Homo saprment
(1) Méně je někdy více
Před časem jsem poslal do kolen jednoho svého kamaráda - výborného kuchaře - když jsem mu barvitě vylíčil, jakým způsobem připravuji svůj oblíbený pokrm, kterému odborně říkám "Výběr ledničky proti zbytku světa". To se prostě nažhaví pánvička s olejem, pak se rázným pohybem otevře lednička a na co se dostane zálusk, to se naseká na prkýnku a vhodí do smažiště. Padni komu padni. A aby nevznikly pochyby o případné diskriminaci některých aromatických kategorií, poznamenal jsem, že mi nedělá žádné morálně-volní potíže do zárodku budoucí číny picnout lžičku meruňkové marmelády.
Můj kamarád po tomto popisu obrátil oči v sloup a poučil mne, že opravdový kuchař pracuje maximálně se dvěmi až třemi pečlivě sladěnými chutěmi a cokoliv navíc si koleduje o udělení výroční ceny pejska a kočičky. A je fakt, že když přijdu do nějaké vybranější restaurace, obvykle na talíři nenajdu více než 2-3 kulinářské komponenty.
Nedávno jsem si uvědomil, že i v hudbě to funguje podobně. Nejhezčí souzvuk je dvojtón, ve kterém se frekvence smísí v přesném poměru určitého malého zlomku. I ze tří nebo čtyř tónů se dá stále udělat libozvučný akord, ale jakmile do něho těch tónů nacpete pět nebo dokonce více, začne vás to tahat za uši. Poměry frekvencí se otupí vzájemnými srážkami a jemně vytříbená harmonie se s hlasitým žbluňknutím utopí v kolotajícím guláši kakofonie.
A přesně z toho samého důvodu se vyhýbám akcím, na kterých je příliš mnoho lidí. Tam se té vjemové přeplácanosti lze jen stěží bránit. Naproti tomu, sejdou-li se pouze 2, 3 nebo 4 pečlivě vybraní besedníci, nejlépe v nějaké tiché vinárně, každý si s sebou přinese určitou frekvenci a při troše dobré vůle - podpořené skleničkou zkapalněného léta - z nich vznikne krásná harmonie. A čím jsem starší, tím víc dávám těmto komorním dýchánkům přednost. Pravda, i mne občas osud zavěje na velké sleziny, kde vám za pět minut potřese pravicí rota vágně povědomých obličejů a kde společenští motýlkové radostně poletují od hloučku k hloučku, zlákáni pylem nejnovějších drbů. Ale přesto, že to rojení většinou přežiju bez trvalejších následků na zdraví, není to můj šálek čaje.
+++++++++
(2) Pozor na přátele přátel
Kdysi dávno se nám jeden profesor matematiky snažil vysvětlit, co je to tranzitivní relace, a jako příklad uvedl přátelství. Je-li A přítelem B a B je současně přítelem C, pak A bude také přítelem C.
Postupem času jsem ale zjistil, že v životě to nefunguje tak jednoduše jako v matematice. Už několikrát se mi stalo, že jsem se spřátelil se dvěma lidmi, kteří si lidově řečeno nemohli přijít na jméno. Přestože jsem ani s jedním neměl nejmenší problém, oni se mezi sebou vyloženě nesnášeli. A naopak s lidmi, kterým na jméno nemohu přijít já máme často společné přátele. Náklonnost se tedy zdaleka nepřenáší tak snadno jako nerovnosti nebo podmnožiny. Jinými slovy, přítel mého přítele může být docela dobře mým nepřítelem.
Myslím si, že důvod je celkem jednoduchý - k přátelství stačí jen částečný souzvuk duší (ať už si ho představujeme jako dostatečný průnik zájmů nebo příbuznost ideologických preferencí). A zatímco dva z mých přátel mohou každý souznít s jinou částí mé duše, vzájemně nemusí mít vůbec nic společného.
Představme si duši jako sadu složenou ze čtyř písmenek, přičemž společné vlastnictví dvou písmenek bude postačující ke vzniku přátelství. Pokud moje sada bude (ABCD), tak mohu mít klidně dva přátele - řekněme (ABEF) a (CDGH) - se kterými sdílím písmenka AB, respektive CD. Oni sami ale navzájem nesdílejí vůbec nic. Nespojuje je ani Ň. Doslova i přeneseně. Nemají na čem by své přátelství vybudovali a proto mohou být v krajním případě i zapřísáhlými nepřáteli.
