Můj první kilometr

Dobrý den. Jmenuji se Nikolas Šnek, ale přátelé mi říkají Niki Louda. Minulé léto jsem si předsevzal, že se stanu prvním plžem v našem okrese, který dokáže za rok uplazit vzdálenost jednoho kilometru. Toto je můj příběh.

Obraz první: Pozemek střední školy pro pohybově nadané šneky

Puberta je metlou celé živočišné říše. Hlas vám trochu zhrubne. Začnete se červenat z důvodů, které vám ještě nejsou zcela jasné, a do toho vám na vlastním těle pučí a klíčí takové ty sekundární věci. Zkrátka, obraz zkázy a utrpení. A teď si představte, že jste hermafrodit a ono to na vás vlítne dvakrát. My plži tomuto stadiu říkáme "rozcuchaná duše". Plácáte se v tom jako jeseter na suchu a ani nevíte proč. Nebudu zastírat, že mne pubertální fáze ontogeneze zastihla poněkud v nedbalkách. Když mi loni vyrašil první vous, hormonální tlaková vlna se mnou šlehla rovnou do kopřiv. Jen s největšími obtížemi jsem se vyhnul popáleninám třetího stupně. Nevyhnul jsem se ale strašlivému zjištění na pohotovosti: ta žahavá zákeřnice, která na mne bez důvodu zaútočila, je rostlina dvoudomá, zatímco já - a to mi ošetřující lékař nezapomněl zdůraznit - si na zádech vláčím dům pouze jeden. Jsem proto z pohledu anatomie organismus jednodomý. Rozumějte méněcenný. A jsme doma. Puberta a mindrák - to je třaskavá kombinace. Tak to ve mně prostě všechno bouchlo a ještě téhož večera jsem si umínil, že se z toho psychosomatického marasmu vyběhám.

+++++++++

Obraz druhý: Prodejna sportovních potřeb v Malšovicích

Nechci se planě chlubit, ale za první měsíc jsem poctivě odplazil sto sedmdesát metrů. Bez přípravy. Bez příručky. Jen tak naboso. Noha to ale odskákala. Myslím obrazně. Její spodní část začala připomínat tvář indiánského stařešiny po náletu divokých včel. Nedá se svítit - budu potřebovat běžecké boty. Neprodleně jsem vyhledal nejbližší sportovní prodejnu a asertivně se vplazil dovnitř. Za obslužný personál nastoupila k utkání podsaditá a sportem nepolíbená matrona. Podle místních zvyklostí byla na podání: "Tak, co to bude, mladíku?" Returnuji forhendem: "Dobrý den, prosil bych jednu tretru". Matrona na mě kouká, jako bych si právě objednal vycpaného ledního medvěda s třírohým kloboukem na hlavě. "Cože?", pokouší se o kraťas. Opakuji své přání. Mám jednu nohu a tudíž logicky potřebuji pouze jednu tretru. Babizna se ošklivě zakabonila se všemi z toho vyplývajícími důsledky: "Sorry, ale kusovky neprodáváme. Musíte si pořídit kompletní pár a nebo nic". "Ale paní, já ty tretry přece nechci na chov, ale na běh", zaloboval jsem defenzivně a přitom vysunul své tykadlové oči do polohy "panenko skákavá". Matrona nic, jen se dál opírala tlustými prsty o pultík a bylo vidět, že v ní dozrává procítěná kletba... Nu, co naplat, po dědečkovi jsem zdědil starou bačkoru, nějaké hřebíky v kůlně taky schrastím, tak se holt posadím za verpánek a tu tretru si vyrobím sám. A pak vzhůru na tartan!

