Zamyky zamyky... na šest západů

31. 12. 2020 9:09:09
Nedávno jsem se dostal do prekérní situace. Je pozdní odpoledne - oči se mi klíží, den se pomalu chýlí ke konci, rozlitý oceán možností zpívá svou podmanivou píseň a moje neposedná kocábka se zvídavě pohupuje na jeho vlnách...

Vtom mne závan solí prosyceného větru zatahal za rukáv. Mátožně jsem se probral a zaznamenal, jak se obzor začíná nalévat oranžovou barvou. Dnes bude královský západ slunce - napadlo mne a po paměti jsem zašátral ve skříňce pod kormidlem, kam obvykle věším klíč ke svým očím. Není tu! Hrome, včera tu přece byl! "Klíč přes palubu!" - chce se mi zavolat. Prohledal jsem kajutu i úložný prostor, každou kapsu jsem prošacoval dvakrát, ale klíč nikde. Co teď? Západ je skoro tady, nebeská opona se otevírá a já nemám čím to divadlo okukovat. A protože zoufalá situace plodí zoufalá řešení, vypůjčil jsem si ten klíček k očím od několika místních blogerů. No vypůjčil... vytáhl jsem jim ho v nestřežené chvíli z klíčenky, ale zase jsem ho - ještě než to zjistili - slušně vrátil. A tak teď vím, jak vypadá západ slunce nahlížený jinou optikou.

+++++++++

Západ slunce à la Jaroslav Kuthan

Průša je největší smolař na světě. V suchým tričku. Posuďte sami.

Asi před rokem se stal náčelníkem místního sboru hasičů. To se ví, trochu mu to stouplo do hlavy. V hospodě se po třetí rundě holedbal, že s výjimkou žízně hajného Korandy dokáže uhasit úplně všechno. A my se vždycky rozesmáli huronským smíchem, jakože jsme tenhle vtípek ještě nikdy neslyšeli. Jednou ale bouchl pěstí do stolu až nám buřty s cibulí nadskočily na talířku: "Chlapi konec srandy. Abyste věděli, já dokážu uhasit i slunce".

Průša nemluví do větru. Prázdnou slámu by ani květinou neuhodil, natož aby ji mlátil. Hned druhý den si z okresního úřadu vypůjčil odborně vyhlížející geodetická fidlátka, aby ze svého balkonu zjistil, kde přesně na protějším kopci to slunce vlastně zapadá. Několik podvečerů pak kroutil různými knoflíky, přenášel stojany, trpělivě seřizoval kalibrační škály a za týden bylo jasno: slunce zapadá asi 50 metrů vlevo od trafostanice.

V hospodě přemluvil chlapy od protějšího stolu a společně se dvěma Ukrajinci do toho místa vedle trafostanice zapustili obří káď. Vlastně takové malé jímadlo. Průša ale není ten typ, který by spoléhal na to, že se slunce uhasí samo. Kromě toho, že bazének naplnil až po okraj vodou, jejíž hasivost průběžně testoval zápalkami, měl připraveno také několik pytlů s pískem, dvě extra velké deky, hasičskou tlumici a čtyři záložní kýble. V jeho arzenálu samozřejmě nechyběla ani baterie hasicích přístrojů, přičemž ten práškový pro sychr doplnil drcenou školní křídou.

Bylo jasný, že sluníčko to má sečtený.

V den D se na kopci sešla snad půlka vesnice. Průša lítal po place jako neposedný čertík a kontroloval zda se písek nesype moc pomalu, zda je voda dost mokrá a zda nejsou v dekách díry, kterými by se k obklíčenému slunci mohl dostat kyslík. Jak se ale pomalu schylovalo k večeru, na obloze se začala rýsovat nepříjemná pravda. Naše mateřská hvězda si dál vesele štrádovala k západu, Průšovu megakáď přeletěla velkým obloukem a zapadla o několik kilometrů dál.

