Sibiřské krátery
Fotografie tajuplných propadlin na poloostrově Jamal tenkrát obletěly celý svět (fotky a mapka zde a nebo zde). Fantasie konspiračních expertů okamžitě práskla do koní a ztřeštěné teorie o původu kráterů na sebe nenechaly dlouho čekat: bombardování meteority z vesmíru, tajná základna UFO, vedlejší produkt podzemních nukleárních zkoušek a nebo prostě kanadský žertík nějaké ruské mutace skupiny Ztohoven. Objevily se dokonce výklady, poukazující na zcela konkretního, živoucího a pozemského viníka - ne, nemám na mysli Vladimíra Putina, ale stádo sobů.
V průběhu minulého roku se vědci konečně jakž takž shodli na nejpravděpodobnějším vysvětlení této záhady a tak využiju začátku okurkové sezóny k malému shrnutí jejich bezmála dvouletého úsilí.
Už v létě 2014 byly na dně jednoho z kráterů naměřeny poměrně vysoké koncentrace metanu, o kterém se ví, že je v sibiřské půdě hojně přítomen ve formě metanových hydrátů (což je v podstatě směsice ledu a metanu). Je tedy možné, že při postupném tání věčně zmrzlé půdy se v některých podzemních dutinách zvýšil tlak tohoto plynu natolik, že došlo k samovolnému výbuchu. Tuto domněnku potvrzuje i fakt, že necelých 10 km od jednoho z kráterů se nachází významná ložiska zemního plynu.
Rok před objevem Jamalských kráterů, v létě 2013, se na sousedním poloostrově Tajmyr objevila obrovská puklina v zemi, dnes nazývaná "Derjabinská trhlina" ("Deryabinsky crevice"). Místní pastevci sobů do ní údajně při objevu málem spadli. Tehdy měřila jen 4 metry na šířku a možná proto se jí ze začátku nedostalo tolik pozornosti. Byla ale zhruba 100 metrů hluboká a během posledních let se dramaticky rozšířila (15x). A právě nezvyklá hloubka přivedla některé vědce k domněnce, že - na rozdíl od Jamalských kráterů - tato trhlina nesouvisí přímo se zvýšením teploty na povrchu, ale byla způsobena přirozenou degradací metanových hydrátů v hloubce několika stovek metrů.
Dalším kamínkem v mozaice pochopení je existence malých pahorků, které v arktických oblastech vznikají, když dojde k pokrytí velkých kusů ledu zeminou. Takovým vyvýšeninám se říká pingo (v jazyce Innuitů to znamená "malý pahorek"). Pokud se náhle oteplí, led postupně odtaje a vzniklá dutina se pak může lehce propadnout, tím spíš pokud se zaplní výbušným metanem. Porovnání satelitních snímků ukázalo, že v místě jednoho z kráterů se pingo skutečně nalézalo.
Otázkou zůstavá, zda jsou nalezené krátery výsledkem propadnutí a nebo výbuchu. Jejich celková vizáž a zejména hlína vyvržená v okolí poukazují spíše na výbuch. Navíc se zhruba před měsícem vynořila informace, že obyvatelé vesnic v okruhu až 100 km od Tajmyrského kráteru slyšeli v roce 2013 hluk připomínající vzdálené výbuchy a na obloze viděli jasnou záři. Protože to ale bylo jen několik měsíců po Čeljabinském meteoritu, přisoudili tyto jevy vesmírnému ohňostroji.
Dalším kráterem, který se svezl na Jamalské vlně - a tentokrát to bude pořádný macek - je zhruba kilometrová mega-prohlubeň (mega-slump), která se koncem minulého století vytvořila na východní Sibiři (satelit: google maps). Říká se jí Batagaika, podle nedaleké osady (foto). I tato anomálie vděčí za svůj vznik změnám v sibiřském podnebí a je příkladem tzv. "termokrasu", tedy formace vzniklé sesuvem části půdy do rozbředlého, tajícího permafrostu. Toto impozantní propadliště se stále rozšiřuje tempem zhruba 20 metrů ročně. Jakutští domorodci už se k němu bojí chodit, protože si myslí, že je to brána do podsvětí.
Jamalské krátery, Batagaika a do jisté míry i Derjabinská trhlina mají jedno společné - jsou produktem postupného roztávání sibiřské zmrzlé půdy. Arktida se totiž otepluje podstatně rychleji než zbytek světa, jak o tom svědčí například postupující úbytek arktického ledu. Možná i proto president Obama při své loňské návštěvě Aljašky označil Arktidu za epicentrum klimatických změn (mimochodem, zajímavé je, že na druhé straně zeměkoule - v Antarktidě - ledu spíše přibývá).