+++++++++

Obraz třetí: Jedová chýše babky kořenářky

S tretrou na noze stačilo pár týdnů a můj pomyslný tachometr poskočil na značku 350 m. Ale pořád jsem cítil, že to není úplně ono. Abychom si rozuměli - nejsem dnešní. Vím, jak to ve světě chodí. V oblasti vrcholového sportu potřebujete nejen profesionální obutí, ale také odborně dávkovaný doping. S vlastními silami si dnes nevystačíte ani v kategorii žáků do deseti let. A tak jsem navštívil vyhlášenou čarodějnici, jejíž adresu mi v temném podloubí pod vykotlaným dubiskem laskavě poskytl jeden neregistrovaný překupník žaludů. Babka mne vyslechla, postavila přede mne naprasklý kafáč a hned začala ze zaprášené police sundavat různé upatlané mističky s nevábně vyhlížejícím obsahem. A už to míchá, už to protřepává, co chvíli do toho s gustem kýchne - pozdravmaria - to bude panečku bujónek! Tu přisype drcený kořen mandragory, tu přihodí hrst křiklavě zbarvených bobulí a v pravidelných intervalech ředí vznikající lektvar slunečnicovým olejem ve výslužbě. Nakonec do toho elixíru atletiky vyždímala dvě vzpouzející se ropuchy, obratně do něho zastrčila malý papírový slunečník a přisunula jej kostnatým prstem směrem ke mně - ať si jako zavdám. Opatrně si líznu. Chutná to trochu jako rybí tuk s limetkou. Nečekané teplo mi začíná proudit v žilách. Barvy kolem mne se projasňují. Nad starobylým sporákem se náhle otáčí duhový větrník. Po větvích borovice hopsají chlupaté kedlubny. Podlaha houbovatí, začíná se prohýbat a já si uvědomuju, že stojím na vepřové huspenině. Ke stolku si přisedá červená muchomůrka s pionýrským šátkem kolem krku a ptá se, zda si může připálit. Vědomí mě po špičkách opouští... u dveří se na chvilku zastaví - jako by váhalo, zda má zhasnout... kvák...

+++++++++

Obraz čtvrtý: Podzimní sad plný obtěžkaných jabloní

Jmenovala se Anička. Seznámili jsme se v srpnu na ochutnávce květáku a od té chvíle jsme se každé odpoledne plazili spolu. Ve dvou se to lépe táhne. Mé snažení tím dostalo zbrusu nový impuls. Pět metrů denně, osm metrů, někdy i deset - vznášíte-li se na perutích lásky, nekonečná obloha je vaším cvičištěm. Anička se stala mojí inspirací i ikonou. Kdo nikdy neviděl hýždě hlemýždě nepochopí. A ta její rotunda! Netrpělivě jsem popustil uzdu své bujné fantasii. V duchu jsem se viděl, jak cídím každý její závit.  A Anička mi na oplátku v ulitě utírá prach, v neděli zadělává na celerové knedlíky a po práci s noblesou skládá své ruce do kyprého klína. Nebojím se o tom snít naplno - jednou budeme mít svatbu jako klínový řemen! Po dvou týdnech jsem se osmělil a pozval ji k sobě na sbírku řapíkatých listů. S ruměncem ve tváři odmítla. Nevadí, my šneci nikam nespěcháme. Přesto jsme ten den společně urazili 12 metrů. Snad bychom časem překonali i magickou hranici 15, kdyby nenastalo osudné úterý. Ten tragický den jsem ji načapal v plivátku s pečlivě vyholeným slimákem! Považte si to. Já dobrák stará pro ni opečovávám svůj domek v osobním vlastnictví a ona se mi zahodí s bezdomovcem. A je šmytec. Najednou jsou všechny mé plány fuč. Zůstala mi po ní akorát slizká stopa podél mé každodenní trasy. No to víte, že mě napadlo, že bych domeček mohl prodat a za stržené peníze si koupit třeba vodu po holení, ale copak já se můžu mezi lidma objevit "nahoře bez". Já jsem z gruntu slušný šnek. Ve stavu paralyzující zdrcenosti tedy bloumám ulicemi a teprve pozdě v noci nacházím místo na přespání. Vlastně je mi to všechno jedno... kopačky a puberta - to je deprimující kombinace... ztrácím poslední zbytky cílevědomosti... usínám hmatatelně zhrzen... osamělá vlnka spravedlivého rozhořčení mi naposled šplouchne o maják a já se propadám do bezedné tmy.

