Tři malé úvahy o fungování finančního systému. O vyrovnaném státním rozpočtu, o mechanice tištění peněz a o decentralizaci bankovnictví. (použité ingredience: písmenka, čísla, mezery, interpunkce, linky)
V poslední době se stále častěji setkávám s názorem, že náš svět se ubírá špatným směrem. A myslím, že lví podíl na tom má finanční systém, jehož fungování je pro vytvoření udržitelné prosperity kritické. To by ale musel sloužit potřebám širší ekonomiky a ne na jejím těle bujet jako zhoubný nádor. Nedávno jsem narazil na dva zajímavé grafy týkající se hospodářství USA:
Majetková nerovnost (podíl nejvyšší příjmové vrstvy na celkovém majetku)
Financializace (podíl finančního sektoru na HDP)
Obě křivky mají jedno společné. V době velké krize 30. let vystřelí vzhůru, pak postupně poklesnou, v 50. až 70. letech, kdy ekonomice dominovala výroba, jsou na poměrně nízkých hodnotách a teprve v poslední době začínají opět stoupat. Závěr se nabízí sám: čím více se na ekonomice podílí finanční sektor, tím větší majetková nerovnost vzniká.
Z pohledu selského rozumu to dává smysl. Spekulace je vždy rychlejší a snadnější cesta k bohatství než výroba. Když produkujete, musíte respektovat jistá přirozená omezeni. Musíte zaplatit zdroje, musíte zaplatit pracovní sílu, o podíl na trhu musíte soupeřit s konkurenty a nakonec jste rádi když si ze svého podnikání vyždímáte nějaký ten zisk. U finančních spekulací je pole možností širší. Sice žádnou hodnotu nevytváříte, pouze šoupáte papírem (tedy dnes elektrony v počítačích) a přeléváte bohatství z jedné kapsy do druhé, ale když to umíte, dokážete vykouzlit zázraky. Sedíte na břehu masívních finanční toků plynoucích z oceánu likvidity, máte přístup k důležitým informacím, umíte používat vysoký pákový efekt a hlavně se dokážete povozit na stále častějších bublinách. Pokud máte kliku a nebo znáte správné poradce, zvládnete z nich i včas seskočit, případně si na nich zasurfovat také na cestě dolů.
Přesto se z fungování finančního systému odvíjí zdraví celé ekonomiky. Bohužel, změny v jeho nastavení se většinou dělají účelově. Obvykle si nějaká zájmová skupina vymůže úpravy dle svého gusta a pak se jede setrvačností až do doby než se objeví problém nebo nějaká jiná skupina, která si vynutí jiné úpravy. A tak se plácáme od záplaty k záplatě, aniž bychom měli čas nebo chuť zkoumat obecné principy, které by měl nestranný a efektivní peněžní systém splňovat. Samozřejmě světová ekonomika je příliš komplikovaným organismem na to, aby se dala ze dne na den vyléčit několika dobře míněnými chirurgickými řezy. Ale zamyslet se nad jejím směřováním bychom čas od času mohli.
Tady jsou pro začátek tři malé oříšky.
+++++++++
1. Proč se nedaří vybalancovat veřejné finance?
Vyrovnaný státní rozpočet je něco jako jednorožec s duhovým ocasem. Každý si ho umí představit, ale v reálu ho skoro nikdo neviděl.
Každý funkční systém, ať přírodní nebo umělý, potřebuje zpětnou vazbu - tedy mechanismus jak vyrovnat různé vnitřní tlaky. Pokud se v přírodě přemnoží dravci, začnou brzy hynout hlady, protože není dostatek kořisti a rovnováha se zakrátko navrátí zpět. Pokud se kořist naopak přemnoží, i dravců po čase přibyde a po několika reprodukčních cyklech je opět vystaráno. Vyrovnaný státní rozpočet umožňuje podobný mechanismus. Jsou-li daně moc vysoké, produktivní složka se vzbouří a začne prosazovat snižování výdajů. Jsou-li naopak moc nízké, obyvatelstvo začne tlačit na zvyšování počtu a kvality státních služeb.
