Tvrzení chrámu 15 (pravidla)

Pravidla jazyka českého. Nemůžeme žít s nimi. Ale nemůžeme žít ani bez nich. Malé povzdechnutí nad nerovným zápasem, který svádím s rodným jazykem. V datové pitvě se pak podíváme na několik slovních mraků z místního prostředí.

Nedávno jsem chtěl napsat, že první ekologickou aktivistkou na světě byl Jára Cimrman a to v době, kdy donášel šaty po své starší sestře Luise. Ale nějak mi tam to sloveso "donášel" znělo jako rozladěný klarinet. Že by raději "donosíval"? Nakonec jsem to zbaběle popsal jinak, ale stejně ve mně hlodá červíček, jak by to vlastně správně mělo být. Nést, nosit, donosit, donášet, donést... kdo se v tom má pořád vyznávat. Copak jsem nějaká láska.

Ta naše slovesa česká - to musí být pro cizince opravdová chuťovka. Tříd a vzorů jak vrabců na střeše a vidy aby trénovali od nevidím do nevidím. Veni, vidi, vici. No vida. Jak mám například vytvořit vid nedokonavý od slovesa "uhranout"? Uhrávat? Zlatý voči, leda tak remízu. Už vím: plácat-uplácat, hranout-uhranout. Jenže to se hodí tak maximálně pro krychle - ty si můžou hranout celý den. Já bych se proti takové zvůli musel bránit akustickou konstantou "nehranu, nehranu".

Dvojice "nařknout" a "nařkávat" nezní o moc lépe. "Naříkat" by bylo super, ale to znamená něco úplně jiného. Hrome, já bych si naříknul až bych brečel. "Království za předponu", zanaříkal by daleko zkušeněji Richard III. Takže jsem si nakonec předsevzal, že už do vidů šťourat nebudu. Co předsevzal, celý rok jsem si to předsevzíval. Počkat... nebo předsebral? Babo raď! (hurá, zvládám alespoň imperativ)

Ale nemyslete si, nad rozkazovacím způsobem by si nezaujatý pozorovatel taky hezky zkrabatil čelo. Přikazujeme "neloudi" (od slovesa loudit), ale "nesuď" (od hláskově téměř identického slovesa soudit). WhatTheFuck - jak se říká na Hanácku. A to ještě decentně pominu fakt, že úsloví "nebuď labuť" v žádném případě neznamená, že bychom labutím měli zabavit budíky. To už pak člověk neví, jestli se má zabavit nebo rovnou pominout. Ještě že jsem ten náš jazyk vezdejší jakž takž odposlechnul od maminky. Jako cizinec bych se musel utábořit před Filosofickou fakultou a držet protestní hladovku pod tím nejnactiutrhačnějším transparentem.

Prosekat v téhle bujné, bujaré a bující džungli jakž takž pravidelné stezičky je úkol, vedle kterého se čištění Augiášova chléva jeví jako rozmarná odpolední kratochvíle. Vůbec autorům jazykových pravidel jejich úděl nezávidím a hluboce před nimi smekám. Co jen musí sladit nepravidelností, historických zkamenělin a místních odchylek. Občas musí rozseknout i nějaký ten střet zájmů (tu zmínku o Cimrmanově sestře Luise jsem překopal právě proto, že sloveso "donášet" má jeden takový malý vedlejšáček v sektoru bonzování). Inu, jazyk nebyl navržen geniálním konstruktérem, ale vyvíjel se z živelné potřeby něco si sdělit. A takový vývoj se mohl údolíčko od údolíčka setsakramentsky lišit.

