátor Carter Glass (Virginia) a kongresman Henry Steagall (Alabama). Tento zákon mimo jiné přesně vymezil jaké formy aktivit jsou přípustné pro komerční banky a tím na více než půlstoletí oddělil svět komerčního a investičního bankovnictví.

Americký ekonom a nositel Nobelovy ceny Joseph E. Stiglitz shrnul v roce 2008 situaci po jeho zrušení těmito slovy (originál zde).

Komerční banky nemají být vysoce riskantním typem podnikání; mají spravovat peníze jiných lidí velmi konzervativně. Pouze s takovým srozuměním je vláda ochotna zaplatit účet, pokud by selhaly. Investiční banky, na druhé straně, tradičně spravovaly peníze bohatých lidí - lidí, kteří jsou ochotni na sebe vzít větší risk, aby získali větší výnosy. Když zrušení Glass-Steagallova zákona svedlo komerční a investiční bankovnictví dohromady, kultura investičního bankovnictví zvítězila.

Požadavek, aby komerční bankovnictví bylo svázáno přísnějšími pravidly je zcela opodstatněný. Komerční banky spravují bohatství nás všech a je tedy v zájmu veřejnosti, aby se pohybovaly v bezpečném režimu. Koneckonců, na řidiče autobusu, který vozí vaše děti do školy budete jistě klást úplně jiné požadavky než na závodníka, který se právě připravuje na Rallye Monte Carlo.

Odraz v americké presidentské politice

President Franklin Delano Roosevelt nastoupil do úřadu v období nejhlubší hospodářské krize (1933) a zasadil se o podstatné zlepšení podmínek pracujících, o posílení střední třídy a nastavení bankovních záruk (např. federální pojištění vkladů). Soubor zákonů a opatření k dosažení tohoto cíle se někdy označuje jako "New Deal" (Nová dohoda nebo Nový úděl) a Glass Steagallův zákon byl jeho součástí. Roosevelt také plně podporoval Pecorovu komisi, která vyšetřovala riskantní chování finančního sektoru a příčiny pádu Newyorské burzy. Přestože pocházel z bohaté rodiny, patří v očích americké střední třídy stále k nejoblíbenějším presidentům.

Ve své řeči 31. října 1936, těsně před druhou presidentskou volbou, pronesl k národu tato slova (celý originál zde):

Po téměř 4 roky jste měli Administrativu, která místo, aby složila ruce do klína, tak si vyhrnula rukávy. A my si ty rukávy necháme vyhrnuté.

Museli jsme bojovat se starými nepřáteli - s obchodními a finančními monopoly, se spekulací a lehkovážným bankovnictvím, s třídním antagonismem, partikulárními zájmy, s válečným profitováním.

Oni začali považovat vládu Spojených států za jakýsi přívěsek svých vlastních záležitostí. My ale teď víme, že vláda organizovaných peněz je stejně nebezpečná jako vláda organizované mafie.

Nikdy v naší historii nebyly tyto síly tak sjednoceny proti jednomu kandidátovi jako jsou dnes. V jejich nenávisti vůči mně jsou zcela jednomyslné - a já jejich nenávist vítám.

Za pár dní po této řeči Roosevelt svého Republikánského soupeře Alfa Landona smetl z volebních tabulí poměrem volitelů (523:8). Mimochodem, i v první volbě v roce 1932 porazil Herberta Hoovera poměrně výrazně 472:59.

Po 66 let sloužil Glass Steagallův zákon jako pojistka proti hazardování s penězi drobných střadatelů a zaručoval bezpečnost celého systému. Kromě cyklických recesí nebyla v tomto období žádná vážnější finanční krize. Ovšem američtí bankéři si koncem devadesátých let začali stěžovat, že v tak omezujícím režimu nedokáží konkurovat velkým světovým bankám a intenzivně lobovali za zrušení zákona. To se jim v roce 1999, za vlády presidenta Billa Clintona, skutečně povedlo a od té doby jsme si prodělali dvě bubliny, dva tvrdé finanční kolapsy a momentálně se vezeme na přídi bubliny třetí a modlíme se, aby nikde v dohledu nebyl žádný kaktus.

Zejména velká finanční krize v roce 2008 vynesla otázku bankovních operací zpět na výsluní presidentské politiky. Situace nebyla nepodobná té z konce 20. let. Banky neodhadly zvladatelnou míru risku a jejich kapitáni, v honbě za tučnými bonusy, raději přimhouřili oči. A následky se dostavily. Pamětníci si možná vzpomenou, že i takový investiční gigant jako je Goldman Sachs si v hodině dvanácté zažádal o změnu statusu, aby se mohl přikrčit pod ochranná křídla komerčního bankovnictví.

