Zamyky zamyky... na sedm západů

Nedávno jsem se dostal do prekérní situace. Je pozdní odpoledne - oči se mi klíží, den se pomalu chýlí ke konci, široširý oceán možností zpívá svou podmanivou píseň a moje neposedná kocábka se zvídavě pohupuje na jeho vlnách...

Vtom mne závan solí prosyceného větru zatahal za rukáv. Mátožně jsem se probral a zaznamenal, jak se obzor začíná nalévat oranžovou barvou. Dnes bude královský západ slunce - napadlo mne a po paměti jsem zašátral ve skříňce pod kormidlem, kam obvykle věším klíč ke svým očím. Není tu! Hrome, včera tu přece byl! "Klíč přes palubu!" - chtělo se mi zavolat. Prohledal jsem kajutu i úložný prostor, každou kapsu jsem prošacoval dvakrát, ale klíč nikde. Co teď? Západ je skoro tady, nebeská opona se otevírá a já nemám čím to divadlo okukovat. A protože zoufalá situace plodí zoufalá řešení, vypůjčil jsem si ten klíček k očím od několika místních blogerů. No vypůjčil... vytáhl jsem jim ho v nestřežené chvíli z klíčenky, ale zase jsem ho - ještě než to zjistili - slušně vrátil. A tak teď vím, jak vypadá západ slunce nahlížený jinou optikou.

+++++++++++++++++++++++++++

Západ slunce a la Pavel Hewlit

Zastavit tramvaj není žádná legrace. Provozní řád - bible všech tramvajáků - mluví v tomto ohledu zcela jednoznačně: "Nezastavíš svůj vůz nadarmo." To by taky hrálo, aby si kdejaký opilec poručil zastavit někde na mezi. Výjimku činím pouze pokud mi na koleji uvíznou gumokolové. A nebo sluníčko.

Jel jsem onehdá z Hradčanské na Bílou horu. Byla neděle, provoz mírný a jízda probíhala přesně podle notiček. Jen zacinkat pánubohu do oken. Když projíždíte kolem břevnovského kláštera, najedete do dlouhého povlovného kopce. Koleje jsou tam zcela rovné a sbíhají se teprve daleko na horizontu, takže to vypadá jako byste jeli přímou linkou rovnou do nebe.

Podvědomě jsem zaregistroval, že se v kabině něco děje. Přes dopravní ruch zvenčí ke mně doléhaly rozčilené hlasy nad nimiž se o dobrou oktávu výš vznášelo vylekané dětské naléhání. Brzy nabralo na síle a z kabinky se ozvalo nekompromisní "Zastavte! Zastavte!". Zpomalil jsem a na skle oddělujícím řidiče od cestujících se objevil rozpláclý nosík asi osmiletého kluka, zdeformovaný natisknutím jako dětská modelína. Přes matné sklo bylo vidět i jeho rozcuchanou čupřinu a vytřeštěné oči.

Nejprve jsem se obával, že někdo vypadl ze dveří nebo že jsme ztratili druhý vagón. Normálně připomínky cestujících k jízdě ignoruji - kibicovat umí každý - tady jsem ale pro jistotu zastavil a pootevřenými dvířky obhlédl situaci. Mladá maminka se snažila odtáhnout vzpouzejícího se alarmistu od skla, jenže ten se nedal. Vysmekl se z jejího sevření, protlačil se k mým pootevřeným dveřím a rukou ukázal na horizont, kde se slunce, situované přesně mezi oběma kolejemi, chystalo k západu. "Támhle .. támhle... na kolejích leží sluníčko... vy ho zajedete". A skutečně zvonku to tak vyzeralo.

Mamince se rázem rozsvítilo. Popadla kluka za límec a sedla si s ním na uvolněné sedátko. Já zavřel dvířka a pomalu se rozjel. Pár cestujících se pobaveně zasmálo a ve voze se opět rozhostila uvolněná nedělní nálada. Doufám, že maminka mezitím synkovi vysvětlila zákony perspektivy.

