Nesmrtelná milenka (Beethoven)

Také Vám vrtá hlavou, proč mezi skladateli výrazně dominují muži? Já myslím, že je to proto, že nás muže inspirují k tvorbě ženy. A když se tak někdy dívám kolem sebe, říkám si - to se ty symfonie kolikrát píšou vyloženě samy.

Na druhé straně se doufám shodneme, že pohled na chlupatého opičáka v tílku, který s lahváčem v jedné ruce a s dálkovým ovladačem v druhé sleduje, jak se dvaadvacet jiných chlupatých opičáků honí na trávníku za merunou zřejmě nebude příliš inspirujícím podnětem k produkci klavírních sonát. Málo naplat - tu jemnou eleganci měsíčních víl, tu zvířenou smyslovost, která přivádí krev v našich žilách do stavu akutního varu a mozkové synapse dokáže samovolně rozkmitat ve vlnící se synkopy, tu jen tak nějakým pivovarským valachem neošulíte (tímto mimochodem považuji globální nedostatek skladatelek za uspokojivě vysvětlený).

Ani Beethoven nebyl v tomto ohledu výjimkou a přestože se nikdy neoženil, ženy v jeho životě zaujímaly významné místo, ať už jako žačky, přítelkyně, múzy, obdivovatelky a nebo mecenášky. Asi nejznámější - a současně nejméně známá - je legendami opředená žena, pro kterou napsal během svého lázeňského pobytu v Teplicích nikdy neodeslaný dopis, začínající slovy "Můj anděli, mé všechno, mé já" (Mein Engel, mein alles, mein Ich). Následuje vodopád řádků volně pospojovaných pomlčkami a přerývaně oscilujících mezi věcným popisem příjezdu do lázní a netrpělivým voláním zamilovaného srdce. Adresátku však dopis jmenovitě neuvádí a protože neexistuje ani žádná obálka, můžeme se o její identitě pouze dohadovat - což beethovenologové již 150 let s velkou chutí činí. Nakonec se pro tuto tajemnou neznámou vžilo označení "nesmrtelná milenka", protože druhá stránka zmíněného dopisu začíná slovy "Jsem již v posteli a mé myšlenky se obracejí k tobě, má nesmrtelná milenko" (schon im Bette drängen sich die Ideen zu dir meine Unsterbliche Geliebte).

Téměř horečnatý tón celého dokumentu prozrazuje intenzívní planutí milostného citu, tryskajícího spontánně z autorovy věčně neklidné duše. Dopis byl napsán během dvou letních dnů (6. a 7. července) roku 1812 a sestává se ze tří částí, napsaných tužkou na 10 malých aršíků papíru. Z textu je patrné, že šlo o déle trvající a zřejmě dobře utajený vztah. Uprostřed jeho třetí části nalezneme slavné zvolání: "Proč si musíme vzdalovat, co tolik milujeme" (warum sich entfernen müßen, was man so liebt). Zda měl autor na mysli vzdálenost doslovnou a nebo obraznou si musí laskavý čtenář rozmyslet sám (tady je pro zájemce překlad Miroslava Hronka). 

Dopis byl nalezen ve skladatelově pozůstalosti a publikován v roce 1840, kdy ho Beethovenův tajemník Anton Schindler zveřejnil jako součást Mistrova životopisu. Schindler také naznačil, že jeho protagonistkou byla nejspíš Beethovenova žačka Giulietta Guiccardi. Tato teze však byla mnoha badateli rozporována a o pozici první dámy Beethovenova srdce se stále vedou spory. Dnes se za nejpravděpodobnější kandidátku považuje filantropistka a mecenáška Antonie Brentano a bratislavská rodačka Josephine Brunsvick.

Pokud by si náhodou někdo chtěl zaspekulovat na vlastní pěst, příkládám malý seznam nejžhavějších želízek v ohni. V závorce je rok narození, abyste si mohli udělat obrázek, kolik jim v roce 1812 bylo (Beethoven byl ročník 1770, takže jemu bylo 42).

