Můj tatínek byl veverka. Ale slušná veverka.
Táta se o nás vždycky hezky staral. Opravoval louskáčky, na podzim strhával starou kůru a když jsme někde proběhly houštinou, vyčesával nám z kožíšků bodláky. A při tom nás lechtal za ušima. Že by doma nebylo co jíst to neexistovalo a občas nám dokonce z popelnice nosil arašídy v čokoládě. Jednou z ní chudák nemoh vyskočit, protože byla skoro prázdná, a vysvobodili ho až ráno popeláři. Ty museli koukat co to na ně vyběhlo!
Do politiky se tatínek zrovna nehrnul. Ani v době procesu s protistátním spikleneckým centrem lišky Bystroušky se nesnížil k podepisování rozhořčených peticí. A vedoucí úlohu jezevců ve společnosti taky moc neřešil. Ovšem jezevci jsou šelmy lasicovité a tenkrát si náramně zakládali na tom, že jsou všem savcům třídním předvojem. Zvířátka musela jezdit na školení a učit se nazpaměť dlouhé odstavce z klasiků vědeckého jezevcismu. Táta nám pak doma říkal, že to nejsou žádný šelmy, ale starý jezevci. A my se tomu se ségrou smály až se třásla celá osika. Ne že by to bylo tak vtipný, ale měly jsme tátu rádi a tak jsme mu chtěly udělat radost. On se nám za to odvděčil tím, že nás nenutil abysme chodily na akce Šelmistického svazu mládeže. A tak zatímco ostatním mláďátkům při čestné stráži u hrobu neznámého jezevce dřevěněly tlapky, my jsme si hrály s kolčavama na schovávanou a nebo s netopýrama na slepou bábu. Ty netopejři si ale místo šátku přes oči museli dávat špunty do uší.
Málem jsme se měli i líp. Sysel z vedlejšího remízku si nakradl z eráru pěknou zásobu na zimu a kdyby ho táta nabonzoval chlupatejm, mohli jsme jet za odměnu na dovolenou do Boloňskýho lesíka. Jenže to by on nikdy neudělal a tak jsme se radši štrachali se stanama na Petřín. A pak přišla okupace. V práci se táty zeptali zda souhlasí se vstupem medvědů a on jim řek, že v našem lese nikdy žádný medvědi nebyli a že by to tak mělo zůstat. Dostal na hodinu padáka. A to jeho dobře placený místo připadlo tchoři vod potoka za to, že si nad brloh vyvěsil cedulku s vlastnoručně namalovaným nápisem "S medvědy na věčné časy a nikdy jinak". Tím pokrokovým patolízalstvím se nakonec prolízal až do televize. Jeden uvědomělý režisér mu nabídl titulní roli v seriálu "Tchoř na radnici". A jestli ho nevykopli, tak tam v tesilových kalhotách smrdí dodnes. Pachatel v pravém slova smyslu.
Táta byl takovej humanitní typ. Věřil ve Velkýho Sviště a každou neděli mu do vykotlanýho pařezu na pasece nosil hrst čerstvých bukvic. Maminka při tom vždycky lomila pacičkama a říkala, že nás za to jednou všechny zavřou. Ale nezavřeli. Naopak, ze sekretariátu tátovi vzkázali, že když se těch pověr vzdá a pomůže jim s vylepováním plakátů v rámci kampaně "Hlodavci všech zemí, spojte se", tak dostane svoje starý místo zpátky. Údajně mu nabídli hodnost podjezevčíka v záloze. Táta to ale odmítnul. A ta kampaň nakonec taky žádnou velkou díru do světa neudělala. Zaplaťsvišť za to - ještě by ji ty jezevci zabrali jako potenciální doupě. Jen mi bylo divný, že se pak za pár týdnů začalo rodit podezřele velký množství krys. Asi si to spojování vyložily jinak.