Průša popadl tlumici a jeden z hasicích přístrojů a s nepříčetným výrazem kapitána Achaba vyrazil směrem západním. Když ho za hodinu přivezlo služební auto Policie ČR, bylo jasné, že i zítra se bude východ slunce odehrávat v plném žáru.

Tak to vidíte. Celá léta to sluníčko vždycky v podvečer poctivě zapadlo na kopci za Průšovým barákem. Každý rok, každý měsíc, každý den. Bez jediné výjimky. Ať byl pátek nebo svátek, ať bylo horko nebo zima, vždycky na tom kopci poslušně zaplulo pod obzor. Jen jednou jedinkrát - a zrovna jako na potvoru v den, kdy na něj Průša nalíčil svou vymazlenou past - si sluníčko postavilo hlavu a zapadlo si o kopec dál.

No uznejte - není to pech?

+++++++++

Západ slunce à la Filip Vajdík

Tento článek je pokračováním mého odborného teologického semináře na téma "koloběh bohů v přírodě".

Minule jsme si ukázali, že polyteismus je funkčně nadřazený monoteismu.

To není nic překvapivého. Dokud si každý kmen hleděl toho svého boha, byl na světě klid. Každý se klaněl pouze svému totemu a o totemy ostatních tlup se nastaral. Teprve po vynálezu jediného Boha vypukla ta pravá řež, protože bylo nutno se dohodnout, který to vlastně je. A lidstvo - jak je všeobecně známo - se nejlépe dohaduje pomocí klacku.

Překvapivé ovšem je, že jak polyteismu, tak monoteismu je nadřazeno uctívání Boha Slunce. A protože se nejedná zrovna o jednoduchou filosofickou úvahu, provedu experimentální důkaz, abyste se konečně mohli obrátit na pravou víru a nemuseli pořád vzývat toho svého Ganéše, Odina, Quetzalcoatla, Jupitera, Osirise, Mitru, Poseidona, Thora, Loviatara, Indru, Radegasta, Višnu a co já vím jak se všichni jmenují.

Experiment bude zcela jednoduchý a tudíž průkazný.

Zakoupil jsem dvě výparné baňky a naplnil je zpoloviny destilovanou vodou. Obě nádoby jsem pečlivě vymyl a označil svou voskovou pečetí. Úkolem bohů bude kapalinu z lahve odstranit - ať už translokací, levitací, astrálním transferem či hadičkou na benzín. Aby nemohlo dojít k zákulisnímu ovlivňování experimentu, nechal jsem si naším farářem vystavit potvrzení, že voda není svěcená.

Jednu baňku jsem umístil na terasu, kam celé odpoledne svítí slunce, a opatřil ji zdaleka viditelnou cedulí "Zde pracoviště Boha Slunce". Druhou - abych případný vliv slunečního větru odfiltroval - jsem instaloval do sklepa. Ke dveřím jsem připevnil velkou šipku "Tam pracoviště všech ostatních bohů". A pro jistotu jsem ještě cestu do sklepa vysypal rýží, aby se experimentu mohli v plné míře zúčastnit i bohové, kteří nemluví česky.

Ráno jsem na svůj vlastní pokyn tleskl rukama a nechal bohy ať se činí.

A věřte nebo nevěřte (a pokud nevěříte, mohu předložit fotografické důkazy), po dvou dnech byly výsledky zcela jednoznačné. V baňce pro Boha Slunce došlo ke zmizení 11.9% vody. Oproti tomu v baňce, ke které měli přístup všichni ostatní bohové zmizelo necelých 0.4% vody.

Zatímco Bůh Slunce tedy fyzicky působí přímo zde, v tomto našem vesmíru, ostatní božstva se fyzicky realizují v nějakých transcendentních paralelních světech, které se s tím naším protínají jen zcela stopově na jedné mezi u Lourd. Jsou tedy z pohledu ovlivňování dění na naší planetě zanedbatelní.

Quod erat demonstrandum.