Nastavení optimální hladiny - rovnováhy balancující mezi tím, co je občan ochoten zaplatit na daních a tím, co stát potřebuje k uspokojení potřeb obyvatelstva - by mělo být výsledkem tvrdého politického vyjednávání, ve kterém by vyrovnaný rozpočet byl jakousi výsledkovou tabulí. A protože daně nejsou nic jiného než platbou za státní službu, pro zdravé fungování státu by ta zpětná vazba měla fungovat podle následujícího pravidla:
Pokud občan není ochoten za danou službu zaplatit, asi nebude tak úplně nezbytná.
Kadeřníkovi jistě milerádi zaplatíte za to, že vás ostříhá, ale asi se vám nebude chtít mu platit navíc, pokud kolem vás bude během stříhání křepčit a kvílet při tom: "kví kvá kválimany umbaj kví umbaj kví". A to je bohužel směr, kterým se ubírají státní finance. Celosvětově.
Zjistit, co občan potřebuje a za co je ochoten zaplatit by mělo být jádrem politikovy práce. Kdykoliv se objeví nová položka ve výdajích, politik by měl začít "objíždět kraje" a zjišťovat, do jaké míry je nová služba nutná a kdo bude ochoten ji zaplatit.
Takové zjišťování a přesvědčování je ale kupa práce a politici se postupem času dovtípili, že na rozdíl od rodinného rozpočtu má stát v rukávu pár užitečných esíček: může se prakticky neomezeně zadlužit (za rozumný úrok) a může pomocí monetárních operací různě šibovat s hodnotou měny. A proč si tedy lámat hlavu s nějakým balancováním příjmů a výdajů, když se dá žít na dluh a slíbit všechno všem. Vlk se nažere a koza zůstane celá.
Jenže žádný oběd není úplně zadarmo. Kdyby to monetární kouzelnictví bylo tak jednoduché, tak by si stát prostě natiskl peníze a daně by nebyly potřeba. I dluh se dá zvyšovat jen do té míry, pokud reálná ekonomika dokáže vytvářet dostatek hodnoty na zaplacení úroků. Jakmile to přestane platit, centrální banky se musí chtě nechtě začít do věci montovat a tím samozřejmě pokřivují chování celého systému.
Například úrok u státních dluhopisů by měl vyjadřovat míru risku, že daný stát nedokáže svým závazkům dostát. Italská vláda ještě před 5 lety musela za desetiletý dluhopis vysolit úrok 5% (a to byl tehdy italský dluh podstatně nižší). Dnes potenciálním investorům nabízí pouze 2% úroku a při tom dluh je již ve výši zhruba 130% HDP (pro srovnání, český dluh činí zhruba 40% a německý 70% HDP). Kdo si myslí, že ta 2% jsou skutečně tržním ohodnocením míry risku spojené s investicí do italského rozpočtu, ať zvedne ruku. A takový "tržní" výsledek je možný jedině díky tomu, že ECB "tiskne peníze" jako mourovatá a příslušné dluhopisy za ně skupuje.
Ještě bizarnější věci se dějí v Japonsku. Tam centrální banka (BOJ) za vytisknuté peníze skupuje prakticky všechny nově emitované dluhopisy. A to není všechno. Protože to samo o sobě by zřejmě nedokázalo udržet japonskou ekonomiku nad vodou (státní dluh je více než 230% HDP), ještě na akciovém trhu skupuje podíly a tím de facto plíživě znárodňuje japonskou ekonomiku. To jsou konce toho, když si někdo myslí, že při sestavování rozpočtu může oblafnou základní ekonomická pravidla.
Hlavní problém nevyrovnaného rozpočtu nespočívá v tom, že by vám nikdo nepůjčil - takoví bláhovci se vždycky najdou - ale v tom, že důsledky takového rozpočtu deformují fungování volného trhu. Centrálním bankám nezbyde než začít blbnout a v kritických případech dokonce blbnout na kvadrát. Murphyho zákonodárci by k tomu jistě lakonicky dodali: co se nedá udržet, to se taky neudrží. Jenže čím později se neudržitelný režim nahradí udržitelným, tím horší budou následky.
A nemohu si pomoci - blbnutí na kvadrát není dlouhodobě udržitelná strategie.
