Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Nezničitelná melodie (Beethoven)

Melodie nás provází celý život.  Ať si je pískáme ráno ve sprše, vyťukáváme prsty do dřevěné desky pracovního stolu nebo pobrukujeme při čekání na milou, krouží kolem naší hlavy jako delfíni kolem výletní plachetnice.

Díky nehynoucímu úsilí hudebních skladatelů je z čeho vybírat. Některé si zahrály ve filmech (Born Free, Henry V,  E.T.), jiné v muzikálech (Les Misérables, Phantom of the Opera) a pár chytlavých najdete i v dílech klasiků (Rachmaninov, Grieg, Dvořák, Schumann). Pro každou náladu se nějaká najde - burcující, zasněná, uklidňující, rozverná, zádumčivá či inspirující.

Většina melodií se kolem nás jen mihne, pár se jich zastaví na kus řeči a jen několik vyvolených nás věrně provází kratšími či delšími úseky našeho života. Dříve nebo později se ale každá melodie oposlouchá - tu uvízne na skalisku zapomnění, tu ji odvane duch doby a nebo ji čas rozdrobí a rozkutálí po podlaze. Existuje však jedna výjimka z tohoto pravidla. Melodie, kterou jsem slyšel snad už tisíckrát a kdykoliv ji slyším znova, omámí mě stejným kouzlem jako když jsem ji před mnoha lety slyšel poprvé. Je to Beethovenova Óda na radost. Na ní si zub času dokonale vylámal zuby.

A není to proto, že bychom ji úzkostlivě přechovávali ve skleněné skříňce jako porcelán po babičce. Právě naopak. Málokterá melodie byla za svého života tak bita. Zrovna minulý měsíc jsem ji slyšel napasovanou do reklamy na prací prášek. Jednou jsem ji slyšel na něčí svatbě v podání tak příšerně mňoukavého syntetizátoru, že místní psi z ní ještě dnes musí mít hrůzu. Taky jsem ji kdysi dávno ke svému překvapení rozpoznal v Hradci u nádraží zhruba ve tři hodiny ráno v podání neznámého opilce. A to nepočítám ideologická znásilnění. Ne, tím nemám na mysli hymnu Evropské Unie. V 70. letech objížděl sovětský blok jeden poblouzněný americký zpěvák jménem Dean Reed a ten na její nápěv složil textově plytkou bolševickou častušku - a za to byl komunisty povýšen na závozníka pokroku. Zkrátka, obhroublého zacházení si tahle melodie užila až až.  Ale přestože se o ni v průběhu historie otřel kde kdo, je pořád stejně průzračná jako voda z islandského ledovce.

Je to vlastně takový malý zázrak. Jako když vezmete káru, naložíte na ni nevěstu ve svatebních šatech a protáhnete ji myčkou na auta. Jenže místo, aby z těch kartáčů vyjela celá splihlá a pocákaná, tak ona si dál hrdě stojí ve své neposkvrněné bílé říze a vlasy jí nádherně vlají ve větru. Tuhle melodii prostě nezničíte. Je stále svěží jako jarní louka. I když dnes slaví už 190. narozeniny. Svět ji poprvé uslyšel 7. května 1824 ve vídeňském Theater am Kärntnertor. Toho památného večera ji zazpívalo následující kvarteto sólistů.

Henriette Sontag (soprán)
Caroline Unger (alt)
Anton Haitzinger (tenor)
Joseph Seipelt (bas)

K dirigentskému pultíku se nominálně postavil sám Beethoven, ale protože už v té době prakticky neslyšel, provedení de facto řídil Michael Umlauf, který v pozadí nenápadně udával takt (skoro bych řekl "taktně", ale nebudu to s těma hříčkama přehánět). Mimochodem, obě protagonistky byly v době premiéry velmi mladé. Henriettě bylo 18 a Carolině 21. Na takové mládí dnes narazíte spíš na YouTube než v koncertních síních.

 

 

Óda na radost je zasazena do posledni věty Beethovenovy Deváté symfonie a autor nás od prvního taktu nenechá na pochybách, že budeme svědky nadmíru neobvyklého představení. Hned úvodní akord musel tehdejší vídeňské publikum pořádně vystrašit. Věta začíná dramatickým až srdceryvným výkřikem, který Richard Wagner nazval "fanfára hrůzy" (Schreckensfanfare). Hector Berlioz si ve svých zápiscích povšiml, že se v tom akordu nalézají všechny tóny diatonické stupnice. Je to jakobyste si sedli ke klavíru a stiskli najednou sedm bílých kláves v řadě. Pokud klavír nevlastníte, představte si prostě, že šlápnete sedmi kočkám současně na ocas a vzniklý zvuk přetransponujete o oktávu níž. Kdybyste něco takového vepsali na konzervatoři do své zápočtové kompozice, tak vás profesor skladby okamžitě vyhodí od zkoušky. Ale pan Beethoven si přesně takhle začne neslavnější větu světové symfonické literatury.

