Je to ještě jednodušší než včera. Nevolíš Zemana, nemáš selský rozum, jsi na straně dobra. Volíš Zemana, jsi zmanipulovaný, máš vymytý mozek, jsi primitiv, jsi na straně zla. A kdo nevidí svět černobíle, není řádným votrokem.
(začátek příběhu naleznete zde)
Dobře si pamatuji na ty časy, kdy sedlák za svítání nabrousil kosu, louku posekl, kravky nakrmil, na poli zasel; odpoledne seno obrátil, vodu v napajedle vyměnil, rošty u mlátičky opravil a konopici z obilí vytrhal. Za mých mladých let se čeledín uměl k práci postavit čelem a děvečka ve stáji se od rána do večera otáčela jak na obrtlíku. Dnes jsou všichni mladí v Praze a ze zažloutlých svazků Fjodorova a Condorceta vstřebávají v Univerzitní knihovně teze pokročilého transhumanismu.
Ale nestěžuju si. Jako každý rok, i letos na moji farmu v orlickém podhůří dorazila letní brigáda studentů humanitních věd. Radost pohledět. Jen se o půl jedenácté vykulili z pelechu, už koukali, kde by mohli přiložit ruku k dílu.
Plel jsem zrovna mrkvový řádek, když se za mnou rozlehl nosný nosový hlas: "Vy jste volil Zemana, pantáto, viďte?". Dvacetiletý bioekonom Patrik si zvědavě prohlížel kupičku plevela a špičkou polobotky ji znalecky zkoumal. "Tohle je všechno endemická flora - to nemůžete jen tak hubit a vytrhávat i s kořínky. To by nám ochranáři z okresu dali. Ukažte, já to tady nějak roztřídím".
"A poznáte bažanku od laskavce?"
"No, aby ne. Zrovna dopisuju ročníkovku na téma společenskovědní posuny v chápání tolerance vůči plevelivým monokulturám. Bude to taková srovnávací studie percepce na bázi pole a pařeniště."
Oprášil jsem si kolena u starých pláťáků a vyrazil raději pohnojit záhumenek.
Za kůlnou se ke mně přitočila usměvavá lingvistka a hned napřahuje svou pečlivě pěstěnou ručku s oranžovými nehtíky. "Já jsem Emma".
"Destinová?", snažím se ukázat, že ani prostý farmář není neinformován o naší stopě ve světové opeře.
"Ale ne," vyprskne lingvistka, "Emma Novák přece. Co je na programu?"
+++++++++
"Fuj, to strašně smrdí", vypískla mezzosopránem, když jsem vidlema naložil první kolečko hnoje. "Takhle už se to snad dneska vůbec nedělá", dodala a z batůžku vylovila umělohmotnou lahev plnou nazelenalých pilulek. "Co v tom máte?", zkoumal jsem zvenčí obsah nádoby.
"Nevím, nějakej fosfátodusičnan nebo co. Ale je to takový želé zapouzdřený v kapslích a naprosto bez zápachu. Ani vidlema to nenaberete. Já už vám to tady radši dodělám, ju?"
Byl jsem pomalu na odchodu, když mne zatahala za rukáv a spiklenecky na mne mrkla: "A pantáto, vy s tím Zemanem nesouhlasíte, že ne? To by mi naši zarazili vycházky."
Pod střechou jsem vyzvednul kousek pletiva a vyrazil ke kurníku. Leze mi tam kuna a musím ho oplotit než mi sežere celej hřad. "Počkat, počkat", volá na mne mladý sociolog, dočišťující u pumpy svůj zářivý chrup. "Snad nechcete ten kurník oplotit? Copak nevíte, že v dnešní době máme stavět mosty a ne ploty. Tloukli nám to do hlav loni v létě na výměnné stáži ve Francii", a mimoděk si přejel dlaní po temeni jako by hledal starou jizvu.
