Zamyky zamyky... na osm západů

Nedávno jsem se dostal do prekérní situace. Je pozdní odpoledne - oči se mi klíží, den se pomalu chýlí ke konci, široširý oceán možností zpívá svou podmanivou píseň a moje neposedná kocábka se zvídavě pohupuje na jeho vlnách.

Vtom mne závan solí prosyceného větru zatahal za rukáv. Mátožně jsem se probral a zaznamenal, jak se vzduch začíná nalévat oranžovou barvou. Dnes bude královský západ slunce - napadlo mne a instinktivně jsem zašátral ve skříňce pod kormidlem, kam obvykle věším klíč ke svým očím. Není tu! Hrome, včera tu přece byl! "Klíč přes palubu!" - chtělo se mi zavolat. Prohledal jsem kajutu i úložný prostor, každou kapsu jsem prošacoval dvakrát, ale klíč nikde. Co teď? Západ je pomalu tady, nebeská opona se otevírá a já nemám čím to divadlo okukovat. A protože zoufalá situace plodí zoufalá řešení, tak jsem si ten klíček k očím vypůjčil od několika místních blogerů. No vypůjčil... vytáhl jsem jim ho v nestřežené chvíli z klíčenky, ale taky jsem ho - ještě než to zjistili - slušně vrátil. A tak teď vím, jak vypadá západ slunce jinou optikou.

+++++++++++++++++++++++++++

Západ slunce a la Zuzka Součková

Běhám ráda, neustále a odjakživa. Už ani nevím, kdy jsem naposledy neběžela. Matně si vzpomínám, že jednou když mi bylo šest let jsem se na chvíli zastavila před výkladní skříní. To už je ale dávno. Ve shonu všedního dne se bez pořádné dávky zrychlení prostě neobejdete.

Dnes ale běžím pro radost.

Zarostlá pěšinka vede na malý kopec. Je odtud báječný výhled na západ slunce. To bude zasloužená odměna za můj atletický výkon. V předtuše radostného prožitku poháním prošlápnuté kecky kupředu a pečlivě přeskakuji vystouplé kořeny. Nade mnou se honí obláčky, bez kterých - co si budeme namlouvat -  je západ slunce jako tretra bez hřebíků. Na vymetené obloze se žíhané výtvarno vykreslit nedá. Ale musí to být správně načasované.

Klesající slunce začíná dohánět nevychovaný obláček. Chystá se v kritickém okamžiku zakrýt červenající se kotouček. Toho bohdá nebude, aby mě předběhl nějaký věchýtek páry, který nemá ani páru o tom, co je to velkolepý výjev. Výrazně zrychlím, ale obláček zrychlí taky. Koně pod mojí kapotou se dožadují ovsa.

Zastavím se, vyndám proteinovou tyčinku a čekám, že obláček přejede. Ale on se filuta zastaví taky. Chvíli na sebe zkoumavě hledíme. Udělám krok, ale obláček nic. Nenápadně se posunuji vpřed a když se zdá, že obláček nereaguje, posledních pár stovek metrů nezadržitelně zasprintuju. Mráček se zahanbeně prosmýkne kolem červené třešničky a zmizí kdesi v nedohlednu.

Sednu si na rozeklaný pařez a vychutnám si nastolenou krásu.

+++++++++++++++++++++++++++

Západ slunce a la Karel Trčálek

"Jste šmíráci. Všichni do jednoho!"

Tak Vám pravím Já - Jeho Nejjasnější Výsost, Slunce První. Já - ohnivá koule ze žhavého plazmatu, zavěšená od počátku věků na jedné opelichané větvi jedné docela bezvýznamné spirální galaxie v jednom trestuhodně zanedbaném velkoplošném vesmíru na okraji Hlubočep.

Můžete mi říkat strýček Helios. Jsem světlo vašich pozemských životů a taky - proč si to nepřiznat - vodíkový závislák non plus ultra. Například dnes, spáliv třicet megatun tohoto plynu na jedno posezení, zavrávoral jsem nejistě a kýchl do přilehlého prostoru nekontrolovatelnou erupcí.

Ale neléčím se. Naopak, po dobrém obědě U tří hvězdokup si klidně dopřeji i heliový trip - ať se čtenářky serveru iDnes o mé zdraví třeba ustarají.