Jak jsme dojížděli na Vypich, stoupání se postupně vyrovnalo a to umožnilo sluníčku vznést se opticky vysoko nad koleje. Když jsme přejeli veksle, dívalo se na nás už z takové výšky, že by pod ním projel i dvoupatrový autobus.

A to je dobře.

Teoreticky vzato, z kolize slunce a tramvaje by tramvaj asi vítězně nevyšla.

+++++++++

Západ slunce a la Libuše Palková

Rozmohl se nám tu na Kladně takový nešvar. No nešvar - nebudu chodit kolem horké kaše a nazvu věci pravým jménem. Je to náboženská sekta uctívačů západu slunce. A znáte mě - já jak slyším slovo "náboženství", hned si nasadím investigativní čapku a vyrazím do terénu. A to není žádná procházka růžovým sadem.

Naštěstí mám na Kladně nezanedbatelné konexe a po ose Vopičková-Mládková-Jančaříková-Chladilová-Beránková se mi podařilo kontaktovat náborové oddělení zmíněného kultu a zajistit si vstupní interview.

Když jsem se dostavila do nízké jednopatrové budovy na okraji Kročehlav, přivítal mne mladý muž s oranžovými dredy, do kterých byly zapíchnuty pletací jehlice tak rafinovaně, že jeho hlava působila při argumentaci dojmem divoce tepající korony za solární bouře. Položil mi pár obecných otázek stran mé religiosity a v průběhu rozhovoru si mne s nelíčeným zájmem prohlížel. Mnoho osob z intelektuálního mainstreamu se zde ASI nehlásí. Pak mi přidělil kultovní jméno Inti (údajně sluneční bůh starých Inků) a zapsal moje nacionále do "knihy slunečních duší". Na závěr mi věnoval mapku se zakresleným místem mé první seance, pošeptal mi vstupní heslo a do ruky mi vrazil dvě ohmatané brožurky: "Kult slunce pro začátečníky" a "Klíč k určování východů a západů".

Minulý čtvrtek nastal den D. Podle instrukcí jsem si oblékla fialovou teplákovou soupravu a plna očekávání vyrazila na smluvené místo. U branky s nápisem "pozor, zlá gorila" jsem prozradila své heslo zachmuřenému mouřenínovi v kožené bundě a ten mne obratem nasměroval na malé prostranství uprostřed areálu.

Zde už postávala skupinka exotů a usilovně pilovala dechová cvičení. Na pokyn staršího vousatého muže, který mi byl později představen jako vrchní sluncovod, se obrátili čelem k slunci a začali mumlat a bzučet a vůbec produkovat zvuky, za které by se nemusela stydět ani smečka mutujících vlků.

Nalezla jsem si volný plácek, postavila se na jednu nohu a s rukama sepjatýma nad hlavou počala deklamovat posvátný óm - mocné to zaříkávadlo, které jsem byla nucena naučit se nazpaměť:

?? ??????? ????????????????????? ????????? ??? ??????? ?????? ?????? ?? ???????? ???????

oma ekak?ara panca-parame??hi-nama-dipam tatkathamiti cheta
arihata asarira ayariya taha uvajjhaya mu?iya

Zatímco jsme všichni snaživě kvíleli, sluncovod vytáhl pomeranč a rituálním nožíkem z pravé slonoviny ho oloupal. Po dokvílení nám pokynul, abychom se postavili do jedné řady ve stoji spatném, otevřeli ústa a vyplázli jazyk. Pak nám každému vložil do pusy jeden dílek pomeranče jako symbol životadárného těla slunce. Jeho rozžvýkáním a spolknutím jsme akceptovali nedělitelnou solární autoritu a stali se nástrojem mocných kosmických sil na bázi biosomatického éteromagnetismu.

Proto bych známým firmám doporučovala, aby se v dnešní diskusi moc neexhibovali. Hrozilo by jim sežehnutí vysokofrekvenčním ultra-vybuzeným paprskem ráže 340 Mega-elektronvoltů.

