Polojasná zpráva z multikulturního lesa
Začalo to syslama. Záhy po schůzi k nám přišel podobnej lišák a že nám do dutiny nastěhujou párek syslů. Voni jakože uměj dobře hrabat a my zas umíme šplhat a a že teda dojde k tomuhle multikulturnímu obohacení. A na oplátku poslali naši malou na dlouhodobý pobyt do polní nory. Jenže vona je chudák holka ještě taková trochu uslintaná a z toho prachu tam se jí udělaly úplně zablácený dásně. No a ty syslové u nás taky nic moc. S ničím nepomůžou, věčně něco futrujou a když jsme vyrazili do lískového houští na sběr oříšků, tak samozřejmě neudrželi balanc na větvi a majzli sebou z půl metru do jehličí tak blbě, že si ty nemehla vyrazili dech. Já jim pak jak starej blbec musela celej tejden vařit heřmánkovej vodvar.
Podívejte se - já mám jiné kultury ráda. Pana Sysla pravidelně navštěvuju a občas si s ním klidně i popiju. Ale kvůli tomu, aby obohatil moji hrabací techniku s ním přece nemusím žít v jednom doupěti a nebo dokonce posílat holku na půl roku někam pod zem. A taky jsem toho lišáka co to zpunktoval pěkně zhvízdala: "Pocem, mladej, já chápu, že musíš vykazovat nějakou činnost, ale ty zas pochop, že jedna věc je vyměnit si jednou za čas u bukvicovýho piva nějaký ty zkušenosti - a úplně jiná věc je žít spolu pod jednou střechou. Víš kolik času ztratím, než tomu syslovi vysvětlím věci, který by normální veverka pochopila než bys řekl smrk?" A co myslíte, že mi na to řek? Že prej jsem xenofob a malolesňák. Pffff. Já a xenofob? Já se přece nikoho nebojím. Akorát nechci, aby mi někdo pořád po bejváku plival pšeničný plevy.
A nejsem zdaleka jediná. Za tejden k nám přišla paní Ondatrová a že jim Lesní Unie do brlohu přidělila okouny vodněkad z Tramtárie, protože se po řekách rozneslo, že jenom na souši je to to pravý vořechový. "Jak můžete sdílet brloh s okounama", povídám jí, "ty přece k životu potřebujou úplně jiný podmínky". Ale lišandy to měly promyšlený: jeden tejden si Ondatrovi kvůli okounům zaplavěj brloh vodou a sami podřimujou před vchodem na rákosový rohožce a druhej tejden zase vodu vypumpujou a Ondatrovi spěj normálně v ložnici, zatímco okouni chrápou v kýblu vedle nory. No pakárna na druhou.
Pan Ondatra si ale nenechá nic líbit. Říkal, že jednou dvakrát se ta voda vypumpovat dá, ale dělat to každej druhej tejden - to by musel bejt cvok. A víte co na to pověřený lišák? Nejdřív se pana Ondatru snažil zpacifikovat skelným pohledem, ale když viděl, že nepochodí, začal šustit lejstrama a nakonec z něj vylezlo, že ondatry dostanou od Lesní Unie mimořádnej grant na nákup vodních čerpadel. A bylo vymalováno. (Mimochodem, jukla jsem do obchodního rejstříku a kdo myslíte, že ta čerpadla vyrábí? Výrobní družstvo "Lišky podšité". Tak to jen tak pro zasmání.)
Korunu tomu všemu ale lišáci nasadili, když k sobě do ohrady nahnali ovce a vlky. Že už ve vlčích ghettech prej není místo a taky by tam mohli zvlčit a vůbec - tohle jsou umírnění vlci a ovečky nemaj čeho se obávat. Jako na zavolanou se tou dobou po lese vyloupla celá řada tendenčních publikací a letáčků - namátkou "Vlci a svoboda požírání", "Vijeme smuteční věnce s vlky a ovečkami", "Jak v lese nechytit vlka" a "Příprava k bačovským zkouškám pro 7. ročník vlčích škol". To je náhodička, co? A všechny ovečky musely pod pohrůžkou zakousnutí podepsat manifest "Nerozborná jednota beránků a vlků". Prostě propaganda jak Brno. Dokonce i náš hlavní lišácký plátek iLes přinesl na titulce fotku obětavého vlka jak s nasazením vlastního života vynáší ovečku v náručí z nějakého baráku - no jedno oko nezůstalo suchý. Škoda, že většině čtenářů unikl vývěsní štít v přízemí, kde bylo drobným písmem natisknuto: "Řeznictví a uzenářství".