+++++++++
2. Komu patří nově vytisknuté peníze?
Centrální banky se snaží udržet dluhopisovou bublinu - tedy situaci, kdy jsou úroky uměle stlačovány, aby nezdevastovaly ekonomiku - bezprecedentním finančním aktivismem (technicky se mu říká "kvantitativní uvolňování"). ECB a BOJ "tisknou" každý měsíc miliardy eur a Fed až donedávna dělal to samé. Za ty "peníze" si kupují dluhopisy a tím de facto dávají peníze těm nejhorším hospodářům pod sluncem - politikům.
V průběhu staletí se ustálil monetární systém založený na penězích. Peníze vyjadřují naše bohatství. Pokud mi prodáte nějakou službu nebo výrobek, já vám za ni zaplatím a peníze, které původně patřily mně nyní patří vám. Je to odvěký a prověřený princip a bohatství se podle přesně stanovených zákonů trhu stěhuje z kapsy do kapsy až nakonec skončí u těch, kdo poskytují nejlepší služby a nejlepší výrobky (já vím, úplně tak ideálně to nefunguje, ale teď do toho nechci šťourat). Když ale centrální banka elektronicky "vytiskne" nové peníze, najednou je tu "bohatství", na které nemá nikdo přirozený nárok a nabízí se tedy otázka, komu ty prachy vlastně patří. A ano, ono je to skutečně "bohatství". Ty digitálně vytvořené kredity se dostanou do skutečné ekonomiky a v obchodě se vás nikdo neptá, zda platíte starými dobrými penězi a nebo těmi nově "natisknutými".
Já osobně si myslím, že takto nově vytvořené bohatství by mělo automaticky patřit všem lidem na území spravovaném danou centrální bankou. A to není zase tak úplně revoluční myšlenka. Ve své podstatě jsou to vlastně "peníze shazované lidem z vrtulníku", které koncem 60. let popularizoval Milton Friedman a v poslední době i bývalý šéf Fedu, Ben Bernanke. Abychom si rozuměli, já nejsem žádným příznivcem tištění peněz, ale občas se mohou naskytnout situace, kdy je to z hospodářského pohledu užitečné (možná i nezbytné) a pokud už se tedy ty peníze musí "natisknout", tak dát je do ruky přímo lidem mi přijde jako menší zlo než je prostřednictvím nákupu dluhopisů cpát do ruky politikům (respektive státu, který - jak známo - šetrností zrovna neoplývá).
Takový netradiční tah by měl několik výhod. Především posílat ty peníze potrubím politického systému je pobídka pro korupci všeho druhu. Politici, místo aby dělali záslužnou práci a balancovali, tak si za ně nakupují hlasy a pokřivují tak vlastní demokratický proces. Rozdělení peněz přímo lidem je podstatně transparentnější a navíc by takový mechanismus poskytoval důležitou zpětnou vazbu na inflaci. Peníze v rukou lidí by si našly rychlejší cestu do ekonomiky, inflační tlaky by byly lépe viditelné a centrální banky by musely konat pružněji, ale také citlivěji (mimochodem, v momentálním systému končí spousta "nových peněz" v akciovém trhu a ten není součástí cenových košíků, ze kterých se inflace počítá). A v neposlední řadě si myslím, že přímé "kvantitativní uvolňování" by minimálně nezhoršovalo majetkovou nerovnost (možná by ji i zlepšovalo). Nejen tím, že nové "bohatství" by se rozdělilo rovným dílem, ale současně by mělo i menší tendenci nafukovat finanční bubliny, které nerovnost spoluvytvářejí (viz grafy na začátku článku).
Malý příklad: Kvantitativní uvolňování amerického Fedu, známé jako QE2, představovalo finanční injekci ve výši zhruba $600 miliard a za ty centrální banka nakoupila americké státní dluhopisy - tzv. Treasuries. To by v přepočtu - při přímém rozdělení - bylo cirka $2000 na hlavu. A lidé by se pak sami rozhodli, jak s nimi naloží. Někdo by se mohl domluvit s přáteli, složit se na základní kapitál a začít podnikat. Tím by se diversifikovala ekonomika. Někdo jiný by zase vyrazil do nákupního centra a nepřímo tak stimuloval výrobu. A samozřejmě byste si ty peníze mohli prostě uložit a rekapitalizovat tak banky. A ty by měly rázem pádný důvod začít se chovat tržně a lidem za ty peníze nabídnout slušné úroky (namísto natahování rukou směrem k centrální bance).