Vznáším se v prázdném intergalaktickém prostoru, poctivě se otáčím kolem vlastní osy, nehmotná neutrina se ze mě jen řinou a do toho imrvére emituji elektromagnetické vlny v jakémsi omamném výhřezu nekonečna - nekonečna tak velikého, že když s ním chci zacouvat do garáže, musím mu zahradnickýma nůžkama přistřihnout transfinitní indukční cívku.

Není to žádná legrace vznášet se celý den v prázdném intergalaktickém prostoru. Ani to štokrle mi pámbů nenadělil, aby si mé sluníčkové pozadí spektrální třídy G2V mohlo majestátně pohovět.

Nemaje žádného nábytku ani bytových doplňků, vysadil jsem si na třetí planetu okrasný fíkus, ale vyvinul se mi z něho bambus, potom tropičtí motýlci z řádu Heliconius a nakonec po několika podezřelých zachrchláních ještě takzvané lidstvo - metla všech slušných hvězd na sever od hlavní posloupnosti Hertzsprung-Russellova diagramu.

Lidstvo se podle očekávání stalo zdrojem mých občansko-právních potíží. Mé drahocenné soukromí přišlo zcela vniveč. Není dne ani hodiny aby mě někdo neočumoval, obzvlášť když se chystám si v klidu dáchnout. Když si načechrám Čerchov a přes Šumavu se překulím do Bavorska na astrálního šlofíka, to najednou na protějších stráních vyraší celé zástupy, huronsky volajíce: "Jé, paní učitelko, zapadá sluníčko."

Při tom my hvězdy se Vám lidem do rozestlaných ložnic nekoukáme.

Jak by to taky v naší civilizované Galaxii vypadalo?

"Hele, vole, Betelgeuze, pocem. No pocem. Mrkni támhle na Máňu Karáskovic ve čtvrtým patře kunratickýho paneláku jak se nemožně zavrtává do postele. Peřiny má po babičce a ještě jí zpod staromódních duchen vyčuhují pruhované ponožky. To je tedy západ za všechny drobný!"

Ne, my hvězdy se k voyeurismu nesnížíme. Jsme současně nad věcí i pod věcí. Naše gravitace sice dokáže ohnout i světlo vyzářené před 10 miliardami let, ale do oken ložnice nikomu nevejráme. My máme jiné starosti. V potu tváře se trmácíme časoprostorovým kontinuem a při tom tiše doufáme, že někde v prázdném intergalaktickém prostoru, někde v mrazivé nahotě vakua narazíme na odhozený kelímek se zbytkem gruzínského čaje.

+++++++++++++++++++++++++++

Západ slunce a la Radka Kielbergerová

Tak si pomalu odfajfkovávám ty letošní svátky. František, Karel, Ludmila, Zuzana, Helena... všechno jsem to zvládla. I Bartoloměje jsem si připomněla... Ale všechno vlastně ne. Jeden svátek mi utek.

To jsem celá já. Vařím, peču, uklízím, chlebíčky připravuju...  a na největší svátek roku dočista zapomenu. Těsně před Vánoci, 21. prosince, mělo svátek naše sluníčko. Ten báječný den totiž slavíme den zimního slunovratu.

A tak mu za nás všechny píšu jeden hodně opožděný, ale o to vděčnější pozděblog a v pokoře ho pokládám na oltář přírodní umanutosti vypolstrovaný heboučkým mechem. Za všechny ty fotony vyslané do našich rozšířených zorniček... za všechny ty balíčky energie pochytané do sítě fotosyntézy... za stará dubiska, do kterých během podzimních plískanic pumpuje svařenou mízu... za kamzičí mámu, vyhřívající se s kůzlátky na ploché skále... za kotě vytažené ze studeného potoka, co sedí nechápavě na břehu a bez hnutí vpíjí celým svým kožíškem jeho blahodárné paprsky... za stádo krav pasoucích se na přenádherně zelených alpských loukách... za meruňky zrající v sadu za provoněným seníkem... za chlorofylové orgie dešťového pralesa.

A ještě za něco - když má naše mateřská hvězda po celodenní šichtě, nesvalí se v obyváku na gauč, ale potáhne oblohu oranžovým závěsem, rozsvítí mezimračné reflektory... a nám z toho poklesne čelist.