A z toho plyne poučení, že profesoři matematiky nemají vždy úplnou pravdu.
+++++++++
(3) Nesnesitelná křehkost lidských vztahů
Kdysi jsem v jedné firmě potkal člověka, který byl vedením podniku systematicky drcen. Občas mu přesunuli dovolenou na jiný termín, občas mu znenadání hodili na krk šibeniční termín a obecně práce, kterou dostával, nebyla úplně nejzajímavější. Přesto ho nic z toho neodradilo a ve firmě i nadále s chutí usilovnou pracoval. Po třech letech ale zničehonic podal výpověd a to jen proto - jak jsme dodatečně zjistili - že se jedna z jeho spolupracovnic na poradě půl hodiny vykecávala o ničem. Najednou to v něm bouchlo a ještě téhož odpoledne zmizel. Navždy.
A stejně tajuplné spodní proudy fungují i ve vztazích mezi oběma pohlavími. Znal jsem jednu holku, kterou její přítel, certifikovaný pán tvorstva, vysloveně dusil. Hádky na denním pořádku, ponižování na veřejnosti žádná výjimka, občas padla i nějaká ta rána, a přesto se dotyčná tím vším statečně prokousávala. Jenže jednoho krásného dne jako když utne. Rozchod na hodinu. Sbohem a šáteček. Finito. A když jsem s ní po pár měsících mluvil, přiznala se, co jí k tomu rozchodu dokopalo. On jí úmyslně rozbil její oblíbený hrníček.
A tak jsem postupem času dospěl k poznání, že lidské vztahy mají svou vlastní nelineární dynamiku. Někdy bušíte pětikilovým kladivem do skleněné vázy a ona drží jak helvétská víra. Ani škrábnutí na jejím povrchu nenajdete. A pak do ní ze strany zlehka ťuknete stříbrnou lžičkou a prásk! Váza se rozletí na tisíc drobných kousků.
A vlastně jsem dodnes nezjistil, zda je to proto, že tou příslovečnou poslední kapkou, kterou přeteče pohár, bývá často úplná prkotina a nebo proto, že lidské vztahy - stejně jako jeden bájný řecký hrdina - mají svou Achillovu patu. Jakousi čáru tektonického zlomu, se kterou není radno si zahrávati.
+++++++++
Předchozí články ze série Sfinga.
Jan Řeháček
Jaro: das ist nur die erste Phase
Jaro má v našem parku tři fáze, které jsem výstižně pojmenoval: první, druhá a třetí. Toto je svědectví o první z nich. Můžeme s ním nesouhlasit, můžeme proti němu protestovat, ale to je asi tak vše, co s tím můžeme dělat, Járo.
Jan Řeháček
A je po Velikonocích. A nejen po nich.
Globální kotlík zavěšený nad ohněm inkluze a diversity pomalu vytlačuje národní státy, vyrůstající ze sdíleného kulturního podhoubí. Tomuto trendu se nově přizpůsobuje i řada českých svátků s jejichž novelizací vás chci seznámit.
Jan Řeháček
Impresionisté na hladině
Když se na podzim objevily barvy na stromech, všiml jsem si, že se občas zrcadlí v našem potoce či rybníčku. Tak jsem na ně zamířil objektiv a vyšly z toho roztěkané výtvarné kreace, za které by se nemusel stydět ani Claude Monet.
Jan Řeháček
AI Art: co už umí a co ještě ne
Loni jsem trochu experimentoval s malířskými schopnostmi tehdy nastupující generativní AI Art. Letos, za dlouhých zimních večerů jsem si na to vzpomněl a napadlo mne podívat se, jak moc za ten rok AI pokročila. Nu, posuďte sami.
Jan Řeháček
Není větvička jako větvička
Stromy a jejich rozeklaná větvoví jsou sochařská díla. V létě to ale nepoznáte, protože přírodní majstrštyky zakrývá koruna. Jakmile ale podzim povolá svá vojska zpět do zálohy, ladná elegance dřevěných křivek vystoupí do popředí.
Jan Řeháček
Co rok dal
Začátek nového roku je tradičně příležitostí k ohlédnutí za rokem starým, takže jsem prohrábl archív a vylovil z něho pár fotografií z našeho parku, které si nenalezly cestu do některého z předchozích tématických blogů.
