Pražská Reduta - oáza v normalizační poušti
Když jsem v roce 1980 přijel do Prahy, mým prvním domovem se staly studentské koleje na Strahově, pár kroků od mamutího spartakiádního stadionu. Jako by to bylo malé předznamenání socialistické velkohubosti a tvůrčí sterility, která v té době matičku Prahu dusila jako příkrov rudého vřesu.
Když jsem se ale v normalizačním šeru trochu rozkoukal, zjistil jsem, že kromě oficiální kultury, které dominovaly umakartové hvězdičky z naší školky, poskytuje Praha také hrstku malých klubů, scén a divadélek, kde se ve stínu tmavého kapradí dala sehnat tehdy nedostatková člověčina. A protože o folkaře jsem moc zájmu nejevil, zlomyslní spolužáci mi prozradili, kudy vede cestička do vyhlášeného jazzového klubu Reduta.
Vchod měla z nenápadné pasáže asi 50 kroků od Máje a protože ležela v suterénu, sestupovalo se do ní povlovným schodištěm. Za ocelovou mříží se nalézala pokladna, kde stačilo zaplatit 12 Kčs (i pro studentský rozpočet snesitelných) a vstup do říše akustických divů byl volný. Vlastní sál se tísnil vlevo za krátkým foyeur a jeho stěny byly polepeny tmavými celoplošnými tapetami, ze kterých vykukovaly nafouknuté tváře ostřílených jazzových trumpetistů. Přestože se sedělo podél hrubých dřevěných stolků na nepříliš pohodlných lavicích, rozervaná duše básníkova zde nalezla vítaný azyl.
Do tohoto malého kamrlíku, jen o něco většího než standardní vězeňská kobka v pevnosti If, jsem unikal před stereotypem zamrzle prvomájového života. Před parním válcem normalizace, který se nás snažil vyžehlit. Tady v tom věčně zahuleném prostoru se kupodivu dalo nadechnout i dýchat. Ale zase tak velký paradox to nebyl.
Jednak tu člověk často narazil na západní cizince, většinou Italy, se kterými mohl prohodit pár kostrbatých anglických slov a jednak byly začátky koncertů stanoveny na 21.30 a to už většina budovatelů pokroku spala neochvějným spánkem (konec byl těsně po půlnoci, aby se stihlo poslední metro z Můstku). Navíc měl jazz tu výhodu, že mu soudruzi moc nerozuměli a tak ho nechávali více méně na pokoji. Ono se v něm taky tolik nezpívalo, takže nebylo nutno prosvěcovat rozverné textíky ideologickou lampou, jako se to zhusta stávalo písničkářům. Vlastně bylo tak trochu symbolické, že se v roce 1989 začal režim hroutit právě na zápraží Reduty.
Koncem 80.let si ten malý sál prošel renovací a dostalo se mu komerčnější fazóny. Asi dvakrát jsem do nové, vyfiknuté Reduty ještě zašel, ale už to nebylo ono. Ta lehce undergroundová patina byla ta tam. Nu což, mám ji zachycenou alespoň ve vzpomínkách.
++++++++
Svým věrným fanouškům Reduta servírovala vybrané jazzové menu. Chodilo se pochopitelně hlavně na klasiky. Karel Růžička, Laco Déczi, Jiří Stivín, Emil Viklický, Milan Svoboda a další esa československého jazzu - to byla sázka na jistotu. Jejich rytmické eskapády poskytovaly trochu dobrodružnější hudební zážitek než pětiletkově produkovaný popík ve stylu "plán 14. sjezdu strany na těžbu rýmů v C dur splníme v předstihu!"
Pro mne je ale Reduta nejvíc spojena se dvěma méně známými soubory - spíše jazzrockovými než jazzovými - v jejichž čele stáli dva talentovaní (byť nedocenění) klávesisté: Zdeněk Zdeněk a Daniel Fikejz.