+++++++++

Obraz pátý: Tréninkový areál, kopec za stodolou

Další beztvaré ráno. Stejně šedá obloha, stejně šedá káva, stejně šedá beznaděj. Krucipísek, on mi ta rána snad někdo lisuje. Celý den běhám, abych zapomněl. Huntuju si tělo, abych si nemusel huntovat duši. Plazím se cestou necestou, abych z paměti vystrnadil Aniččin obraz. Pokouším se přes něj přehodit závěs vyčerpání. Její zrada na mě stále doléhá. Co doléhá? V očích mám takovej tik, že se mi několikrát zauzlovaly růžky. Ganglia mám úplně v kýblu. Ale já se šinu dál - s jazykem na vestě po dědečkovi - centimetr po centimetru - už jsem za hranicí 500 m. Od rozbřesku do setmění se dřu jako soutěživý soumar. Do kopce, s kopce, do kopce, s kopce. K snídani polykám prach. K obědu polykám prach. A k večeři mám zbytky od oběda.  V mezinárodní klasifikaci křečí už se vyznám líp než leckterý sportovní lékař. Dneska to jde opravdu ztuha. Nohu mám jak z olova a při posledním výšlapu do stráně funím, až se hory zelenají. Uffffff! Kdybych nebyl bezobratlovec, tak mě snad bolej všechny kosti. Přemýšlím, že bych se zatáhl do ulity a dolů se skutálel, ale nevím, zda by mi to Mezinárodní atletická federace uznala jako běžecký výkon. Tak to radši zase sejdu po svejch.

+++++++++

Obraz šestý: Zakouřený saloon v kovbojské osadě na severu Wyomingu

Krvavý Džejk stojí v širokém rozkroku za lítacími dveřmi a pomalu žvýká hrudku tabáku. Ruce drží mírně od těla, zatímco jeho ocelově chladný zrak pátravě projíždí panorama pošmourného lokálu. Barman dočišťuje rozdrbanou utěrkou právě omyté skleničky. Pianista se opírá čelem o desku nástroje a pouze při náhlém protrhání mračen opilosti servíruje hostům rozklížený honky tonk. Šerifův zástupce platí již druhou lahev whiskey a dolévá partnerce. Tanečnice Betty Lou se nejistě opírá o rameno zákona. Strážce pořádku má pro svou štědrost zatraceně pádný důvod: její dekolty dnes visí proklatě nízko. Pod velkým lustrem sedí neoholení zlatokopové z Klondiku a nějaký Rakušák před jejich zraky vyfukuje tabákový dým do umyvadla s vodou. Vzadu v rohu zahnívá v alkoholovém oparu tlupa praktikujících zlosynů.  Bankéř Hawthorne se svými kumpány hraje u vedlejšího stolku poker a nebudu přehánět, když řeknu, že jeho cigáro značky Gunslinger je osobně zodpovědné za 60% hrubé produkce dýmu v sále. Nalevo přes uličku sedí pět zelenáčů z Východního pobřeží a během konverzace usrkávají jeřabinový čaj. Jsou ještě cítit dostavníkem. Mají zbrusu nové hnědé klobouky a revolvery zastrčené v náprsní kapsičce u saka. Džejk jim dává maximálně dva tři dny na přežití, možná čtyři pokud se jim podaří zabloudit hluboko v prérii a tam zahynout na nedostatek sušeného buvolího masa. U baru si starý honec krav objednává dobře propečený stejk. Přízraky táhnou tmou. Otáčivý pohyb Džejkovy hlavy se zastaví. Tamhle za vycpaným bobrem! To je on! Padouch. Džejk popojede pohledem kousek doprava, aby nevzbudil podezření. Operace se zdařila. Podezření dál klimbá zavěšené pod stropem. Džejkova dlaň se opatrně přiblíží k pouzdru se zbraní. Jeho prsty se lehce komíhají - jako vydělané syslí ocásky ve vánku. A pak je to jako blesk. Navyklým pohybem uchopí svůj iPhone, namíří na překvapenou oběť a než stačí pianista zahrát dvě osminkové noty lehce falešného ragtimu, třikrát po sobě stiskne spoušť. Cvak! Cvak! Cvak! Dostal ho! Po tomhle Pokémonovi pásl už tři týdny.

