Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Duchovní ABC (Beethoven)

6. 09. 2017 9:09:09
Kde končí říše slov, tam začíná hudba. Ale co leží tam, kde končí říše hudby? Odpověď nalezneme ve třech malých démantech ukrytých v tajemných zákoutích Beethovenovy katedrály. Jejich názvy začínají shodou okolností na A-B-C.

O mnoha dílech velkých skladatelů se říká, že jejich hudba byla napsána na nebesích a jim pouze dodatečně nadiktována. I v Beethovenově hudební klenotnici se nachází několik mimořádných šperků, které jako by pocházely z jiného světa - z nadýchaných obláčků kdesi tam nahoře. Nejsou charakterizovány ani tak velkolepě klenutými melodiemi nebo barvitou harmonií jako spíš hloubkou duchovního záběru. Beethoven nás v nich dovede až k zadní brance říše tónů a my s mírně pokleslou čelistí zjistíme, že smyslový prožitek zde přechází ve víru. Kdyby to slovo nebylo tak zprofanované, řekl bych, že tam, kde končí hudba, začíná náboženství.

V těch vzdálených krajinách na horizontu chápání, v pološeru fantaskních kontur obetkaných pavučinou naší vlastní existence, hluboko pod průzračným jezerem sebereflexe, tam někde kolotá pravěké zřídlo lidskosti, naše přípojka k ideálu božství - dovedně skrytá za záclonou intuice, v níž jen za bezesných nocí dokážeme vytušit tenká vlákna propojeného myšlenkového podhoubí.

Dnešní ukázky si zaslouží ochranný azyl tmy tmoucí. Jednak jsou na Beethovena nezvykle tiché a jednak je pro ně denní světlo příliš rozptylujícím elementem. Nejlépe se poslouchají po půlnoci, kdy není prakticky žádný ruch a naše podvědomí je patřičně natáté odraženým světlem měsíce.

Díla, která vám chci představit si asi nebudete pohvizdovat cestou domů z koncertní síně, ale pokud jim dopřejete potřebný čas, zanoří se do vaší duše jako rydlo oráčova pluhu. A nikdy nevíte, co vzklíčí z dobře nakypřené země...

+++++++++

(A) Arietta ze sonáty c moll, op. 111

Milan Kundera vydal v roce 1979 ve Francii román ve formě variací s názvem "Kniha smíchu a zapomnění". Není těžké uhodnout, odkud se v jeho mysli vzala myšlenka na spojení několika nezávislých příběhů do variační kytice. Stopy vedou poměrně přímočaře k poslední větě Beethovenovy poslední sonáty, opus 111.

Kundera byl syn vynikajícího klavíristy a o své inspiraci Beethovenovým dílem se v knize zmiňuje explicitně. Zatímco formát symfonie přirovnává k výpravě do vnějšího světa, variace jsou pro něho výpravou do bludiště světa vnitřního. A právě Beethovenova Arietta patří k expedicím z nejfantastičtějších. Napněte plachty představivosti a zavřete oči - tyto variace vás zavedou do hájemství visutých zahrad, rozkládajících se ve třpytivé průrvě mezi minulostí a budoucností.

Jak je u pozdního Beethovena obvyklé, pro své rozloučení s formou klavírní sonáty, která mu byla mimořádně blízká, si nevybral žádný chytlavý popěvek, ale poměrně monotónní melodii, takže první dvě a půl minuty budete muset vydržet nehtohryzavě nezáživnou prezentaci hlavního tématu - jako by nás velký Mág chtěl přesvědčit, že dokáže vdechnout život i do kousku obyčejné šedé hlíny.

Než se pustíte do poslechu, dovolím si vypíchnout dvě pozoruhodné pasáže.

Na tu první upozornil již Igor Stravinskij. Po prvních dvou variacích, v nichž se melodická linka stává postupně členitější a bohatější, Beethoven popustí uzdu své fantazii a nechá své koně vyběhnout na klaviaturu v nespoutané, téměř jazzové férii (video 6:21 až 7:21). Budete svědky divoké jízdy králů a gejzíru extáze, který v jistém smyslu předjímá budoucí eskapády klasiků stylu "boogie-woogie" (i když ne všichni klasičtí pianisté s tímto verdiktem souhlasí). Tento brilantní kousek se protančí strunami temperovaného klavíru v neskutečně moderním hávu a prozrazuje hravého génia, který i v závratném trysku dokáže kouzelnou hůlkou ze svištícího vzduchu vykouzlit křišťálové podkovy pro své koně.

