Srpen 1968: ukradené údolí

Bolestné srpnové výročí, které si dnes - jako již tolikrát - se skřípěním zubů připomínáme, má mnoho aspektů. V tomto článku bych se rád zmínil o jednom, který je pro mne nejsmutnější. Zmařený pokus o nalezení unikátního "údolí".

Na první pohled by se mohlo zdát, že svět politických diskusí je báječně jednoduchý a jednorozměrný. Každá společnost, nacházející se v určité výchozí poloze (zelená kulička na obrázku vlevo) se dříve nebo později skutálí do rovnovážné polohy odpovídající buď socialismu (levičáci zvítězili) a nebo kapitalismu (pravičáci vítězili).

Obávám se ale, že skutečnost je o mnoho složitější. Socio-ekonomické procesy mají příliš mnoho stupňů volnosti na to, aby se daly - jako ve fyzice - zredukovat do formulek s několika málo parametry. Relativně stabilních uspořádání lidské společnosti je podstatně více, takže hledání ekvilibria (rovnovážné polohy) z dané počáteční podmínky (výchozí situace) připomíná spíše pohyb kuličky v labyrintu schematicky znázorněném na obrázku vpravo.

Samozřejmě ne všechna ekvilibria jsou si rovna. Některá mají širší údolí a je tudíž snazší do nich "zahučet"; jiná jsou úzká a jejich dosažení je podmíněno velmi specifickými počátečními podmínkami. A ty se nedají vždy snadno objevit. Trochu připomínají skalní tunel ve filmu "MacKennovo zlato". Pokud na něj neukáže cválající stín, nikdy jeho ústí nenajdete.

Vývoj lidské pospolitosti není nic jiného než zkoumání těchto ekvilibrií metodou pokusů a omylů. Nic jiného nám vlastně nezbývá. Tu a tam sice narazíte na super-mudrce, který se posadí do lenošky, šlukne si z vodní dýmky a zahalen kouřem vám prozradí proč ten či onen systém nebude fungovat, ale pro nás normální smrtelníky je empirický pokus nejjistější metodou ověření životaschopnosti. Společenské vědy se nedají jen tak snadno spoutat sítí diferenciálních rovnic či dovedně narýsovaných schemat příčin a důsledků.

Mnohá údolíčka už máme dobře zmapovaná, jiná na svůj objev teprve čekají. A na některá jsme dokonce preventivně přibili dřevěnou cedulku "Pozor zlý diktátor", aby se budoucí generace vyvarovaly alespoň těch nejkřiklavějších omylů.

+++++++++

Když se dívám na filmy z šedesátých let, nebo poslouchám písničky té doby, vždycky mne udiví nezvyklá svěžest, která z nich vyvěrá. Jako by se celá země nadechnula. Jako by její utrápený občan s překvapením zjistil, že to nadechnutí ještě úplně nezapomněl. A duch toho nadechnutí naznačuje jednu zajímavou věc - člověk ke svému štěstí nepotřebuje ani tak peníze, jako možnost se smysluplně realizovat. A mám pocit, že v moderním honu za mamonem na tenhle meziřádkový vzkaz trochu zapomínáme.

Celá ta doba, která už je pro mne dávno ztracena za oponou zapomnění, byla vlastně velmi speciální počáteční podmínkou a troufám si tvrdit, že ekvilibrium ke kterému by dospěla (a situaci na jaře roku 1968 by za rovnovážný stav jistě neoznačil ani ten největší optimista) mohlo k těm výčtům snesitelných politických uspořádání přidat velmi unikátní model.

Myslím si, že svoboda, ke které bychom se tenkrát na východě dokutáleli, by chutnala trochu jinak než ta, která na nás vyhřezla po roce 1989. Jednak po dvaceti letech byla republika zdevastovaná podstatně méně než po dalších dvaceti, takže mnohé tradiční podniky by se pravděpodobně podařilo zachránit a naše pozice v potravním řetězci evropského hospodářství by byla silnější. Ale hlavně by se muselo privatizovat pomaleji, počínaje malými a středními firmami, takže by mohla organicky vyrůst nová generace tvůrčích manažerů a kapitánů průmyslu. Neřkuli kapitalistů. A to co se v 90. letech narychlo neprodalo do zahraničí se nemuselo stát snadnou kořistí starých struktur a veksláků (abych to popsal nějak ve zkratce).

Bohužel, geopolitika byla proti: Brežněvova banda si nemohla na okraji socialistického bloku dovolit nastavené zrcadlo o rozloze 128 tisíc kilometrů čtverečních. Nota bene v době, kdy se z českého rybízu dala ještě nějaká šťáva vymačkat. Kuličku kutálející se do zcela neznámého ekvilibria za pomoci tanků dotlačila zpátky do neplodného údolí stalinismu a kam přesně by ukázal cválající stín Pražského jara už se nikdy nedozvíme.

Stejně jako v životě jednotlivce, i v životě národa jsou konstelace okolností, které se neopakují. Nevkročíš dvakrát do téže řeky. Tím větší vina padá na hlavu těch, kdo v této "bratrské pomoci" měli namočeny své špinavé prsty. Po prvních dvaceti letech letech se ještě dalo rozpomenout na dobu, kdy slova měla svůj původní význam. Po dalších dvaceti už to šlo jen s obtížemi.

V diskusi o společenských systémech slyším často povzdechy - "ale vždyť tohle nebo tamto se nikdy nikde nerealizovalo". No nerealizovalo, protože nemocní tohoto světa si nepřejí, aby jim někdo ukázal, že leccos se dá dělat i jinak. Že existuje i jiný pokrok, než jen ten "jediný správný". Nemocnáři všeho druhu se nejraději vozí ve starých kolejích a pro jistotu nepřipouští žádné odbočky - ani doprava, ani doleva. Co kdyby se to neznámé údolíčko svažovalo mimo sféru jejich vlivu. A tak si podezřelé počáteční podmínky pečlivě hlídají. Jakmile někde náhodou trochu "ulítnou", pohotově zatlačí na pilu. Nejlépe série T-55.

Soudruzi z tábora míru měli vynikající příležitost (znovu)objevit mechanismy, které mohly reálně zlepšit postavení pracujících a jejich životní úroveň. Těch samých pracujících, jejichž jménem se dennodenně zaklínali. Mohli z Československa udělat socio-ekonomickou laboratoř, jejíž výsledky by s napětím sledoval celý svět. A možná by v té džungli ekvilibrií našli malé kvetoucí údolíčko, do kterého vede jedna úzká stezička v polích.

Ale soudruzi tuto šanci nekompromisně promarnili.

Asi tušili, že neschopným kývačům by v něm pšenka nekvetla.