To, že byla poprvé uvedena v divadle má svou logiku. Duch klasického řeckého dramatu se stále vznáší nad neklidnými vodami zahájení a jeho přítomnost podtrhují i následné recitativy, ve kterých se basisté dohadují s orchestrem o smyslu celého díla. To tu ještě nebylo, aby si někdo v průběhu symfonie zapisoval její recenzi přímo do partitury. Orchestr postupně přednese krátké fráze z předchozích vět a kontrabasisté - jako mluvčí autorova podvědomí - je jednu po druhé zavrhnou. Jen u Adagia je trochu cítit, že váhají - Beethoven tu klidnou zátoku sentimentality asi neopouštěl rád. Když však konečně zazní náznak tématu radosti, kontrabasisté se dychtivě semknou a vyjádří svůj souhlas vzestupným intervalem. A tímto přitakáním celá unikátní předscéna končí. Pomyslná světla v sále zhasínají. Opona se otevírá.

První provedení melodie svěřil Beethoven opět kontrabasům a to bez jakékoliv harmonické podpory. Téma radosti se vynoří pomalu a potichu jako zřídlo, které vyvěrá ze samotných hlubin duše. Krůček za krůčkem stoupá opatrně vzhůru - nejprve ve violách a později v houslích - jako by sbíralo sílu než se vrhne do víru orchestru. Uvážíme-li s jakou zálibou se Beethoven v tomto období oddával variacím, je s podivem, že tuto trojnásobnou exposici provedl bez jediné změny melodické linky. Vnitřní kázeň a trpělivost se kterou tak učinil mi vždycky připomínala jednu pasáž z mé oblíbené dětské knížky.

"Známe jen ty věci, které si ochočíme," řekla liška. "Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníků věci úplně hotové. A poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátel. Chceš-li přítele, ochoč si mě!" "Co mám dělat?" zeptal se malý princ. "Musíš být hodně trpělivý," odpověděla liška. "Sedneš si nejprve kousek ode mne, takhle do trávy. Já se budu na tebe po očku dívat, ale ty nebudeš nic říkat. Řeč je pramenem nedorozumění. Každý den si však budeš moci sednout trochu blíž..." (Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ)

A přesně tak to Beethoven navlékl. S každým taktem si k té radosti přisedá o kousek blíž.

Dekáda, která premiéře předcházela pro něho nebyla nejúspěšnější. Nekonečné tahanice o poručnictví nad synovcem Karlem, vleklé zdravotní problémy, neúspěšné románky s nesmrtelnou milenkou a dalšími ctitelkami, výrazná tvůrčí krize a v neposlední řadě i ztěžklá politická atmosféra pokongresové Vídně skladatele neúprosně vysilovaly. Čerstvému padesátníkovi muselo být jasné, že radost je plachý tvor a za daných okolností si k němu těžko najde přirozenou cestičku. A tak se rozhodl udělat to, co by na jeho místě udělal každý beethoven -  ochočit si tu radost hudbou. Proto se na hlavním tématu neodváží změnit ani notičku. Proto při jeho prvním uvedení téměř nedýchá. Jen aby tu lišku (radost) nevyplašil. A tutti celého orchestru ho za to odříkání odmění vítězným ohňostrojem.

Jak už to tak ale v životě bývá, kdykoliv se zdá, že je vyhráno a můžeme se vyvléci z obranného zavinutí, odkudsi se vynoří Osud a dá nám pěstí pořádně do břicha. Fanfára hrůzy se vrací v plné síle a jedním poryvem větru rozmetá celou pečlivě budovanou stavbu na kousíčky. Tomu se říká tvrdé procitnutí ze sna. Možná je to i hořká připomínka, že skutečná radost nepramení z neživých nástrojů, ale z lidské sounáležitosti. A jakkoliv precizně Beethoven to instrumentální drama zrežíroval, v konečném efektu to byla jen stínohra. Ta radost, kterou prakticky za ruku dovedl až sem, se najednou zhroutí jako domeček z karet.

A v tomto psychologicky citlivém momentu Beethoven vytáhne z rukávu trumfové eso.

Lidský hlas.

O Freunde, nicht diese Töne!
Sondern lasst uns angenehmere anstimmen,
und freudenvollere.

Tak všechno nejlepší k těm stodevadesátinám, Ódo.

Myslím, že i starému jezevcovi z Bonnu by se tohle provedení líbilo.