Asi za týden se na Liščí komisi dostavil pan Beránek a doložil statistiky, jak se v ohradách sdílených s vlky záhadně ztrácí ovce. Službu konající lišák pokýval hlavou a účastně navrhl založit Sociologický Institut pro Adaptabilní Rehabilitaci Vlků a Zkoumání Ztrácivosti Ovcí. No pan Beránek protočil bulvy jak zapadnutá škodovka. Ovšem zatímco milý lišák vzpíral razítka, vlci nelenili a přišli s vlastní protiofenzívou. Hned druhý den v médiích kontrovali s teorií, že ovečky vlky provokují vyzývavým bečením a že by tedy Lesní Unie měla hodit zpátečku a naopak jim přispět na špunty do uší. Přisadil si i Armádní umělecký sbor Vlka Nejedlého účelovou úpravou známé lidové písně.
Na tom našem salaši
ovce vlky haraší
hajdom hajdom tydlidom
hajdom hajdom tydlidom
Naštěstí pan Beránek není žádnej blbec - však taky celý život poctivě sleduje Pohádky ovčí babičky. Včera zašel na lišárnu a zeptal se, zda by lišky nechtěly s vlky taky sdílet ohradu, že by si pak jako mohli vyměňovat s ovečkama zkušenosti. Lišák zrudnul, začal koktat a nakonec se vymluvil, že má důležité jednání v Táboře s panem Ježkem ohledně rozpíchaného pytle závoru a že tedy musí urgentně běžet a maucta nashledanou.
Víte, já jsem ze starý školy a myslím si, že čím jsou kultury odlišnější, tím větší potřebujou rozestup, aby si vzájemně nelezly do vlasů. Teda do chlupů. To ale lišákům nevysvětlíte. Oni si myslej, že zvířátka jsou příliš uzavřený do svých biotopů a že je prostě některé druhy nutno povznést jaksi do vyšších vrstev. A tak se vytasili s integračním programem pro historicky přízemní druhy a zavedli doporučené kvóty pro vzdušný prostor nad naší bučinou. Proč by taky mohli létat jenom ptáci, že jo? To je přece diskriminace. A proto bude od příštího kvartálu v povětří povinně plachtit i 5% zajíců, 5% činčil, 10% potkanů a 10% myší. Tím se na liščí přikázání prudce zlepší vztahy orlů a nelétavých hlodavců všeho druhu. To by mě, blbou veverku, teda nikdy nenapadlo.
Takže lišáci si z dotací Lesní Unie smontovali dvě baterie praků a už nás pálej pánubohu do oken. Pif paf - co hlodavec, to Gagarin. No měli jste vidět ten mazec. Hraboši si hromadně zažádali o modrou knížku a bobr od jezírka v očekávání nástřelu na rampě zkolaboval. I sokolíci jsou z toho docela na palici. Jeden můj známej orel nejenže má na čele bouli jako ředkvičku, ale ještě se musel objednat k psychiatrovi. Narazit totiž ve vzduchu do tvrdohlavého zajíce s plochou drahou letu - to by rozhodilo i otrlejší povahy.
No ale abych to nějak uzavřela...
