V dnešním pokračování poetického cyklu "Bez básně a Hany" se nedozvíme, proč si vrána k vráně sedá a jaký typ klobouku se dá použít místo deštníku v případě nenadálého tropického lijáku.
Beránek seděl sám v temné komůrce a bál se rozsvítit. Blížila se půlnoc a jeho rodnou salaší se právě prohnala smečka hladových vlků kdoví odkud. Jedna ovečka jim padla za oběť na místě a zbylé byly odvlečeny hluboko do černého lesa. Beránek si nedělal žádné iluze, že by je ještě někdy spatřil. Z hlubokého lesa nebylo návratu. Při pomyšlení, že jeho rodné údolí bude odteď patřit už jen vlkům, se beránek usedavě rozplakal. Slzy veliké jako hrachy mu stékaly po tvářích a odkapávaly na podlahu z neohoblovaných prken.
Na poličce u krbu nahmatal po paměti ozdobnou hudební skříňku. Opatrně ji otevřel a hrací strojek spustil starou melodii. Pamatoval si ji z dob, kdy mu babička před spaním vyprávěla pohádky. Ta samá babička, která mu v zimě štrykovala palčáky a v létě dělala voňavou polívku z čerstvě posečené trávy. Beránek otupělý strachem zíral do tmy a vpíjel důvěrně známou melodii. Když dozněly její poslední zvonivé tóny, zašátral ve skříňce. Na dně leželo vraní pírko, které našli s ovečkou před dvěma roky za salaší, když sbírali dědečkovi na hrob květiny.
Jak ho bezmyšlenkovitě obracel v kopýtkách, něco se v něm zlomilo. Beránek přestal plakat a potichu zašeptal - spíš jen tak pro sebe: "já vás nedám". Už dlouho se mu nestalo, že by nějaká myšlenka zasvítila v jeho hlavě tak jasně. Připadal si jako tón vytržený z té kouzelné melodie. Sám na světě neznamená vůbec nic. "Já vás nedám", řekl s větší jistotou v hlase a vydal se k dubovým dveřím. Před salaší se na okamžik zastavil a do ztichlé noci - celému světu navzdory - zavolal z plných plic: "já vás nedám!".
Ale vesmíru bylo jedno, jaké příkoří se stalo jednomu malému beránkovi na jedné bezvýznamné salaši vysoko v horách. Hvězdy na obloze nehnuly ani brvou a jen se neslyšně sunuly po svých pravěkých celestiálních drahách.
Beránek se rozběhl po spasené louce seč mu síly stačily. Za chviličku byl v lese a uháněl syrovou nocí směrem k vlčí rokli. Nevšímal si ostrých větviček, které mu rozdíraly nohy a škrábaly ho do tváří. Nezajímalo ho, že mohl každou chvíli spadnout ze strmého srázu. Nedbal na rozeklané kořeny, které se mu pletly pod kopýtka. Nepomyslel ani na to, že běží vstříc jisté záhubě. V tom překotném trysku pouze cítil, že se do jeho života navrací smysl. "Já vás nedám", prohánělo se mu hlavou v nekonečné smyčce a všechno ostatní se v jeho beránčí mysli slilo v jednu malou rozmazanou šmouhu na okraji zorného pole.
Mezitím někde nahoře, v hlubinách černočerného vesmíru, stařičký pán jménem Archimédés nalezl pevný bod, opřel o něj svou okovanou páku a pohnul zeměkoulí. Planety proplouvající kolem se po sobě podívaly a nechápavě zkrabatily svá osvícená čela. Koleje zmizely.
(andante teneramente con calore, senza artifici)
už poletím poštou ranní
jsem lehounké pírko vraní
sen vytřepaný ze spánku
jsem ponorná říčka osudu
doutnák dřímající na sudu
jen do mě foukni beránku
jsem šipka složená z papíru
a na římse čekám bez pohnutí
až odstrčí mne do víru
jedno odvážné nadechnutí
+++++++++
Alan Silvestri: Feather Theme (Forrest Gump)
Předchozí díly série Bez básně a Hany