+++++++++

Západ slunce à la Šárka Medková

Chodit s Mimoněm nakupovat je jako procházka indickou džunglí. Jedno dobrodružství za druhým. A když už si myslíte, že jste všemi sladkými a třpytivými nástrahami proklouzli s elegancí Indiana Jonese, v jeho dětské hlavince se zrodí nečekaný smeč.

Vracíme se podél Nisy. Široko daleko není nic, co by ho mohlo jakkoliv upoutat a on se najednou zastaví, ukáže svou zelenou rukavicí na zapadající slunce a vyhrkne "Ciho!"

"Prosím tě pojď", snažím se neztrácet drahocenné vteřiny před večeří.

Jenže on se furiantsky rozkročí, aby nebylo tak snadné ho kamkoliv odtáhnout a zopakuje svůj požadavek: "Ciho!". A bylo jasné, že jeho rozhodnutí by v tomto okamžiku nezvrátila ani ústavní většina českého parlamentu.

"A co vlastně chceš?", překládám jeho rezoluci do češtiny.

"Ciho!", opakuje neústupně a stále ukazuje rukou ke slunci.

Pískací ovečku jsem zapomněla doma a tak rychle šátrám po kapsách svrchníku, zda by se nenalezla nějaká improvizovaná vějička. A hele! Co vějička? Našlo se celé jablko. A vzápětí se v mozkových obvodech bezradné matky rodí geniální plán.

"Tak zavři na chvilku oči".

V nastalé pauze bleskově inscenuji zatmění slunce jablkem.

Nataženou rukou popadnu jablko za stopku a umístím ho do prostoru tak, aby se překrývalo se slunečním kotoučem: "Tak už můžeš!"

Když otevře oči, zeptám se: "Ještě ho chceš?".

"Ciho!" - podle očekávání.

Pomalu a opatrně přemístím jablko po přímce směrem k jeho očím - tak abych nepoškodila sluneční koronu, která se kolem něho rozprostírá. Uprostřed přesunu vložím jablko do jeho dlaní a vzápětí už pokračujeme cestou k domovu. Na žádné další tygry jsme ve zbytku liberecké džungle nenarazili.

Když Mimoň večer usínal, jednu ruku měl pod polštářem a v ní spokojeně svíral načervenalé jablíčko. Jeho vlastní západ slunce.

+++++++++

Západ slunce à la Hana Šťastná

Marná sláva, pokrok nezastavíš ani pytlem mokrého cementu.

Jednoho přiměřeně neošklivého dne se v mé schránce objevila pozvánka na "Spirituální školení o progresívním rozvinutí ducha a sounáležitosti s všehomírem". Akce byla doporučena mým zaměstnavatelem a proto jsem úhlednou tiskovinu se zájmem otevřela. A hned na první stránce se mne zvídavě dotazuje, zda chci patřit do skupiny, která bude usilovat o splynutí psyché s Matkou Zemí, se Sluncem, s mořskými řasami či s jakýmsi vyhynulým druhem kolibříka z ostrova Borneo. Po chvilce váhání jsem zakroužkovala Slunce. V nejhorším se alespoň trochu opálím.

Nástup byl v sobotu ráno v tovární hale na okraji Prahy. Recepční pultík je ozdoben květinami a za nimi vychází stylizované... srdce mi zaplesá nadějí... že by sluníčko? Ale kdež - jen logo pořádající nadnárodní společnosti. Slečna vyzbrojená úsměvem ráže 98 mm mi vlídně kyne a posílá mne do podzemního konferenčního sálu. Vzdůlu do sklepení! Za rozměrové parametry těchto katakomb by se nemusel stydět ani velkokapacitní protiatomový bunkr. Opalovací krém přesouvám nenápadně na dno kabelky.

Mladík na stupínku je docela sympatický, byť je na první pohled jasné, že jeho košile zatím neztratila své žehličkové panenství. Ovšem červená nášivka "New Age" je i přes živelné krabatění materiálu a několik vln geologického vrásnění lehce rozpoznatelná z pětadvaceti metrů. Stejně jako značkové brčko, zasunuté nedbale v náprsní kapsičce.