Jan Řeháček
Politické školení mužstva: Pyšná princezna
Roto končit! Pozor! (vejde útvarový politruk) Soudruzi vojáci, kapitál se potácí. Ale sám se nám na smetiště dějin nevypotácí. My mu musíme co, soudruzi? No? Nikdo? No, my mu musíme pomoci, vy hlavy hovězí!
Jan Řeháček
Ten podzim se nám hezky vybarvil
Každý podzim je v našem parku trochu jiný. Stromy, které by loni přešminkovaly i šestnáctku před prvním rande, jsou letos pobledlé jako Rusalka. A ty, které se zprvu barevně upejpaly, se najednou utrhly z řetězu. Jak řezníkův pes.
Jan Řeháček
Paroháčů je letos dost
Srnka je v našem parku jako houska na krámě. Zato setkání s jelenem si člověk musí považovat. Letos jsem ale náhodou objevil, kde se srocují: na záložním travnatém parkovišti, kterému se říká Gil's Hill, těsně před západem slunce.
Jan Řeháček
Chřadnoucí prales - pod vodou i nad ní
O korálovém útesu se říká, že je to "dešťový prales" oceánu. Biodiversita, kterou reprezentuje je ohromující. Totéž platí i o jeho suchozemském ekvivalentu. Bohužel, oba ekologické systémy se dostávají na seznam ohrožených druhů.
Jan Řeháček
Letní kvítí
Primární sezónou květů je sice jaro, ale ani léto není v našem parku z pohledu barev úplná nuda. Tady je malá fotovonička složená z příspěvků místní flory. Aneb kdo nekvete s námi, kvete proti nám.
Jan Řeháček
Plody léta
Léto je časem zrání a ani v našem parku tomu není jinak. Zajímavé plody nabízí říše rostlinná i živočišná. Tady je malý průřez letošní nabídkou: asijské maliny, kuriózní houby a malí mývalové. Ceny jsou mírné: léto létá zdarma.
Jan Řeháček
Kvetoucí fuga (Beethoven)
V Beethovenově Misse Solemnis nalezneme spoustu skrytých drahokamů, které zde leží prakticky nepovšimnuty, protože celková hudební struktura této Mše je na první poslech naprosto neprůstřelná. Jedním z nich je fuga v závěru Creda.
Jan Řeháček
Sovy a supi
V našem parku také poletuje spousta zajímavých ptáků. Tak jsem jich pár vyfotil. Sovy jsou sice nočními živočichy, ale na jaře se občas dají zastihnout i za denního světla. A za pár šupů k nim přihodím ještě pár supů. Ať nežeru.
Jan Řeháček
Vlčí západy
Při procházkách naším parkem občas fotím západy slunce z vyvýšeného travnatého parkoviště zvaného Gil's Hill. Říkám jim Vlčí západy. Jednak proto, že mají zhusta barvu vlčích máků a jednak proto, že náš park se jmenuje Vlčí past.
Jan Řeháček
Za devatero fotkami: Malebné peklo
Já to tušil, že jednou skončím v pekle. Jen jsem si představoval, že vstup bude mít z nějaké islandské sopky. Houbeles! Jeho vchod se nalézá poblíž vesničky Medkovy Kopce nedaleko Hlinska. "Lasciate ogne speranza, voi ch'intrate".
Jan Řeháček
Sedm divů jara
Po dlouhém barevném půstu zimní šedi působí návrat jarní kavalerie jako zjevení. V našem parku v tomto období kvete několik dřevin, s jejichž uměleckými kreacemi bych vás v tomto blogu rád seznámil. Matička příroda dokáže kouzlit.
Jan Řeháček
strž
V dnešním pokračování poetického cyklu "Bez básně a Hany" se nedozvíme jakou krevní skupinu mají nejraději novozélandští upíři a zda je tuna pampeliškového chmýří těžší než sbírka maturitních příkladů z matematiky.
Jan Řeháček
Devět zastavení času
Příroda se mění pomalu, ale jistě. Den ze dne nic nepostřehnete, ale když se na známá místa vrátíte za pár týdnů, naleznete desítky drobných změn. Tak jsem se na třech místech našeho parku devětkrát zastavil, abych je zachytil.
Jan Řeháček
Cesta do hlubin duše (Beethoven)
Lidská duše je odvěkou hádankou, na které si vylámaly zuby celé generace psychologů, teologů a filosofů. Tajuplný komplex uvnitř každého z nás. Pro mne je definicí lidské duše Beethovenův 14. smyčcový kvartet cis moll, op. 131.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 402
- Celková karma 19,53
- Průměrná čtenost 920x