Druhou fascinující pasáží je éterické vesmírné jiskření (video 9:01 až 10:50), připomínající van Goghův obraz Hvězdná noc. Po krátké mezihře, která zní jako cesta temným lesem, se ocitnete na pasece a z rozevřené oblohy se na vás vysypou roje hvězd. A v takovém okamžiku nemáte jinou možnost než pohlédnout tváří v tvář svému vnitřnímu Já.

To už začínáte tušit, že krajina vynořující se ve tmě před Vámi je navýsost transcendentní. Hudba oproštěná od všeho pozemského vyžene melodii do extremního poloh klaviatury a pak se snese zpátky na zem v tlumené záři buddhistického nadhledu. Zbavená pout času i prostoru, odhodí poslední zbytky své vlastní tíhy a rozplyne se v zenové meditaci. Jakobyste stáli u ústí Amazonky a pohlíželi, jak se pomíjivé vody řeky života mísí s věčnými masami oceánu (video 13:09 a dál).

Tady už není prostor na žádná velká gesta - jen nazadržitelný tok karmy, splynutí obrazových rovin a ozvěna posledního smíření rozkmitaná v prostoru.

Beethoven napsal celkem dvaatřicet klavírních sonát, kterým vytrvale svěřoval dojmy a nálady ze svého osobního života. Tuto dlouhou sérii pravděpodobně nezamýšlel zakončit dvouvětou sonátou (a pár náčrtků ke třetí větě se skutečně nalezlo), ale nakonec musel usoudit, že jakékoliv dodatečné Finále by po takovém prozření působilo hrubě a otřele. Totální osvobození ducha od hmoty bude pro jeho soukromý deník lepší tečkou než sebeokázalejší smršť burcujících akordů.

S lehkostí Shakespearova Ariela odemkl poštovní schránku budoucnosti a nenápadným pohybem ruky odeslal svou poslední sonátu na adresu trpělivě čekajícího nekonečna.

+++++++++

(B) Benedictus z Missy solemnis, op. 123

Zatímco Bach je znám jako zbožný luterán a Mozart jako praktikující katolík, volnomyšlenkářský Beethoven zařazení do některé z obvyklých náboženských škatulek úspěšně vzdoruje. Malý Ludwig byl vychován v duchu římsko-katolickém, ale Mší se prakticky neúčastnil. Na mladého bouřliváka navíc hluboce zapůsobily sekularizující myšlenky francouzské revoluce (v roce 1789 mu bylo 19). Přesto jeho dopisy a konverzační sešity, pomocí kterých v době své hluchoty komunikoval s okolím, prozrazují bohatý duchovní život. Jeho vztah k přírodě (zaznamenaný například v Pastorální symfonii) svědčí o určité inklinaci k panteismu. Přítel a životopisec Anton Schindler ho zase považoval za deistu.

O intenzivním hledání Boha svědčí i to, že v jeho pozůstalosti byl nalezen výtisk knihy "Úvahy o díle božím a o jeho prozřetelnosti v celé přírodě" od německého kněze Christopha Christiana Sturma, bohatě popsaný vlastnoručními poznámkami. Není tedy úplným překvapením, že ke konci svého života pocítil Beethoven potřebu zhudebnit nějaký klasický liturgický text. Vítanou záminku mu poskytlo jmenování jeho žáka, přítele a mecenáše Arcivévody Rudolfa biskupem olomouckým.

Jeho Slavnostní mše (Missa solemnis) patří k nejkomplexnějším hudebním dílům naší civilizace. Každá z jejích pěti částí je světem sama pro sebe, jednou pečlivě vybroušenou ploškou výsledného drahokamu. Benedictus je duchovním těžištěm celé kompozice, výrazem nejhlubší víry, symbolizované svátostí přijímání. Do jeho hudebního tkaniva vtělil Beethoven své nejniternější představy o spirituální podstatě religiozity.

Jakési předchrámí této části tvoří mystická mezihra na klasický latinský text Sanctus. Ve srovnání s předchozími monumentálními freskami (Gloria, Credo) se hudba výrazně ztiší a proud vědomí se v předzvěsti sakrálního aktu obrátí dovnitř. Do tohoto napjatého očekávání - jako paprsek v temnotách - zasvítí sólové housle. Jeden z Beethovenových nadpozemsky inspirovaných nápadů.

Nástroj z nejzpěvnějších nás bude provázet tichou modlitbou Benedictu. Ale ne v podobě celé smyčcové sekce, ale jen jako jeden jednotlivý nástroj. Lepší personifikaci Ducha svatého si lze jen stěží představit. Hlas houslí se velebně vznáší nad hlavami věřících a chrámový vzduch se téměř chvěje v extatickém vytržení. Po krátkém instrumentálním exposé se obřadu ujme pěvecký sbor a čtveřice sólistů: "Buď požehnán, ty jenž přicházíš ve jménu Páně" (Benedictus qui venit in nomine Domini).

