Jak nedosáhnout svého
Psychologie člověka obsahuje celou řadu zrádných obranných mechanismů, které by racionálního mimozemšťana dohnaly k akutní sebevraždě. Jednou z nich je výjimečná lidská schopnost "zašprajcovat se". Každý, kdo se někdy dostal do křížku s osobou opačného pohlaví, zná průvodní symptomy tohoto neduhu nazpaměť:
- Miláčku, je krásná neděle, možná bychom mohli vyrazit do přírody.
- Ale mně se zrovna dneska moc nechce.
- Zpívaj tam ptáčkové a tráva se zelená, kam jen oko pohlédne.
- Mně se ale fakt nechce.
- Neblázni, přece nebudeme celou neděli sedět doma.
- Tak přece říkám, že ne!
- Že já tě z toho gauče sešoupnu!
- (s dupnutím) A just ne!!
Taková správně zabejčená pozice dokáže vyeskalovat nevinný rozhovor až do fáze termonukleární války, během níž se poslední zbytky pozorovatelů z galaxie Arkana pakují pryč v kolonách létajících talířů.
A tento princip nefunguje jen v partnerských vztazích. Kdysi jsem byl svědkem přátelské pokoncertní diskuse o Janáčkovi, ve které jeden poměrně neutrální milovník hudby utrousil vcelku náhodnou, leč kritickou poznámku na adresu lašského barda. A vtom - kde se vzal, tu se vzal - jako vyskakovací čertík se v našem středu zjevil horlivý janáčkovec a spustil obrannou litanii takové razance, že by dokázala rozvalit zdi Jericha. S vyskakovacími čertíky nejsou žádné žertíky. Oni jsou naladěni jen na tu svou citlivou notečku, takže v mlčícím davu je většinou nepoznáte, ale jakmile ta notečka zarezonuje - máte je na hřbetu a nestáhnete je ani párem koní.
Čím více byl původní kritik tlačen k tomu, aby svou pozici odvolal, tím ostřejší byl jeho odsudek. A už to jelo. Až mi bylo Janáčka trochu líto. Tenhle člověk už mu asi na koncert nikdy nepřijde. Slovo "medvědí služba" mi během toho rozhovoru několikrát vytanulo na mysli. Mně podobným způsobem jeden "tlačitel pravdy" poškrábal obraz sladké Itálie, když jsem po společné návštěvě italského filmu neprojevil dostatek nadšení.
(A na svoji obranu musím říci, že to byl jeden z těch filmů, kde se každých deset minut rozlétnou okenice, z nich se vynoří rozcuchaná ženská hlava a ta začne z plna hrdla na celou ulici křičet: "Vincenzo, Vincenzo!". Přátelé italských snímků prominou, ale to jsou momenty, kdy mám chuť popadnout červenou fixu a na všechna italská okna zevnitř připsat "E pericoloso sporgersi!")
A protože jeho pokus o nápravu mého vztahu k Itálii se později ještě dvakrát zopakoval, získalo jméno této jinak skvělé země v mém uchu trochu nepříjemný podtón. Ne, že by ze mne udělal přímo italofoba, ale italskou kulturu i kuchyni si užívám trochu méně, než je v kraji zvykem.
A to se zatím bavíme pouze o umění. Představte si tu paseku v diskusích politických nebo geopolitických.
+++++++++
Připadá vám to iracionální? Ono to iracionální je. Ale taková je lidská povaha. Kdybychom byli bytosti veskrze racionální, tak bychom byli roboti. A pokud můžeme věřit Karlu Čapkovi, být robotem není žádný med. I když bychom asi byli snadněji ovladatelní. Proto se na to "zašprajcování" dívám tak trochu jako na pojistku proti propagandě. A to je suma sumárum docela užitečná věc.
Kdybych byl psychologem, tak bych výše zmíněný fenomén popsal pomocí kyvadla s pevným ramenem (viz obrázek). V životě jsou věci na kterých nám bytostně záleží a pak ty ostatní. U těch prvních je naše kyvadlo pevně ukotveno v poloze PRO nebo PROTI. U těch druhých se ale náhodně pohupuje z jedné strany na druhou - tu se nám chce a tu se nám nechce. A pak se nám zase chce a za chvíli už zase ne.