Josephine Brunsvik (*1779)
Antonie Brentano (*1780)
Giulietta Guicciardi (*1782)
Therese Malfatti (*1792)
Bettina von Arnim (*1785)
Dorothea von Ertmann (*1781)
Therese Brunsvik (*1775)
Amalie Sebald (*1787)
Marie von Erdődy (*1779)
Antonie Adamberger (*1790)

Sonáta E dur, op. 109

O tom, která z Beethovenových kompozic byla Nesmrtelnou milenkou přímo inspirována bychom se mohli dohadovat až do soudného dne. Nikdo to samozřejmě neví a Beethoven nám to už nikdy neprozradí. Nicméně já jednu soukromou kandidátku mám a tu vám chci na videu níže představit.

Je to třetí věta z klavírní sonáty č. 30 E dur, opus 109.

Většina odborníků se shoduje, že Beethovenovy poslední tři sonáty (č. 30, 31 a 32) představují jakýsi soukromý deníček - útočiště, které vyhledával v letech 1820-1823, kdy se potýkal se svými vrcholnými chorálními díly - Devátou symfonií a Missou solemnis. Zatímco se rval se svým Bohem o každý řádek Creda, se svým oblíbeným nástrojem probíral svůj osobní život. Klavírní sonáta E dur je na Beethovena velmi odlehčená, místy až taneční, a tak není těžké za ní spatřit ženskou inspiraci. A odtud už je jen krůček k domněnce, že její závěrečná věta není ničím jiným než vzpomínkou na Nesmrtelnou milenku.

Třetí věta je napsaná ve formě variací - v posledních 10 letech jeden z Beethovenových oblíbených tvůrčích postupů. Díku němu může své vzpomínky provést celou řadou náladových odstínů - od naléhavých a burcujících, přes kontemplativně zasněné až k žertovným či ohnivým. A stejně jako u mnoha jiných děl tohoto typu (op. 111, op. 120 nebo op. 127) si jako základ vybral poměrně fádní melodii - jako by tím chtěl říci: napsat hezkou variaci na líbivé téma dokáže každý žabař, ale vyčarovat rozkvetlou větev z vyschlé snítky, na to potřebujete Beethovena. Takže se připravte na to, že první tři minuty - kdy se téma prezentuje a začíná se pozvolna obměňovat - nehýří zrovna invencí a tvůrčím nábojem.

Vzpomínání začíná jako poměrně monotonní sled obrazů, zbavených jakéhokoliv ostnu naléhavosti. Ale jak vidina milované bytosti provívá myslí, stává se plastičtější, dostává jasnější obrysy, její rytmický dech se zrychluje a čechrá prolamovanou melodickou linku. Kdybychom ke klavíru připojili teploměr, mohli bychom takt po taktu sledovat jak během prvních 12 minut teplota pravidelně stoupá, od zasněžené krajiny až k orgiastickému výbuchu sopky, ve kterém rozbouřené klávesy piana pění jako půlnoční příboj na ostrově Martinique.

Než se do něj ale ponoříme, chtěl bych ještě vypíchnout dva momenty.

Prvním je krásná sladkobolná figura zhruba uprostřed věty (video 7:11 a repetice v 7:53), kterou považuji za jednu z Beethovenových nejčistších melodií. Je taková podzimně sentimentální a příjemně voní nostalgií. Jakoby vypadla z nějaké emocionálně vypjaté filmové scény, při které dámy obvykle z kabelek diskretně vytahují krajkované kapesníčky.

Tím druhým je předposlední variace (video 9:17), jejíž žár postupně roztaví všechny pojistné obvody a náhlý poryv touhy rozmetá přísně střežená stavidla paměti. Ty dva akordy (video 10:10), ke kterým celá variace nevyhnutelně směřuje mají jediný cíl - roztřískat klávesnici na tisíc úlomků. S výjimkou několika pasáží ve Wagnerově opeře Tristan a Isolda neznám žádné jiné hudební dílo, které by tak přesně popsalo to pudově živočišné vzplanutí mezi mužem a ženou.

Po tomto uragánu vášní Beethoven ještě jednou zopakuje hlavní téma, aby se posluchač uklidnil a nemusel opuštět koncertní síň ve stavu hlubokého rozrušení. Vzpomínka na Nesmrtelnou milenku je uložena k věčnému spánku do pečlivě vypolstrované schránky a řeka zapomnění odnáší kvítek kopretiny za horizont.

A teď už dejme slovo klavíru.

Související články:

Nezničitelná melodie (Beethoven)Dvě věže (Beethoven)Eroica (Beethoven)