Hele, víte co? Já mu dnes umíchám ten nejlahodnější koktejl a položím ho za okno na mělkou misku. Ať si ho sluníčko hezky vlastními silami vypaří a já pak budu sledovat, jak se ty koktejlové páry vznáší a srážejí a rozplývají v odpolední záři... a až se sluníčko dokutálí na okraj nebeské báně a snese se do mých koktejlových obláčků, tak si dá hezky do nosu.

To bude mladá kráva z alpské pastviny koukat. Jako tele na nový slunovrata.

+++++++++++++++++++++++++++

Západ slunce a la Marek Valiček

Mám moc rád ten čas, když se rozpučí podzim. Jabka se vyvalej z větví, listnaté lesy se promění v omalovánky a z rozbalených polí stoupá vůně budoucí plodnosti. I vzduch je tak nějak čistější i když po ránu možná krapítek nakřapanej. V takovým povětří se rád chodím dívat na západ slunce.

Není to žádnej velkej atletickej výkon - stačí se vydrápat na malé návrší za školou, projít starobylou alejí z kaštanů a najít si volnou kochací lavičku.

Dneska jsou ale všechny obsazený. Obloha je namletá jako turecká káva. Sluneční disk se vábivě propadá k horizontu. Rychle si najdu jednu, na který sedí jenom starší pán v opraným baloňáku a zeptám se, zda si můžu přisednout.

"To víte, že jo", povídá pán a klobouk překrytý plátnem přisune k sobě, aby mi udělal místo. 

"V tom klobouku máte buchty od panímámy?", načnu konverzaci.

"Ale kdepak", povídá pán, "to je Barborka" - a s těmi slovy nadzvedne plátno, pod kterým je vidět stočené klubko hada.

Vyskočím jako uštknutý. Na plaza bych nesáh ani lampářskou tyčí.

"Víte on je dneska každý paf ze štěňátek a ze zajíčků a z medvídků mývalů, ale na obyčejnou zmiji si nikdo nevzpomene - přitom i ona má přece právo na trochu toho božího kumštu" a zpod kostěných obrouček na mne přátelsky zamžikají dva knoflíky, na které je zapnuta jeho laskavá duše.

"Jo, máte recht - takový spektákl by měl vidět každý tvor", přitakám nejistě a opatrně přisednu na okraj lavičky - tak tak, že z ní nespadnu. A pak znovu zaostřím do dálky a najednou se mi zdá, že nad obzorem visí za šťopku krásně vybarvené jablíčko ze stromu poznání.

+++++++++++++++++++++++++++

Západ slunce a la Vandy Vávrová

západ je západ, východ je východ, sever je sever, jih je jih, prostředek je prostředek a tak pořád dokola a dokola a dokola

slunce zapadá
jako mé oči
když potají sklouzávají
na odvrácenou stranu duše
do divokých plání Amazonky
kde horký průvan ve větvích
stírá šminky dospělosti

+++++++++++++++++++++++++++

Západ slunce a la Anna Bukovanská

V dnešním kursu vaření pro bohé bohyně a nebohé nebohyně jsem byla lektorována o tajemnostech přípravování západu slunce. Pan přednašeč předtabulový vztyčoprstově hřímal, že dobře vypečený západ slunce je základem duchovní gastronomie a že dobrá bohyně pro západ slunce i přes pírko doskočí.

A tak skáčuju přes pírka i přes kalužní lesy a míchavě - ba místy i namíchnutě - potrénovávám v mezisporákovém prostoru západ po provensálsku, zapékaný západ, západ s játrovými knedlíčky a západ nahniličkový. U hokynáře skoupě skoupím nakládané sluneční řízky a do oběda doobjednám osmibarevnou duhu v prášku. U mě umně dosmažovávám jíšku do mraků a podmračeně připovytahuju nudle paprsků z houstnoucí kaše.

"Houstone, Houstone, houstne nám kaše!", volám kuzoufáníově a přepínám. Své síly též. Hledám, kde má sporák brzdu první pomoci. Ředící středisko v Houstonu velí naředit směs poměrově jedna ku jedné. Nuže, přilévávám kapku atmosfernetu dohrnce i dosebe. Achták, oči se budou koulovat!

Poslední polední nudle se doponořila do těstovitosti na druhou a já se podběrákem i nadběrákem rozmachuju k záchrankovému bekhendu. Ale nebojte - nejsem žádná amatérská rozmachryně. Pánvičkuju obouruč. Ve finále jako ostřílený troll vyklepnu kastroll do předpřipraveného talířuse.