Inženýři lidských duší si naivně myslí, že když ten rozkmit není příliš velký, tak stačí zatlačit a kyvadlo se obrátí. Jenže kdepak, holenkové. Takhle jednoduše lidská duše nefunguje. Do ní nemůžete jen tak sáhnout a začít v ní něco štelovat. Ten tlak pouze způsobí, že se modrá podložka na obrázku začne pohybovat směrem vzhůru a vychylovat kyvadlo do extremnějších poloh na té straně, kde zrovna je. A čím více se tlačí, tím více se kyvadlo dostává z rovnováhy (přesně proti našim záměrům, pokud jsme ho zachytili na špatné straně). Dokonce se může stát, že v takové extremní poloze se uvnitř kyvadla něco zlomí a celá episodka má potom trvalé následky.
A jak tedy dosáhnout svého? Jednoduše. Netlačit. Ustoupit do předem připravených pozic a za týden to zkusit znova. Ono se to kyvadlo dříve nebo později přehoupne na druhou stranu a pak stačí trochu ťuknout a jde to samo. Správné načasování má cenu zlata. Prostě nechat lidi, ať si k tomu Janáčkovi dojdou sami. Nebo nedojdou. V opačném případě se dostaneme do situace, pro kterou měli naši předkové trefné shrnutí: "vyhrát bitvu, ale prohrát válku".
Proto si dovolím tuto povánoční úvahu věnovat všem pohodářům, kteří vědí, že na náhodně vznesenou kritickou zmínku o Janáčkovi není nutno odpovídat křižáckou výpravou; všem vyrovnaným poutníkům života, kteří odmítnutí výletu do přírody nepovažují za začátek konce světa; a taky všem kliďasům, kteří nehysterčí, když jim někdo zrovna šlápne na oblíbenou zemi.
Zkrátka všem lidem dobré vůle. Nevím, zda je jejich království nebeské, ale království pozemské je díky nim podstatně snesitelnější.
+++++++++
Předchozí články ze série Sfinga.
Jan Řeháček
Jaro: das ist nur die erste Phase
Jaro má v našem parku tři fáze, které jsem výstižně pojmenoval: první, druhá a třetí. Toto je svědectví o první z nich. Můžeme s ním nesouhlasit, můžeme proti němu protestovat, ale to je asi tak vše, co s tím můžeme dělat, Járo.
Jan Řeháček
A je po Velikonocích. A nejen po nich.
Globální kotlík zavěšený nad ohněm inkluze a diversity pomalu vytlačuje národní státy, vyrůstající ze sdíleného kulturního podhoubí. Tomuto trendu se nově přizpůsobuje i řada českých svátků s jejichž novelizací vás chci seznámit.
Jan Řeháček
Impresionisté na hladině
Když se na podzim objevily barvy na stromech, všiml jsem si, že se občas zrcadlí v našem potoce či rybníčku. Tak jsem na ně zamířil objektiv a vyšly z toho roztěkané výtvarné kreace, za které by se nemusel stydět ani Claude Monet.
Jan Řeháček
AI Art: co už umí a co ještě ne
Loni jsem trochu experimentoval s malířskými schopnostmi tehdy nastupující generativní AI Art. Letos, za dlouhých zimních večerů jsem si na to vzpomněl a napadlo mne podívat se, jak moc za ten rok AI pokročila. Nu, posuďte sami.
Jan Řeháček
Není větvička jako větvička
Stromy a jejich rozeklaná větvoví jsou sochařská díla. V létě to ale nepoznáte, protože přírodní majstrštyky zakrývá koruna. Jakmile ale podzim povolá svá vojska zpět do zálohy, ladná elegance dřevěných křivek vystoupí do popředí.
Jan Řeháček
Co rok dal
Začátek nového roku je tradičně příležitostí k ohlédnutí za rokem starým, takže jsem prohrábl archív a vylovil z něho pár fotografií z našeho parku, které si nenalezly cestu do některého z předchozích tématických blogů.
Jan Řeháček
Politické školení mužstva: Pyšná princezna
Roto končit! Pozor! (vejde útvarový politruk) Soudruzi vojáci, kapitál se potácí. Ale sám se nám na smetiště dějin nevypotácí. My mu musíme co, soudruzi? No? Nikdo? No, my mu musíme pomoci, vy hlavy hovězí!
