Cimrman v Novém Mexiku

Položili jste si někdy otázku jak je možné, že se Američanům ve čtyřicátých letech podařilo tak rychle vybudovat nukleární program, když ještě na počátku století byla kvantová fyzika v plenkách a o elementárních částicích toho západní civilizace nevěděla o mnoho víc než kmenová rada Apačů? A nepřipadne vám podivné, že k tomuto prudkému rozvoji atomové technologie došlo zrovna v Los Alamos (uprostřed novomexické polopouště) a ne v nějakém renomovaném středisku výzkumu - třeba v Chicagu nebo v Berkeley? Koneckonců otec atomové bomby, J. Robert Oppenheimer, byl profesorem fyziky právě na Universitě v Berkeley.

Odpověď na první otázku je celkem jednoduchá a měl by ji vystřihnout každý cimrmanolog, který si ze školních škamen vzpomene na to, kdo pomáhal manželům Curieovým nanosit do sklepa 45 puten smolince [1]. Otázka druhá je o něco těžší, ovšem jen do okamžiku, než si plně uvědomíme následující zeměpisný fakt. V celých Spojených státech se vyskytují pouze dvě městečka s názvem La Jara. To první je na hranicích Colorada a Nového Mexika, zhruba dvě hodiny autem na sever od Los Alamos a to druhé je přímo v Novém Mexiku, k Los Alamos ještě o kousek blíž, tentokrát směrem západním. To je ale náhodička, co? Dělám si samozřejmě legraci. Žádná náhodička to není. A o tom bude tento článek.

Abyste si mohli udělat vlastní obrázek o tom, jak blízko k Los Alamos se tato městečka nacházejí, podívejme se nejprve na mapku, na níž jsou obě La Jary vyznačeny červeně (NM = Nové Mexiko, CO = Colorado). Pro lepší orientaci jsem na ní - kromě Los Alamos - vyznačil i další významná města na území Spojených států (v Cimrmanově době Rozpojených států).

Zbytek blogu je mírně rozšířenou verzí technického referátu z badatelské cesty do Nového Mexika, kterou hradecká cimrmanologická sekce podnikla v roce 1997 ve složení: dr. Studený (chronický zlatokop, provokatér samouk a odborník na psychologii medvědů a odsiřování fluidních kotlů), Janinka (sekretářka, zdravotní sestřička a vyjednavačka s místní policií), pes Votrok (aportér sestřelených koroptví a hryzač nepřátelských hýždí) a já (řidič a kronikář).

Velmi důležitým faktorem pro přesné datování Cimrmanovy činnosti v Novém Mexiku byla skutečnost, že obě městečka ve svém názvu používají určitý člen rodu ženského - tedy La Jara (ta Jára) namísto očekávanějšího El Jara (ten Jára). Z toho lze usoudit, že Cimrman poprvé zavítal na americký západ v době kdy stále ještě nosil šaty po své starší sestře Luise [1]. Díky tomu můžeme dobu jeho příjezdu do Nového Mexika stanovit prakticky s chirurgickou přesností - stalo se tak někdy v letech 1865 až 1896 (podle toho, které datum Mistrova narození považujete za směrodatné). Pokud budete obě městečka hledat na starších mapách, pak vězte, že před tím, než z vděčnosti přijala Cimrmanovo jméno, jmenovala se Pineville, CO a Jaquina, NM.

Z pohledu cimrmanologického je cennější lokalitou bezpochyby La Jara, NM. Leží v podhůří odlehlých hor na zřídka používané silnici 96 (na snímku) a většina hospodářských budov, sklepení, půd a stodol z Cimrmanovy doby je stále zachována v téměř původním stavu. Není dokonce vyloučeno, že podrobnější průzkum místního půdního fondu povede v budoucnu k dalším objevům. La Jara, CO je oproti tomu moderní středozápadní městečko nacházející se na důležité silnici 285, která spojuje coloradskou Alamosu s novomexickým Santa Fe. Starobylých budov zde najdete jen pramálo a abychom nevyšli badatelsky naprázdno, museli jsme si na radnici vyžádat klíč od archívního kamrlíku a prohrabat se za vysoké stohy zažloutlých dokumentů. Dostali jsme se až do míst kam lidská noha nevstoupila tak dlouho, že i pavučiny tam byly opředeny pavučinami. Ale svého úsilí ani zničených účesů nelitujeme. Vyšťouraná data za to stojí.