Hned v úvodu se dozvídám, že klíčem k odemknutí potenciálových skladišť mé vlastní výkonnosti je sdílení a vnímání. A tak další dvě hodiny - stejně jako zbytek skupiny opařených prvoků - vnímám a sdílím. Lektor nás vybízí, abychom ze svého nitra vyprýštili autentické obrazy západu slunce. Pokouším se řešetem paměti protlačit nějaké zážitky z Jadranu. Bohužel, vybavuje se mi pouze akutní úpal z horizontální brigády na pláži. Ale to už si sedáme do kruhu, chytáme se za ruce a představujeme si, že jsme vodíkové molekuly. Vodík mi celkem jde. Celou tu dobu mám neodbytný pocit, že mě někdo vodí za nos, takže ho vystřihnu působivěji než Ondřej Vetchý. Jen trochu trnu, co se bude dít dál. S tím fousáčem po pravé ruce bych hélium tvořila opravdu nerada - přestože on se tváří, že by mu slučování v principu nevadilo. Naštěstí mne vysvobodilo zvonění. Respektive tlučení na šamanský bubínek z jelenice.

K obědu máme jógurt a písmenkovou polévku, ze které někdo pracně vylovil všechny znaky kromě H. Hloubka jinotajů mi vyráží dech. Na to musel padnout grant Evropské Unie. Doufám, že ostatní písmenka byla po uspání humánně rozemleta na škrobovou moučku.

Odpoledne se vracíme do konferenčního sálu, abychom se - podle slov asertivního žehličkofoba - posunuli na vyšší level. Inu, komu není shůry dáno, musí se posunout na vyšší level. Provinile odkládám sudoku a bez okolků si sahám až na dno svých vnímacích a sdílecích rezerv. S aromatickou tyčinkou za uchem zhmotňuji svou sluneční čakru. Mé racionální jádro se nezadržitelně roztéká v dojemné symbióze se simulovaným emočním éterem. Předvařenou Nírvánu míjím o pouhé dva centimetry. Ale nevadí - z vyššího leveliště si odnáším cenný poznatek, který jistojistě bohatě zúročím během svého plánovaného pobytu v daleké budoucnosti.

Chcete ho prozradit?

Lidská pošetilost je říše, nad kterou slunce nikdy nezapadá.

+++++++++

Západ slunce à la Bohunka Jakubcová

Já z těch chlapů asi dostanu psotník.

To je furt "sluníčko sem", "sluníčko tam", ale já vím, o co jim jde. Kroužej kolem mne a jenom čekaj až zapadnu. Nejlépe do peřin.

To se jednou takhle chystám na kutě a už jednoho vidím, jak se se mu za postelí sbíhaj sliny (proto se jim asi říká záložník - od výrazu "číhati za ložem").

Nenápadně si připlížím k pelesti - opatrně, abych ho nevyplašila - a hup do hajan.

Ale co to - postel nemá dno!

Všude kolem mne samé peřiny a já se do nich propadám jako do bažin. Viděla jsem kdysi starý americký film s Frankem Sinatrou, ve kterém se jeden z hrdinů propadl do pohyblivého písku. A přesně tak jsem se cítila. Jen se místo do bahna nořím do pohyblivých lůžkovin.

Cloumám sebou, nasazuji poslední zoufalý pokus vyškrábat se na hladinu, ale vtom mne cosi stahuje do hlubin. Lesknoucí se ruka. Jako by ji někdo namasíroval olivovým olejem. A k ní je připevněný masívní trup. A noha obtočená sprchovou hadicí. A další chtivá ruka či snad pouhý pahýl masa. A tamhle si plave hejno jazyků. Tady se zase chlípně dmou zbytnělé nozdry. A mezi tím duchny a prošívandy a koutkem oka jsem snad zahlédla i spací pytel. Nebo to byla obří umělá...? Ne, to snad ne.

