USA: Študáci a Cantoři

V uplynulém týdnu došlo na americké politické scéně k malému zemětřesení. Stalo se totiž něco, co se ještě nikdy nestalo. Eric Cantor, vůdce republikánské většiny ve sněmovně, neprošel v primárkách přes zcela neznámého profesora ekonomie a v příštím kongresu se vůbec neobjeví (natož aby se v něm ucházel o nějakou významnou pozici). Protože v záplavě zpráv o Ukrajině a dění na Středním východě tato zpráva trochu zapadla, chopil jsem se myši a sepsal stručnou rekapitulaci.

A když už jsem si vzal v názvu článku do úst študáky, dovolte mi nejprve malé opáčko z amerického politického systému, aby bylo jasno, co se vlastně stalo.

Kongres Spojených států (nejvyšší zákonodárný orgán) se skládá ze Senátu (Senate) a z Domu Reprezentantů (House of Representatives), kterému budu pro stručnost říkat "sněmovna". Senátorů je 100 (každý stát volí dva) a poslanců je 435 (zastoupení je podle počtu obyvatel, tj. lidnatější státy mají ve sněmovně více křesel). Zatímco poslanci si své ostruhy musí vybojovat každé dva roky, senátoři se volí na šest let.  K volbám se chodí každý sudý rok v listopadu, přičemž v letech dělitelných 4 se současně konají i volby presidentské. Volbám nepresidentským se také někdy říka Mezidobí (Midterm election nebo zkráceně Midterms). Schematicky to vypadá takto.

...
2008 - Presidentské (Obama v. McCain)
2010 - Mezidobí
2012 - Presidentské (Obama v. Romney)
2014 - Mezidobí
2016 - Presidentské (??)
...

Zájem je přirozeně vyšší o volby presidentské, kterým předchází nelítostná bitva o stranickou nominaci v primárkách (primaries: zhruba od ledna do června) a potom ještě dlouhá kampaň před vlastními tzv. všeobecnými volbami (general election). Volební účast je zhruba 40% pro Mezidobí a 60% pro Presidentské (pokud vás zajímají přesná čísla, tady je zajímavý graf volební účasti od roku 1948). Je trochu škoda, že Mezidobí není populárnější, protože sněmovna rozhoduje o většině rozpočtových otázek a ty by voliče měly zajímat stejně silně jako to kdo zrovna trůní v Bílém domě.

Mimochodem, Senát se neobnovuje najednou každých šest let. Je to nastaveno tak, že každé dva roky se vymění zhruba třetina křesel. Senát tedy nejen zohledňuje a opticky posiluje malé státy, ale je i zárukou určité politické kontinuity. To sněmovna se prostě za dva roky rozpustí a všichni se musí o své posty bít znova. Procento znovuzvolení je však poměrně vysoké (kolem 90% - přesnější statistika je tady), takže o osudy poslanců nemusíte mít obavy. Mechanika volby do kongresu je podobná jako při volbě presidenta - nejprve proběhnou vnitrostranické primárky a jejich vítězové se potom v listopadu utkají ve všeobecných volbách o to či ono křesílko. I když se tu a tam na hlasovacím lístku objeví nějaký nezávislý, prakticky všechny důležité souboje se odehrávají mezi dvěma dominantními stranami: Republikány (pravice) a Demokraty (levý střed).

Po svém ustavení si sněmovna zvolí předsedu, v doslovném překladu "mluvčí domu" (Speaker of the House), a ten potom další zasedání nominálně vede nebo řízením alespoň někoho pověří. Tuto funkci většinou obsadí veřejně zvolený poslanec vítězné strany. V současnosti ji zastává Republikán John Boehner ze státu Ohio. Kromě společného předsedy si ještě každá strana ve sněmovně zvolí svého vůdce: vítězná strana má většinového předáka (Majority Leader), kterým je za Republikány právě Eric Cantor ze státu Virginia, a poražená strana menšinového předáka (Minority Leader), kterým je za Demokraty Nancy Pelosi ze státu California - ta byla shodou okolností i předchozí předsedkyní sněmovny. Kromě předáka má každá strana ještě jakéhosi zástupce, který dohlíží na vnitrostranickou disciplínu a pomáhá zabezpečit dostatek hlasů při hlasování o klíčových otázkách. Těmto zástupcům se vcelku trefně říká Bič (Whip), a v současnosti jsou jimi za Republikány Kevin McCarthy z Californie (Majority Whip) a za Demokraty Steny Hoyer z Marylandu (Minority Whip).

A teď k věci.

Funkce většinového předáka byla vytvořena v roce 1899 a ještě nikdy se nestalo, že by její držitel prohrál už ve vnitrostranických primárkách (které předcházejí listopadové volbě). Až letos. Sebejistý Eric Cantor, který ještě týden před úterními volbami vedl v průzkumech o 10 až 15 procent, prohrál s politickým nováčkem Davidem Bratem, profesorem ekonomie z místní university Randolph-Macon College. Navíc prohrál poměrně výrazně (Brat 55.5%, Cantor 45.5%). Abyste si udělali obrázek jak nepravděpodobné to vítězství bylo, Eric Cantor si na kampaň nashromáždil 5 milionů dolarů, zatímco David Brat sehnal pouze 200 tisíc - a to je ještě ani všechny neutratil. Cantor tedy svého soupeře finančně převálcoval zhruba v poměru 30 : 1. Říká se, že v Americe jsou volby vždy o penězích. Ve Virginii to zřejmě neplatí.