Kvalifikaci na to od minulého čtvrtka mám.

+++++++++

Západ slunce a la Josef Prouza

Jestliže doba vymknutá z kloubů šílí, pak ta naše je zralá minimálně na tanec sv. Víta. Jen zběžné nahlédnutí do dnešního tisku odhalilo jeden vyvrtnutý kotník, dvojitou frakturu lýtkové kosti a chronický hexenšus. A to jsem ještě na hnůj vyvezl bez čtení dvě kolečka fejk ňůs.

Věru neprožíváme lehké časy. Kdejaký výrobce plácaček na mouchy musí doložit, zda zabíjí obtížný hmyz dostatečně humánním způsobem, kandidát na místo pomocného ponocného se třese, aby před přijímací komisí neprasklo, že před 30 lety nahlížel kolegyni do dekoltáže po dobu delší než nezbytně nutnou, a průměrný pracující člověk, aby si na vánoce napsal o univerzální sprej proti aktivistům všeho druhu. Pod stromečkem ho ale nečekejte - tam už se nevejde ani párátko. Kolem stojanu se totiž v rámci inkluze tísní Ježíšek, Mojžíšek, Buďhíček, Mohamedek, Santa Claus, Pancho Claus, děda Mráz, strejda Mráz, babka Mrázová, Pere Noël, Noel Baba, Joulupukki, Julemanden, Nisse, Grinch, Belsnickel, Olentzero, Mikuláš a pro jistotu také Krakonoš a busta Karla Marxe.

V tak vykloubené době se i z věcí zcela běžných - jako je třeba západ slunce - stává citlivé a na výsost třaskavé politikum. A tím nemám na mysli nařízení Evropské komise, že západ musí dosahovat svítivosti 1500 kandel, jinak neni způsobilý ani k básnické oslavě, ani k zachycení na plátno, natož pak k vrkaní na vyhlídkové lavičce v parku. Ne, zůstaneme doma. Narážím na debatu o privatizaci slunce v českém parlamentu (stručný výtah následuje).

Rozpravu zahájil předseda Senátu (a na poloviční úvazek také bůh hojnosti) Jaroslav Kubera, který poslance vybídl k náležitému respektu, neboť Slunce je prokazatelně největší kuřák v našem galaktickém okrsku, schopný vykouřit několik milionů tun vodíku za vteřinu. Po tomto exposé se pan předseda na několik minut zasnil a do vzniklého rétorického vakua se vložil jeho spolustraník Petr Fiala: "Slunce má zcela netransparentní vlastnickou strukturu, dámy a pánové, a ta brání jeho úspěšné privatizaci!".

Zmínka o rozdělování erárního majetku probudila dřímajícího Miroslava Kalouska, který připomněl, že to byl Bůh, kdo stvořil kompletní sluneční soustavu, a slunce by se tedy v rámci restituce mělo předat katolické církvi (včetně tantiém z pozorování jeho východu a západu). Koneckonců byli to komunisté, kdo v rámci akce "Poručíme větru dešti" slunce v roce 1948 protiprávně znárodnili. Proti tomuto postupu se ohradili Piráti s poukazem na nepodložená autorská práva. Debatu nakonec rozsekl poslanec Filip poplašnou zprávou o milionáři, který ukradl slunce. Bezpečnostní výbor zareagoval okamžitě a požádal ministerstvo financi o nahlédnutí do daňových přiznání Petra Kellnera a Daniela Křetínského. "Všeci kradnú", hřímal ze svého křesla premiér Andrej Babiš a obratem ruky odeslal svému právníkovi dvě SMSky: zda lze legálně přidat mezi aktiva holdingu Agrofert jednu hvězdu spektrální třídy G2V, a zda existují evropské dotace na vysokotlaké spalování vodíku.