Bohužel, některá fakta na místě objevená se ukázala být natolik geopoliticky citlivá, že americká vláda naši výzkumnou zprávu okamžitě klasifikovala jako přísně tajnou a její jedinou kopii uložila na dobu neurčitou do vrtákuvzdorného  trezoru. Teprve letos se díky diplomatickému úsilí naší ambasády americké úřady konečně rozhoupaly a zprávu odtajnily. Velkou roli při tom sehrálo naše ujištění, že pouze letos uplyne 100 let od Cimrmanova záhadného zmizení v roce 1914. Jsme rádi, že se zpráva nakonec dostala zpět do našich rukou a že po dlouhých 17 letech můžeme s našimi objevy seznámit i českou obec cimrmanologickou.

O Cimrmanově působení ve Spojených státech nalezneme mnohé zmínky již v dílech klasiků. V první řadě musíme vzpomenout na vynikající cyklus přednášek "Jára Cimrman v Novém světě", poprvé přednesený na 4. mezinárodním symposiu cimrmanologů v Raspenavě docentem Šebánkem [2]. Velkou pozornost vzbudila také zatím neúspěšná snaha o navrácení filmů natočených Járou Cimrmanem v americkém studiu Edison [3]. Cimrmanův výrok "Nový York a Liptákov, mé obce nejmilejší" je cimrmanologické veřejnosti jistě dobře znám [4]. Za zmínku stojí i známý útržek z korespondence s Thomasem Alvou Edisonem, ve které se proslulý americký vynálezce Cimrmana dotazuje: "kdy zase budeš skákat po Státech, prevíte?" [5]. Pokud je nám ale známo, o Mistrově činnosti v Novém Mexiku se neví zhola nic. A právě tuto holou mezeru jsme se v naší výzkumné zprávě pokusili zacelit (i když podle Janinky by stačilo, kdybychom přes ni přehodili paruku).

Cimrmanova příslovečná plodnost nám vyrazila dech. Paměťové jednotce našeho počítače doslova. Proto jsme se ve zprávě omezili jen na nejdůležitější prvky a zcela jsme opominuli například Mistrův vynález dvouplošného sombrera (tzv. dvojplošník), jeho sbírku novomexických balad pro dvě kytary, marimbu a láhev tequily a nebo empirické zkoumání optimálního podílu děr v tvrdém sýru prostřednictvím vrtání do skal (stopy posledně jmenované činnosti se dají vysledovat v lokalitě Bandelier - asi 10 mil jižně od Los Alamos). I přes tuto redukci je zpráva poměrně dlouhá a tak jsme ji rozdělili na dvě části, aby si je zájemci o Mistrovo novomexické působení mohli v klidu přečíst za dlouhých zimních večerů a nemuseli marnit drahocenný čas, který se v tomto období dá lépe využít na zazimování sklepů nebo pálení bramborových natí.

za hradeckou sekci,

Honza Řeháček

Literatura:

[1] Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak: Náš Jára Cimrman [2] Jiří Šebánek, Karel Velebný: Byli jsme a buben
[3] Jiří Šebánek: Já, Jára Cimrman
[4] Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak: Posel z Liptákova
[5] Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak: Švestka

La Jara, CO

classification level: confidential  declassified

Cimrman si jižní Colorado a severní Nové Mexiko právem zamiloval a nepřekvapí nás tedy, že jeho první starostí bylo zajištění kvalitní, laciné a hlavně rychlé přepravy mezi Evropou a Amerikou. Česko-rakouský světoběžník nelibě nesl, že mu při každé plavbě do Nového světa v zavazadlovém prostoru parníku Wilhelm ztvrdla vánočka. O Cimrmanovi je známo, že v oboru dopravních zlepšováků nebyl žádný zelenáč. Ještě za studií zdokonalil mazací techniku lyží aplikací včelího vosku a v pozdějším věku se proslavil vývojem jednomístné vzducholodě Bzučák, sloužící k zahánění včelích rojů zpět do úlu.