Jan Řeháček
Ten podzim se nám hezky vybarvil
Každý podzim je v našem parku trochu jiný. Stromy, které by loni přešminkovaly i šestnáctku před prvním rande, jsou letos pobledlé jako Rusalka. A ty, které se zprvu barevně upejpaly, se najednou utrhly z řetězu. Jak řezníkův pes.
Jan Řeháček
Paroháčů je letos dost
Srnka je v našem parku jako houska na krámě. Zato setkání s jelenem si člověk musí považovat. Letos jsem ale náhodou objevil, kde se srocují: na záložním travnatém parkovišti, kterému se říká Gil's Hill, těsně před západem slunce.
Jan Řeháček
Chřadnoucí prales - pod vodou i nad ní
O korálovém útesu se říká, že je to "dešťový prales" oceánu. Biodiversita, kterou reprezentuje je ohromující. Totéž platí i o jeho suchozemském ekvivalentu. Bohužel, oba ekologické systémy se dostávají na seznam ohrožených druhů.
Jan Řeháček
Letní kvítí
Primární sezónou květů je sice jaro, ale ani léto není v našem parku z pohledu barev úplná nuda. Tady je malá fotovonička složená z příspěvků místní flory. Aneb kdo nekvete s námi, kvete proti nám.
Jan Řeháček
Plody léta
Léto je časem zrání a ani v našem parku tomu není jinak. Zajímavé plody nabízí říše rostlinná i živočišná. Tady je malý průřez letošní nabídkou: asijské maliny, kuriózní houby a malí mývalové. Ceny jsou mírné: léto létá zdarma.
Jan Řeháček
Kvetoucí fuga (Beethoven)
V Beethovenově Misse Solemnis nalezneme spoustu skrytých drahokamů, které zde leží prakticky nepovšimnuty, protože celková hudební struktura této Mše je na první poslech naprosto neprůstřelná. Jedním z nich je fuga v závěru Creda.
Jan Řeháček
Sovy a supi
V našem parku také poletuje spousta zajímavých ptáků. Tak jsem jich pár vyfotil. Sovy jsou sice nočními živočichy, ale na jaře se občas dají zastihnout i za denního světla. A za pár šupů k nim přihodím ještě pár supů. Ať nežeru.
Jan Řeháček
Vlčí západy
Při procházkách naším parkem občas fotím západy slunce z vyvýšeného travnatého parkoviště zvaného Gil's Hill. Říkám jim Vlčí západy. Jednak proto, že mají zhusta barvu vlčích máků a jednak proto, že náš park se jmenuje Vlčí past.
Jan Řeháček
Za devatero fotkami: Malebné peklo
Já to tušil, že jednou skončím v pekle. Jen jsem si představoval, že vstup bude mít z nějaké islandské sopky. Houbeles! Jeho vchod se nalézá poblíž vesničky Medkovy Kopce nedaleko Hlinska. "Lasciate ogne speranza, voi ch'intrate".
Jan Řeháček
Sedm divů jara
Po dlouhém barevném půstu zimní šedi působí návrat jarní kavalerie jako zjevení. V našem parku v tomto období kvete několik dřevin, s jejichž uměleckými kreacemi bych vás v tomto blogu rád seznámil. Matička příroda dokáže kouzlit.
Jan Řeháček
strž
V dnešním pokračování poetického cyklu "Bez básně a Hany" se nedozvíme jakou krevní skupinu mají nejraději novozélandští upíři a zda je tuna pampeliškového chmýří těžší než sbírka maturitních příkladů z matematiky.
Jan Řeháček
Devět zastavení času
Příroda se mění pomalu, ale jistě. Den ze dne nic nepostřehnete, ale když se na známá místa vrátíte za pár týdnů, naleznete desítky drobných změn. Tak jsem se na třech místech našeho parku devětkrát zastavil, abych je zachytil.
Jan Řeháček
Cesta do hlubin duše (Beethoven)
Lidská duše je odvěkou hádankou, na které si vylámaly zuby celé generace psychologů, teologů a filosofů. Tajuplný komplex uvnitř každého z nás. Pro mne je definicí lidské duše Beethovenův 14. smyčcový kvartet cis moll, op. 131.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 402
- Celková karma 19,53
- Průměrná čtenost 920x