Když si prohlédnete okolí prvního Jamalského kráteru (satelit: google maps), najdete v něm spoustu malých jezírek, která mohla v minulosti vzniknout zaplavením podobných kráterů (ony i ty nalezené v roce 2014 už se pomalu začínají naplňovat vodou). A to nás přivádí k zásadní otázce, zda je vznik výše popsaných kráterů normálním procesem, který se v geologické historii pravidelně opakuje (asi jako když v listopadu vždycky dostanete takovou tu chřipku z prvního ochlazení) a nebo zda se jedná o nový, bezprecedentní jev (jako když vám někde na těle nečekaně vyskočí vyrážka). Odpověď zatím neznáme, ale pokud z nás matičce Zemi naskakují osypky, tak je celkem dobrá šance, že od ní v blízké budoucnosti dostaneme kolektivně na holou.
+++
Dodatek: A na uvolnění ještě něco pro příznivce Bermudského trojúhelníku. Metanové hydráty, které jsou v sibiřské kauze podezřelým č. 1, se hojně vyskytují také na dně oceánů. V souvislosti s nálezy na Jamalském poloostrově se proto vynořila teorie, která praví, že velké ložisko takových hydrátů se nalézá také v podloží tzv. Bermudského trojúhelníku a je přímo zodpovědné za "nadpřirozené jevy" v této oblasti zaznamenané. Při oteplení se metan ze dna lavinovitě uvolňuje, k hladině stoupají obrovské výrony plynu a v jejich vírech potom mizí jednak lodě, a v sekundárních turbulencích atmosféry také letadla. O tom, jak moc je tato teorie přitažená za vlasy, nechť si laskavý čtenář udělá názor sám.
Video-dokumentace:
video 1 (jedny z prvních záběrů - ukazují kráter v kontextu sibiřské krajiny)
video 2 (loňská zpráva CNN)
video 3 (o něco obšírnější zpráva agentury Cosmos News)
video 4 (celkem zajimavé pojednání studia ThisPlanet)
video 5 (pokračování téhož)
video 6 (výprava k Derjabinské trhlině)
video 7 (krátká zpráva RT s dalšími ilustračními záběry)
video 8 (president Obama v Arktidě)
video 9 (zatím poslední video se shrnutím)
Aktualizace:
20. 7. 2016 - článek Siberian Times o podzemních bublinách metanu3. 8. 2016 - článek NPR o hrozbě anthraxu způsobené táním permafrostu
+++
Související články:
Jan Řeháček
Jaro: das ist nur die erste Phase
Jaro má v našem parku tři fáze, které jsem výstižně pojmenoval: první, druhá a třetí. Toto je svědectví o první z nich. Můžeme s ním nesouhlasit, můžeme proti němu protestovat, ale to je asi tak vše, co s tím můžeme dělat, Járo.
Jan Řeháček
A je po Velikonocích. A nejen po nich.
Globální kotlík zavěšený nad ohněm inkluze a diversity pomalu vytlačuje národní státy, vyrůstající ze sdíleného kulturního podhoubí. Tomuto trendu se nově přizpůsobuje i řada českých svátků s jejichž novelizací vás chci seznámit.
Jan Řeháček
Impresionisté na hladině
Když se na podzim objevily barvy na stromech, všiml jsem si, že se občas zrcadlí v našem potoce či rybníčku. Tak jsem na ně zamířil objektiv a vyšly z toho roztěkané výtvarné kreace, za které by se nemusel stydět ani Claude Monet.
Jan Řeháček
AI Art: co už umí a co ještě ne
Loni jsem trochu experimentoval s malířskými schopnostmi tehdy nastupující generativní AI Art. Letos, za dlouhých zimních večerů jsem si na to vzpomněl a napadlo mne podívat se, jak moc za ten rok AI pokročila. Nu, posuďte sami.
Jan Řeháček
Není větvička jako větvička
Stromy a jejich rozeklaná větvoví jsou sochařská díla. V létě to ale nepoznáte, protože přírodní majstrštyky zakrývá koruna. Jakmile ale podzim povolá svá vojska zpět do zálohy, ladná elegance dřevěných křivek vystoupí do popředí.
Jan Řeháček
Co rok dal
Začátek nového roku je tradičně příležitostí k ohlédnutí za rokem starým, takže jsem prohrábl archív a vylovil z něho pár fotografií z našeho parku, které si nenalezly cestu do některého z předchozích tématických blogů.