Pro potřeby mezikontinentálního provozu však musel pečlivě zvážit předosti již etablované lodní přepravy a pozvolna se rozvíjející přepravy letecké. Při hledání optimálního kompromisu bylo nutno vzít v potaz jak klady tak zápory obou typů dopravy a to zejména z hlediska energetické náročnosti. Lodě nemusí plýtvat energií na to, aby se udržely ve vzduchu, na straně druhé se ale při plavbě musí potýkat s výrazným odporem vody. Pro letadla je odpor vody sice nulový, ale zase spotřebují enormní množství paliva na udržení letové hladiny. Když si o tom zapřemýšlíte, dojdete jistě ke stejnému závěru jako Cimrman - transatlantická doprava bude nejlépe zajištěna prostředky, které se nebudou muset udržet ve vzduchu, ale současně nebudou muset překonávat odpor vody.

Pokud se Vám takové zadání zdá absurdní, zřejmě jste nikdy nestáli na břehu rybníka s placatým oblázkem v ruce. Řešení je totiž zcela jednoduché - žabky! Ty se při pohybu nemusí tlačit relativně hustou vodou, ale současně se nepotřebují ani udržet ve vzduchu, protože ledva se od hladiny odrazí, už k ní zase přirozeně padají. A Cimrman hodlal právě tuto jejich vlastnost zapřáhnout do potahů své fantazie.

K tomuto závěru jsme dospěli po prostudování všech dostupných spisů i umaštěných papírů od burritos v archívu již zmíněného městského úřadu (na snímku vpravo). Práce to nebyla jednoduchá a některá šuplata jsme museli otevřít metodou babka s dědkem tahají řepu. Za svou důslednost v tahu jsme byli odměněni. V pravém spodním šupleti u stěny jsme ve stohu starých telefonních seznamů zahlédli tlustý fascikl. Přestože byl částečně ohlodaný od myší a prokvetlý skvrnami od deratizačních postřiků, obsahoval kompletní produkční dokumentaci Cimrmanova projektu žabkové přepravy (pro potřeby budoucích cimrmanologů jsme do kritického šuplete vyškrábali klíčem zkratku JDC, aby při ověřování našich nálezů nemuseli tápat).

Z reklamních prospektů svědomitě obkreslených inkoustovou tužkou vysvítá, že Cimrmanův plán byl nad očekávání  velkorysý a různorodý. Počítal jak s malými několikamístnými žabkami bez pohonu, tak s velkokapacitnými jumbo-žabkami schopnými přepravit několik set cestujících najednou. Kupříkladu na břehu Máchova jezera mělo vyrůst několik skokanských můstků, z nichž by pravidelně sjížděly žabky a vlastní setrvačností doskákaly na druhý břeh. Pro přeskákání kanálu La Manche už by bylo nutno žabky opatřit upínacími plachtami a pro žabky zaoceánské Cimrman dokonce vyvinul zcela nový typ tryskového motoru (doktor Studený se sice domnívá, že se jedná o motor cvalový, ale nehodlám s ním v tomto okamžiku polemizovat). Ve zmíněném fasciklu je moje hypotéza jednoznačně potvrzena na konstrukčním nákresu transatlantické žabky typu Jarmila 2. Tento typ byl poháněn přídatnou parní turbínou a pasažérům nabízel pro ukrácení dlouhé chvíle jeden výtisk magazínu Rakousko-uherská křížovka zcela zdarma. Plavbolet z Londýna do New Yorku měl podle uvedených dat trvat 29 hodin a 11 minut (lodím to typicky trvalo 4-7 dní).

