Šifra mistra Leonarda opět přes důkladné studium DanBrownova pohybu zůstala nerozluštěna, tak mám jen jednu otázku. Proč matematici používají k vysvětlení jejich duševních pochodů (nám laikům, ano, bohužel, připomínajících opilcovu procházku) termíny, které v nás vyvolávají úplně jiné asociace. A to téměř neustále. My víme, co je diskrétní, co se prostě nemá vyslepičit na každém rohu. Ale kdepak, matematik, místo aby použil dělnému lidu srozumitelný výraz “puntíkatý”, je diskrétní. Veličina je klidně mrňavá, sudolichost vůbec neznamená, že hostinskému ve sklepě chybí jedna pivní nádoba, jmenovatel nestanovuje nikoho do funkce... Ostatně funkce vůbec neznamená úřad, směrodatná odchylka nic neříká o dnešní nadvládě sexuálních menšin. A když si přečtu, že chaotické nahodilé struktury vznikají rozleptáváním deterministických ORBIT, tak já už snad nikdy tu žvejkačku nevezmu do huby. Proč nás, čitatele vašich blogů, Jene, vytěsňujete nad lomítko jako nějaké deterministické ( čili k věčné porobě určené) struktury? Nenašli bychom nějaký spojitý (zvaný námi slivka) nedělenec, co by tyto množiny prolomil, abychom alespoň nulu měli společnou, která tak nějak po soudružsku propojí naše záporná a kladná čísla, aniž by stranila jedné či druhé partě? A klidně i diskrétně, pšt.

Toto politováníhodné nedorozumění (ke kterému v našem podniku dochází maximálně 1x za tisíc let) má na svědomí Matematické Symposium v roce 1881, kdy došlo k vyřešení posledního zásadního matematického problému - totiž kolik je 9686757855 x 5478659965. Vše ostatní o číslech už tenkrát bylo známo. Matematici tedy stáli před obtížným dilematem: buď se v klidu rozejít a živit se poctivou prací a nebo si najít nějakou jinou činnost.

V ponuré atmosféře sálu se o slovo přihlásil britský algebraik Charles Dodgson (autor "Alenky v říši divů") a navrhl, aby se matematici dále zabývali vymýšlením nesmyslných termínů a jejich spojováním do ještě nesmyslnějších vět (od té doby se také matematickým poučkám říká věty).

A tak máme v algebře prvky nilpotentní a idempotentní (děti, zacpěte si uši), dokázali jsme větu o chlupaté kouli (Hairy Ball Theorem), mezi křivkami jsme objevili čarodějnici z Agnesi (Witch of Agnesi), definovali jsme šťastná čísla (Happy Number), prozkoumali ježkův prostor (Hedgehog Space) a za jeho plotem objevili obludnou grupu (Monster Group).

Ale zlatým hřebem matematiky zůstávají nesmyslné věty.

"Nechť M je semidiferencovatelná abelovská varieta nad podílovým tělesem hyperbolických kvaternionů, lokálně homeomorfní topologickému součinu torusu a osmidimensionální koule, pak existuje vnoření této variety do tečného prostoru nad množinou všech kompaktních funkcionálů, jejíž Lipschitzův index má v kontravariantních souřadnicích formu singulární matice."

Uznejte sám - nezní to jako rozverný sonet vyšinutého básníka po osmi plzních?

Asi úmyslná chyba, ale chybí tam staré známé, postavte mě na ruce, já už nějak dojdu!

Pak to není chybička, ale chybíčka. A vůbec... nemáš bejt náhodou v posteli?

Když jsem někdy přešvihla míru alkoholu,přála jsem si být hadem. Protože ten když jde,tak při tom leží.

to by se mi Šári líbilo i ve stavu střízlivosti

Mám dotaz, jak mám vypít 1 lahváč na třicet kilo, aby nic nezbylo, když moje váha není dělitelná třiceti beze zbytku? A po této dávce dojdu úplně bezpečně domů i si odemknu, tak si aspoň nechám za úkol na víkend ty statistické pojmy a třeba z toho začnu konečně být chytrá.

To je poměrně jednoduchý. Zajdete do cukrárny a budete se cpát větrníky, žloutkovými věnečky a indiánky tak dlouho, až vaše váha třiceti dělitelná bude.

Srozumitelně vysvětlené, jen si to již dnes nezapamatuji...

Připomněl jsi mi mládí...

No nazdar, já si jako kluk myslel že to byla polednice a ona Vodová vracející se od Tří pštrosů.

Chytání fretky na přednášce z matematiky je nepochybně milé zpestření výkladu. Na hodinách angličtiny jsme to zatím nezkoušeli, uvidím, jestli by se to neujalo aspoň při češtině. Co se týče teorie potácení opilce, těm vzorcům a grafům moc nerozumím. Je mi však jasné, že zkřížím-li trasu někomu, kdo nadměrně požil, hrozí mi, že budu pozvracená.

Díky za zajímavý článek!

Pro hodinu angličtiny by se hodilo chytání psa baskervillského. Doggone it!

No, ta dneska...škyt...sešlapávám...škyt...pedál krititický...škyt...protože jsem to chtěla...škyt...ověřit v praxi...škyt, a takhle to...škyt...chvála nenene!:-)

A prosila bych jen tahat zelenou kuličku, páč jinak ti žádný peníze nedám...škyt!

Stačí kuličku zavřít až zezelená a je po problému.

Usínám po první dvanáctce, přitom bych měl ale, dle tvých instrukcí, nárok ještě na dvě dvanáctky. Nestihnu tak být opilcem a ztrácím disciplínu v otázce, "Jak daleko se dopotácím?" Dotaz tedy zní: "Jak dalece tedy touto svou nedisciplinovaností narušuji studenty nejoblíbenější statistický proces?" Mám totiž velké obavy, že statisticky tím velmi zkracuji snahu opilců dopotácet se do poměrně značné vzdálenosti.

Děkuji za odpověď.

F.F.

Kdo po dvanáctce usíná, musí trénovat chůzi náměsíčnou. Ale pozor na problém opakovaného narážení do zdi. Taková dobře postavená zeď dokáže zhatit plány nejednoho náměsíčníka. O Ronaldovi ani nemluvě.

vzdálenost kam se dopotácí bývá úměrná množství vypitého alkoholu, klimatickým podmínkám, vytrénovanosti daného jedince, schůdnosti terénu a u žen pak obutí-pokud jde z plesu a má jehlové podpatky tak daleko nedojdekarma za skvělé téma i skvělé zpracování

To je pravda, opilec tápající po mokré čtvrti v době tornáda se dokáže skokově přemístit až o několik kilometrů. Jen u toho vypitého alkoholu to bude asi úměra nepřímá. Opilec bumbající v míře nadkritické se obvykle doplazí pouze ke dveřím označeným panáčkem. Popřípadě panenkou, má-li na nohách jehlové podpatky (což většina opilců má, neb s nimi lze báječně otvírat lahve)

Vynikající téma, které někde způsobuje nepříjemnosti v použitých modelech, třeba matematický model chování podnapilých poutníků k Mekce.

Nejde-li ochmelka k pípě, musí pípa k ochmelkovi, což je poměrně dobře otestovaný model roznášky piv.