Tvrzení chrámu 12 (komunikace)
Lidé projíždějící se po pozemních komunikacích mají nejrůznější motivy. Někdo vyrazil se jen tak o víkendu projet, někdo se potřebuje dostat z bodu A do bodu B bez nutnosti čekat půl hodiny na přípoj v Kolíně a někdo se snaží předat právě dokončený dřevoryt svému zákazníkovi na druhém konci republiky.
S jazykovou komunikací je to obdobné. Někdo si vyrazí do hospody jen tak pokecat, někdo se potřebuje telefonicky dostat z bodu A (pojištění nezaplaceno) do bodu B (pojištění zaplaceno) bez nutnosti strávit půlhodinu ve frontě u přepážky a někdo se snaží přepravit právě vylíhlou revoluční ideu ze své hlavy do hlav svých soukmenovců.
A právě přenos myšlenek patří v jazykových disciplínách k těm nejtěžším oříškům. Zasypat své posluchače lavinou slov umí každý pouťový vyvolávač, ale předat vlastní názor dál bez výrazného zkreslení - to není žádná legrace. Trnitá cesta k vzájemnému pochopení je tak dobře maskovaná džunglí významů a tak hustě propletená serpentinami logiky, že se mi už několikrát stalo, že mi lidé oponovali mým vlastním názorem.
Patří mi to. Mám se vyjadřovat srozumitelně.
Počítače to mají o mnoho jednodušší. Jejich binární mozky spolu komunikují pomocí posloupností nul a jedniček a mají přesně vymezené protokoly, co ty posloupnosti nul a jedniček znamenají. Jen zřídka se stane, že by jeden počítač nevěděl, co se mu ten druhý snaží nakukat.
My, lidé, s takovým komfortem počítat nemůžeme. Musíme zvládnout jemné odstíny tisíců slov, musíme se prokousat syntaxí i semantikou, musíme vymyslet strukturou vět a odstavců a dávat pozor i na neverbální složku našeho sdělení. Tón hlasu a naše vlastní gestikulace, to čemu angličtina říká "řeč těla" (body language), dokáží nezřídka přenést více informací než samotná slova. Bez přímého kontaktu se lehká ironie a nebo mírné bouchnutí pěstí do stolu vyjádřit prakticky nedají. To každý, kdo někdy komunikoval na Internetu, dobře ví (proto je zde pod diskusním okénkem ranec smajlíků).
Není tedy divu, že naše myšlenky vylezou z komunikačního kombajnu často pomuchlané a rozdrbané, asi tak jako když parta opilců hraje během rockového koncertu "tichou poštu". A to zatím beru v potaz pouze hříchy z neznalosti. V mnoha případech uvázne komunikace ne proto, že bychom nedokázali předložená slova správně jazykově dešifrovat, ale prostě proto, že nechceme.
Člověk je bytost myšlenkově konzervativní. Náš vnitřní svět je naším výsostným územím a své názory neměníme jako ponožky. Každá nová myšlenka si musí v naší hlavě najít své vlastní místo jako když dodáte nový kus nábytku do již zařízeného interiéru. Chvíli je nutno šibovat se skříněmi než se věci sladí a možná budeme na konci dne muset nějakou tu starou almaru i vyhodit. Taková "vnitřní perestrojka" se neudělá ze dne na den a kolikrát docela bolí.
Navíc se naše představy nevznáší v nějakém absolutním intelektuálním éteru, ale víří jako nudle ve věčně kolotající názorové polévce lidstva, zahřívané odvěkým bojem o nejvýživnější pastviny - ať už fyzické nebo duchovní. Prakticky každý den jsme účastníky ideologického, náboženského, kulturního či socio-ekonomického střetu. A v něm jsou naše názory kopím i štítem. Každý pokus o pochopení oponenta a přijetí jeho myšlenek za svoje je pak implicitním přiznáním, že kousek pravdy je i na jeho straně barikády. A to je nebezpečná pozice. Ne každý má v sobě tolik velikosti, aby na ústupek dokázal zareagovat ústupkem.