Instinktivně odtlačuji vtíravé polštáře stranou. Objevují se další zkroucená těla a stupňují svůj tlak. Něco mezi chobotnicí a ždímačkou promoklých koloušků. Jejich stehna se divoce třou o zbytky mých tkanin. Tak tady jsou - zapadlí vlastenci! Celým povrchem svého bytí propouštím do žil jejich horký tep. Lezou po mně skořicoví šneci neřesti.

Propadám se hlouběji a hlouběji. Ani sama nevím zda gravitací či hanbou. Kousám, škrábu a opíjím se vlastní drzostí. Rajcuje mě to.

Bože, jak hluboko jsem klesla! Tlakový hloubkoměr ukazuje hodnoty na našem území naměřené pouze v černouhelném dole Jindřich II. Nejsem žádná antracíťa, ale jasně pociťuji, že za sto let v rameni bezmasém počínají některým vlastencům tuhnout údy. Všechno se mi míhá před očima. Chlupy, kůže, svaly a do toho ti zatracení skořicoví šneci. A pořád dokola ve stále zběsilejším víru.

Nebýt toho, že zazvonil budík, propadla bych se až do horoucích pekel.

+++++++++

Západ slunce à la Jan Šik

Dnes vám povím o dívce, která seděla na lavičce, co neměla opěradlo.

Kousek za naším městem se rozkládá vyvýšený parčík. Není bůhvíjak výstavný, ale díky tomu tam nikdo moc nechodí a dá se tam dobře rozjímat. Dvě lavičky, které přežily trpělivé hlodání zubu času už dávno nemají svá opěradla. V mládí jsem z nich pozoroval tovární komíny. Kouř, rozptylující se ve větru mne vždy fascinoval. Možná proto jsem svou první cigaretu vykouřil v nedalekém altánku, vykukujícím z džungle křovisek a divokých ostružin. Rád se tam vracím.

Vystoupil jsem z tramvaje a začal se pomalu škrábat do svahu. Klidně bych si mohl dát pásku přes oči - znám tu každý kámen, každý kořen i každou díru do země. Slunce se pomalu snášelo k obzoru a do vegetace začalo vplétat červené odstíny. Za chvíli už jsem se šinul zarostlou alejí, směrem ke své oblíbené lavičce. Když se vynořila z houštin, instinktivně jsem se zarazil.

Seděla na ní mladá, asi sedmnáctiletá dívka ve vybledlém kabátku a béžových manšestrových kalhotách. Její držení těla bylo noblesní - působila trochu jako pianistka těsně před koncertem - a v tmavých brýlích pozorovala západ slunce. Připadlo mi hloupé se jen tak na pětníku otočit a tak jsem pokračoval dál, přestože kousek za lavičkou stezka končila.

V duchu jsem zvažoval, zda s ní mám zapříst rozhovor a nebo kolem ní pokračovat mlčky dál a být pak za hlupáka, až se po dvaceti metrech budu otáčet. Tajemná víla mne naštěstí vysvobodila z rozpaků. Když uslyšela moje kroky, pomalu ke mně natočila hlavu: "Nezasedla jsem vám místo?"

"Kdepak - tady já jsem se naseděl až až". Přišlo mi, že bych měl z pozice svého věku ještě něco moudrého dodat, abych předešel trapnému tichu, které jako dravec číhalo na svou příležitost v křovinách. "Dnes je opravdu krásný západ slunce, co říkáte?"

"Já nevím", usmála se bezelstně, "já jsem od narození nevidomá. Ale sluníčko mám moc ráda. A na téhle lavičce cítím každý jeho dotek" a drobnými prsty si přejela po plstěném kabátku, který do sebe trpělivě vpíjel teplé paprsky zapadající hvězdy.

Stál jsem jako opařený a cítil jsem, že se mi v krku utábořilo malé hejno chlupatých knedlíků. Teprve teď jsem zaregistroval bílou hůl opřenou o výhonek keře. Vlastně ani nevím, jak jsem se dostal od lavičky zpět k tramvajové zastávce. Vím jen, že jsem z parku odcházel bohatší o notnou dávku pokory.