Bohužel režim byl na nekonformitu poměrně háklivý a většina všemocných kulturtrégrů by nepoznala originalitu ani kdyby je kousla do ucha. Zatímco rozvařené ale prověřené hity o ničem se v gramofonových závodech Loděnice lisovaly tempem brusiče Karhana, na menšinové žánry většinou nezbyly drážky. Proto zřejmě neexistuje žádný profesionální záznam o jejich bezbřehé invenci. O improvizační lehkosti a orgiastických zvukových hodech, přirozeně tryskajících z tradiční české hudebnosti. To málo, co se podařilo propašovat do edičních plánů státních molochů je jen naředěným odvarem hravých pramínků imaginace, hladově rezonujících v rembrandtovském polostínu Reduty.
Prvním souborem je Naima klavíristy a skladatele Zdeňka Zdeňka. Jeho pozoruhodná harmonická představivost byla ještě umocněna nezvyklou kombinací saxofonu a elektrických houslí. Ta dokázala nápaditým kompozicím propůjčit zcela fantaskní barevnost. Člověk by musel být z polystyrenu, aby ho to občas nezvedlo ze sedadel. Tady je ve skladbě Volání.
Druhým souborem je Combo FH Daniela Fikejze. Kromě neodfláknutého tepajícího jazzrocku a bizarních hudebních nápadů jsem na nich oceňoval i smysl pro suchý humor. Kompozicí "Asi to zabalíme, i Josef už to zavinul" se například přihlásili k osobnosti rakouského keyboardisty Joe Zawinula (známého ze skupiny Weather Report, v níž se mimochodem proslavil i jiný odchovanec Reduty, basista Miroslav Vitouš). Tady jsou ve skladbě "Kopytem různě".
Pokud je mi známo, ani jedna z obou formací už dnes není aktivní. Ale tenhle blog jim dlužím jako poděkování za to, že jsem ten čas kulturní cholery přežil v relativním duševním zdraví.
Jan Řeháček
Jaro: das ist nur die erste Phase
Jaro má v našem parku tři fáze, které jsem výstižně pojmenoval: první, druhá a třetí. Toto je svědectví o první z nich. Můžeme s ním nesouhlasit, můžeme proti němu protestovat, ale to je asi tak vše, co s tím můžeme dělat, Járo.
Jan Řeháček
A je po Velikonocích. A nejen po nich.
Globální kotlík zavěšený nad ohněm inkluze a diversity pomalu vytlačuje národní státy, vyrůstající ze sdíleného kulturního podhoubí. Tomuto trendu se nově přizpůsobuje i řada českých svátků s jejichž novelizací vás chci seznámit.
Jan Řeháček
Impresionisté na hladině
Když se na podzim objevily barvy na stromech, všiml jsem si, že se občas zrcadlí v našem potoce či rybníčku. Tak jsem na ně zamířil objektiv a vyšly z toho roztěkané výtvarné kreace, za které by se nemusel stydět ani Claude Monet.
Jan Řeháček
AI Art: co už umí a co ještě ne
Loni jsem trochu experimentoval s malířskými schopnostmi tehdy nastupující generativní AI Art. Letos, za dlouhých zimních večerů jsem si na to vzpomněl a napadlo mne podívat se, jak moc za ten rok AI pokročila. Nu, posuďte sami.
Jan Řeháček
Není větvička jako větvička
Stromy a jejich rozeklaná větvoví jsou sochařská díla. V létě to ale nepoznáte, protože přírodní majstrštyky zakrývá koruna. Jakmile ale podzim povolá svá vojska zpět do zálohy, ladná elegance dřevěných křivek vystoupí do popředí.
Jan Řeháček
Co rok dal
Začátek nového roku je tradičně příležitostí k ohlédnutí za rokem starým, takže jsem prohrábl archív a vylovil z něho pár fotografií z našeho parku, které si nenalezly cestu do některého z předchozích tématických blogů.
Jan Řeháček
Politické školení mužstva: Pyšná princezna
Roto končit! Pozor! (vejde útvarový politruk) Soudruzi vojáci, kapitál se potácí. Ale sám se nám na smetiště dějin nevypotácí. My mu musíme co, soudruzi? No? Nikdo? No, my mu musíme pomoci, vy hlavy hovězí!