Takže, sokolíci moji, přilby nasadit, halapartnu do ruky a vzhůru na jazykové bitevní pole.
Tuhle něco vytrhneme z kontextu, tamhle lehce pozměníme smysl napsaného, jinde přesuneme nenápadně důraz a to by v tom byl čert, abychom z protivníkova projevu neudělali kůlničku na dříví. Ono je to jednodušší než vymyslet pádný protiargument. Taková taktika - na Internetu nijak zřídkavá - je samozřejmě vědomou sabotáží naší schopnosti chápat jazyk. Čeština má pro takové úhybné manévry krásný výraz - slovíčkaření. Praktický lékař by to ale mohl bez uzardění klasifikovat jako rakovinu mezilidské komunikace. Místo abychom se pokusili vysledovat myšlenku, začneme napadat jednotlivá slova. Místo abychom s míčem pronikli do šestnáctky a zavěsili, utopíme se v moři technických kliček.
Jedno indické přísloví říká, že ten samý klíč, který otevírá bránu do nebe, současně otevírá i vrata do pekel. Jazyk je takovým univerzálním klíčem. Rozprostírá před námi možnosti, o kterých se ostatním živočichům ani nesní. Dá se s ním otevřít pokladnice nashromážděných zkušeností i Pandořina skříňka nedůvěry.
V tomto ohledu máme zcela svobodnou volbu. Jazyk nám může pomoci vybudovat mosty k našim souputníkům, ale také ty mosty nemilosrdně spálit. Jak říkávaly naše babičky: "Vyřčené slovo nevezmeš zpět ani párem koní."
===========================
Datová pitva u Trutiny (8. října 1110)
Protože pro nás blogery je prvotním zdrojem komunikace místní blog, v dnešní pitvě se zaměřím na některé všeobecné statistiky za poslední tři roky.
Občas se v diskusi setkávám s názorem, že počet článků zde vytrvale klesá. Tady je tedy pro každý měsíc průměrný počet blogů vyprodukovaných zdejší komunitou za den. Trochu pokles tam sice je, ale nic drastického.
Další graf ukazuje průměrnou měsíční čtenost všech blogů na hlavní stránce (tj. kolik čtenářů si v průměru přečte každý blog).
Protože průměr se dá zkreslit několika výrazně vysokými hodnotami (a pár megablogerů tu je), přikládám i medián. Tedy hodnotu, kterou najdete přesně uprostřed, pokud si čtenosti všech článků daného měsíce seřadíte podle hodnoty.
Na dalším obrázku je průměrná karma všech článků za daný měsíc. Tahle křivka celkem jednoznačně stoupá. Myslím, že za to může jednak nové blogerské prostředí (od února 2015), které umožňuje karmovat ze širší škály platforem, a jednak zvýšená polarizace společnosti, která čtenáře ponouká ke karmování jejich ideologických miláčků ve snaze to "těm druhým" natřít.
Pokud vás zajímá, kolik (různých) blogerů se v každém daném měsíci podílelo na publikování na tomto serveru, pohleďte na další graf. V něm nerozlišuji, zda daný bloger vyprodukoval jen jeden článek nebo sto. Prostě spočítám, kolik různých jmen se v tom měsíci objevilo mezi autory.
Abychom do struktury blogerské obce mohli trochu nahlédnout, rozdělil jsem ty měsíční počty na tyto 4 skupiny. Trvalky (modře) - to jsou blogeři, kteří měli článek nejen v daném měsíci, ale také v měsících následujících a předcházejících (a koho zajímají technické detaily, v obou případech jsem vzal dva sousední měsíce). Příchozí (červeně) - to jsou blogeři, kteří měli článek i po daném měsíci ale ne před. Odchozí (žlutě) - jsou blogeři, kteří měli článek i před, ale ne po (takže buď odešli a nebo se alespoň výrazně odmlčeli). A konečně komety (zeleně) jsou blogeři, kteří se objevili pouze na seznamu blogerů daného měsíce, ale ani před ani po jsem je už nenašel (myslím v rámci těch dvou měsíců). Vidíte, že drtivou většinu blogerů představují trvalky. Přítok a odtok je poměrně stabilizovaný a nijak výrazný. Tento graf také vyvrací pověsti, že v nedávné minulosti došlo k jednorázovému masívnímu odchodu blogerů. Samozřejmě blogeři odchází (či jsou odejiti), ale je to postupný proces.