Kulinářský drahokam? No, řekněme spíše drahotam!

+++++++++++++++++++++++++++

Západ slunce a la Jiří Stratil

Mnoho lidí vidí v západu slunce určitý estetický ideál.

Pokusím se tuto představu uvést na pravou míru.

Stávající realizace západu slunce bohužel překonává i ty nejhorší projekty z dob minulého režimu. Nevkusná oranžová barva, zastaralé kruhové řešení slunečního obrysu a nekompatibilní mraková pokrývka systematicky deformují jinak zajímavé přírodní uskupení a současně tak poukazují na určitý astromorfologický primitivismus.

Osobně si myslím, že zapadající slunce by mělo mít formu čtverce se zaoblenými rohy, optimálně v modrošedém ocelovém odstínu, s tím, že doprovodné obláčky budou naneseny důsledně podle vzorců barokní vrstevnatosti. Hory v pozadí a další ozdobné prvky horizontu by se měly držet přirozeně geometrických tvarů a neměly by podrývat suverenitu Slunce v sekundární náhledové rovině. Například na Českomoravské vrchovině působí kopce vysloveně rušivě.

Kdo nepřistupuje k problematice západu slunce s otevřeným hledím a tvůrčí invencí, nikdy nemůže dostatečně porozumět komplexnosti jeho prostorových konfigurací a navrhnout řešení, které naší mateřské hvězdě poprávu náleží. Doufám, že soutěž na dostavbu barrandovské skály vezme v úvahu potenciál pro vytvořeni skutečně moderního západního horizontu přímo v katastru hlavního města.

+++++++++++++++++++++++++++

Západ slunce a la Karla Slezáková

Jo, mladý se maj. Člověk by musel žít několik životů, aby si dokázal užít všechny možnosti, které dnešní doba nabízí.

Socialistický trh zábavy zdaleka tak bouřlivě nekypěl a tak jsme se ségrou musely vzít za vděk tím co bylo. Náš příděl adrenalinu se většinou vyčerpal tím, že jsme po večeři vylezly na střechu a pozorovaly západy slunce. Dole na ulici jezdila embéčka a žigulíky, občas tam začmoudil traboš nebo wartburg. Ale naše zraky se nekompromisně upíraly ke hvězdám. Samozřejmě hlavně k té naší, co se právě promenádovala po obzoru v červených tesilkách. I když taky z protější továrny na nás jedna rudá výhrůžně svítila a hned pod ní nás velký plakát ujišťoval, že to co budujeme je opravdu socialismus.

No a pár hvězdiček jsme taky nacházely ve vystříhaných článcích z Bravíčka, kterými jsme si krátily dlouhou chvíli, když bylo zrovna pod mrakem. Měly jsme je schovaný ve staré krabici za komínem spolu s největší zásobou céček ve středních Čechách. Na římsu jsme si postavily umělohmotnou sklenici Vitacitu a okukovaly co frčí  na západ od našich hranic. Do pusy jsme si samozřejmě strčily Pedro, abychom mohly zvěstování nových módních trendů přivítat světaznalým přežvykováním. 

Ale kecám.

My jsme na tu střechu nelezly kvůli nějaké světelné šou na obloze. Koukaly jsme naproti do oken internátu na kluky. Hlavně na ty, co nosili dlouhý vlasy a rodiče jim dokázali sehnat "džísku" - tedy džínovou bundu. To byl pro nás ten skutečný západ. Já byla stydlivka a než bych se s nějakým klukem dala do řeči, raději jsem na něj vrhala obdivné pohledy "přes dvorek". Ať byl malej, velkej, slabej nebo silnej - můj ostříží zrak ho dokázal prosvítit jako rentgen na lékařském středisku. A pokud to byl náhodou typ "univerzální hezoun", měla jsem hezkých pár nocí o čem snít.

Dneska po letech doufám, že mi sluníčko ten můj holčičí nezájem prominulo a nebo že se to alespoň tak nějak kosmicky promlčelo. A já se za odměnu ráda podívám na pastelově akvamarínový západ a hezky si ho užiju. Jako ostatně všechno.

+++++++++++++++++++++++++++

Všem blogerům i čtenářům přeju hodně štěstí, zdraví a úspěchů v roce 2017

Související články:

Politické školení mužstva: MrazíkZamyky, zamyky... na devět západů