Ona je otázka, zda vůbec stojíme o to, mít jazyk úhledně svázaný uniformními, logickými a nekonfliktními pravidly. Na konci 19. století se polský oftalmolog Ludwik Zamenhof pokusil vytvořit umělý jazyk - esperanto - který se v lingvistickém prostoru klenul s téměř matematickou přesností. Vše krásně nalinkované, žádná nepravidelná slovesa - no radost pohledět. Přesto ho lidé nepřijali zrovna s otevřenou náručí. Proč? Já si myslím, že měl - mimo jiné - příliš malou džunglovatost. Lidé od jazyka neočekávají precizní teorii kvantového pole. Kromě prostředku k dorozumívání v něm vidí spíš pilíř národní kultury a jakousi pupeční šňůru pojící je s předchozími generacemi. A to se pak snese i trocha té lingvistické patiny, prodchnuté vůní dávných staletí. Umělý jazyk je i při své dokonalosti jen taková sterilní umakartina - ničím nevoní.

+++++++++

Speciální podsekci si zaslouží čeština hovorová. Je sice nominálně špatně (tedy mimo oficiální pravidla), ale jako neformální verze jazyka je blahosklonně trpěna. Dokonce se dá i blahoskloňovat. Zmiňuji se o ní hlavně proto, že jsem na Internetu narazil na jeden pozoruhodný fenomén. V češtině voláme pátým pádem. To je bez diskuse. Hovorová čeština si ovšem tu a tam (zejména ve spojení s titulem "pane") vypomáhá pádem prvním - tj. "pane Novák" namísto "pane Nováku" (s jinými tituly to kupodivu nefunguje: "co vy na to, doktore Novák"). Že je to naprosto organická součást hovorového jazyka se můžete přesvědčit v některých starších filmech autorské dvojice Smoljak Svěrák (a ty bych z nedostatku jazykového citu rozhodně nepodezříval).

Internetové diskuse jsou jakousi virtuální hospůdkou, takže si myslím, že "hovorovka" je zde na místě, i když se jedná o projev písemný. Přesto existuje určitý typ lidí (já jim říkám "pátopádníci"), kteří jakmile zaslechnout v diskusi oslovení prvním pádem, vyletí jako čert z krabičky. To co mě fascinuje je, že ostatní prvky hovorové mluvy jim evidentně neva. Napíšete "chytrej" místo "chytrý", "vostuda" místo "ostuda", "ty kuci sparťanský" místo "ti kluci sparťanští" a nikdo v diskusi ani nepípne. Ale jen zvoláte "pane Novák", oheň je na střeše. Jako by ten potlačený pátý pád byl útokem na osobní důstojnost jednotlivce.

Musím se přiznat, že kdyby panu Novákovi přivezli uhlí, tak bych na něj přes celý dvorek prostě zařval "Pane Novák, přivezli vám uhlí". "Pane Nováku" bych v tomto případě nedostal přes pysky ani párem volů, zapřažených za valníkem. Proto bych toto dilema vyřešil cimrmanovsky. Při intenzitě volání od 50 decibelů nahoru používat první pád, zatímco pro volání od 50 decibelů dolů pád pátý.

A je to :-)

+++++++++

Kdysi dávno tu jedna blogerka použila v titulku slovo "matyka" a pod článkem se jí dostalo takové masírky, že nakonec vyměkla - doslova i obrazně (a podotýkám, že to bylo dávno před matykáním). Ale když jsem o tom tak přemýšlel, napadlo mne, že měla možná pravdu. Jednak je to slovo na hranici slangu a jednak pro něj v češtině existuje dobrý precedens: putyka a rotyka. A že jeho pravopis nerespektuje řecký základ? Od kdy náš jazyk respektuje nějaké základy.  Říkáme přece kantýna, přestože ve španělském originále je cantina. Nebo kanystr přestože latina má jednoznačně canistrum. Kdybychom jeli podle základu, tak ještě dnes píšeme sweater (angl.) místo svetr a draht (něm.) místo drát. Zkrátka čeština je čeština a než nějaké slovo přijme, potřebuje si ho přežvýkat v pořádný český hubě, neřkuli držce.