+++++++++

(předchozí silvestry)

Čtenářům i blogerům přeju hodně štěstí, zdraví a úspěchů v roce 2021.
A samozřejmě i to nejhezčí, co si dnes můžeme přát: normální nový rok!

Autor: Jan Řeháček | čtvrtek 31.12.2020 9:09 | karma článku: 17.82 | přečteno: 439x

Další články blogera

Jan Řeháček

Impresionisté na hladině

Když se na podzim objevily barvy na stromech, všiml jsem si, že se občas zrcadlí v našem potoce či rybníčku. Tak jsem na ně zamířil objektiv a vyšly z toho roztěkané výtvarné kreace, za které by se nemusel stydět ani Claude Monet.

9.3.2024 v 9:09 | Karma článku: 20.41 | Přečteno: 205 | Diskuse

Jan Řeháček

AI Art: co už umí a co ještě ne

Loni jsem trochu experimentoval s malířskými schopnostmi tehdy nastupující generativní AI Art. Letos, za dlouhých zimních večerů jsem si na to vzpomněl a napadlo mne podívat se, jak moc za ten rok AI pokročila. Nu, posuďte sami.

15.2.2024 v 9:09 | Karma článku: 16.53 | Přečteno: 278 | Diskuse

Jan Řeháček

Není větvička jako větvička

Stromy a jejich rozeklaná větvoví jsou sochařská díla. V létě to ale nepoznáte, protože přírodní majstrštyky zakrývá koruna. Jakmile ale podzim povolá svá vojska zpět do zálohy, ladná elegance dřevěných křivek vystoupí do popředí.

9.2.2024 v 9:09 | Karma článku: 19.25 | Přečteno: 337 | Diskuse

Jan Řeháček

Co rok dal

Začátek nového roku je tradičně příležitostí k ohlédnutí za rokem starým, takže jsem prohrábl archív a vylovil z něho pár fotografií z našeho parku, které si nenalezly cestu do některého z předchozích tématických blogů.

9.1.2024 v 9:09 | Karma článku: 16.65 | Přečteno: 166 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Václav Kunft

Velký pátek

Otevírání hor a vydávání pokladů nemá nic společného s křesťanským Velkým pátkem. Je to stará pohanská tradice spojená s příchodem jara. Mytologické téma je smrt a znovuzrození.

29.3.2024 v 11:12 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 23 | Diskuse

David Snítilý

... a co je vlastně normální aneb nudné vztahy

„A je sexy ten Váš kamarád?“ provokovala Marka Tereza. „Ne tak jako já," kasal se Marek. „Sexy s tímhle pivním mozolem?" poukázala na jeho zvětšujícího se milana. „To není pupek, to je charisma," oponoval nádherné femme fatale.

29.3.2024 v 7:40 | Karma článku: 9.41 | Přečteno: 135 | Diskuse

Alena Bures

Recenze - Martina Boučková: Šílená babička

Rodiče si nevybereš. Ale to koneckonců ani děti. A mít mírně šílenou matku je někdy k vlastnímu zešílení, ale někdy....

28.3.2024 v 17:24 | Karma článku: 8.81 | Přečteno: 150 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

O fotbalových legendách, paní Štěpánkové a pomíjivosti

Kdybych se narodil před sto lety... No, abych řekl pravdu, někdy mám pocit, že se tak opravdu stalo.

27.3.2024 v 12:58 | Karma článku: 15.26 | Přečteno: 203 | Diskuse

Iva Marková

Ženy

....................................................................................................

26.3.2024 v 22:53 | Karma článku: 9.54 | Přečteno: 199 | Diskuse
VIP
Počet článků 400 Celková karma 18.73 Průměrná čtenost 922

Devátý nejhorší kuchař na světě, odpůrce politické překorektnělosti, začínající marťan, neúnavný konzument točeného kyslíku a jazykový dobrodruh ab incunabulis. Člen Analytického piva a Gustavu pro jazyk český. Správce Vojensko-českého slovníku.

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...