Ráda vzpomínám jak nám táta vyprávěl báchorku o Plejtváku myšokovi. To prej byl jedinej hlodavec kterej kdy uměl plavat. Akorát u toho strašně funěl a plejtval energií. My jsme se se ségrou vykuleně schoulili v pelíšku a představovaly si, že ten plejtvák v tom oceánu plave ve veverčím kožichu. Když to táta slyšel, smál se a říkal, že je to hezká jazyková perlička - ty čtyři stejný slabiky v řade. Něco jako "nesnese se se sestrou". A to jsme zase vyprskly my. My se totiž se ségrou snášíme dobře. Líp jak slepice.
Na druhý straně musím otevřeně přiznat, že tatínek byl trochu záletník. Jak někde v polesí hárala samička, táta o tom na beton věděl. On měl na tyhle věci notýsek. Taky mu v hospodě jinak neřekli než veverkanec. Párkrát se spustil s poletuchou bělobřichou a jednou dokonce i s poletuchou vousatou. To maminka kolikrát těžko rozdejchávala. No, zkrátka táta nebyl žádnej andílek. To je vám určitě jasný. Ale byl slušná veverka. Za každýho režimu.
Až někdy poběžíte Kunratickým lesíkem, vzpomeňte si na něj. Byl to jeho oblíbený revír.
Děkuji za pozornost.
Čiperka Pizzizubková
V bučině 9
Královská obora
Praha
__________________________________________________
Tento článek je součástí širší diskuse o dědictví komunismu.
Jan Řeháček
Jaro: das ist nur die erste Phase
Jaro má v našem parku tři fáze, které jsem výstižně pojmenoval: první, druhá a třetí. Toto je svědectví o první z nich. Můžeme s ním nesouhlasit, můžeme proti němu protestovat, ale to je asi tak vše, co s tím můžeme dělat, Járo.
Jan Řeháček
A je po Velikonocích. A nejen po nich.
Globální kotlík zavěšený nad ohněm inkluze a diversity pomalu vytlačuje národní státy, vyrůstající ze sdíleného kulturního podhoubí. Tomuto trendu se nově přizpůsobuje i řada českých svátků s jejichž novelizací vás chci seznámit.
Jan Řeháček
Impresionisté na hladině
Když se na podzim objevily barvy na stromech, všiml jsem si, že se občas zrcadlí v našem potoce či rybníčku. Tak jsem na ně zamířil objektiv a vyšly z toho roztěkané výtvarné kreace, za které by se nemusel stydět ani Claude Monet.
Jan Řeháček
AI Art: co už umí a co ještě ne
Loni jsem trochu experimentoval s malířskými schopnostmi tehdy nastupující generativní AI Art. Letos, za dlouhých zimních večerů jsem si na to vzpomněl a napadlo mne podívat se, jak moc za ten rok AI pokročila. Nu, posuďte sami.
Jan Řeháček
Není větvička jako větvička
Stromy a jejich rozeklaná větvoví jsou sochařská díla. V létě to ale nepoznáte, protože přírodní majstrštyky zakrývá koruna. Jakmile ale podzim povolá svá vojska zpět do zálohy, ladná elegance dřevěných křivek vystoupí do popředí.
Jan Řeháček
Co rok dal
Začátek nového roku je tradičně příležitostí k ohlédnutí za rokem starým, takže jsem prohrábl archív a vylovil z něho pár fotografií z našeho parku, které si nenalezly cestu do některého z předchozích tématických blogů.
Jan Řeháček
Politické školení mužstva: Pyšná princezna
Roto končit! Pozor! (vejde útvarový politruk) Soudruzi vojáci, kapitál se potácí. Ale sám se nám na smetiště dějin nevypotácí. My mu musíme co, soudruzi? No? Nikdo? No, my mu musíme pomoci, vy hlavy hovězí!
Jan Řeháček
Ten podzim se nám hezky vybarvil
Každý podzim je v našem parku trochu jiný. Stromy, které by loni přešminkovaly i šestnáctku před prvním rande, jsou letos pobledlé jako Rusalka. A ty, které se zprvu barevně upejpaly, se najednou utrhly z řetězu. Jak řezníkův pes.
