Zlo není něco, na co bychom si měli zvykat nebo co bychom měli považovat za nedílnou součást života v moderním světě. Zlo bychom v první řadě měli umět pojmenovat a v druhé řadě mu v rámci svých možností čelit.
Albert Einstein kdysi poznamenal: "Svět není nebezpečný kvůli těm, kdo páchají zlo, ale kvůli těm, kdo jim to dovolí".
Za poslední dva roky si připadám trochu jako Bill Murray ve filmu "Na Hromnice o den více". Každých pár měsíců dojde v Evropě k závažnému teroristickému útoku. Politici se následně vezmou za ruce, Brandenburgská brána se nasvítí trikolorou, facebookové účty ověnčí příslušným jesuisem a sledovanost večerních zpráv na okamžik přebije Prostřeno. Po pár týdnech nelíčené rozhořčení utichne, politici rozevřou zaťaté pěsti a život se vrátí do starých kolejí. Až do dalšího útoku, kdy se celá sekvence do puntíku opakuje, jako by byla uzamčená v nějaké bizarní časové smyčce.
A z té se - stejně jako ve zmíněném filmu - dá vyskočit jen jediným způsobem: změnou chování. Pokud ta změna nepřijde, může se stát, že jednoho nepříliš krásného dne evropským matkám dojde trpělivost a pak sundají flinty ze zdí a s čapkovským imperativem "Jdi!" je vrazí do rukou svým nejmladším. A toho dne bych se opravdu nerad dočkal.
Jak mu předejít je bohužel otázka názoru.
Osobně bych v první řadě nezhoršoval situaci. Žádná společnost nemá nekonečnou kapacitu pro vstřebávání jiných kultur. Pokud Evropa vykazuje známky přesycení, navrhl bych nekončící proud uprchlíků a migrantů jednak radikálně omezit a hlavně ještě před vstupem do Evropy diferencovat. Tedy poskytnout přechodný azyl akutně ohroženým, ale umožnit trvalé přistěhování pouze těm, kdo mají předpoklady k úspěšné integraci.
Evropa není Petriho miska na pěstování odlišných kultur. Pokud do ní někdo přijde, aby užíval jejích sociálních vymožeností, logika velí, že by neměl ničit podhoubí, ze kterého tyto vymoženosti vzešly.
Důležitější část úkolu se ale týká přistěhovalců již v Evropě žijících.
Evropané dokázali najít tenkou hranici mezi svobodou slova a zákazem propagace zhoubných ideologií. Fašismus, rasismus, antisemitismus i komunismus byly postupně odsunuty na periferii veřejné diskuse aniž by tím výrazně utrpěla názorová pluralita. A podobně by se měla vytyčit i hranice mezi svobodou náboženského vyznání a podporou extremistických hnutí - i kdyby se na to musela navrhnout zbrusu nová legislativa.
Pokud chcete věřit v toho či onoha Boha ve svém soukromí, máte k tomu plný prostor. Jakmile se ale začnete pokoušet ohýbat veřejný prostor k obrazu Jeho, dostáváte se do politicko-právní roviny a ponesete za to následky. Je smutné, když jsou někteří potenciální teroristé sledováni bezzubou policií až do okamžiku odpálení a je ještě smutnější, když nelze postihnout duchovní radikály, když svým ovečkám podsouvají levné vstupenky do ráje, místo aby jim vštěpovali úctu ke komunitě, ke vzdělání a k práci.
Toho, že si takové řešení vyžádá mnoho let, bych se neobával. Myslím, že většina Evropanů si uvědomuje, že imigrace není černobílé téma a že na obou stranách barikády leží argumenty, které bude potřeba důkladně zvážit. Ale věřím, že emoce by rychle opadly, pokud by EU ukázala, že je schopna nabrat jiný směr - že se chystá své občany chránit a ne je pouze vychovávat k větší uvědomělosti jako nějaký shovívavý strýček.
+++++++++
Tohle všechno je ale pouze první pomocí poraněnému. Až se stav Evropy stabilizuje, nebylo by od věci se zamyslet nad problémem v širším kontextu: jakým způsobem vlastně spravujeme tuto planetu a kde leží naše priority?
Vezměme si třeba Sýrii - klubko znesvářených frakcí a sekt, jehož rozmotání by vydalo na dvě Nobelovky a slavnostní večeři s moučníkem v sídle OSN. A jak je na této planetě zvykem, na každé straně konfliktu se najdou lidé rozumní i nerozumní. Otázka, kterou bychom si měli položit, je zda by nebylo lepší podporovat ty rozumné v jejich snaze se dohodnout, než podporovat ty nerozumné v jejich snaze se vzájemně vyhladit. Ale otáčející se kola zbrojovek spokojeně předou - na té i oné straně - takže nepřátel se nelekejme, na kolaterální ztráty nehleďme.
Často v diskusích slyším, že lidem v Africe je nutno pomoci. A myslím si to také. Ale opravdu jim pomáháme, když naše těžařské společnosti podplatí kdejakého banánového diktátora a příjmy z nerostných zdrojů, které by mohly tvořit základ národního ekonomického bohatství, přesunou do soukromých pokladnic daleko za horami? Ty vytěžené doly, zplundrovaná příroda a minimální možnosti seberealizace mi tedy opravdu jako "pomoc" zrovna nepřipadají.
Já vím, kapitalismus je tu od toho, aby vytvářel zisky a ne, aby někomu pomáhal. Pak si ale musíme rozmyslet, co vlastně jako společnost chceme. Přijde mi absurdní, když se předlužené evropské státy pokouší o jakousi pomoc, zatímco solventní zbrojařské a těžařské koncerny si vesele mastí kapsu.
A takových sekundárních aspektů uprchlické krize je celá řada.
Evropský finanční systém je přetížený a aby dokázal splatit své dluhy, musí neustále růst (viz pákový efekt). Jenže k tomu růstu potřebuje stále nové a nové zákazníky a kde je má pořád brát? A tak se vděční konzumenti dovezou z Afriky a Blízkého východu. Ale spočítal někdo za jakou cenu?
Nebo z jiného soudku - je veřejným tajemstvím, že o některé nízkoplacené pozice není v Evropě zájem. Takový nedostatek se dá vyřešit dvojím způsobem. Buď zvýšíme mzdu tak, aby o ně zájem byl (a tím posuneme celou mzdovou pyramidu nahoru) a nebo dovezeme levnou pracovní sílu odjinud. Z pohledu těch nejbohatších je druhé řešení podstatně výhodnější. O své zisky se nebudou muset dělit s dražší pracovní silou. Z pohledu těch zbývajících 99% už to tak jasné není.
Tento stručný náčrt ukazuje, že problém je o něco zapeklitější než jak se na povrchu jeví. Ale pokud chce Evropa svou budoucnost vyřešit ku prospěchu co nejširšího spektra svých obyvatel, musí o něm začít diskutovat ve všech jeho polohách. A čím otevřeněji, tím lépe - bez zastírání skutečných motivací a bez mlžení politickou korektností. Možná během argumentace padnou nějaká ta ostřejší slova, ale to se stává i v lepších rodinách.
Hlásat, že si na novou realitu musíme zvyknout, a pak po osmadvacáté pověřovat erární tiskové mluvčí procítěným odsouzením "nečekaného" útoku mi přijde daleko horší.
