Zamyky zamyky... na devět západů

Nedávno jsem se dostal do prekérní situace. Je pozdní odpoledne - oči se mi klíží, den se pomalu chýlí ke konci, široširý oceán možností zpívá svou podmanivou píseň a moje neposedná kocábka se rozkošnicky pohupuje na jeho vlnách. Vtom mne závan solí prosyceného větru zatahal za rukáv. Mátožně jsem se probral a zaznamenal, jak se vzduch začíná nalévat oranžovou barvou. Dnes bude královský západ slunce - napadlo mne a instinktivně jsem zašátral ve skříňce pod kormidlem, kam obvykle věším klíč ke svým očím. Není tu! Hrome, včera tu přece byl! "Klíč přes palubu!" - chtělo se mi zavolat. Prohledal jsem kajutu i úložný prostor, každý kout jsem prošmíroval dvakrát, ale klíč nikde. Co teď? Západ je pomalu tady, nebeská opona se otevírá a já nemám čím to divadlo okukovat. A protože zoufalá situace plodí zoufalá řešení, tak jsem si ten klíček k očím vypůjčil od několika místních blogerů. No vypůjčil... vytáhl jsem jim ho v nestřežené chvíli z klíčenky, ale taky jsem ho - ještě než to zjistili - slušně vrátil. A tak teď vím, jak vypadá západ slunce jinou optikou.

Západ slunce a la Karel Boháček

Slunko v dálce se proměňovalo v pomeranč, vedle mne pod rozložitým javorem trůnila rusovlasá bohyně a její jemná vůně zaměstnávala na plný úvazek mé chřípí. Ani ostatní smysly si nemohly stěžovat na nedostatek práce. Můj hmat by tu vlnivou pahorkatinu pod růžovou blůzičkou nejraději vyhlásil za chráněnou krajinnou oblast, aby si ji mohl usurpovat jen pro sebe. Tahle povětrná víla rozhodně nebude plochý přelud. Úsek distribuce hormonů se nenápadně dožaduje placeného přesčasu. Rozhodl jsem se zahájit partii standardně.

"Ten západ slunce Vašim vlasům neobyčejně sluší", neboli pěšec e2 na e4, jak říkají šachisté.

"Nepřehánějte, vy lichotníku", zapýřila se a já doufal, že neříká 'lichokopytníku'.

"Já jsem velice vizuelní a zrzavý západ slunce mě vždycky dostane. Ten ohnivý kotouč..."

"...vypadá trochu jako ústí nějaké rozžhavené přístupové šachty, viďte? Jako by z něj šlehaly plameny", vpadla mi nedočkavě do řeči.

"To je možný, ona ta šachta vede dolů k nám a asi není dobře utěsněná...", pokračuju opatrně.

"Dolů k nám?" zeptala se přímo a její líčený obličejík obsadila vojska nelíčeného údivu.

"No... k nám... ona se za obzorem stáčí dolů do pekla", opatrně nahazuji udičku.

"Do pekla? Do opravdickýho? Tak tam jsem ještě fakt nikdy nebyla. A vy to tam znáte?"

Jako bych slyšel háček zasekávající se do měkkého patra. Tahle to sežere i s navijákem.

"Víte, já mám takovou malou cestovku a kdybyste chtěla, tak já Vás tam někdy vezmu. Zrovna náhodou tady mám s sebou objednací formulář... tady mi to vyplníte, sem napíšete svoje nacionále... jo, a tady dole mi to podepíšete. Vlastní krví."

Západ slunce a la Zuzana Hubeňáková

Všichni občas potřebujeme nouzový východ z hořícího baráku reality. Zatímco muži za tím účelem skládají modely válečných letadel popřípadě sestavu národního fotbalového mužstva, my ženy máme únikovou laťku posazenou o hodně výš. Hledání miniaturních podvozků firmy Messerchmitt v lepenkové krabičce nebo pod gaučem nás neuspokojuje a ani taktické prohazování krajních obránců a záložníků nás před stresem neochrání. Jedině romantika je pro moderní ženu přijatelnou oázou zapomnění. Vonná koupel při svíčkách, premiéra baletu neznámého arménského skladatele, improvizovaná serenáda pod balkonem, odpolední procházka růžovým sadem - to jsou lana ze svázaných prostěradel, s jejichž pomocí dočasně unikáme z betonové pevnosti každodenní rutiny.