Jan Řeháček
Politické školení mužstva: Pyšná princezna
Roto končit! Pozor! (vejde útvarový politruk) Soudruzi vojáci, kapitál se potácí. Ale sám se nám na smetiště dějin nevypotácí. My mu musíme co, soudruzi? No? Nikdo? No, my mu musíme pomoci, vy hlavy hovězí!
Jan Řeháček
Ten podzim se nám hezky vybarvil
Každý podzim je v našem parku trochu jiný. Stromy, které by loni přešminkovaly i šestnáctku před prvním rande, jsou letos pobledlé jako Rusalka. A ty, které se zprvu barevně upejpaly, se najednou utrhly z řetězu. Jak řezníkův pes.
Jan Řeháček
Paroháčů je letos dost
Srnka je v našem parku jako houska na krámě. Zato setkání s jelenem si člověk musí považovat. Letos jsem ale náhodou objevil, kde se srocují: na záložním travnatém parkovišti, kterému se říká Gil's Hill, těsně před západem slunce.
Jan Řeháček
Chřadnoucí prales - pod vodou i nad ní
O korálovém útesu se říká, že je to "dešťový prales" oceánu. Biodiversita, kterou reprezentuje je ohromující. Totéž platí i o jeho suchozemském ekvivalentu. Bohužel, oba ekologické systémy se dostávají na seznam ohrožených druhů.
Jan Řeháček
Letní kvítí
Primární sezónou květů je sice jaro, ale ani léto není v našem parku z pohledu barev úplná nuda. Tady je malá fotovonička složená z příspěvků místní flory. Aneb kdo nekvete s námi, kvete proti nám.
Jan Řeháček
Plody léta
Léto je časem zrání a ani v našem parku tomu není jinak. Zajímavé plody nabízí říše rostlinná i živočišná. Tady je malý průřez letošní nabídkou: asijské maliny, kuriózní houby a malí mývalové. Ceny jsou mírné: léto létá zdarma.
Jan Řeháček
Kvetoucí fuga (Beethoven)
V Beethovenově Misse Solemnis nalezneme spoustu skrytých drahokamů, které zde leží prakticky nepovšimnuty, protože celková hudební struktura této Mše je na první poslech naprosto neprůstřelná. Jedním z nich je fuga v závěru Creda.
Jan Řeháček
Sovy a supi
V našem parku také poletuje spousta zajímavých ptáků. Tak jsem jich pár vyfotil. Sovy jsou sice nočními živočichy, ale na jaře se občas dají zastihnout i za denního světla. A za pár šupů k nim přihodím ještě pár supů. Ať nežeru.
Jan Řeháček
Vlčí západy
Při procházkách naším parkem občas fotím západy slunce z vyvýšeného travnatého parkoviště zvaného Gil's Hill. Říkám jim Vlčí západy. Jednak proto, že mají zhusta barvu vlčích máků a jednak proto, že náš park se jmenuje Vlčí past.
Jan Řeháček
Za devatero fotkami: Malebné peklo
Já to tušil, že jednou skončím v pekle. Jen jsem si představoval, že vstup bude mít z nějaké islandské sopky. Houbeles! Jeho vchod se nalézá poblíž vesničky Medkovy Kopce nedaleko Hlinska. "Lasciate ogne speranza, voi ch'intrate".
Jan Řeháček
Sedm divů jara
Po dlouhém barevném půstu zimní šedi působí návrat jarní kavalerie jako zjevení. V našem parku v tomto období kvete několik dřevin, s jejichž uměleckými kreacemi bych vás v tomto blogu rád seznámil. Matička příroda dokáže kouzlit.
Jan Řeháček
strž
V dnešním pokračování poetického cyklu "Bez básně a Hany" se nedozvíme jakou krevní skupinu mají nejraději novozélandští upíři a zda je tuna pampeliškového chmýří těžší než sbírka maturitních příkladů z matematiky.
Jan Řeháček
Devět zastavení času
Příroda se mění pomalu, ale jistě. Den ze dne nic nepostřehnete, ale když se na známá místa vrátíte za pár týdnů, naleznete desítky drobných změn. Tak jsem se na třech místech našeho parku devětkrát zastavil, abych je zachytil.
Jan Řeháček
Cesta do hlubin duše (Beethoven)
Lidská duše je odvěkou hádankou, na které si vylámaly zuby celé generace psychologů, teologů a filosofů. Tajuplný komplex uvnitř každého z nás. Pro mne je definicí lidské duše Beethovenův 14. smyčcový kvartet cis moll, op. 131.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 402
- Celková karma 19,45
- Průměrná čtenost 920x