Z prvního grafu nahoře vidíte, že blogeři vyprodukují cca 80 článků denně, a tedy asi 2500 článků měsíčně. O tuto produkci se ale těch cca 700 aktivních blogerů (viz o dva grafy výše) nedělí rovnoměrně. Světlá část odpovídá podílu deseti nejaktivnějších "psavců", tmavá část ukazuje, jakou část produkce mají na svědomí blogeři 11-100 (na pomysleném žebříčku aktivity) a černá část ukazuje články zbytku blogerského pole. Vidíme tedy, že stovka nejaktivnějších blogerů vyprodukuje cca polovinu článků (světle a tmavě šedá dohromady).
A to je pro dnešek vše.
===========================
Předchozí díly ze série Tvrzení chrámu
Jan Řeháček
Jaro: das ist nur die erste Phase
Jaro má v našem parku tři fáze, které jsem výstižně pojmenoval: první, druhá a třetí. Toto je svědectví o první z nich. Můžeme s ním nesouhlasit, můžeme proti němu protestovat, ale to je asi tak vše, co s tím můžeme dělat, Járo.
Jan Řeháček
A je po Velikonocích. A nejen po nich.
Globální kotlík zavěšený nad ohněm inkluze a diversity pomalu vytlačuje národní státy, vyrůstající ze sdíleného kulturního podhoubí. Tomuto trendu se nově přizpůsobuje i řada českých svátků s jejichž novelizací vás chci seznámit.
Jan Řeháček
Impresionisté na hladině
Když se na podzim objevily barvy na stromech, všiml jsem si, že se občas zrcadlí v našem potoce či rybníčku. Tak jsem na ně zamířil objektiv a vyšly z toho roztěkané výtvarné kreace, za které by se nemusel stydět ani Claude Monet.
Jan Řeháček
AI Art: co už umí a co ještě ne
Loni jsem trochu experimentoval s malířskými schopnostmi tehdy nastupující generativní AI Art. Letos, za dlouhých zimních večerů jsem si na to vzpomněl a napadlo mne podívat se, jak moc za ten rok AI pokročila. Nu, posuďte sami.
Jan Řeháček
Není větvička jako větvička
Stromy a jejich rozeklaná větvoví jsou sochařská díla. V létě to ale nepoznáte, protože přírodní majstrštyky zakrývá koruna. Jakmile ale podzim povolá svá vojska zpět do zálohy, ladná elegance dřevěných křivek vystoupí do popředí.
Jan Řeháček
Co rok dal
Začátek nového roku je tradičně příležitostí k ohlédnutí za rokem starým, takže jsem prohrábl archív a vylovil z něho pár fotografií z našeho parku, které si nenalezly cestu do některého z předchozích tématických blogů.
Jan Řeháček
Politické školení mužstva: Pyšná princezna
Roto končit! Pozor! (vejde útvarový politruk) Soudruzi vojáci, kapitál se potácí. Ale sám se nám na smetiště dějin nevypotácí. My mu musíme co, soudruzi? No? Nikdo? No, my mu musíme pomoci, vy hlavy hovězí!
Jan Řeháček
Ten podzim se nám hezky vybarvil
Každý podzim je v našem parku trochu jiný. Stromy, které by loni přešminkovaly i šestnáctku před prvním rande, jsou letos pobledlé jako Rusalka. A ty, které se zprvu barevně upejpaly, se najednou utrhly z řetězu. Jak řezníkův pes.