A dá se říci, že od té doby je Glass-Steagall Act pro voliče opět jakýmsi symbolickým lakmusovým papírkem, kterým poměřují postoje politiků v tradiční přetahované mezi touhou bankovního sektoru po větším zisku a touhou veřejnosti po bezpečnějším systému. Takový indikátor spolehlivě odhalí, zda hájíte zájmy Wall Street (tedy velkých investičních bank) a nebo Main Street (tedy menších bank a investorů, přeneseně pak širší americké veřejnosti). Například v demokratických primárkách při poslední prezidentské volbě se pro znovuzavedení "Glasse Steagalla" vyslovil jak senátor za stát Vermont, Bernie Sanders, tak guvernér státu Maryland, Martin O'Malley. Proti se naopak postavila bývalá ministryně zahraničí, Hillary Clinton.

Před několika lety podali dva senátoři, John McCain (Republikán za stát Arizona) a Elizabeth Warren (Demokratka za stát Massachussets), návrh na opětovné oddělení riskantních forem bankovnictví s pracovním názvem Glass Steagall pro 21 století. A zatím se zdá, že jejich návrh je stále živý.

Glass Steagall zítra

Z bankovní a realitní krize v roce 2008 vyplynulo ještě jedno důležité ponaučení. Ti, kteří se na kolapsu podíleli a profitovali z něho (často na hraně zákona), nenesli dostatečnou zodpověnost. Z provizí a mimořádně riskantních obchodů odteklo v letech 2005-2007 do soukromých kapes nebývalé bohatství. Když ale bublina v září 2008 praskla, nebyly to tytéž soukromé kapsy, které by zdevastované banky vytáhly z bahna. Toho se ujmuli daňoví poplatníci, buď přímo prostřednictvím sanací a nebo nepřímo, prostřednictvím operací centrální banky. Když musel ministr financí (Henry Paulson) na kolenou prosit tehdejší šéfku sněmovny (Nancy Pelosi), aby banky z veřejných peněz zachránila, bylo i finančním laikům celkem jasné, že pravidla hry nejsou správně nastavená.

Takovéto vykutálené formě kapitalismu se v americké finanční hantýrce říká "privatizace zisků a socializace ztrát". A tento parazitní mechanismus je jedním z hlavních důvodů, proč jsem přesvědčen, že moderní bankovnictví by mělo i dnes obsahovat nějakou formu Glass Steagallova zákona. Bohužel, lidstvo začne většinou rázně konat teprve po přestálé krizi - málokdy se najde dostatek politické vůle k prevenitvním opatřením před ní. Finanční lobby má na politiku USA i nadále výrazný vliv, takže budoucí forma zákona (pokud se vůbec kdy dostane na pořad dne) ty nejriskantnější operace v komerčním sektoru patrně zcela nepotlačí.

Můj osobní názor je - a tady mi dovolte se na závěr trochu zasnít - že nový Glass Steagall by měl být spíš tvrdší než měkčí a dokonce si myslím, že bankovnictví by se mělo přeměnit na zcela oddělený dvou-okruhový systém.

Aktivity komerčních bank by byly i nadále kryty a podporovány centrální bankou - a v širším kontextu bohatstvím daňových poplatníků - ale něco za něco. Protože od těchto institucí se odvíjí zdraví celé ekonomiky, jejich operace by měly být tvrdě regulované. Banky by měly přesně vymezeno, jak mohou s našimi pěnězmi nakládat, kde je investovat, jaké mají mít kapitálové rezervy a nebál bych se na tento sektor uvalit i vyšší daně.

Ano, čtete správně - vyšší daně. V kapitalismu totiž není nic zadarmo. Když přijdete do pojišťovny, že chcete pojistit auto, taky neočekáváte, že vás vedoucí pobočky poplácá po zádech a vystaví vám pojistku jen pro vaše krásné oči. A pokud stát (ať už prostřednictvím ministerstva financí nebo centrální banky) garantuje chod celého bankovního systému, měli by za to od systému dostat něco nazpátek.

