Poučení z krizové sinusoidy
"Kdo si začal?"
Odvěká otázka, začínající svou pouť životem v nekonečných spíleništích sourozeneckých vztahů a končící s puškou v ruce a s ohněm v srdci na spáleništích bitevních polí.
Znáte to.
Péťa nenápadně dloubne Klárku, ta za zády rodičů kontruje ostrými nehty, následuje kopnutí pod stolem, zatahání za vlasy a už se rvou jako koně. Konfliktní sinusoida, která začala téměř neznatelnými vlnkami, se s každým novým obloukem stává hrozivější a hrozivější. A nebohý rodič má málokdy čas zkoumat, kdo se jako první vymanil ze zóny akceptovatelných manýrů a vstoupil neodvolatelně na válečnou stezku.
A ono by to zkoumání ani nemělo moc smyslu, protože každý z obou sourozenců si může celkem libovolně vybrat jeden z oblouků konfliktu a prohlásit ho za "bezprecedentní překročení suverénních hranic předpubertálního majestátu".
Zdá se vám to dětinské?
Tak takhle my si tady na matičce Zemi žijeme. I ve věku dospělém.
"Kdo nehrotí s námi, hrotí proti nám"
Stačí si vzít libovolný konflikt na této planetě a zjistíme, že jeho historie se nápadně podobá soupeření Klárky s Péťou. Na začátku je jen takové kočkování, možná malá neomalenost či nevrácená úsluha, a kola eskalace už se kdesi uvnitř pomalu roztáčejí. A k tomu, abychom se stali zdatnými propagandisty té či oné strany ani nemusíme moc lhát. Stačí si náhodně vybrat vhodný oblouk konfliktu (samozřejmě na soupeřově polovině hřiště) a předchozí historii kočkování pohodlně zapomenout.
My, homáci sapiáci, jsme prostě furianti. Když nám někdo ublíží (ať už domněle nebo skutečně), rádi si přisadíme a protistraně to vrátíme i s úroky. Na hrubý pytel ještě hrubší záplata. Ještě, že Péťa nemá jaderný kufřík.
Ale ani ti z nás, co se poctivě řídí starozákonním "oko za oko, zub za zub" nejsou z eskalačního obliga venku. Ono to na první pohled vypadá, že pokud si ty úroky odpustíme a pečlivě vrátíme jen to, co nám bylo dvojitým direktem na bradu přiděleno, tak vlastně pouze vyrovnáme účetní knihu spravedlnosti: "do zubů má dáti - do zubů dal".
Ale zdání klame.
Je prakticky nemožné na lékárnických vahách přesně odvážit, jakou nálož by měl člověk do šrapnelu odplaty napěchovat. Už proto, že každý máme svou vlastní soustavu citlivých míst, bolestivých jizev a Achillových pat. To, co se z naší perspektivy může jevit jako velmi mírná proti-ofenzíva, může na druhé straně barikády způsobit nedozírné škody (a posléze zdrcující proti-proti-ofenzívu).
Naštěstí mezi námi žijí lidé, kteří nehrotí. A nejenže nehrotí - oni občas dokáží nějaké to ostřejší slovo i spolknout. V tom citlivém období, kdy se první vlnka konfliktu ještě dá klasifikovat jako nedorozumění, kdy smířlivost ještě nenese potupné stigma ztráty tváře, má takový postoj cenu zlata.
Žijí mezi námi lidé, kteří se nesnaží zuby nehty vybalancovat knihu Osudu k svému vlastnímu obrazu justiční harmonie. Kteří vědí, že někdy je lepší nechat pučící oblouk konfliktu vyšumět do ztracena a místo, aby s jazykem vetknutým do koutku úst odměřovali na lékárnických vahách intenzitu odvety, raději se chopí rýče a vyrazí za chalupu zasadit strom.
Takových lidí si nesmírně vážím.
A pevně věřím, že právě jim patří království nebeské.
+++++++++
Předchozí články ze série Sfinga.
Jan Řeháček
Jaro: das ist nur die erste Phase
Jaro má v našem parku tři fáze, které jsem výstižně pojmenoval: první, druhá a třetí. Toto je svědectví o první z nich. Můžeme s ním nesouhlasit, můžeme proti němu protestovat, ale to je asi tak vše, co s tím můžeme dělat, Járo.
Jan Řeháček
A je po Velikonocích. A nejen po nich.
Globální kotlík zavěšený nad ohněm inkluze a diversity pomalu vytlačuje národní státy, vyrůstající ze sdíleného kulturního podhoubí. Tomuto trendu se nově přizpůsobuje i řada českých svátků s jejichž novelizací vás chci seznámit.
Jan Řeháček
Impresionisté na hladině
Když se na podzim objevily barvy na stromech, všiml jsem si, že se občas zrcadlí v našem potoce či rybníčku. Tak jsem na ně zamířil objektiv a vyšly z toho roztěkané výtvarné kreace, za které by se nemusel stydět ani Claude Monet.
Jan Řeháček
AI Art: co už umí a co ještě ne
Loni jsem trochu experimentoval s malířskými schopnostmi tehdy nastupující generativní AI Art. Letos, za dlouhých zimních večerů jsem si na to vzpomněl a napadlo mne podívat se, jak moc za ten rok AI pokročila. Nu, posuďte sami.