Projekt však měl i slabší stránky. Cesta žabkou na dřevěných lavicích byla fyzicky náročná a periodické nárazy na vodní hladinu neúměrně zatěžovaly lidský organismus - zejména klouby a páteř. Při porovnávání historických lékařských statistik na státní poliklinice v Santa Fe jsme zjistili prudký nárůst bolestí zad a poranění krčních obratlů v letech 1903 a 1904. V těchto letech pravděpodobně začaly testy s lidskou posádkou na nedalekém jezeře Abiquiú. Doktor Studený přišel se zajímavou teorií, podle které by se Cimrmanova snaha o zmírnění vlivu nárazů na lidskou kostru měla projevit zvýšeným počtem čalounictví v okolí jezera (tuto hypotézu jsme bohužel nemohli ověřit protože náš pes spolkl v předvečer výletu Janince náramkové hodinky a my se ráno museli rozjet opačným směrem - do Alamosy na veterinární stanici).

Samostatnou kapitolou je technika přistávání žabek. Cimrman nebyl - a na počátku minulého století ani nemohl být - obeznámen s výhodami betonových letištních ranvejí. Aby předešel další eskalaci úrazů, zvolil pro přistávací manévry velké pískové doskočiště. V dopise tehdejšímu starostovi Santa Fe, Cimrman žádá o povolení k vybudování cvičného přistávacího doskočiště asi 10 mil na sever od La Jary, CO. Okamžitě jsme si sbalili fidlátka a písečné sněžnice a vyrazili na určené místo. To, co jsme spatřili se nedá popsat. Představte si, že do Krkonoš přemístíte několik Saharských dun. Zalapal jsem po dechu. Kontrast zelených hor a moře písku rozhodil i jinak chladného Dr. Studeného. Janince poklesla úžasem čelist a po dvou minutách jsme jí museli zatlačit bradu, aby neponoukala drobné ptactvo k hnízdění.

Protože americká vláda nemohla z politických důvodů přiznat Cimrmanův podíl na vzniku tohoto fascinujícího areálu, prohlásila celé území zvláštním výnosem z roku 1923 za národní park (Great Sand Dunes National Park) a až do dnešních dnů předstírá, že se jedná o přírodní atrakci. Všimněte si i skvěle vybrané polohy. Na horách v pozadí se dalo lehce vybudovat několik skokanských můstků, ze kterých pak cvičné žabky nalétávaly do navezeného písku.

(Na ilustrační fotografii vlevo je návětrná duna č. 3, která měla sloužit pro nácvik přistávání nákladních žabek. Na její vysypání bylo potřeba zvýšit přísun písku o 50% a Cimrman proto objednal šest vyztužených valníků špeditérské firmy Padillo and son. Pro usnadnění koňského záběru v písku začal Cimrman používat nafukovací podkovy z tvrzené pryže, čímž předběhl zavedení pneumatik v Novém Mexiku o celých 35 let.)

Výstavba přistávacího doskočiště byla důmyslným inženýrským kouskem srovnatelným s konstrukcí Hooverovy přehrady. Cimrman si byl vědom důležitosti fyzického a psychického stavu zaměstnanců a proto se vzorně staral jak o jejich materiální, tak duchovní potřeby. Pro zahnání žízně na pracovišti dodával do všech svých podniků papírové kelímky a instantní vodu v prášku. Jednalo se o bělavou krystalickou substanci vlastní výroby, která se po přidání půl litru čisté pramenité vody proměnila v půl litru téměř čisté pramenité vody. Cimrman také z Valašska importoval moravský salát na bázi leča a prodával jej dělníkům ke svačině pod obchodním názvem Chutnej. Brněnský emigrant, příležitostný recenzent a poddůstojník kuchařského sboru v Alamose, José Mikulka, tento salát označil za "prudce jedlý" (bruscamente comestible). Zajímavé je, že salát měl na americkém západě nezvyklý úspěch a Chutnej (někdy psáno Chutney) můžete dodnes nakoupit ve specializovaných prodejnách (například v Santa Fe: Southwest Chutney & Willow Bakery).

V oblasti tělesné péče si velkou popularitu získaly víkendové závody ve skoku dalekém, do kterých se soutěživí Mexikánci mnohdy zabrali tak vášnivě, že si před skokem sundávali i svá rodinná sombrera, jen aby trochu snížili odpor vzduchu. Večer po atletickém klání se vítězové i poražení sešli v závodní kantýně a po náročném dni si s chutí zazpívali. Cimrman přeložil do španělštiny sborník českých národních písní a do tiché nedělní noci pak hřmělo sborové: Skákal pes přes oves (Salto del perro sobre la avena). Podle ušitých svědků bylo snaživé hulákání slyšet až v sousedním Sanfordu.

