Ohlédnutí za opadaným listopadem
Letošní listopad byl mimořádně bohatý na politická zamyšlení. Z mnoha zajímavých názorů na uplynulých třicet let mne nejvíce zaujaly dva. Oba se vztahují k tzv. divoké privatizaci 90. let.
Ten první se na ní dívá shovívavě - zhruba v tom smyslu, že jsme se ten kapitalismus učili "za pochodu" a že tedy nutně docházelo k pochybením a přehmatům. Když se člověk něco učí, vždy vznikají určité škody.
To ale není celá pravda.
Představme si, že začneme podnikat jako opraváři kol a hned to první kolo zákazníkovi svým neumětelstvím tak zrasujeme, že je na odpis. Tady se skutečně jedná o škodu z nezkušenosti. Prostě jsme to ještě moc neuměli a to druhé kolo už bude určitě lepší.
Úplně jiná situace ale bude, pokud to první "opravované" kolo střelíme překupníkovi a zákazníkovi pak namluvíme, že jsme to kolo museli vyhodit jako "pokažené". V tomto případě už se nejedná o žádný nešťastně zakutálený šroubek či omylem proskřípnutou duši. Tady se jedná o záměrný a předem promyšlený podvod.
A s tou privatizací je to podobně, jen se v ní oba proudy tak nějak smísily. A chápu, že část veřejnosti se tím cítí rozčarovaná - tím spíš, že se na "Klondajku" z domácích subjektů exponovaly (kromě "starých struktur") zejména ty složky šedé ekonomiky, kterým se říkávalo "veksláci" (nikdo jiný se tenkrát k nějakým ekonomickým zkušenostem nedostal).
Možná by se nad tím dalo mávnou rukou, ve smyslu "čo bolo - to bolo - těrazky som kapitalistom", ale jednou z podmínek budoucího úspěchu je schopnost nalít si čistého vína a objektivně se podívat na vlastní historii. Nezaujatě vyhodnotit, co se povedlo, co se nepovedlo z důvodu neznalosti a co se nepovedlo z důvodu chamtivosti
Jenže místo věcné racionální analýzy uplynulých třiceti let se horké hlavy stále točí kolem emotivní otázky "tak bylo za starého režimu lépe nebo nebylo?" Jako bych se ocitl uprostřed zákopové války. A v zákopové válce se neanalyzuje. V zákopové válce se volá. Buď "Hurá, vybudovali jsme kapitalismus" nebo "Pomóc, rozkradli nám republiku". Ale nic mezi tím.
+++++++++
A to mne dovádí k druhému názoru, o kterém se chci zmínit.
Odpůrci polistopadového vývoje si problémy privatizace vykládají jako požehnání k chvalozpěvu na normalizační režim a de facto ke zpochybnění celé sametové revoluce. "Vše je špatně, zpátky na rudé stromy".
Ani to ale není úplná pravda.
My jsme v listopadu "nezvonili klíčema" za tu či onu implementaci ekonomického systému.
My jsme zvonili klíčema za svobodu. Za to, abychom si v budoucnu ten ekonomický systém mohli sami zvolit podle momentálních podmínek. Abychom mohli své problémy (a která společnost je nemá) vyřešit na základě vlastního uvážení a ne podle závazných směrnic politbyra. A to se jednoznačně podařilo. Zkostnatělá strana, která si usurpovala právo rozhodovat o všem - od našeho poměru k Tchajwanu až po délku prvomájových mávátek - se odporoučela na smetiště dějin.
A pokud jsme si při té svobodné volbě občas nevybrali nejlépe, nevrhá to špatné světlo na celý ten listopadový proces, ale jen a pouze na tu konkretní volbu. A právě díky listopadovému procesu v té špatné volbě nejsme zapouzdřeni na věčné časy a nikdy jinak. V příští volbě můžeme své rozhodnutí korigovat. Můžeme odvolat, co jsme odvolali a slíbit, co jsme slíbili. Nikdo nám dnes nebrání založit si stranu, která všechny privatizační křivdy z moci uřední napraví. Ale musí to být proto, že si to přeje většina občanů a ne proto, že se na tom usneslo dvacetičlenné politbyro. Volba prostředků k nápravě musí vycházet z celospolečenského konsensu a ne z mínění soudruha tajemníka.
A to, že si budoucnost stále vybíráme svobodně, si ty oslavy zaslouží.
Navzdory tomu, že se při tom občas spálíme o rozpálená kamna.
Představte si, že narazíte na lišku, daňka nebo jezevce (doplňte si své oblíbené divoké zvíře) a zeptáte se, zda by chtělo žít v kleci, kde bude mít doživotně postaráno o jídlo, o bezpečí i o trochu té shnilé slámy na podestýlku a nebo na svobodě, v lesích a polích, s tím, že tu a tam možná šlápne do pastičky a skřípne si tlapku.
Tipuju, že většina zvířátek by volila svobodu.
U lidí už mi to tak jasné není.
Předchozí články ze série Sfinga.
Jan Řeháček
Jaro: das ist nur die erste Phase
Jaro má v našem parku tři fáze, které jsem výstižně pojmenoval: první, druhá a třetí. Toto je svědectví o první z nich. Můžeme s ním nesouhlasit, můžeme proti němu protestovat, ale to je asi tak vše, co s tím můžeme dělat, Járo.
Jan Řeháček
A je po Velikonocích. A nejen po nich.
Globální kotlík zavěšený nad ohněm inkluze a diversity pomalu vytlačuje národní státy, vyrůstající ze sdíleného kulturního podhoubí. Tomuto trendu se nově přizpůsobuje i řada českých svátků s jejichž novelizací vás chci seznámit.