Přestože se většina ceremoniálu odehrává v polohlase (sotto voce), nebyl by to Beethoven, aby si v jeho průběhu malinko nezabouřil (video 8:30). Ale i tady je zvuková energie více tušená než zobrazená - jako hučení podzemní říčky. Zatímco zástupy vítají s široce rozevřenýma očima svého spasitele: "Hosanna in Excelsis", měkký hlas houslí nás naposled vezme za ruku a dovede k očistnému spočinutí v blankytných výšinách.

Nestane se Vám pokaždé, že můžete pozorovat svrchovaného vladaře mocné říše, jak pokleká v prachu cesty a v pokoře pozvedá ruce na pozdrav věčnému principu života. A pramálo záleží na tom, zda si ten princip představujete jako osobního Boha, neklidnou duši vesmíru nebo abstraktní silové pole všeobecné morálky. Tomu svítícímu paprsku je to jedno.

+++++++++

(C) Canzona di Ringraziamento z kvartetu a moll, op. 132

Jen člověk, který se dostal ze spárů těžké nemoci si dokáže představit ten výtrysk čiré vděčnosti, když neduh konečně pomine a tepavý rytmus života se vrátí do našich žil. To, co se zdálo být ztraceno, se navrátilo zpět a to, co se zdálo být všedním, se na pozadí prožitého utrpení promění v čarokrásný sen.

Třetí větu kvartetu č. 15 a moll napsal Beethoven na jaře 1825 (ve věku 55 let), krátce poté co se uzdravil z dlouho trvajícího vnitřního onemocnění. Vleklé potíže skladatele pronásledovaly celou zimu a hrozilo reálné nebezpečí, že budou mít fatální důsledky. Na první straně partitury je nadepsáno: "Canzona di ringraziamento offerta alla divinità da un guarito, in modo lidico" (Zpěv díkuvzdání uzdraveného božstvu, v lydické tónině)

Beethoven, izolovaný od společenského života svou postupující hluchotou, už neměl nejmenší zájem omračovat obecenstvo nějakými komorními kudrlinkami nebo instrumentálními finesami. Canzona se stala důvěrným rozhovorem mezi ním a jeho Bohem. V ní se neohlíží na hudební krásu, nebere v potaz technické možnosti nástrojů, neláme si hlavu s tím, zda mu vůbec někdo porozumí. Sedí sám ve své kapli se skloněnou hlavou a se slzami v očích se obrací ke svému Stvořiteli, aby se vyzpovídal a vyzpíval z pocitu uzdravení.

První tři minuty jsou přesně tím, o čem jsem mluvil v úvodu tohoto článku. V klidných taktech starobylé lydické tóniny Beethoven opustil zátoku hudebního vnímání a vyplul na moře duchovního povědomí. V něm se po čase jako tropický ostrov objeví živé téma, oslavující příchod ztracené vitality (video 3:00). Tato pasáž je v rukopise příznačně nadepsaná "Sentendo nuova forza" (S pocitem nové síly) a ze střídání těchto dvou kontrastních nálad je spředen zbytek této pozoruhodné hudební krajky.

Anglický spisovatel Aldous Huxley byl Canzonou tak okouzlen, že jí přiřadil důležitou roli ve svém románu "Kontrapunkt". Jeden z hlavních hrdinů, Maurice Spandrell, zcela propadne jejímu magnetismu a pozve spřátelený manželský pár na improvizovanou reprodukci ve svém bytě. Protože nemám po ruce českou kopii románu, přeložil jsem na závěr z angličtiny krátký úryvek, ve kterém Maurice popisuje svůj dojem z poslechu této věty (celou kapitolu v originále najdete zde):

Pomalu, pomaloučku se rozvinula melodie. Archaické lydické harmonie visely ve vzduchu. Byla to nevzrušená hudba, průhledná, čistá a krystalická, jako tropické moře, jako Alpské jezero. Voda na vodě, klid klouzající po klidu; souznění plochých horizontů a nezčeřených rozloh, kontrapunkt vyrovnanosti. A všechno jasné a zářivé, žádný opar, žádné neurčité šero. Byl to klid pokojného a úchvatného rozjímání, ne ospalosti nebo spánku. Byla to vyrovnanost rekonvalescenta, který se probudí z horeček a zjistí, že se znovunarodil do světa krásy. Ale ta horečka byla "horečkou žití" a znovuzrození nebylo do tohoto světa, ta krása byla nadzemská, vyrovnanost rekonvalescentova byla klidem Boha. Proplétání lydických harmonií bylo Nebem.