Vmanévrovat muže do akce postrádající jak racionální důvod tak pozitivní ekonomický dopad je však úkol hodný paní Sysifosové. Pro každého muže je třeba najít tu správnou směs citového vydírání, kruhové logiky a účelového podkuřování. A protože v těchto věcech nejsem žádný začátečník, obratně jsem si vyvzdorovala víkendový výstup na Ještěd spojený s pozorováním západu slunce.

V sobotu ráno jsem oprášila sváteční tepláky, elegantně vklouzla do pohorek s vysokými podpatky a zavelela k výstupu na kótu 1012. V jedné ruce třímám malinový šlahoun, s jehož pomocí budu udržovat manželův turistický motor v optimálních otáčkách, druhou za sebou táhnu vozík s basou piv, k čemuž jsem se zavázala během obtížných předvýstupových jednání. Útok na libereckou dominantu jsme sice zahájili svěžím krokem dvou roztoužených kamzíků, při výstupu severní stěnou se však naše rozverné švitoření postupně měnilo v meluzinotvorné sípání. Navigační zaříkávadlo "k Ještědu, k Ještědu" -  doprovázené rytmickým šleháním šlahounu - jsem proto v závěrečné fázi vyměnila za tlumené drmolení motivačního chorálu "ještě du, ještě du". Když jsme se s jazykem na vestě doplazili na vrchol, manželovi se zlověstně kouřilo z motoru. Než jsem si stačila upravit tepláky a přepudrovat nosík, v tom pacholkovi zasyčela tři piva.

Ale romantický prožitek stál to za to. Takovou idylku si nekoupíte ani ve značkových prodejnách Hugo Boss. Vzduch voní jehličím, nezbedný vánek si pohrává s útržky mraků a panorama české krajiny, nazdobené žíhanými odstíny zapadajícího slunce, se koupá v pastelové lázni. Čas se zastavil a zatímco já se požitkářsky kochám grandiózní přehlídkou barev, můj mužíček se mi majestátně opírá hlavou o levé rameno a s oddaností domestikovaného tygra spokojeně přede. Nebo chrápe - ono mu přes kšiltovku není vidět do očí.

Západ slunce a la Ladislav Větvička

Tuž my Češi zme opravdu slunečni egztremisti. Vedem to ode zdi ke zdi. Už 25 let cyvime na zapad jako by v přyrodě lepšiho tyjatru nebylo. Aji fangličkama zme si zamavali. A před tim zme stejně přyblble cyvěli 40 let na vychod. Jako biskup do oltařa. Tak to mame dokupy přes pul stoleti co sa furt na kohosik spolyhame. Tu na tatička Brežněva, tu na tatička Barrosa a při tem jeden aji druhy byl cyp jak lampa. Kajkery kyblař sa nam pod fusiskami hihňal, aji z gruntu nam pokynul a naš člověk za ten čas akurat nafasoval na pysk. To sa tak stava, když čumite furt enem na jednu stranu.

Svět sa měni nenapadně, synci. Venku už davno nezuři třydni boj tajak za zimnej valky. Hodny princ na zapadě trochu zvlčil a zlej ježibabě na vychodě už davno zgablo. A na kerej straně barykady jim kape vic na karbid, tuž to si musite sami srovnať v kuli. A žadne šolichani - rozplyst to klubko zmyji neni žadna sranda, to vas musi pod čopkou fest bolet. Ale dřevo na stojato a baba na ležato vydrža všecko, no ni? Hlavně nečumte každy večer do bedny. Ten černobily filtr v medyjach je enem taka cypovina keru vam tlači propagandysti z Mordora.

Zapad slunce neni žadny zazrak. Ni vychod slunce. Zemegula, vy chachaři, sa obraca kolem vlastnej osy. Tak si to zapište za ušiska. Furt na cosik čekat je stejna hlupota jak šlapat poslepu za každym narvanym tatičkom. Vlečňak si sam o sobě nevyděla ni na slanu vodu a žadne dřysty nam zlaty poklad taky nevyrubaju. Tuž synci, dajte blembak na hlavu, gumaky na nohy, navlečte si faračky po strycovi a začnite fachat. A ni tajak ňaky sciply slepice - vy si musite krutit pradlo jak budete zpoceny. A po fajrontě už žadny nebesky kyno neočumujte, bo existenčni zycher si nikde nekupite. Ni na zapadě, ni na vychodě.