Projekt takových rozměrů se samozřejmě nedal financovat pouze z rakousko-uherských grantů a Cimrman si musel hledal náhradní příjmy. A kdo hledá a má kliku, najde. Banka Wells Fargo v té době hledala příčinu nečekaného úbytku kapitálu a Cimrman jim dobrovolně nabídl svou expertizu zkušeného kriminalisty. Záhadě na kloub přišel Jára záhy po kontrole účetních knih, kterou provedl za pomoci osmidrátového kuličkového počitadla (tento zázrak dobové výpočetní techniky obdržel od mnichů z nedalekého kláštera jako protislužbu za odborné utěsnění potrubního rozvodu kukuřičné kaše). Jak se ukázalo - dvojice povedených účetních si z kont zákazníků převáděla nepatrné částky na svá vlastní konta v zahraničí. Cimrman tuto techniku miniaturních peněžních převodů nazval výstižně "kvantovým tunelováním" (quantum tuneling) a můžete se o ní dočíst v sérii jeho článků uveřejněných časopisem The Journal of Banking Mechanics.

Cimrman ovšem lupiče nejen identifikoval, ale sám je také osobně dopadl a zadržel. Použil k tomu nejnovější model své pastičky na bankovní lupiče, kterou nastražil v centrálním parku a rafinovaně ji natřel na zeleno takže splývala s trávníkem. Pak již nebyl problém oba zlosyny do pastičky obratně vmanévrovat. Lupiči se bez okolků přiznali a Banka Wells Fargo se stala Cimrmanovým primárním sponsorem. Mimochodem, park ve kterém ke slavnému zátahu došlo nese dodnes Cimrmanovo jméno (volně přeloženo: Járův městský park).

A na závěr tohoto oddílu ještě rychle zaskočíme domů. Cimrman byl prvními výsledky žabek natolik okouzlen, že plánoval jejich komerční využití i v české kotlině. Na hradeckém magistrátu jsme nedávno objevili zajímavý historický dokument, který navrhuje kyvadlovou žabkovou dopravu po Labi mezi Hradcem a Pardubicemi. Žabky by začínaly a končily v obou východočeských metropolích a občané mezilehlých obcí Opatovice, Čeperka, Dříteč a Ráby by do rozjetých žabek naskakovali za jízdy. Můžete si tedy celý systém představit jako horizontání pater noster. Bohužel k realizaci projektu nikdy nedošlo, protože se starostové obou měst nedokázali dohodnout, zda se vznikající žabkodráha bude jmenovat hradecko-pardubická a nebo pardubicko-hradecká.

(květen 1997)

La Jara, NM

classification level: top secret  declassified

V Novém Mexiku se na naši expedici usmálo opravdové štěstí - ba troufám si říci, že se to štěstí smálo až se za břicho popadalo. Narazili jsme totiž na pamětníka Cimrmanova pamětníka. Po příjezdu do obce La Jara, NM jsme potřebovali doplnit zásoby sušeného hovězího masa a tak jsme naši služební Hondu zaparkovali před nevábně vyhlížejícím koloniálem (viz snímek) a vydali se na průzkum. Postarší majitel obchodu nás ochotně obsloužil a když jsme mu řekli, že jsme ze Střední Evropy a pátráme po stopách našeho velikána Járy Cimrmana, chápavě pokyvoval hlavou. Když jsme se však zmínili, že se jednalo o známého dramatika, chemika, skladatele, dermatologa, vynálezce a lyžaře, plácl se dlaní do čela a začal vykřikovat: "Yes, yes ... Hara Simrman ... El Austríaco Loco!".