(jo, aha, tak pardon - to sem nepatří - tohle bylo z úplně jiné povídky)

+++++++++

Obraz sedmý: Železniční trať z Blešna do Třebechovic

"Leze leze po železe" je bojová hra, kterou jsme hrávali jako malí šneci. Pravidla jsou jednoduchá. U železničního svršku se vyškrábete na kolej a pak se neohroženě vydáte ve směru, odkud má přijet vlak. Jakmile uvidíte blížící se soupravu, střelhbitě seskočíte. Je to docela adrenalin. Těm, co před nasupenou lokomotivou nedokázali včas uhnout, jsme pohrdlivě říkali křupani. Na to jsem si vzpomněl, když jsem přemítal, jak účinně navýšit své denní dávky. Marná sláva - po koleji se dá plazit podstatně rychleji. A tak jsem se jedné jarní noci, kdy nebyl žádný provoz, vzepřel v dilatační spáře, vytáhl se na "železo" a už jsem uháněl tmou jako Posázavský express. Možná teď čekáte, že bude nějaká překvapivá pointa - jako že jsem se třeba přicucnul k oceli jako umělohmotná přísavka a se sveřepým výrazem Supermana vykolejil ranní courák a nebo pana strojvedoucího alespoň vyděsil k smrti. Ale kdepak. Noc byla klidná a během mé služby se nic zvláštního nestalo. Když se po šesté objevil první červený motorák, už jsem si to pádloval mezi lopuchama k řece. Celkem jsem uplazil 17 metrů. Co je doma, to se počítá.

+++++++++

Obraz osmý: Kulturně osvětové centrum nižších živočichů "Na růžku"

Podle GPS aplikace v mobilu mám k dnešnímu dni v noze už 930 metrů. Pomalu se ze mne stává místní celebrita. O mém běhání se ví široko daleko. Různí noční i denní tvorové se za mnou na pěšince otáčejí, několik šnečat mne požádalo o autogram a když přijdu do naší hospůdky "Na šnečím růžku", zavládne vždy uctivé ticho. Výčepní přestane roznášet a osazenstvo mi přívětivě kyne, abych si přisedl. Schází se tu po šichtě různá havěť - stonožky, ještěrky, salamandři, i pár vrabců sem občas zalétne na jedno. Většinou kluci ve středním věku - taková ta klasická hospodská směska typu "mládí je v kloace a do důchodu daleko". Dnes mi štamgasti objednali žejdlík točené rosy a obřadně mi předali knihu fotografií ze života Emila Zátopka. Se zájmem listuji publikací. Takového člověka bych si přál jako kondičního trenéra. Jen by asi bylo vhodnější, kdyby v ruce nedržel stopky, ale trhací kalendář. Pár rejpalů si mě přátelsky dobírá, zda bych si troufnul s Emilem poměřit své síly. Obracím oči v sloup. Tedy přesněji ve dva úzké výsuvné sloupky. "Volové! Já bych ho chtěl náhodou vidět, jak by upaloval, kdyby mu na hřbet naložili rodinnej domek. Stačil by malej, takovej ten smontovanej. Vsadím se, že po třiceti centimetrech by mi koukal na záda."

+++++++++

Obraz devátý: Závěrečná rovinka, cílová páska, občerstvení, chlebíčky

Pro posledních 15 metrů své anabáze jsem si vybral krajinu svého dětství - zahrádku pana Nývlta v Kuklenách. Cílovou rovinku jsem umístil do prostoru salátového záhonu vzadu za pařeništěm, kde se už od samotého rána srocují početné davy čumilů. S vypětím všech sil vybírám poslední zatáčku a diváci propukají v šílenství. Pištící berušky ze sebe strhávají krovky. Jedna Kudlanka se mi v nábožné extázi vrhla do dráhy s náborovým letákem. Delegace chrobáků z Bavorska se vyškrábala na zchátralou konstrukci skleníku a jako jeden muž skanduje "Šnek, šnek!". A nebo to bylo "Šnel, šnel"? Už ani nevím. Nic nevnímám. Jsem dočista na dně. Plicní vaky škemrají o doušek kyslíku. Jen tak tak zaregistruji lehké říznutí cílové pásky. Redaktorka listu "Mladý Maratonec" kolem mne poskakuje a vyptává se na mé první pocity: "Co byste vzkázal našim čtenářům? Půjdete do toho za rok zase? Myslíte, že byste ten kilometr dokázal uplazit pod jedenáct měsíců?" Chrčím, sípám, plivu krev a z celého srdce si přeji, aby sklapla. Zahlédnu připravenou sanitku. Z davu kdosi zavolá "rychle, rychle, nasaďte mu kapustu první pomoci". Teprve po pěti minutách se přestávám třást. Rozeznávám stromy a mraky. Vracím se do normálního života.

A víte, co vám řeknu? Já se na ten druhej kilometr asi vyprdnu.