Západ slunce a la Zdeněk Šindlauer

"Pohled do minulosti je někdy nejlepším průvodcem do budoucnosti", napsal kdysi spisovatel Jan Procházka. Teoreticky to zní hezky, ale trochu se obávám, že naší moderní době není průvodcem minulost, nýbrž nejnovější aplikace GPS. A my pak spláčeme nad vejdělkem. Vezměte si třeba západ slunce.

Za dob našich dědů a pradědů si člověk prostě našel vyhřátou mez, sukovici odložil do trávy, pod sebe rozložil bílý kapesník a s tvářemi zaklesnutými v dlaních mohl začít vychutnávat tu nevšední podívanou. Kolem šuměly habry a olše, potůček plný pstruhů tiše zurčel a sluníčko si to pomalu štrádovalo podél řeřavého horizontu. Teď ještě naklepat peřinu zalesněných hůrek a návrší, nějaký hezký chlum si načechrat jako polštářek a hajdy na kutě. Však si to po té celodenní štrapáci zaslouží. A naši dědové a pradědové jen zírali, kterak si přehodilo svou červenou kacabajku přes šifonér a ospale zívajíc se velebně odebralo do hajan.

A jak bude západ slunce vypadat v budoucnosti? Zkuste si to představit.

V první řadě si budete muset obstarat povolení ke shlédnutí kulturně astronomické seance, jakož i lékařské osvědčení, že jste způsobilí k individuálnímu zírání do intenzivních zdrojů světla. Tamtéž si pořídíte i povinné pojištění pro případ ztráty sebeovládání pod vlivem úchvatného zážitku. V druhé řadě si najdete vhodně situovanou lavičku, zarezervujete si ji v centrálním systému a potvrzenku uložíte svědomitě do šrajtofle. Ve třetí řadě si seženete chránič sedacích svalů, abyste si na lavičce nepřivodili nežádoucí otlaky svých měkčích částí. Před vlastním představením si do očí nakapete kapky proti slzení z dojetí a preventivně si nasadíte tmavé brýle. Po akci vyplníte předem zaslaný dotazník stran Vaší spokojenosti s produkcí - tedy zda nebyl západ moc fialový, moc růžový nebo moc oranžový, zda Vám během něho nevzkypěl žlučník, zda Vás netlačila lavička a zda byste takový západ doporučili svým nejbližším přátelům a příbuzným. A nakonec Vás dorazí sociální sítě, které se Vás budou ještě měsíc poté dotazovat, zda byste nechtěli své zážitky sdílet s několika miliony svých virtuálních pobratimů a nebo si zakoupit kolorovanou publikaci o západech slunce v poušti Gobi.

Sečteno a podtrženo: dvě fůry lejster a pět Mega elektronických cirátů a cavyků.

Tak vážně nevím, zda se řítíme v ústrety té správné budoucnosti. Možná bychom přece jen mohli občas zastavit a přeptat se minulosti na cestu, nemyslíte? Oni naši dědové a pradědové měli kolikrát pod čepicí.

Západ slunce a la Vladimír T. Gottwald

[triolet atmosferický]

Když z mraků stéká snící lucerna,
oblékám víno a ztékám Tvůj hrad,
někdy jsi věrná a někdy nevěrná.
Když z mraků stéká snící lucerna,
žár mi sežehne plachty do černa
a přesto si s Tebou cinknu rád.
Když z mraků stéká snící lucerna,
oblékám víno a ztékám Tvůj hrad.

Západ slunce a la Markéta Šichtařová

Nebojte se, dnes nebudu lamentovat nad nízkými kapitálovými rezervami evropských bank ani nad varovnými výsledky zátěžových testů velkých pojišťoven. A už vůbec nemám v úmyslu Vás strašit tím jak levné peníze z Evropské bankovní unie prohlubují naše strukturální problémy nebo jak Evropská komise prožírá naše fondy v projektech o jejichž návratnosti nic neví. Nalezla jsem totiž objekt, jehož neodvratitelný kolaps bude mít pro celou naši civilizaci podstatně krutější následky.