Jan Řeháček
Paroháčů je letos dost
Srnka je v našem parku jako houska na krámě. Zato setkání s jelenem si člověk musí považovat. Letos jsem ale náhodou objevil, kde se srocují: na záložním travnatém parkovišti, kterému se říká Gil's Hill, těsně před západem slunce.
Jan Řeháček
Chřadnoucí prales - pod vodou i nad ní
O korálovém útesu se říká, že je to "dešťový prales" oceánu. Biodiversita, kterou reprezentuje je ohromující. Totéž platí i o jeho suchozemském ekvivalentu. Bohužel, oba ekologické systémy se dostávají na seznam ohrožených druhů.
Jan Řeháček
Letní kvítí
Primární sezónou květů je sice jaro, ale ani léto není v našem parku z pohledu barev úplná nuda. Tady je malá fotovonička složená z příspěvků místní flory. Aneb kdo nekvete s námi, kvete proti nám.
Jan Řeháček
Plody léta
Léto je časem zrání a ani v našem parku tomu není jinak. Zajímavé plody nabízí říše rostlinná i živočišná. Tady je malý průřez letošní nabídkou: asijské maliny, kuriózní houby a malí mývalové. Ceny jsou mírné: léto létá zdarma.
Jan Řeháček
Kvetoucí fuga (Beethoven)
V Beethovenově Misse Solemnis nalezneme spoustu skrytých drahokamů, které zde leží prakticky nepovšimnuty, protože celková hudební struktura této Mše je na první poslech naprosto neprůstřelná. Jedním z nich je fuga v závěru Creda.
Jan Řeháček
Sovy a supi
V našem parku také poletuje spousta zajímavých ptáků. Tak jsem jich pár vyfotil. Sovy jsou sice nočními živočichy, ale na jaře se občas dají zastihnout i za denního světla. A za pár šupů k nim přihodím ještě pár supů. Ať nežeru.
Jan Řeháček
Vlčí západy
Při procházkách naším parkem občas fotím západy slunce z vyvýšeného travnatého parkoviště zvaného Gil's Hill. Říkám jim Vlčí západy. Jednak proto, že mají zhusta barvu vlčích máků a jednak proto, že náš park se jmenuje Vlčí past.
Jan Řeháček
Za devatero fotkami: Malebné peklo
Já to tušil, že jednou skončím v pekle. Jen jsem si představoval, že vstup bude mít z nějaké islandské sopky. Houbeles! Jeho vchod se nalézá poblíž vesničky Medkovy Kopce nedaleko Hlinska. "Lasciate ogne speranza, voi ch'intrate".
Jan Řeháček
Sedm divů jara
Po dlouhém barevném půstu zimní šedi působí návrat jarní kavalerie jako zjevení. V našem parku v tomto období kvete několik dřevin, s jejichž uměleckými kreacemi bych vás v tomto blogu rád seznámil. Matička příroda dokáže kouzlit.
Jan Řeháček
strž
V dnešním pokračování poetického cyklu "Bez básně a Hany" se nedozvíme jakou krevní skupinu mají nejraději novozélandští upíři a zda je tuna pampeliškového chmýří těžší než sbírka maturitních příkladů z matematiky.
Jan Řeháček
Devět zastavení času
Příroda se mění pomalu, ale jistě. Den ze dne nic nepostřehnete, ale když se na známá místa vrátíte za pár týdnů, naleznete desítky drobných změn. Tak jsem se na třech místech našeho parku devětkrát zastavil, abych je zachytil.
Jan Řeháček
Cesta do hlubin duše (Beethoven)
Lidská duše je odvěkou hádankou, na které si vylámaly zuby celé generace psychologů, teologů a filosofů. Tajuplný komplex uvnitř každého z nás. Pro mne je definicí lidské duše Beethovenův 14. smyčcový kvartet cis moll, op. 131.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 402
- Celková karma 19,54
- Průměrná čtenost 920x