+++++++++

Předchozí díly ze série Beethoven

Autor: Jan Řeháček | středa 6.9.2017 9:09 | karma článku: 15.98 | přečteno: 327x

Další články blogera

Jan Řeháček

Za devatero fotkami (Islandské silnice)

Fotit ubíhající krajinu přes čelní sklo auta je jako test pozornosti. Něco zajímavého se objeví na obzoru a vy musíte během dvou vteřin popadnout foťák a prásk. Ale fotky ze silnic mám přesto rád pro jejich sjednocující motiv.

22.11.2017 v 9:09 | Karma článku: 9.27 | Přečteno: 158 | Diskuse

Jan Řeháček

Matykání: chcete vyhrát milión dolarů?

Na počátku tisíciletí vybral americký Clay Institute sedm důležitých matematických problémů a na vyřešení každého z nich vypsal odměnu ve výši milion dolarů. Jeden z nich se zabývá komplexními kořeny Riemannovy Zeta funkce.

9.11.2017 v 9:09 | Karma článku: 18.21 | Přečteno: 562 | Diskuse

Jan Řeháček

Závist a nenávist - dva pohodlné diskusní klacky

Internetová diskuse je moderním kolbištěm, na kterém se střetávají naše vize lepší budoucnosti. A jak už to tak na kolbištích bývá, duch "fair play" z takového klání mnohdy odchází ošklivě pohmožděn a s tržnou ranou nad obočím.

1.11.2017 v 9:09 | Karma článku: 32.89 | Přečteno: 2435 | Diskuse

Jan Řeháček

Představte si, představte si, co jsem vhodil do urny

Malá předvolební variace na klasické téma známé semaforské dvojice Suchý - Šlitr. Na mysli mám samozřejmě urnu volební. Ale možná se mi to jen zdálo. Pane vrchní, dvakrát točenou vládu do skla.

21.10.2017 v 9:09 | Karma článku: 21.08 | Přečteno: 529 | Diskuse

Další články z rubriky Kultura

Karel Sýkora

Bedřich Smetana jako xenofob? ... :-)

Bedřich Smetana byl významný český hudební skladatel období romantismu. Pocházel z poměrně zámožné sládkovské rodiny, ale od raného mládí se věnoval hudbě, zejména hře na klavír a kompozici.

22.11.2017 v 10:41 | Karma článku: 10.11 | Přečteno: 186 |

Hermína Muchová

Rozhovor se zpěvačkou Evou Pilarovou

Zpěvačku Evu Pilarovou znají a obdivují všechny generace posluchačů a je bezesporu jednou z pěveckých legend, které bychom si měli za její celoživotní působení v oblasti hudby vážit.

22.11.2017 v 7:30 | Karma článku: 12.50 | Přečteno: 732 | Diskuse

David Rath

Sex s muslimskou princeznou

Román „Řád“ nás přenese do reality změněného života ve vzdálenější budoucnosti. Jediné, co stále zůstává stejné jsou hlavní síly pohánějící lidské osudy a tím i dějiny - moc, peníze a sex.

21.11.2017 v 13:47 | Karma článku: 9.49 | Přečteno: 626 | Diskuse

Iveta Svobodová

Sněhulák

Zašla jsem s dcerou na filmové zpracování Sněhuláka, a abych řekla pravdu, byly jsme obě docela zklamané. Štěstí bylo, že představitel hlavní role, Michael Fassbender, je moc pěkný chlap.

21.11.2017 v 10:15 | Karma článku: 6.72 | Přečteno: 311 | Diskuse

Karel Sýkora

Omeleta udělaná trošku jinak

Omeleta je pokrm, který se vyrábí z rozšlehaných vajec do kterých lze přidat různé přísady. Směs se rovnoměrně rozlevá na rozpálenou pánev a v průběhu smažení už se nemíchá. Smaží se až do doby, kdy je ztuhlá.

21.11.2017 v 9:55 | Karma článku: 4.99 | Přečteno: 133 |
VIP
Počet článků 217 Celková karma 19.24 Průměrná čtenost 791

Devátý nejhorší kuchař na světě, odpůrce politické překorektnělosti, začínající marťan, neúnavný konzument točeného kyslíku a jazykový dobrodruh ab incunabulis. Člen Analytického piva a Gustavu pro jazyk český. Správce Vojensko-českého slovníku.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.