Mezitím se do sálu vřítila ex-ministryně Marksová a vznesla otázku, zda se Slunce vůbec cítí být Sluncem a zda se náhodou necítí spíše jako Měsíc. "Každé nebeské těleso by mělo mít možnost si svobodně vybrat svou roli ve vesmíru podle svých pocitů a ne podle Newtonových zákonů", uzavřela svůj vstup. Do sílící vřavy se z lavic poslanců ODS a ČSSD ozvalo několik nesmělých návrhů na vznik opoziční smlouvy mezi Sluncem a Měsícem, ale tuto iniciativu úspěšně sabotovala skupina helioskeptiků z řad Starostů, která ji podmínila místní inventurou stavu vodíku a hélia.

"Kdo je tu ze země vycházejícího slunce? Kdo je tu ze země vycházejícího slunce?", hulákal v nastalém chaosu Tomio Okamura a třískal o stůl svým přistěhovaleckým průkazem. Pan poslanec vyjádřil oprávněnou obavu, že se ze Slunce stává energetický krmelec celé planetární soustavy. Jeho protinávrh byl předvídatelný a překvapil pouze ty občany, kteří se právě probudili z dvacetiletého kryogenního spánku: o astronomickém charakteru zlatavého kotouče by měli rozhodnout voliči v referendu.

V tomto místě můj záznam končí. Po vzoru sluníčka jsem se rozhodl, že také raději zapadnu. Do hospody U dvou sluncí na žejdlík zlatavého moku.

+++++++++

Západ slunce a la Vlastimil Šantroch

jsem prostě jenom šedý mrak
proplouvám chladným nebem
jsem tisíckrát potopený vrak
proč sami sebe zebem?

jsem to, co zůstane, když voda se vyvaří
jsem zažloutlá fotka a záložka ve snáři

jsem prostě jenom šedý mrak
nad hlavou svítí mi velkej vůz
a jako každý neobratný rak
sluníčku zpívám tichý blues

+++++++++

Západ slunce a la Jan Jílek

Chtěl jsem jít odpoledne do knihovny přečíst si něco z Frederika van Eedena, ale venku bylo tak krásně, že jsem dal přednost procházce.

Občas nezaškodí se na sklonku pracovního dne trochu provětrat. Srdce se uklidní, mozek si utřídí nejnovější podněty a plíce se nadýchají čerstvého vzduchu. I oči si přijdou na své a minimálně si odpočinou od luštění titěrných písmenek na obrazovce počítače. Poslední hodinka denního světla se pro tento účel hodí nejlépe. Nízko položené slunce dokáže z fasád vyždímat barevné tóny, které nejsou jindy k vidění.

Do kapsy jsem si tedy strčil jednu energetickou tyčinku a vyrazil bosky na obhlídku revíru. Z lavičky na vyhlídce se ozývaly extatické výkřiky mladého páru. Letmý pohled na oblohu prozradil, kde leží pramen jejich obdivného vzdychání. Slunce právě zapadalo.

Jo, také jsem se v mládí nechal unést kdejakou blbostí.

Dnes mám se sluncem vyrovnaný vztah. Já se nepletu do jeho věcí a ono se neplete do mých. Nic od něho nepotřebuji. Jeho pohyb po obloze ve mně žádné emoce nevyvolává - ani kladné, ani záporné. Slunce tu prostě je. S jeho existencí jsem smířen a nevidím důvod, proč bych měl svůj život podřizoval jeho celestiálním toulkám.

Ale mluvím jen za sebe - chápu, že někdo to má jinak. Lidé se rádi nechají vmanipulovat do všelijakých pofidérních hodnotových bludišť.

Jsou důležitější věci než textura mraků a momentální odstín zapadajícího slunce. Pro mne má daleko větší význam informace, zda pojedou noční tramvaje nebo kde seženu neretušované fotografie staré Prahy. Jsem dostatečně starý na to, abych věděl, že žádná hvězda na světě mi hodinky neopraví.