Nebo z jiného soudku: jak máme děcka donutit říkat standardní, když nám na Hradě vlaje standarta (pokud tam tedy zrovna nevlají trenky). Takový chyták by zmátl i odborníka. Na druhé straně se obávám, že skupina standardní, hazardní, absurdní, avantgardní atd. brzy sežere jedno z mých oblíbených slov -  bizarní. Pravidla směřují k jednoduchosti a není vyloučeno, že (nesprávná) varianta "bizardní" časem zvítězí, protože do té skupiny lépe zapadá.

Jazyk prostě funguje lépe, když je v něm méně vyjímek. Teda vlastně výjimek - což je mimochodem taky pěkná kulišárna. Já bych byl klidně ochoten psát vyšívka místo správného výšivka. A vůbec by mi to žíly netrhalo. Ale holt jsem už od narození takový podšívka. Respektive podšivka. Nebo dokonce pódšivka.

A když už jsem u dlouhých samohlásek, musím se zmínit o tom našem kroužkovaném ů. To leží v první zákopové linii nikdy nekončící bitvy mezi tradicí a účelností. Za sebe musím přiznat, že bych ho klidně oželel. Na přeplněné české klávesnici bychom získali jedno parkovací místo pro nějaký moderní znak - třeba zavináč. A bohatost jazyka by tím nijak netratila - posuďte sami: "Rúžena, púvodem z Králíkú, pújčila púlku šňúry sousedúm z dúvodu nezpúsobilosti podpúrných kúlú". No prosím, párkrát si protřete oči a je to v pohodě. Ale kdykoliv se někdo proti ůčku ozve, snese se na něj průtrž shnilých rajčat. A tak si budeme dál lámat hlavu, zda je motor túrován anebo tůrován. Tipnul bych si to první, ale ruku bych za to nedal ani do mikrovlnky, natož pak do ohně.

Doufám, že se Ústav pro jazyk český nade mnou jednou slituje a vydá Plavidla jazyka českého, protože v tom jazyce plavu skutečně neskutečně. Malý příklad: před půl rokem jsem psal blog nazvaný "Půlstoletí bez Hugo Haase". Přestože Hugo je normální české jméno (má svátek na Apríla), něco mi říkalo, že bych ho (ve spojení s příjmením) skloňovat neměl. A tak jsem to tam nechal nasyrovo. Ale nedalo mi to, a pár lidí jsem se dodatečně zeptal, zda by nebyla lepší varianta "Půlstoletí bez Huga Haase". No a dopadlo to zhruba 60:40 ve prospěch původní varianty. To naznačuje, že v jazyce jsou oblasti, kde pravidla nejsou tak úplně ukotvená. A musí se na ně citem, ne rozumem.

(následující obrázek tuto neukotvenost ilustruje)

Pravidláři sice dělají co mohou, aby se téměř vždy dalo rozhodnout, co je správně (zelená úsečka) a co je špatně (červená), ale v realitě je naše vládnutí jazykem popsáno spíše tou černou křivkou, kterou si můžete představit jako "míru správnosti": některé věci jsou zcela špatně (červená oblast), jiné zcela dobře (zelená oblast), ale mezi nimi se rozkládá šedá zóna, kde panuje jakési gramatické bezvládí. Je nabíledni, že "babyčky křičeli" budou v červené oblasti, zatímco "babičky křičely" v zelené. Ale kdo z nás ví, zda se píše "hospoda U tří kocourů", "hospoda U Tří kocourů" a nebo "hospoda U Tří Kocourů" (já už si to dávno nepamatuju).

Chápu, že se češtináři snaží i do té šedé oblasti propašovat pravidla (víceméně kopírující stávající úzus - tedy uživatelskou praxi) a tak ji co nejvíce zúžit. Ale právě ta šedá oblast je pro jazyk velmi důležitá. Tam jazyk kvasí, tam bublá a tam se vyvíjí a obohacuje. A pokud chceme mít výrazivo přesné, bohaté a zábavné, je v našem zájmu, aby ta kvasná šedá oblast byla co nejširší.