"To vás šlechtí, mladý muži, ale kuna mi kurňa do kurníku nesmí"
"Aha - vsadím se, že vy jste volil Zemana, pantáto", zaspekuloval si mladý ex-stážista. "Učebnicový příklad druhové diskriminace. Zcela nepřiměřený útlak pro těch pár vajíček a možná sem tam ukousnutou hlavičku! Pokud někam smí slepice, smí tam i kuna a potažmo i jezevec, liška nebo nakrásně třeba klokan."
Potlačil jsem hrozící výbuch sopky a smířlivě zahlaholil, že tedy alespoň skočím nasypat pár zrnek kohoutovi a slepicím. "Cože to skočíte udělat?", dotázala se od kuchyňských dveří modrooká blondýnka, třímající v pravé ruce hořickou trubičku od snídaně.
"No, skočím slepicím nasypat pár...", a tady jsem trochu znejistěl - "ono se teď říká 'zrnků'?"
"Ale ne", smála se, "'pár zrnek' je v pořádku. Ale neříká se kohout a slepice. To už dnes používají jen voliči Miloše Zemana. Tamhle to, co se popelí před stodolou, to je samička kura domácího. A ten větší exemplář s hřebínkem a dlouhými ocasními brky, to je taky kur domácí, ale mužského pohlaví". Pak se zarazila a rychle dodala: "...ale to mužské pohlaví - to je jenom taková informativní nálepka, to není žádná zásluha nebo něco, na co by ten kur měl být hrdý...".
Raději jsem nic neříkal.
"Volala jsem k nám na katedru ženských studií, abych si tento postoj ověřila... Nejsem totiž žádný blbeček".
Při pohledu na vrtošivá kůzlatka poskakující pod přiléhavým tričkem s červeným potiskem "Women's Studies - Ohio State University" jsem jsem jí toto genderové vymezení docela věřil. Vtiskl jsem jí do dlaně zbytek zrní a vyrazil podojit krávu.
+++++++++
U Stračeny na židličce seděl uhrovitý kunsthistorik se starým dožínkovým věncem na hlavě, brejlil do chytrého telefonu a něco mumlal.
"Google asi návod na dojení neposkytuje", přátelsky jsem si rýpnul.
"Ale kdepak, pantáto. Já jí předčítám ze Salingerova románu 'Catcher in the Rye' v originále. Ve světě teď letí chytré mléko, tak jsem si říkal, že ty vaše kravky prubnu, jak na tom jsou. Ať nejste sto let za vopicema. My už v pražské kavárně ani jiné nepijeme."
Gestem zkušeného farmáře jsem poplácal Stračenu, sundal z futra pytlík od koření a beze slova se vytratil do zahrady pochytat pár slimáků, co mi už od června okusují karfiol. Na bojiště jsem se ale nedostal. U vrátek mi cestu zatarasily dvě značkově oblečené studentky antropologie - Alice a Žaneta.
"Kampak, kampak, pantáto?"
"Za skleníkem mi slimáci žerou karfiol, tak je sesbírám tuhle do pytlíku a spařím horkou vodou", nezakrýval jsem svůj cíl.
Mladé dámy se na sebe výmluvně podívaly.
"Vymytý mozek?"
"Vymytý mozek."
"Pantáto, vždyť jsou to živí tvorečkové. Dejte to sem. Tamhle na konci záhonu jim vybudujeme 'dočasný záchytný tábor' a jen se trochu zotaví, pokusíme se integrovat je do ekosystému květákového záhonu. Jinak bychom to museli hlásit ve škole, víte?"
A tak jsem měl konečně čas vysadit pár mladých kedluben, co si schovávám ve skleníku. Ani jsem nepotřeboval kolík na sázení. Obě mladé dámy v lodičkách na vysokých podpatcích se i v kypré hlíně pohybovaly s lehkostí vážek.
+++++++++
Kolem oběda na mne to dopolední handrkování dolehlo a musel jsem se posadit. Stokrát nic umořilo starého osla.
Žaneta si mé indisposice všimla, rychle přicupitala a sáhla mi dlaní na čelo.