Včera jsem se dívala na krásný západ slunce a jak se tak oddávám jeho dohasínajícím paprskům, napadlo mě jak asi naše mateřská hvězda hospodaří. A to co jsem zjistila by každému ekonomovi, obdařenému byť jen špetkou zdravého rozumu, vyrazilo pero z ruky. Nebudu přehánět když řeknu, že mi hrůzou vstaly všechny vlasy na hlavě. A to je při jejich délce vpravdě husarský kousek. V očekávání nejhoršího hypotetického scénáře jsem si dokonce zakoupila přenosné solárium. Já už tomu sluníčku prostě nedůvěřuji. Když se totiž začnete prohrabovat v astronomických účetních knihách, zjistíte znepokojující skutečnosti.

Slunce je obrovská koule horké plazmy s průměrem více než milion kilometrů. Svou energii získává tím, že "spaluje" vodík na helium v procesu zvaném "termojaderná fúze". A teď si prosím sedněte, protože to, co Vám řeknu je novinářská bomba. Naše milé sluníčko, ano to které vidíme v pohádkách namalované na obloze se širokým úsměvem, spaluje každou vteřinu 700 milionů tun vodíku. Jen tak mýrnix týrnix pro větší slávu císaře pána. A nejhorší je, že ani gram vodíku se na Slunce nevrací zpátky. Chápete to? Ani to profláknuté Řecko nemrhá evropskými penězi tak lehkomyslně jako Slunce mrhá jaderným palivem. Pan Helios doslova propaluje budoucnost našich dětí. Momentálně má ještě vodíku dost, ale nebude to tak pořád. Pohybuje se totiž v režimu, kterému my ekonomové říkáme "neudržitelné tempo rozvoje". A to dříve nebo později povede ke katastrofě.

Nebudu Vás už unavovat technickými podrobnostmi, ale dovolím si závěrem jedno praktické doporučení. Chystáte-li se investovat do solárních panelů, buďte velmi velmi opatrní. Mám zaručené informace, že Slunce během nejbližších pěti miliard let úplně, totálně a nevyhnutelně zkrachuje.

Západ slunce a la Adam El Chaar

Zapadající slunce je ohnivá slza kanoucí po hebké tváři oblohy. Malá kapka rozkmitané věčnosti. Čekám na ten okamžik, kdy políbí horizont nepostřehnutelným gestem - jako ručička hodin na Týnském chrámu. Mé podvědomí zoufale skupuje barevná plátna středověkých mistrů, aby se mělo čeho zachytit. Klenbou času vzlíná rodící se bouře. Umanuté pnutí jarních blatouchů a devětsilů. Trychtýř bezúčelných minut mne láká do své tunelovité dělohy.

Nastalo ticho tvého propadnutí.

Sedíš vedle mne. Koukáme na západ a cákáme kolem sebe mládí. Jsme jako dva zauzlovaní hadi na pokraji citové džungle. Dva zkřížené stožáry ztroskotané plachetnice. Brodím se vlastní plachostí a své myšlenky oplácávám horkou křídou. Tobogán touhy se najednou - bez varování - mění v nekompromisní struhadlo. Mé prsty hoří jako mouchy uvízlé v pavučině slov. Z vlhkého sklepení paměti vynáším Tvůj obraz. Rámem narážím do kamenných kvádrů konvencí.

Slunce už se smočilo. Najednou si kroutíš culíky na své útlé prsty a vypadáváš zpoza zrcadla do tenčící se chodby světla. Plašíš netopýry schované v průchodech troufalosti. Do tmy vystupují kontury tvé noci, pospolité a tvrdohlavé, bojácné i odhodlané - ale jenom proto, že v hloubi duše vědí, že mi tvá nedosažitelnost dýchá na brýle. Jako parní hvězda.

Západ slunce a la Jan Hanák

Slunce je v našem planetárním systému naprosto bezprecedentní tahoun a oáza positivní energie - snad jen úsměv jisté nejmenované blogerky se může měřit s jeho zářivým výkonem. Ale ani slunce na výšinách nebeských není zcela bez poskvrnky. Jistě víte, že se na jeho tváři periodicky objevují tmavé skvrny doprovázené nebezpečným výronem plynů a nabitých částic. Tyto iracionální výpady vůči okolnímu vesmíru jsou přirozeným symptomem jeho aktivity. V ojedinělých případech však tyto "sluneční bouře" mohou být vyvrženy až na Zem a způsobit zde masivní havárie elektronických systémů. Abych přispěl k detekci tohoto fenoménu, vyhlašuji tímto projekt "Bonzák erupce", pod jehož křídly chci usnadnit jeho preventivní monitorování.