Někdy mám pocit, že je v našem jazyce přepravidlováno (viz interpunkce). Že v něm trochu přežívá duch Rakouska Uherska, kdy se všechno - do posledniho obecního nařízení - muselo nabefelovat z moci úřední. Přitom třeba angličtina žádnou autoritu typu Ústav pro jazyk anglický nemá a nedá se říci, že by duchovně nějak strádala. Každý si sám vybere, zda chce mluvit jako moderátor CNN a nebo jako dlaždič na Times Square.

Co tedy poznamenat závěrem? Škola by nás měla naučit jazyková pravidla, jak to nejlépe jde - o tom žádná. Ale s úderem 18. roku bych každému vystavil implicitní povolení zacházet s jazykem, jak uzná za vhodné. Hledat si k němu svou vlastní cestičku. Koneckonců už Pavel Eisner říkal, že každý máme svoji češtinu. Přijde mi bizarní (musím si to slovo ještě rychle užít), když se dva padesátníci v diskusi dohadují, zda spolu chodili na gymnázium a nebo na gymnásium.

Škoda, že se ta dohadovaci energie nedá nějak zapřáhnout. 

Hned by bylo na světě více světla (a méně hadů).

+++++++++

Datová pitva u Strachova dvora (4. srpna 1423)

Protože pravidla se moc statisticky podchytit nedají, zkusíme něco jiného.

Jedním z ilustračních prostředků pro zobrazení typických slov nějakého souboru textů je tzv. slovní mrak (word cloud). Většina programovacích jazyků na ně má speciální softvérové knihovny (tady je např. wordcloud v jazyce Python) a nebo si je můžete "vysrážet" pomocí online nástrojů (viz zde nebo zde). Z pohledu matematiky se nejedná o nikterak sofistikovaný nástroj - dá se pochopit i bez vysvětlení - a možná právě ta intuitivnost zobrazení přispěla k jeho rostoucí popularitě.

Myšlenka je celkem jednoduchá. Do příslušního softvéru nasypete skupinu ovážených slov (každému slovu je přiřazena určitá váha) a počítač je pak zobrazí tak, že slova s větší váhou jsou zobrazena s větší velikostí písma. Někdy stačí zadat jen text a program si pak ty váhy spočítá sám. Ten vstup může vypadat např. takto:

{ pes --> 1, kočka --> 2, zebra --> 3, slon --> 1, kůň --> 2, ...}

Jak si z konkretního souboru textů ten vstup vytvoříte je na vás. Asi nejznámější je kontrastní přístup, kdy si spočítáte četnosti slov ve vašem souboru a porovnáte je s odpovídajícími četnostmi v nějakém širším korpusu (obvykle podílem). Jako váhy můžete ty četnosti použít i přímo, pak je ale nutno vyfiltrovat předložky, spojky a další častá, ale relativně bezvýznamná slova.

V dnešní ukázce jsem si za vstupní soubor vybral všechny blogy z daného měsíce a jako srovnávací korpus jsem vzal mnohaletý agregát blogových statistik. Tím jsem vypíchl slova, která se v daném měsíci vyskytla na blogu častěji než by odpovídalo jejich četnostem v běžném jazyce.

Tady jsou charakteristická slova pro prvních 5 měsíců letošního roku.

...

...

...

...

A na závěr ještě dvě aktualizace z předchozích Tvrzení.

Nejprve grafík četnosti slova "lepšolidi", který ukazuje, že výraz už je pomalu na ústupu a dá se čekat, že buď vyhyne a nebo se zařadí k obskurním výrazům, používaným toliko v anarchistických kroužcích.

V diskusi pod blogerskou soutěží jsem se setkal s názorem, že blogy mají stále menší čtenost. Aktualizovaný graf tuto obavu nepotvrzuje a přestože publikovaných blogů je o něco méně, průměrná čtenost článků je plus mínus konstantní. To znamená, že je určitá skupina čtenářů, které blogy vyhovují, a tato skupina je pročítá se zhruba stejnou náruživostí.

+++++++++

Předchozí díly ze série Tvrzení chrámu.