"Pantáto, vy hicujete jak globální oteplování. Nemáte asijskou chřipku?"
"A nebo padoucnici", přisadila si ustaraně Alice. "Vyplázněte jazyk"
Žaneta trochu pobledla: "Ne ne, už to mám - tohle bude vážnější. Pantáto, že vy máte selský rozum?"
"Páni, selský rozum - to nám ještě scházelo", vydechla Alice a očima nenápadně sledovala mé předloktí, zda se mi z toho nedělá vyrážka. "Rychle do sednice, třeba tam zastihneme politologa Roberta. Jeho sestra chodí s nějakým medikem - on už si bude vědět rady. Minimálně vás odborně polituje."
Podpírán z každé strany jednou vílou, stal jsem se svědkem nezvyklého výjevu.
V kuchyni na podlaze klečel Robert, v jedné ruce držel za obojek vrčícího psa Broka, ve druhé třímal za blíže neurčitelnou část kožichu prskajícího kocoura Klapku a mermomocí se snažil přiblížit obě vzpouzející se zvířata hlavičkami k sobě. Když nás spatřil, spořádaně zameldoval o situaci v týlu. "Pantáto, mám důvodné podezření, že váš pes je kočkofob. Ta zvířata se naprosto nesnáší. Kde je tu ve vsi nejbližší psí psycholog?"
"Roberte neblbni, pantáta má selský rozum. Musel si ho uhnat na tom sluníčku. Volej pohotovost", přerušila ho rozkazovačně Žaneta.
Robert dovolil oběma domácím mazlíčkům rozběhnout se s děsem v očích opačným směrem a sám nervozně vytočil číslo lékařské služby: "Haló... to je záchranka?... Máme tady jeden akutní případ... to nevím, asi prý snad chronický selský rozum... si myslíme... ano, budeme čekat na sanitku... jo, a prosím vás, není to nakažlivý?... aha, děkuju".
+++++++++
Než mne pustili z nemocnice, uběhlo pět týdnů. Tuhle test, tamhle rozbor a ono to naskakuje ani člověk neví jak. To se ví, domů jsem se těšil jako malej kluk. "Jak se asi moji mladí sokolíci starají o statek?", honilo se mi hlavou v linkovém autobusu.
Očekávání předčilo skutečnost. Pole nesklizené. Keře neprostříhané. Trávník zarostlý. A u vrátek mne vítal vepř Pašík s čmouhami od bláta, za které by se nemusel stydět ani náčelník Apačů na válečné stezce. Nonšalantně jsem odhrnul pavučiny ve dveřích a vstoupil do sednice. Osazenstvo obědvalo.
"Pantáto!", ozvalo se unisono od stolu.
"Tak jak jste se tu činili, hospodáři?", vyzvídám opatrně.
"Tři seminární práce, jedna diplomka a jeden oblastní titul v korespondenčním šachu", pokynul Robert směrem ke kredenci, ze které vyčuhovalo několik objemných šanonů.
"No hlavně, že jste mi tu neumřeli hlady".
"Kdepak, jsme přece vzdělaní - všechno potřebné jsme nalezli v konzumu a občanská záložna nám poskytla potřebné prostředky. Však to znáte, pantáto, kdo nežije na dluh, jako by nežil."
"A co budete dělat, až občanské záložně dojdou peníze?"
"Centrální banka dotiskne nové", trumfoval ekonom Patrik s potutelným úsměvem, který je odnepaměti vlastní všem studentům monetární politiky. "A teď už pantáto nemudrujte a pojdte si sednout ke stolu".
Těžce jsem dopadl na štokrle. Robert mi nalil vodu a napříč kostkovaným ubrusem ke mně posunul otevřenou plechovou krabičku, jejíž obsah nemohu při nejlepší vůli označit za vábný.
"Tu máte, pantáto, dejte si s náma konzervovaný skopový chrupavky ve vlastní šťávě. Dovážejí je až z Maďarska."
+++++++++
(věnováno Evě Gábor k jejím zítřejším nedožitým 99. narozeninám)