Jan Řeháček
Paroháčů je letos dost
Srnka je v našem parku jako houska na krámě. Zato setkání s jelenem si člověk musí považovat. Letos jsem ale náhodou objevil, kde se srocují: na záložním travnatém parkovišti, kterému se říká Gil's Hill, těsně před západem slunce.
Jan Řeháček
Chřadnoucí prales - pod vodou i nad ní
O korálovém útesu se říká, že je to "dešťový prales" oceánu. Biodiversita, kterou reprezentuje je ohromující. Totéž platí i o jeho suchozemském ekvivalentu. Bohužel, oba ekologické systémy se dostávají na seznam ohrožených druhů.
Jan Řeháček
Letní kvítí
Primární sezónou květů je sice jaro, ale ani léto není v našem parku z pohledu barev úplná nuda. Tady je malá fotovonička složená z příspěvků místní flory. Aneb kdo nekvete s námi, kvete proti nám.
Jan Řeháček
Plody léta
Léto je časem zrání a ani v našem parku tomu není jinak. Zajímavé plody nabízí říše rostlinná i živočišná. Tady je malý průřez letošní nabídkou: asijské maliny, kuriózní houby a malí mývalové. Ceny jsou mírné: léto létá zdarma.
Jan Řeháček
Kvetoucí fuga (Beethoven)
V Beethovenově Misse Solemnis nalezneme spoustu skrytých drahokamů, které zde leží prakticky nepovšimnuty, protože celková hudební struktura této Mše je na první poslech naprosto neprůstřelná. Jedním z nich je fuga v závěru Creda.
Jan Řeháček
Sovy a supi
V našem parku také poletuje spousta zajímavých ptáků. Tak jsem jich pár vyfotil. Sovy jsou sice nočními živočichy, ale na jaře se občas dají zastihnout i za denního světla. A za pár šupů k nim přihodím ještě pár supů. Ať nežeru.
Jan Řeháček
Vlčí západy
Při procházkách naším parkem občas fotím západy slunce z vyvýšeného travnatého parkoviště zvaného Gil's Hill. Říkám jim Vlčí západy. Jednak proto, že mají zhusta barvu vlčích máků a jednak proto, že náš park se jmenuje Vlčí past.
Jan Řeháček
Za devatero fotkami: Malebné peklo
Já to tušil, že jednou skončím v pekle. Jen jsem si představoval, že vstup bude mít z nějaké islandské sopky. Houbeles! Jeho vchod se nalézá poblíž vesničky Medkovy Kopce nedaleko Hlinska. "Lasciate ogne speranza, voi ch'intrate".
Jan Řeháček
Sedm divů jara
Po dlouhém barevném půstu zimní šedi působí návrat jarní kavalerie jako zjevení. V našem parku v tomto období kvete několik dřevin, s jejichž uměleckými kreacemi bych vás v tomto blogu rád seznámil. Matička příroda dokáže kouzlit.
Jan Řeháček
strž
V dnešním pokračování poetického cyklu "Bez básně a Hany" se nedozvíme jakou krevní skupinu mají nejraději novozélandští upíři a zda je tuna pampeliškového chmýří těžší než sbírka maturitních příkladů z matematiky.
Jan Řeháček
Devět zastavení času
Příroda se mění pomalu, ale jistě. Den ze dne nic nepostřehnete, ale když se na známá místa vrátíte za pár týdnů, naleznete desítky drobných změn. Tak jsem se na třech místech našeho parku devětkrát zastavil, abych je zachytil.
Jan Řeháček
Cesta do hlubin duše (Beethoven)
Lidská duše je odvěkou hádankou, na které si vylámaly zuby celé generace psychologů, teologů a filosofů. Tajuplný komplex uvnitř každého z nás. Pro mne je definicí lidské duše Beethovenův 14. smyčcový kvartet cis moll, op. 131.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 402
- Celková karma 19,54
- Průměrná čtenost 920x