Naopak investiční banky bych postavil na roveň ostatním podnikatelům. Tedy žádné vyšší daně, žádná omezení investičního spektra, žádná státem požadovaná pravidla. Pokud budou vlci z Wall Streetu chtít investovat do kaktusových plantáží na Čukotce - žádný problém, chlapci - jsou to vaše peníze (resp. peníze vašich klientů). Ale pozor - také žádná ochrana, žádné klekání ve sněmovně a žádné nasávání z cecíku centrální banky. Když se vám ten hazard nepodaří ukočírovat - tak pápá, bankrot a na uvolněné místo nová mladá krev.

Tak by to mělo ve fungujícím kapitalismu chodit.

+++++++++

Předchozí články ze série USA.

Autor: Jan Řeháček | pátek 16.6.2017 9:09 | karma článku: 18.61 | přečteno: 320x

Další články blogera

Jan Řeháček

Nejoblíbenější český politik (anketa)

Od časů Přemysla Oráče se u rukojeti českého královského pluhu vystřídala celá řada zemitých i méně zemitých osobností. Někteří orali lépe, jiní hůře. V této anketě si můžete vybrat svého oblíbence z řad politických reprezentantů.

14.6.2017 v 9:09 | Karma článku: 20.75 | Přečteno: 1147 | Diskuse

Jan Řeháček

Matykání: jak si nabrnkat pythagorejské trojice

Trojice přirozených čísel se zove pythagorejská pokud reprezentuje tři strany pravoúhlého trojúhelníka. Nejznámější takovou trojicí je (3,4,5). Dnes se podíváme, jak lze vygenerovat ty ostatní pomocí čtverců komplexních čísel.

9.6.2017 v 9:09 | Karma článku: 16.78 | Přečteno: 494 | Diskuse

Jan Řeháček

Za devatero fotkami (Norské silnice)

Fotit ubíhající krajinu přes čelní sklo auta je jako test pozornosti. Něco zajímavého se objeví ve výhledu a vy musíte během dvou vteřin popadnout foťák a prásk. Ale fotky ze silnic mám přesto rád pro jejich sjednocující motiv.

31.5.2017 v 9:09 | Karma článku: 17.65 | Přečteno: 356 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Irena Maura Aghová

Společnost: Všechno je marnost

Poznáváte první slova z Knihy Kazatel? Někteří lidé si vykládají tato slova tak, že nemá cenu se namáhat, když stejně si jde všechno vlastní cestou. Ale je v tom něco více ...

28.6.2017 v 0:38 | Karma článku: 8.53 | Přečteno: 203 | Diskuse

Beata Krusic

Něco o nadávání, kritizování a taky trochu o přijetí...........

Docela mě baví sledovat, jak člověk stále něco hodnotí, kritizuje a nikdy není s ničím spokojený. Pořád ta hlava potřebuje něco vyhodnocovat, korigovat, vylepšovat. Nikdy nic akorát:-).

27.6.2017 v 23:11 | Karma článku: 8.38 | Přečteno: 265 | Diskuse

Josef Nožička

Několik vět 2017: jsou Kalvoda, Ruml či Kocáb opravdu ti praví?

Médii dnes probleskla zpráva o tom, že některé známé osobnosti vydaly prohlášení s názvem Několik vět 2017.

27.6.2017 v 19:40 | Karma článku: 41.60 | Přečteno: 2054 | Diskuse

Monika Pilloni

Migranti, nekonečná invaze pokračuje : 5000 včera, 8500 dnes

ITÁLIE - Exodus bez konce: poslední dva dny bylo naloženo 13.500 migrantů, kteří vypluli z Libye ... mezitím v Mineo žadatelé o azyl zablokovali hlavní silnici a požadovali grátis vstup na koupaliště a do přímořských letovisek.

27.6.2017 v 19:25 | Karma článku: 41.02 | Přečteno: 2781 | Diskuse

Jan Dvořák

Milouš J. k Několika (novým) větám profesionálních signatářů

K nové protestní iniciativě občanské veřejnosti, která se inspirovala stejnojmenným aktem Několik vět z r. 1989, a to tak důkladně, že kromě názvu převzala i řadu někdejších signatářů, se vyjádřil specialista na podobné věty.

27.6.2017 v 18:13 | Karma článku: 26.74 | Přečteno: 833 | Diskuse
VIP
Počet článků 200 Celková karma 20.37 Průměrná čtenost 770

Devátý nejhorší kuchař na světě, odpůrce politické překorektnělosti, začínající marťan, neúnavný konzument točeného kyslíku a jazykový dobrodruh ab incunabulis. Člen Analytického piva a Gustavu pro jazyk český. Správce Vojensko-českého slovníku.

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.