Zkrátka, se sluncem je zapotřebí jednat asertivně. Pokud moc svítí nemám žádný problém nasadit si tmavé brýle nebo se namazat opalovacím krémem. Třeba i dvakrát, bude-li to ku prospěchu věci. Nejdůležitější je neprojevit slabost. Ať si to sluníčko přebere, jak umí. A co si o tom myslí je mi úplně fuk. Stejně jako to, že si lítá po obloze jako utržený jojo.

Jo jo.

+++++++++

Západ slunce a la David Vlk

Jedním z rizik středního věku je, že na člověka zničehonic přijdou roupy. A to je kolikrát horší než opakovaná návštěva berňáku. To si takhle jedno nedělní odpoledne listujete cestovním katalogem a najednou vám padne do oka nenápadný obrázek na straně 37. Úspěšný businessman v nejlepších letech si hoví ve vířivce a prosklenou stěnou pozoruje západ slunce. Jedna ruka spočívá na ramenou plavovlasé krasavice, zatímco druhá třímá sklenku Château Margaux - no nekupte to. A tak jsem na výročním zasedání rodinné rady svým národům lakonicky oznámil, že v koupelně bude vířivka s výhledem na západ slunce.

Tedy dobře, vyřízeno k dennímu pořádku - jak říkával Čeněk Šlégl. Nejsem žádný váhavý střelec a od inspirace k realizaci je to u mě vždy jen 50 metrů vzdušnou čarou.

Hned druhý den jsem v koupelně rozbalil svůj vercajk, na podlahu položil vodováhu - jedinou váhu v baráku, se kterou udržuju diplomatické styky - a pustil se do přípravných prací. Z velkoskladu jsem objednal skleněné cihly a v garáži si pro strejčka Příhodu nachystal šest tun izolepy, co mi zbyla od vánoc.

Hned v první fázi projektu mi ovšem nepříjemně zatrnulo. Poznat v uzavřené koupelně, kde je západ a kde východ, je oříšek i pro ostřílené zálesáky. Mraveniště v koupelně chválabohu nemám a na které straně trubek od topení roste mech nám ve skautu zlomyslně zatajili. Ani namířit hodinovou ručičku na žárovku a rozpůlit úhel mezi ní a dvanáctkou mi nepřipadlo jako pravý vořechový. A tak jsem dojel do polského Těšína pro přístroj zvaný "kompas".

Chytrá věcička tenhle kompas, ale marně na ní hledám to staré dobré S-V-J-Z. Po dvou minutách zkoumání jsem na obrubě nalezl pouze W. No jasně, plácnu se do čela - Poláci neříkají "východ", ale "wschod". Záhada vyřešena. S maximální péčí tedy našteluju kompas na hraně umyvadla, mrknu kam míří to wéčko a na opačné straně začnu majzlíkem zkušeně kutat ve zdi. Jeden zásek k druhému a do večera je cesta na západ volná.

Jen mi nějaká sketa neprozradila, že to nebyl kompas polský, ale americký. To wéčko nebyl žádný "wschod", ale "west". Nu, co naplat. Tak se holt nebudu ráchat při západu slunce, ale při východu.

Jen si představte tu pohodu, až si v létě nařídím budíka na půl čtvrtý a půjdu se rozvířit do vlastnoručně usazené vířivky. Bublinky bublají, na postranním deklu jiskří sklenička Château Margaux a kdesi v dálce nad širou Rusí ze země vyvěrá rudá záře. V přímém přenosu přes skleněnou tvárnici značky Luxfery Basic.

A pokud náhodou nevyvře - což by v putinovském Rusku bylo docela dobře možné - a celé ráno mi ostudně proprší, mám pro sluníčko přichystaný plán B: pamprsky inženýra Garina.

+++++++++

Západ slunce a la Ludmila Svozilová

Lucie si na ten den pamatovala jako by to bylo dnes. Mohlo jí být deset, maximálně jedenáct. Léta, kdy dětská fantazie pracuje na plné obrátky.

Před školou na ni čekal Filip.

"Máš?", zeptala se dychtivě.