Tento muž se nám představil jako Eduardo Contreras a ukázalo se, že jeho dědeček byl příručím v obchodě Járy Cimrmana. Ano, je to tak. Tu na první pohled zchátralou budovu, ale na osmý pohled důmyslně projektovaný pomník pozdního funkcionalismu, postavil vlastníma rukama sám velký Mistr. Pan Contreras byl tak laskav, že nás pozval na kávu a prohlídku rodinného archívu. Z dědečkova zápisníku, jeho dopisů a několika předvolání k soudu se nám podařilo zrekonstruovat většinu Cimrmanových aktivit v této oblasti.

Cimrmanovým prvotním úkolem v Novém Mexiku bylo studium radioaktivního rozpadu salámu. Jára Cimrman byl skalním stoupencem teorie, že rozpad uzenin je v příčinné souvislosti s rozpadem státního zřízení ve kterém je daná uzenina vyrobena. Cimrman tedy doufal, že studiem rozpadu uherského salámu dospěje k solidnímu odhadu pro zánik nenáviděné monarchie.

Jára přicestoval do Nového Mexika z Colorada v roce 1912 a okamžitě započal s pokusy. Brzy zjistil, že salám se nejlépe rozpadá na sluníčku a když se navíc potře máslem, tempo rozkladu se dá i zdvojnásobit. Zatímco radioaktivní uran se celkem klidně rozpadá na thorium a aktinium, bouřlivý rozpad salámu byl poprvé popsán teprve na počátku století v odborném časopise Carnicero Mexicano (mexický řezník) a řídí se tzv. Cimrman-Siemensovou termostatickou rovnicí:

salám + máslo + slunce --> guma + repelent na komáry

Proces je ovšem velice vrtošivý a silně nelineární. Cimrman uvádí, že při vhodné volbě počátečních podmínek lze na pravé straně rovnice najít i repelent na klíšťata, stolní olej, brzdovou kapalinu, ropu, vyvětralé pivo, šampon na podpažní ochlupení, karbolku, cyklopentano-perhydrofenantren a nebo smažený sýr.

Aby si zajistil dostatečný přísun experimentálních surovin pro své pokusy, Cimrman založil obchodní společnost Máslo - Salámy. Prodejem cenově dostupných potravin chudým bezzemkům si současně přivydělával na nákup obohaceného uranu, který potřeboval pro radioaktivní kalibraci. Obchod však nevzkvétal a Jára jej na podzim roku 1912 musel pod tlakem veřejného mínění přejmenovat na Máslo - Salámos. Španělská koncovka zafungovala jako mávnutí kouzelným proutkem. Na nákup k Cimrmanovi začali jezdit vozkové až z Albuquerque a obrat firmy se během jednoho roku ztrojnásobil. V době své největší slávy čítal Cimrmanův obchodní řetězec celkem šest obchodů - po jednom v obou La Jarách, další v dnešním Los Alamos, pak dva malé v Jemez Springs a ten poslední v Espaňole.

Asi největší radost nám pan Contreras udělal, když nám povolil ofotit si starou černobílou fotografii z roku 1953. Jsou na ní vysokovýhřevná dvoukomorová kamna Cimrmanovy vlastní konstrukce s externím torpédem typu Špelec. Po Mistrově odjezdu do Evropy pan Contreras starší toto podivuhodné monstrum zdědil. Všimněte si prosím ve střední části kamen mezinárodního symbolu pro radioaktivní nebezpečí. Je nanejvýš pravděpodobné, že Cimrman podomácku zkoumal, zda se tepelným zpracováním dá radioaktivní rozpad salámu dále urychlit. Jako první ve světě tak zřejmě vyvinul kuchyňská kamna s duálním využitím - bylo možné je rozfajrovat jak za účelem smažení vajíček, tak za účelem obohacení některých isotopů salámu.