Autor: Jan Řeháček | středa 7.5.2014 9:09 | karma článku: 17,82 | přečteno: 643x
  • Další články autora

Jan Řeháček

Jaro: das ist nur die erste Phase

Jaro má v našem parku tři fáze, které jsem výstižně pojmenoval: první, druhá a třetí. Toto je svědectví o první z nich. Můžeme s ním nesouhlasit, můžeme proti němu protestovat, ale to je asi tak vše, co s tím můžeme dělat, Járo.

9.4.2024 v 9:09 | Karma: 16,67 | Přečteno: 426x | Diskuse| Fotoblogy

Jan Řeháček

A je po Velikonocích. A nejen po nich.

Globální kotlík zavěšený nad ohněm inkluze a diversity pomalu vytlačuje národní státy, vyrůstající ze sdíleného kulturního podhoubí. Tomuto trendu se nově přizpůsobuje i řada českých svátků s jejichž novelizací vás chci seznámit.

1.4.2024 v 9:09 | Karma: 21,16 | Přečteno: 460x | Diskuse| Společnost

Jan Řeháček

Impresionisté na hladině

Když se na podzim objevily barvy na stromech, všiml jsem si, že se občas zrcadlí v našem potoce či rybníčku. Tak jsem na ně zamířil objektiv a vyšly z toho roztěkané výtvarné kreace, za které by se nemusel stydět ani Claude Monet.

9.3.2024 v 9:09 | Karma: 22,50 | Přečteno: 325x | Diskuse| Fotoblogy

Jan Řeháček

AI Art: co už umí a co ještě ne

Loni jsem trochu experimentoval s malířskými schopnostmi tehdy nastupující generativní AI Art. Letos, za dlouhých zimních večerů jsem si na to vzpomněl a napadlo mne podívat se, jak moc za ten rok AI pokročila. Nu, posuďte sami.

15.2.2024 v 9:09 | Karma: 17,91 | Přečteno: 372x | Diskuse| Ostatní

Jan Řeháček

Není větvička jako větvička

Stromy a jejich rozeklaná větvoví jsou sochařská díla. V létě to ale nepoznáte, protože přírodní majstrštyky zakrývá koruna. Jakmile ale podzim povolá svá vojska zpět do zálohy, ladná elegance dřevěných křivek vystoupí do popředí.

9.2.2024 v 9:09 | Karma: 19,45 | Přečteno: 438x | Diskuse| Fotoblogy
  • Nejčtenější

Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl

22. dubna 2024,  aktualizováno  14:47

Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...

Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici

25. dubna 2024  12:40,  aktualizováno  14:38

Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...

Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování

21. dubna 2024  16:37

Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...

Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci

22. dubna 2024  10:27

Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...

Prezident Petr Pavel se zranil v obličeji při střelbě ve zbrojovce

19. dubna 2024  15:44

Prezident Petr Pavel se při střelbě na střelnici v uherskobrodské České zbrojovce, kam zavítal...

Má přejít česká ekonomika na válečný režim? Doba míru je pryč, říká Pojar

27. dubna 2024

Vysíláme Britský premiér Rishi Sunak nedávno oznámil, že jeho vláda uvede zbrojní průmysl do válečného...

Každý druhý učitel v Německu zažívá ve třídách násilí. Brutalita na školách roste

27. dubna 2024

Premium Německý učitel se stává docela riskantní profesí. Násilí se stává stále běžnější částí vyučování a...

Biden nečekaně kývl na předvolební debatu. Kdykoli kdekoli, říká Trump

26. dubna 2024  22:27

Americký prezident Joe Biden se v pátek nechal slyšet, že by chtěl do debaty se svým předchůdcem...

USA mění systém pomoci Ukrajině: už ne sklad, ale zbraně přímo ze zbrojovek

26. dubna 2024  21:30

USA chystají dosud největší balík vojenské pomoci Ukrajině v přepočtu za více než 140 miliard...

Samoživitelka skončila v nemocnici a čtvrt roku nemohla pracovat
Samoživitelka skončila v nemocnici a čtvrt roku nemohla pracovat

Téměř deset miliard korun – tolik jen za loňský rok poslaly pojišťovny lidem za úrazy, závažná onemocnění či úmrtí. Životní pojištění pomohlo za...

  • Počet článků 402
  • Celková karma 19,54
  • Průměrná čtenost 920x
Devátý nejhorší kuchař na světě, odpůrce politické překorektnělosti, začínající marťan, neúnavný konzument točeného kyslíku a jazykový dobrodruh ab incunabulis. Člen Analytického piva a Gustavu pro jazyk český. Správce Vojensko-českého slovníku.