Filip mlčky přikývl a spiklenecky rozepnul přezku batohu, aby bylo vidět na starý dalekohled po dědečkovi.

Lucinka se nejistě usmála a oba se pomalu vydali směrem k chvalečskému lesu. Od nepaměti se po vsi proslýchalo, že v něm přebývají haluzínové - vyzáblé sukovité bytosti s velkou střapatou hlavou a mnoha nadpřirozenými schopnostmi. A pokud jste chtěli vědět víc, za dlouhých zimních večerů vám prarodiče u rozpálených kamen prozradili, že jsou to lesní přízraky zrozené za mimořádně větrných a bouřných nocí z křivolakých haluzí. Nikdo živý je sice na vlastní oči nikdy neviděl, ale říkalo se, že při průletu větvovím vyluzují táhlé naříkavé skřeky.

Lucie se opatrně chytla Filipovy ruky a oba zapadli do lesa jako kámen vhozený do bezedného jezera. Kropenaté šero protlačené hustým sítem smrků je pohoršeně pohltilo. Zbloudilý paprsek zapadajícího slunce se z posledních sil prodral klenbou rozeklaných větví a zachytil se drápkem ve stružce smůly. Jako uvízlá bludička. Nad lesem se zvedl vítr a v dálce varovně zahoukal ostražitý sýček. Filip stiskl pěsti v obranném reflexu.

Zanedlouho se oba dostali k průseku, z něhož bylo vidět na protější kopec. V oschlém borůvčí si vybrali dobře maskované místo k pozorování a opatrně vybalili dalekohled. Nebe bylo prakticky bez mráčku, jen na zalesněné křivce horizontu plavala horká nažloutlá polokoule. Lucinka se opřela o pařez a nedočkavě přiložila dalekohled k očím.

Na okraji mělkého hrobu se rojilo klubko haluzínů a jejich vyzáblými těly prosvítala žhnoucí mokvavá hmota. Přelévala se od jednoho konce k druhému jako nedosmažená vaječná omeleta. Několik přízračných stínů se snažilo ji šlachovitými dlaněmi udržet v připraveném výkopu. Marně. Protékala jejich prsty jako kluzké sopečné magma. Nejvyšší z haluzínů, opíraje se o lopatu, zlověstně zachrčel. Pevně uchopil násadu a několikrát udeřil vší silou doprostřed zmítajícího se chuchvalce zářivé plazmy. Jeho klackovití kumpáni se choromyslně zašklebili a pokusili se zuřivým kopáním přimět hmotu k poslušnosti. Protáhlé hrudky ohně z ní v plném varu stříkaly na všechny strany.

Bylo to jako byste se pokoušeli napěchovat obrovskou hořící měňavku do malého kufříku. Haluzínové funěli jako primitivní zvířata a špičatými pahýly na konci paží píchali do jejích laloků. Zběsile do ní bušili pískovcovými balvany. Jejich předák ji opět uhodil lopatou až jeho vyschlé tělo zapraskalo ve švech. Hmota celou tu dobu zlostně syčela. Chvěla se po celém obvodu. Nečekaně měnila tvar i směr. Ale čím víc se snažila uniknout, tím úporněji ji haluzínové mlátili vším, co jim přišlo pod ruku. Aby už konečně - na věky věků - zmizela v hrobu...

Lucinka upustila dalekohled a zbledla jako stěna. V jejích očích se zračilo čiré zděšení. Odtáhla se od pařezu a instinktivně se schoulila do tmy. Do milosrdné absence světla. Filip si přisedl blíže k ní a vzal ji nesměle za ruku. Na její tváři se leskly stříbřité kapičky slz: "Haluzínové nám zamordovali sluníčko".

Filip zvedl dalekohled po dědečkovi a beze slova ho uložil do batohu.

Z protějšího svahu doznívalo lkavé svištění meluzíny.

+++++++++

(předchozí silvestry)

Všem čtenářům i blogerům přeju úspěšný a nekonfliktní rok 2019. Cink.