Všechny vzedmuté vlny na washingtonském rybníce ještě zdaleka nedorazily ke břehu, ale už teď je jasné, že tato bitva byla součástí větší války. Po finanční krizi v roce 2008 vzniklo na americké pravici lidové hnutí nazývané Tea Party (doslova "čajová strana", ale v tomto kontextu je to odkaz na historickou událost - Bostonský čajový dýchánek). Tea Party se postavila proti prorůstání vlády a velkého byznysu a propagovala návrat k původním konzervativním ideálům. Postupem času se hnutí přetavilo v názorové křídlo Republikánské strany a i když se počátkem roku zdálo, že trochu ztrácí dech, Cantorova porážka ho navrátila doprostřed dění. A s ním i vypjatou diskusi mezi křídlem neokonzervativním (reprezentovaným např. exponenty režimu bývalého presidenta Bushe) a křídlem libertariánským, ke kterému se hlásí většina Tea Party a také jeden z horkých kandidátů na presidentskou nominaci za Republikány v roce 2016 Rand Paul (syn známého libertariánského politika Rona Paula).

Prvním příznakem této obnovené vnitrostranické rivality je boj o pozici většinového předáka, na kterou Eric Cantor resignoval hned ve středu. Formálně je na řade již zmíněný většinový bič, Kevin McCarthy, který má jako muž č. 3 na pozici republikánské dvojky přirozený nárok. Problém je ale v tom, že McCarthy měl ke  Cantorovi názorově velmi blízko a pokud dali voliči najevo, že tudy cesta nevede, volba jeho ideologického souputníka by mohla být pro Republikány pár měsíců před volbami nepříjemnou přítěží. Jaký signál tato strana vyšle směrem k voličské základně se ukáže příští týden. V pátek oznámil svou kandidaturu na funkci předáka i Raúl Labrador (poslanec za stát Idaho) a ten má plnou podporu Tea Party, tj. právě těch sil, které svrhly Erica Cantora. O intenzivní politické manévrování tedy v nejbližších dnech určitě nebude nouze.

Příčin Cantorova nevídaného pádu je několik. V první řadě podcenění soupeře, o kterém v politických kruzích prakticky nikdo nic nevěděl. V druhé řadě podcenění staré dobré poučky, že pýcha předchází pád. Cantor byl považován za korunního prince sněmovny a bylo veřejným tajemstvím, že si na funkci předsedy již delší dobu brousil zuby. Proto trávil více času ve Washingtonu než ve svém okrsku v Richmondu a to voliči neodpouštějí. Mnozí skalní Republikáni si navíc stěžovali, že je odtržený od reality, arogantní a nedůsledný v uplatňování konzervativních principů. V očích Tea Party se Eric Cantor stal zosobněním nečistého propojení politiky s vlivnými ekonomickými strukturami. Jeho oponentovi navíc nahrálo to, že se k němu v poslední fázi přiklonilo několik populárních rádiových moderátorů, kteří mají na americkou pravici stále výrazný vliv (například Laura Ingraham, Glenn Beck nebo Mark Levin). Cantorovi také uškodilo téma, jež v uplynulém měsíci zamíchalo evropskou politikou: imigrace (viz Nigel Farage nebo Marie LePen). David Brat si toto téma vzal za své a dokázal s ním na svou stranu strhnout celé řady voličů, kteří k předchozím volbám vůbec nepřišli. Cantor sice získal téměř stejný počet hlasů jako v roce 2010, ale proti těmto novým tvářím neměl šanci.

Na půdě Randolph-Macon College je mezitím rušno. Ironií osudu se stalo, že za Demokratickou stranu byl do listopadových všeobecných voleb už předminulý týden nominován profesor sociologie téže university Jack Trammell. Ten vyhrál nominaci Demokratů jednohlasně a dokonce bez primárek, protože žádný jiný Demokrat neměl odvahu se proti Cantorovi postavit. A tak zatímco si oba páni profesoři brousí kordy pro listopadový duel, místní študáci si užívají svých 15 minut slávy. Po celém areálu totiž bloudí hordy novinářů slídících po jakýchkoliv náznacích, že ten či onen vyučující bude mít ve všeobecných volbách větší šance na úspěch.

Který z obou kantorů nakonec do křesílka uvolněného Ericem Cantorem usedne se dozvíme až v listopadu. Do té doby snad bude mít Republikánská strana dostatek času si rozmyslet na jaké platformě by vlastně chtěla sjednotit svou členskou základnu.

Povolební analýza časopisu Atlantic Povolební analýza časopisu New Yorker Povolební analýza časopisu Time Povolební analýza CNN