Každý kdo se problematikou radioaktivního rozpadu salámu zabývá musí dříve či později dospět k poznání, že jádrem celého problému je jádro atomové. Cimrman tedy přistoupil k další etapě a tou bylo zkoumání elementárních částic. Na rozdíl od většiny fyziků té doby Mistr pochopil, že tyto stavební kamínky hmoty je nutno nikoliv urychlit, ale zpomalit. K tomuto revolučnímu kroku dospěl při fotografování parních lokomotiv společnosti Cumbres & Toltec Railroad na vysokohorské trati z Antonita, CO do Chamy, NM (Antonito leží zhruba 10 mil jižně od La Jary, CO). Cimrman si povšiml, že zatímco u fotografií stojících lokomotiv jsou hezky vidět všechny jejich součástky (šoupátková komora, zadní běhoun či pístní tyč jsou stejně zřetelné jako byste se dívali na technický výkres), u lokomotiv fotografovaných za jízdy je na záběru vidět jen skupinka modrošedých šmouh a stěží rozlišíte parní kotel od kabinky. Z toho si musí každý inženýr sám pro sebe vyvodit jasný závěr. Chceme-li detailně poznat nějaký objekt je nutno jej zpomalit. Urychlování částic je tedy slepá ulička a Cimrman - pravděpodobně největší znalec slepých uliček své doby - se jí tentokrát obratně vyhnul.

A tak zatímco Planck, Bohr, Sommerfeld (a později Dirac, Heisenberg, Born a Fermi) sní své pošetilé sny o možných způsobech urychlení, Cimrman zapřahá mezka, na žebřiňák nakládá dvě lopaty, krumpáč, rýč a železné hrábě a spolu s devíti caballeros z La Jary vyráží do nedaleké oblasti Valle Grande vybudovat svůj obří zpomalovač částic. Stavba trvala pouhé čtyři měsíce a Cimrman během ní přemístil celkem 1100 kubíků zeminy. I při této nádeničině se ovšem projevil Cimrmanův všudypřítomný vlastenecký duch. Jára totiž vytěženou zeminu neshrnoval na haldu, jak bylo v té době zvykem, ale sypal ji opatrně do papírových krabic, které pak odvážel na nedalekou poštu a odtud je posílal nevyplaceně na adresu rakouské vlády do Vídně. Mistr doufal, že tímto hrdinským činem přivede prohnilé rakouské mocnářství finančně na mizinu (na snímku vidíte současnou poštovní budovu v La Jaře - původní pošta musela být po velké loupežné přestřelce v roce 1937 přestavěna, neboť si její úředníci stěžovali na nesnesitelný průvan způsobený otvory po kulkách).

Zpomalovač částic byl založen na poměrně jednoduchém principu, který znají všichni hráči rulety: v první fázi vrhnete kuličku razantně podél obvodu talíře. Ta kolem něho obíhá, obíhá a postupně se zpomaluje. V okamžiku kdy kulička třením o talíř ztratí většinu své počáteční rychlosti (neboli jak říkají fyzikové odborně: když prošustruje svoji kinetickou energii), začne se přibližovat středu talíře a posléze spočine v jednom z kupátek rotujícího sběrače.

Cimrmanův zpomalovací aparát fungoval na stejném principu, pouze s tím rozdílem, že průměr zařízení byl půl kilometru a uprostřed celé konstrukce na částice nečekal ruletový talíř, ale speciální jímač založený na systému mucholapek, které částice zachycovaly a sváděly do záchytného modulu (tzv. "kvantový lavor"). Těm, kteří se teď ve skrytu pošklebují nad primitivní metodikou takové detekce částic bych chtěl připomenout, že podle Cimrmanových nestranných propočtů měla jeho mucholapková baterie při paralelním zapojení o 25% vyšší účinnost než Wilsonova mlžná komora (při zapojení "do série" dokonce o 30%). Tyto údaje jsme získali při vnější prohlídce dvou laboratoří, které se dochovaly v La Jaře, NM (na snímku). Cimrman prováděl většinu technických výpočtů metodou zářezů na futro, takže se dají ověřit i zvenčí.