Ekonomika je nesmírně komplexní soustava. Žádný jednotlivec nemá šanci postihnout ve svém myšlení všechny její jemné převodové páky. Centrální banky ale bohužel fungují jako jakési finanční politbyro, ve kterém se hrstka osvícených šamanů domnívá, že dokáže vystihnout její potřeby lépe, než volný trh složený z milionů individuálních účastníků. A to je pouhý sebeklam. Každý z těch účastníků má nějakou představu, jak by se ty peníze měly utratit, a dohromady tyto představy poskytují přesnější obraz ekonomické situace než neustálé akademické mudrování ze strany centrálních bankéřů.
+++++++++
3. Kde jsou české banky?
Před časem jsem se procházel nočním Hradcem a tiše jsem žasnul. Tuhle je ING Bank, tamhle stojí UniCredit Bank a o pár rohů dál na mě svými neony poblikává Raiffeisen. A musím se přiznat, že mě trochu zamrzelo, že kolem sebe nevidím více českých bank.
Koneckonců, bankéřství není nějaká špičková technologická disciplína, na kterou potřebujete armádu profesionálů a dodavatelské zázemí. Bankéři prostě půjčují peníze. Je fakt, že po sametové revoluci asi jediní, kdo měli s většími penězi zkušenosti byli staré kádry a veksláci, takže vydupávat ze země české banky asi nemuselo být to pravé ořechové. Ale ta doba pominula, máme novou generaci s jazykovými i kvantitativními schopnostmi a je na čase uvažovat o posílení českého bankovního sektoru. Ten je pro zdravý rozvoj každé ekonomiky životně důležitý. Pokud se nechceme stát jen nádenickou montovnou Evropy, pokud se chceme v několika vybraných oborech vypracovat na světovou špičku, měli bychom mít podporu silného domácího finančního sektoru. A hned z několika důvodů.
Představte si, že německá banka se má rozhodnout zda investovat do nějakého chemického procesu a má k disposici návrh francouzské, německé a české podnikatelské skupiny se zhruba souměřitelnou ziskovostí. Kterou si vybere? Já se obávám, že tu německou. Ať se tváříme jako kosmopolité nebo ne, ty národní preference máme pořád zažrané pod kůží. Navíc by dobrá investiční banka měla znát dané ekonomické prostředí. České banky by dokázaly přesněji odhadnout míru risku spojenou s tou či onou podnikatelskou aktivitou a přispěly by k vytvoření dynamického kapitálového prostředí.
I z pohledu tradiční bankovní mechaniky by české banky poskytovaly nezanedbatelnou výhodu. Bankovní systém vpodstatě vybere peníze od střadatelů a ty rozpůjčuje do ekonomiky za určitý úrok. Díky systému částečných rezerv dokonce rozpůjčuje mnohonásobek původní částky (ten poměr je obvykle v řádu 10x), takže těch úroků se do kasičky vrátí více než požehnaně. Úrok samotný ale banka nepůjčuje, ten se musí vyextrahovat z reálné ekonomiky (!). V konečné fázi se investované peníze navrátí zpět, pan bankéř zamázne dluh a z úroků po odečtení nákladů vyplynou zisky. A ty v případě zahraniční banky putují do zahraničí, zatímco v případě banky české se rozfofrují hezky doma.
Úplně takhle jednoduché to samozřejmě není, ale i tento prostinký model ukazuje, že zahraniční banka je vlastně takové malé čerpadlo na přečerpávání bohatství ze země A do země B. A proč tedy ty úroky vyextrahované z české ekonomiky utrácet v Německu, když se dají zrovna tak dobře utratit v české kotlině?
A závěrem ještě jedno hledisko. Trochu globálnější. Během krize v roce 2008 se ukázalo, že čím větší banka, tím větší systémové riziko její možné selhání představuje. Mnozí si ještě pamatují jak velké destruktivní vlnobití vyvolal po celé zeměkouli kolaps investiční banky Lehman Brothers. A ruku na srdce, banky se díky pákovému efektu (leverage) pohybují velmi často v rizikovém režimu. Přes několikeré pokusy se ale ty největší banky stále nepodařilo restrukturovat a dnes jsou dokonce ještě větší než před krizí. Podpora menších a regionálních bank (a mezi ně počítám i české banky) by přispěla k decentralizaci a větší stabilitě celého systému.
+++++++++