Kultura je jako stromy v lese. Když spolu vyrůstáte od mládí, tak se přizpůsobíte a ty vaše větve pak do sebe přirozeně zapadaj jako zip. Ale když se do lesa snažíte zvenčí natlačit dospělej strom, notabene vypěstovanej někde jinde, tak to najednou nejde. Ať tlačíte jak tlačíte, ty větve prostě nepasujou a vzpouzej se a tak vám zbývá jediný řešeni - začít sekat. Jak je někde nějaký pnutí, popadnete sekyrku politické korektnosti a ťaf. Sova je třeba noční pták a denní tvory to ruší. Sek - žádné létání po večerce! Dobré prase všechno spase, ale gurmány to uráží. Sek - budeme jíst pouze kvalitní potraviny Lesní Unie! Žáby moc skřehotaj a polovina rybníka nemůže spát. Sek - konec skřehotání! A sek a sek a sek... A tak pořád osekáváme ty naše nepřístojný zvyky, abychom se k sobě všichni dostali blíž, a nakonec jsou z nás jenom takový ořezaný kulturní pahýlky bez jakékoliv vlastní identity. A víte na co ty lišáci úplně zapomněli? Voni ty prorostlý větve co je furt osekáváme jsou současně to, co nás drží pospolu. A včíl si mudrujte.
Já tomu totiž přestávám rozumět.
A teď mě prosím omluvte. Letím si koupit pilník na přední zuby, protože my hlodavci je prej máme přes normu. Jenom trochu trnu, aby mi mezitím nějakej dobroděj nenadělil do dutiny medvěda. To bych asi nerozdejchala.
Čiperka Pizzizubková (vlastním drápkem)
Související články:
Můj tatínek byl veverka. Ale slušná veverka.Rasismus? Druhismus!
Jan Řeháček
Jaro: das ist nur die erste Phase
Jaro má v našem parku tři fáze, které jsem výstižně pojmenoval: první, druhá a třetí. Toto je svědectví o první z nich. Můžeme s ním nesouhlasit, můžeme proti němu protestovat, ale to je asi tak vše, co s tím můžeme dělat, Járo.
Jan Řeháček
A je po Velikonocích. A nejen po nich.
Globální kotlík zavěšený nad ohněm inkluze a diversity pomalu vytlačuje národní státy, vyrůstající ze sdíleného kulturního podhoubí. Tomuto trendu se nově přizpůsobuje i řada českých svátků s jejichž novelizací vás chci seznámit.
Jan Řeháček
Impresionisté na hladině
Když se na podzim objevily barvy na stromech, všiml jsem si, že se občas zrcadlí v našem potoce či rybníčku. Tak jsem na ně zamířil objektiv a vyšly z toho roztěkané výtvarné kreace, za které by se nemusel stydět ani Claude Monet.
Jan Řeháček
AI Art: co už umí a co ještě ne
Loni jsem trochu experimentoval s malířskými schopnostmi tehdy nastupující generativní AI Art. Letos, za dlouhých zimních večerů jsem si na to vzpomněl a napadlo mne podívat se, jak moc za ten rok AI pokročila. Nu, posuďte sami.
Jan Řeháček
Není větvička jako větvička
Stromy a jejich rozeklaná větvoví jsou sochařská díla. V létě to ale nepoznáte, protože přírodní majstrštyky zakrývá koruna. Jakmile ale podzim povolá svá vojska zpět do zálohy, ladná elegance dřevěných křivek vystoupí do popředí.
Jan Řeháček
Co rok dal
Začátek nového roku je tradičně příležitostí k ohlédnutí za rokem starým, takže jsem prohrábl archív a vylovil z něho pár fotografií z našeho parku, které si nenalezly cestu do některého z předchozích tématických blogů.
Jan Řeháček
Politické školení mužstva: Pyšná princezna
Roto končit! Pozor! (vejde útvarový politruk) Soudruzi vojáci, kapitál se potácí. Ale sám se nám na smetiště dějin nevypotácí. My mu musíme co, soudruzi? No? Nikdo? No, my mu musíme pomoci, vy hlavy hovězí!
Jan Řeháček
Ten podzim se nám hezky vybarvil
Každý podzim je v našem parku trochu jiný. Stromy, které by loni přešminkovaly i šestnáctku před prvním rande, jsou letos pobledlé jako Rusalka. A ty, které se zprvu barevně upejpaly, se najednou utrhly z řetězu. Jak řezníkův pes.