I přes tyto dílčí nedostatky je Slunce "klidnou silou" našeho vesmíru. Ať prší nebo neprší, můžete se spolehnout, že ráno na východě vyjde a večer na západě zase zapadne. Naše mateřská hvězda splňuje všechny parametry sofistikovaného zapadání a nelze mu vytknout jediný křivý pohyb. U ostatních vesmírných těles je to problematičtější. Svoboda zapadat není jen elementárním právem nebeské mechaniky. Je to i akt odpovědnosti vůči celé kosmické společnosti. Bohužel, mnohá tělesa tuto svobodu zneužívají. Nedodržují Newtonovy zákony a z ekliptiky si dělají holubník. Já osobně nejsem proti netradičnímu zapadání, ale je třeba dodržovat určité systémové normy a nezapadat si za obzor jak horníci do hospody. I přes opakované upozornění však jistá tělesa nereagují na mé výzvy a jsem tedy skutečnostmi nucen jejich chování postihovat právní cestou. Vytvořil jsem si seznam objektů, jejichž zapadání budu důsledně ignorovat a v případě opakovaného prohřešku i hlásit administraci NASA. Mám sice spoustu práce se svými projekty, ale jsem připraven otázku nekorektního zapadání ve sluneční soustavě řešit s nasazením všech sil, prostředků a pracovních kontaktů.

Banlist (vesmírné objekty uvedené na tomto seznamu odmítám pozorovat jak při západu, tak při východu, a jejich pohybu ve svém intergalaktickém prostoru vyjadřuji nulovou toleranci): Jupiter, Uran, Neptun, Venuše, Měsíc, Sirius, Ceres a dále všechna tělesa pojmenovaná po osobách na mém blogu nežádoucích.

Západ slunce a la Vladimír Kroupa

Nejkrásnější západ... zavřu oči a vidím jej...

Je 1. ledna 2015, skoro čtyři hodiny odpoledne. Zatracená silvestrovská kocovina! Protáhl jsem se, vycouval z postele a opatrně se šinu k oknu. Po vytažení žaluzie mi naskočila husí kůže. Máloco mě dokáže po probuzení dojmout tak silně jako krásně vymalovaný západ slunce. Obrovská plynová koule se pomalu snáší k obzoru...

Něco mě trklo. To bude asi nějaká neotřelá myšlenka. A taky že jo: to slunce je předobrazem společnosti nad jakou by si komunisti oblízli všech deset - plná revolučního zápalu, etnicky homogenní i sociálně rovnostářská - 91% vodíku, necelých 9% helia a jen tu a tam nepatrná příměs ostatních prvků. To je rovnost o jaké se nám tady na Zemi ani nesní. Každý prvek tam má jen jeden nebo dva elektrony. Tečka. Ne jako na naší planetě, kde mají prvky klidně 20, 50 nebo i 90 elektronů. Nevím, nevím, ale připadá mi, že se nám tu izotopové nůžky nebezpečně rozevírají. Ale na slunci nic - pohodička, klídek, rajská omáčka a slunečno. Dokonale harmonická společnost. Žádné vykořisťování vodíku vodíkem. A hlavně žádné násilné přidělování utečenců ze spodních pater Mendělejevovy tabulky. Nikdo Vám necpe do bytu transurany. Přemýšlím, že o tom napíšu socio-ekonomický komentář.

Z rádia slyším první letošní zprávy. Bruselský diktát podvazuje evropský bankovní systém. Bruselská imigrační politika vyvolává negativní reakce obyvatelstva. Bruselské dotace na asimilační programy vysilují státní pokladny. Bruselští komisaři navyšují kvóty pro přijetí uprchlíků. Nějak se to na mě valí. Ještě jednou juknu z okna, abych se ujistil zda mám stále za sousedy potomky předků, kteří byli sousedy mých předků.

Obloha se provinile červená a mně začíná svítat v makovici. Už i ten vychvalovaný Západ je den ode dne rudější a rudější. Tak snad abychom se začali orientovat na jih.

Všem čtenářům, diskutérům, blogerům i administrátorům přeju hezký nový rok 2015.
Hodně zdraví, štěstí a úspěchů v osobním i profesionálním životě.

 (další zajímavé ohňostroje najdete zde - a máte-li 30 minut pohleďte sem)