Jan Řeháček
Ten podzim se nám hezky vybarvil
Každý podzim je v našem parku trochu jiný. Stromy, které by loni přešminkovaly i šestnáctku před prvním rande, jsou letos pobledlé jako Rusalka. A ty, které se zprvu barevně upejpaly, se najednou utrhly z řetězu. Jak řezníkův pes.
Jan Řeháček
Paroháčů je letos dost
Srnka je v našem parku jako houska na krámě. Zato setkání s jelenem si člověk musí považovat. Letos jsem ale náhodou objevil, kde se srocují: na záložním travnatém parkovišti, kterému se říká Gil's Hill, těsně před západem slunce.
Jan Řeháček
Chřadnoucí prales - pod vodou i nad ní
O korálovém útesu se říká, že je to "dešťový prales" oceánu. Biodiversita, kterou reprezentuje je ohromující. Totéž platí i o jeho suchozemském ekvivalentu. Bohužel, oba ekologické systémy se dostávají na seznam ohrožených druhů.
Jan Řeháček
Letní kvítí
Primární sezónou květů je sice jaro, ale ani léto není v našem parku z pohledu barev úplná nuda. Tady je malá fotovonička složená z příspěvků místní flory. Aneb kdo nekvete s námi, kvete proti nám.
Jan Řeháček
Plody léta
Léto je časem zrání a ani v našem parku tomu není jinak. Zajímavé plody nabízí říše rostlinná i živočišná. Tady je malý průřez letošní nabídkou: asijské maliny, kuriózní houby a malí mývalové. Ceny jsou mírné: léto létá zdarma.
Jan Řeháček
Kvetoucí fuga (Beethoven)
V Beethovenově Misse Solemnis nalezneme spoustu skrytých drahokamů, které zde leží prakticky nepovšimnuty, protože celková hudební struktura této Mše je na první poslech naprosto neprůstřelná. Jedním z nich je fuga v závěru Creda.
Jan Řeháček
Sovy a supi
V našem parku také poletuje spousta zajímavých ptáků. Tak jsem jich pár vyfotil. Sovy jsou sice nočními živočichy, ale na jaře se občas dají zastihnout i za denního světla. A za pár šupů k nim přihodím ještě pár supů. Ať nežeru.
Jan Řeháček
Vlčí západy
Při procházkách naším parkem občas fotím západy slunce z vyvýšeného travnatého parkoviště zvaného Gil's Hill. Říkám jim Vlčí západy. Jednak proto, že mají zhusta barvu vlčích máků a jednak proto, že náš park se jmenuje Vlčí past.
Jan Řeháček
Za devatero fotkami: Malebné peklo
Já to tušil, že jednou skončím v pekle. Jen jsem si představoval, že vstup bude mít z nějaké islandské sopky. Houbeles! Jeho vchod se nalézá poblíž vesničky Medkovy Kopce nedaleko Hlinska. "Lasciate ogne speranza, voi ch'intrate".
Jan Řeháček
Sedm divů jara
Po dlouhém barevném půstu zimní šedi působí návrat jarní kavalerie jako zjevení. V našem parku v tomto období kvete několik dřevin, s jejichž uměleckými kreacemi bych vás v tomto blogu rád seznámil. Matička příroda dokáže kouzlit.
Jan Řeháček
strž
V dnešním pokračování poetického cyklu "Bez básně a Hany" se nedozvíme jakou krevní skupinu mají nejraději novozélandští upíři a zda je tuna pampeliškového chmýří těžší než sbírka maturitních příkladů z matematiky.
Jan Řeháček
Devět zastavení času
Příroda se mění pomalu, ale jistě. Den ze dne nic nepostřehnete, ale když se na známá místa vrátíte za pár týdnů, naleznete desítky drobných změn. Tak jsem se na třech místech našeho parku devětkrát zastavil, abych je zachytil.
Jan Řeháček
Cesta do hlubin duše (Beethoven)
Lidská duše je odvěkou hádankou, na které si vylámaly zuby celé generace psychologů, teologů a filosofů. Tajuplný komplex uvnitř každého z nás. Pro mne je definicí lidské duše Beethovenův 14. smyčcový kvartet cis moll, op. 131.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 402
- Celková karma 19,53
- Průměrná čtenost 920x