Jan Řeháček
Impresionisté na hladině
Když se na podzim objevily barvy na stromech, všiml jsem si, že se občas zrcadlí v našem potoce či rybníčku. Tak jsem na ně zamířil objektiv a vyšly z toho roztěkané výtvarné kreace, za které by se nemusel stydět ani Claude Monet.
Jan Řeháček
AI Art: co už umí a co ještě ne
Loni jsem trochu experimentoval s malířskými schopnostmi tehdy nastupující generativní AI Art. Letos, za dlouhých zimních večerů jsem si na to vzpomněl a napadlo mne podívat se, jak moc za ten rok AI pokročila. Nu, posuďte sami.
Jan Řeháček
Není větvička jako větvička
Stromy a jejich rozeklaná větvoví jsou sochařská díla. V létě to ale nepoznáte, protože přírodní majstrštyky zakrývá koruna. Jakmile ale podzim povolá svá vojska zpět do zálohy, ladná elegance dřevěných křivek vystoupí do popředí.
Jan Řeháček
Co rok dal
Začátek nového roku je tradičně příležitostí k ohlédnutí za rokem starým, takže jsem prohrábl archív a vylovil z něho pár fotografií z našeho parku, které si nenalezly cestu do některého z předchozích tématických blogů.
Jan Řeháček
Politické školení mužstva: Pyšná princezna
Roto končit! Pozor! (vejde útvarový politruk) Soudruzi vojáci, kapitál se potácí. Ale sám se nám na smetiště dějin nevypotácí. My mu musíme co, soudruzi? No? Nikdo? No, my mu musíme pomoci, vy hlavy hovězí!
Jan Řeháček
Ten podzim se nám hezky vybarvil
Každý podzim je v našem parku trochu jiný. Stromy, které by loni přešminkovaly i šestnáctku před prvním rande, jsou letos pobledlé jako Rusalka. A ty, které se zprvu barevně upejpaly, se najednou utrhly z řetězu. Jak řezníkův pes.
Jan Řeháček
Paroháčů je letos dost
Srnka je v našem parku jako houska na krámě. Zato setkání s jelenem si člověk musí považovat. Letos jsem ale náhodou objevil, kde se srocují: na záložním travnatém parkovišti, kterému se říká Gil's Hill, těsně před západem slunce.
Jan Řeháček
Chřadnoucí prales - pod vodou i nad ní
O korálovém útesu se říká, že je to "dešťový prales" oceánu. Biodiversita, kterou reprezentuje je ohromující. Totéž platí i o jeho suchozemském ekvivalentu. Bohužel, oba ekologické systémy se dostávají na seznam ohrožených druhů.
Jan Řeháček
Letní kvítí
Primární sezónou květů je sice jaro, ale ani léto není v našem parku z pohledu barev úplná nuda. Tady je malá fotovonička složená z příspěvků místní flory. Aneb kdo nekvete s námi, kvete proti nám.
Jan Řeháček
Plody léta
Léto je časem zrání a ani v našem parku tomu není jinak. Zajímavé plody nabízí říše rostlinná i živočišná. Tady je malý průřez letošní nabídkou: asijské maliny, kuriózní houby a malí mývalové. Ceny jsou mírné: léto létá zdarma.
Jan Řeháček
Kvetoucí fuga (Beethoven)
V Beethovenově Misse Solemnis nalezneme spoustu skrytých drahokamů, které zde leží prakticky nepovšimnuty, protože celková hudební struktura této Mše je na první poslech naprosto neprůstřelná. Jedním z nich je fuga v závěru Creda.
Jan Řeháček
Sovy a supi
V našem parku také poletuje spousta zajímavých ptáků. Tak jsem jich pár vyfotil. Sovy jsou sice nočními živočichy, ale na jaře se občas dají zastihnout i za denního světla. A za pár šupů k nim přihodím ještě pár supů. Ať nežeru.
Jan Řeháček
Vlčí západy
Při procházkách naším parkem občas fotím západy slunce z vyvýšeného travnatého parkoviště zvaného Gil's Hill. Říkám jim Vlčí západy. Jednak proto, že mají zhusta barvu vlčích máků a jednak proto, že náš park se jmenuje Vlčí past.
Jan Řeháček
Za devatero fotkami: Malebné peklo
Já to tušil, že jednou skončím v pekle. Jen jsem si představoval, že vstup bude mít z nějaké islandské sopky. Houbeles! Jeho vchod se nalézá poblíž vesničky Medkovy Kopce nedaleko Hlinska. "Lasciate ogne speranza, voi ch'intrate".
Jan Řeháček
Sedm divů jara
Po dlouhém barevném půstu zimní šedi působí návrat jarní kavalerie jako zjevení. V našem parku v tomto období kvete několik dřevin, s jejichž uměleckými kreacemi bych vás v tomto blogu rád seznámil. Matička příroda dokáže kouzlit.
Jan Řeháček
strž
V dnešním pokračování poetického cyklu "Bez básně a Hany" se nedozvíme jakou krevní skupinu mají nejraději novozélandští upíři a zda je tuna pampeliškového chmýří těžší než sbírka maturitních příkladů z matematiky.
Jan Řeháček
Devět zastavení času
Příroda se mění pomalu, ale jistě. Den ze dne nic nepostřehnete, ale když se na známá místa vrátíte za pár týdnů, naleznete desítky drobných změn. Tak jsem se na třech místech našeho parku devětkrát zastavil, abych je zachytil.
Jan Řeháček
Cesta do hlubin duše (Beethoven)
Lidská duše je odvěkou hádankou, na které si vylámaly zuby celé generace psychologů, teologů a filosofů. Tajuplný komplex uvnitř každého z nás. Pro mne je definicí lidské duše Beethovenův 14. smyčcový kvartet cis moll, op. 131.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 402
- Celková karma 19,53
- Průměrná čtenost 920x