Jan Řeháček
Paroháčů je letos dost
Srnka je v našem parku jako houska na krámě. Zato setkání s jelenem si člověk musí považovat. Letos jsem ale náhodou objevil, kde se srocují: na záložním travnatém parkovišti, kterému se říká Gil's Hill, těsně před západem slunce.
Jan Řeháček
Chřadnoucí prales - pod vodou i nad ní
O korálovém útesu se říká, že je to "dešťový prales" oceánu. Biodiversita, kterou reprezentuje je ohromující. Totéž platí i o jeho suchozemském ekvivalentu. Bohužel, oba ekologické systémy se dostávají na seznam ohrožených druhů.
Jan Řeháček
Letní kvítí
Primární sezónou květů je sice jaro, ale ani léto není v našem parku z pohledu barev úplná nuda. Tady je malá fotovonička složená z příspěvků místní flory. Aneb kdo nekvete s námi, kvete proti nám.
Jan Řeháček
Plody léta
Léto je časem zrání a ani v našem parku tomu není jinak. Zajímavé plody nabízí říše rostlinná i živočišná. Tady je malý průřez letošní nabídkou: asijské maliny, kuriózní houby a malí mývalové. Ceny jsou mírné: léto létá zdarma.
Jan Řeháček
Kvetoucí fuga (Beethoven)
V Beethovenově Misse Solemnis nalezneme spoustu skrytých drahokamů, které zde leží prakticky nepovšimnuty, protože celková hudební struktura této Mše je na první poslech naprosto neprůstřelná. Jedním z nich je fuga v závěru Creda.
Jan Řeháček
Sovy a supi
V našem parku také poletuje spousta zajímavých ptáků. Tak jsem jich pár vyfotil. Sovy jsou sice nočními živočichy, ale na jaře se občas dají zastihnout i za denního světla. A za pár šupů k nim přihodím ještě pár supů. Ať nežeru.
Jan Řeháček
Vlčí západy
Při procházkách naším parkem občas fotím západy slunce z vyvýšeného travnatého parkoviště zvaného Gil's Hill. Říkám jim Vlčí západy. Jednak proto, že mají zhusta barvu vlčích máků a jednak proto, že náš park se jmenuje Vlčí past.
Jan Řeháček
Za devatero fotkami: Malebné peklo
Já to tušil, že jednou skončím v pekle. Jen jsem si představoval, že vstup bude mít z nějaké islandské sopky. Houbeles! Jeho vchod se nalézá poblíž vesničky Medkovy Kopce nedaleko Hlinska. "Lasciate ogne speranza, voi ch'intrate".
Jan Řeháček
Sedm divů jara
Po dlouhém barevném půstu zimní šedi působí návrat jarní kavalerie jako zjevení. V našem parku v tomto období kvete několik dřevin, s jejichž uměleckými kreacemi bych vás v tomto blogu rád seznámil. Matička příroda dokáže kouzlit.
Jan Řeháček
strž
V dnešním pokračování poetického cyklu "Bez básně a Hany" se nedozvíme jakou krevní skupinu mají nejraději novozélandští upíři a zda je tuna pampeliškového chmýří těžší než sbírka maturitních příkladů z matematiky.
Jan Řeháček
Devět zastavení času
Příroda se mění pomalu, ale jistě. Den ze dne nic nepostřehnete, ale když se na známá místa vrátíte za pár týdnů, naleznete desítky drobných změn. Tak jsem se na třech místech našeho parku devětkrát zastavil, abych je zachytil.
Jan Řeháček
Cesta do hlubin duše (Beethoven)
Lidská duše je odvěkou hádankou, na které si vylámaly zuby celé generace psychologů, teologů a filosofů. Tajuplný komplex uvnitř každého z nás. Pro mne je definicí lidské duše Beethovenův 14. smyčcový kvartet cis moll, op. 131.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 402
- Celková karma 19,53
- Průměrná čtenost 920x