Chcete-li si tyto hodnoty sami přepočítat, dejte se u LaJarské pošty doprava a pokračujte po prašné cestě necelé dvě míle směrem na El Rancho. Laboratoře, které ve své době představovaly nejmodernější vědecké zařízení na západ od Mississippi, vypadají  po sto letech spíše jako zemědělská stavení, ale nenechte se mýlit. Nahlédnete-li štěrbinami ve zdech dovnitř, uvidíte celou řadu důmyslných přístrojů, masívních baterií a věšáků na cívky. Právě zde se rodila většina součástek a částečně integrovaných obvodů Cimrmanova velkolepého zpomalovače ve Valle Grande. Bohužel přístup dovnitř chrání vojenská hlídka v maskáčích, takže nám nezbylo než chodit okolo jako kocour kolem horké kaše. Zámek na dveřích vypadal poměrně nesmlouvavě a hlídka jakbysmet. Janinka se sice během rozhovoru s uniformovaným ochráncem objektu pokusila koketně rozepnout knoflíček u blůzičky, ale když viděla, že zachmuřený seržant si na oplátku rozepnul cvoček u pouzdra na obušek, jen špitla zda tudy jde dobře k Národnímu divadlu a ustoupila do připravených pozic. Jaké další divy techniky se uvnitř obou laboratoří skrývají, to ví pouze Cimrman na nebesích a vláda Spojených států tady na zemi. Mohu Vám pouze prozradit, že na opačné straně té bližší budovy je na dveřním trámu vyškrábán hřebíkem zcela zřetelný nápis: "El futuro es de aluminio".

Valle Grande, kde můžete zbytky Cimrmanova zpomalovače obdivovat, je mělké náhorní údolí nacházející se asi 10 mil severozápadně od Los Alamos. Má formu talíře na polévku a pro Cimrmanovy účely bylo jako stvořené. Lepší přírodní ruletu v okolí nenajdete. Mistrova jímací jednotka (již zmíněný systém mucholapek plus podpůrná infrastruktura) byla umístěna v centru Valle Grande a chráněna před nepřízní počasí betonovým bunkrem nazvaným Cerro la Jara. Tento španělský výraz můžeme přeložit jako "Járův kopec" i když doktor Studený trvá servilně na tom, že kongeniální překlad zní "Járův pahrbek geniality". Zbytky maskovací struktury bunkru jsou poměrně snadno rozeznatelné i po 100 letech (na stránce Valle Grande najdete jejich fotografii), takže si můžete udělat vlastní úsudek. Podél okraje údolí umístil Cimrman dvě elektronová děla, která se starala o přísun elementárních částic. Aby nedocházelo k problémům s prošlou záruční lhůtou těchto částic, bylo každé dělo vybaveno nejen dvěma výměníky tepla ale i na svou dobu revolučním výměníkem zimy. Tento odvážný konstrukční prvek později v Evropě rozpracoval Cimrmanův asistent Georg Wilhelm von Siemens, takže se po nějakou dobu stal prakticky monopolním výrobcem chladniček.

 Když Američané počátkem 40. let Mistrovo experimentální zařízení objevili, stačilo jim oprášit prach z jímací jednotky, posekat trávu kolem Cerro la Jara, dobít akumulátory a Cimrmanův osmý div měřicí techniky byl připraven odkrýt netušená přírodní tajemství. Je jasné, že ani německé ani japonské jaderné technologie neměly šanci tento fatální náskok Američanů stáhnout.

Závěrem bych si dovolil jednu místopisnou poznámku. Když do této oblasti přišli prospektoři, aby zde položili základy nové laboratoře, přivítala je jen vyprahlá pustina, neobydlená mesa (podlouhlá skála na které část Los Alamos leží) a jedna skromná provozovna Cimrmanova řetězce Máslo - Salámos. Její název vysázený velkými písmeny na protějším svahu sloužil nejen k reklamním účelům, ale díky snadné viditelnosti i pro orientaci v nesnadném terénu. Bohužel, hurikán Cecilia strhl v roce 1931 první tři písmenka názvu a když se budoucí osadníci doplahočili na místo určení, přivítal je kromě nuzného krámku jen částečně rozvrácený a neúplný nápis ...LO-SALÁMOS. A to rozhodlo o názvu plánované obce i budoucího střediska atomového výzkumu (na fotografii vidíte uvítací obelisk, asi dvě míle před vlastním Los Alamos, které leží schoulené pod horami na horizontu. Valle Grande leží hned na druhé straně těch hor)

(červen 1997)
 

Wikipedia: La Jara, CO Wikipedia: La Jara, NM Wikipedia: Valles Caldera (včetně fotografie Cerro la Jara)