Jan Řeháček
Není větvička jako větvička
Stromy a jejich rozeklaná větvoví jsou sochařská díla. V létě to ale nepoznáte, protože přírodní majstrštyky zakrývá koruna. Jakmile ale podzim povolá svá vojska zpět do zálohy, ladná elegance dřevěných křivek vystoupí do popředí.
Jan Řeháček
Co rok dal
Začátek nového roku je tradičně příležitostí k ohlédnutí za rokem starým, takže jsem prohrábl archív a vylovil z něho pár fotografií z našeho parku, které si nenalezly cestu do některého z předchozích tématických blogů.
Jan Řeháček
Politické školení mužstva: Pyšná princezna
Roto končit! Pozor! (vejde útvarový politruk) Soudruzi vojáci, kapitál se potácí. Ale sám se nám na smetiště dějin nevypotácí. My mu musíme co, soudruzi? No? Nikdo? No, my mu musíme pomoci, vy hlavy hovězí!
Jan Řeháček
Ten podzim se nám hezky vybarvil
Každý podzim je v našem parku trochu jiný. Stromy, které by loni přešminkovaly i šestnáctku před prvním rande, jsou letos pobledlé jako Rusalka. A ty, které se zprvu barevně upejpaly, se najednou utrhly z řetězu. Jak řezníkův pes.
Jan Řeháček
Paroháčů je letos dost
Srnka je v našem parku jako houska na krámě. Zato setkání s jelenem si člověk musí považovat. Letos jsem ale náhodou objevil, kde se srocují: na záložním travnatém parkovišti, kterému se říká Gil's Hill, těsně před západem slunce.
Jan Řeháček
Chřadnoucí prales - pod vodou i nad ní
O korálovém útesu se říká, že je to "dešťový prales" oceánu. Biodiversita, kterou reprezentuje je ohromující. Totéž platí i o jeho suchozemském ekvivalentu. Bohužel, oba ekologické systémy se dostávají na seznam ohrožených druhů.
Jan Řeháček
Letní kvítí
Primární sezónou květů je sice jaro, ale ani léto není v našem parku z pohledu barev úplná nuda. Tady je malá fotovonička složená z příspěvků místní flory. Aneb kdo nekvete s námi, kvete proti nám.
Jan Řeháček
Plody léta
Léto je časem zrání a ani v našem parku tomu není jinak. Zajímavé plody nabízí říše rostlinná i živočišná. Tady je malý průřez letošní nabídkou: asijské maliny, kuriózní houby a malí mývalové. Ceny jsou mírné: léto létá zdarma.
Jan Řeháček
Kvetoucí fuga (Beethoven)
V Beethovenově Misse Solemnis nalezneme spoustu skrytých drahokamů, které zde leží prakticky nepovšimnuty, protože celková hudební struktura této Mše je na první poslech naprosto neprůstřelná. Jedním z nich je fuga v závěru Creda.
Jan Řeháček
Sovy a supi
V našem parku také poletuje spousta zajímavých ptáků. Tak jsem jich pár vyfotil. Sovy jsou sice nočními živočichy, ale na jaře se občas dají zastihnout i za denního světla. A za pár šupů k nim přihodím ještě pár supů. Ať nežeru.
Jan Řeháček
Vlčí západy
Při procházkách naším parkem občas fotím západy slunce z vyvýšeného travnatého parkoviště zvaného Gil's Hill. Říkám jim Vlčí západy. Jednak proto, že mají zhusta barvu vlčích máků a jednak proto, že náš park se jmenuje Vlčí past.
Jan Řeháček
Za devatero fotkami: Malebné peklo
Já to tušil, že jednou skončím v pekle. Jen jsem si představoval, že vstup bude mít z nějaké islandské sopky. Houbeles! Jeho vchod se nalézá poblíž vesničky Medkovy Kopce nedaleko Hlinska. "Lasciate ogne speranza, voi ch'intrate".
Jan Řeháček
Sedm divů jara
Po dlouhém barevném půstu zimní šedi působí návrat jarní kavalerie jako zjevení. V našem parku v tomto období kvete několik dřevin, s jejichž uměleckými kreacemi bych vás v tomto blogu rád seznámil. Matička příroda dokáže kouzlit.
Jan Řeháček
strž
V dnešním pokračování poetického cyklu "Bez básně a Hany" se nedozvíme jakou krevní skupinu mají nejraději novozélandští upíři a zda je tuna pampeliškového chmýří těžší než sbírka maturitních příkladů z matematiky.
Jan Řeháček
Devět zastavení času
Příroda se mění pomalu, ale jistě. Den ze dne nic nepostřehnete, ale když se na známá místa vrátíte za pár týdnů, naleznete desítky drobných změn. Tak jsem se na třech místech našeho parku devětkrát zastavil, abych je zachytil.
Jan Řeháček
Cesta do hlubin duše (Beethoven)
Lidská duše je odvěkou hádankou, na které si vylámaly zuby celé generace psychologů, teologů a filosofů. Tajuplný komplex uvnitř každého z nás. Pro mne je definicí lidské duše Beethovenův 14. smyčcový kvartet cis moll, op. 131.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 402
- Celková karma 19,53
- Průměrná čtenost 920x