Nemám nic proti ježdění vlevo, ale...

S postupující polarizací imigrační debaty je stále častěji slyšet slovo "nenávist". Myslím, že diskusi by prospělo, kdyby se přestalo používat jako všemocný argumentační žolík. Není vše nenávist, co se dnes za nenávist vydává.

(včera v noci jsem měl podivný sen)

Sedím na zasedání radnice našeho městečka. Starosta si bere slovo a sděluje nám, že od prvního tohoto měsíce budou někteří naši spoluobčané jezdit vlevo, neboť pochází ze zemí, kde se takto jezdí. Ujišťuje nás, že v našich ospalých ulicích takový počin žádné dopravní problémy nezpůsobí. Jejich vozidla budou navíc natřena reflexní oranžovou barvou, aby je řidiči už zdálky viděli a mohli jim přizpůsobit styl jízdy.

"Je někdo proti", zeptal se starosta.

Moje ruka vylétla nahoru. Přísedící ke mně natočili své hlavy a zamračili se.

"Vy asi nebudete zrovna tolerantní", odtušila majitelka žluté kabelky.

"Poslyšte, že vy ty lidi jezdící vlevo prostě nemáte rád... ale nebojte se jich, oni jsou docela jako my, jenom jezdí po druhé straně... a ruku na srdce, pane... není vám jich prostě tak nějak lidsky líto, když vidíte, jak se plácají po pravé straně vozovky?", apeloval na mne muž v šedém saku.

"On prostě není schopen se todleto... povznést", přitakala mu starší dáma s drdolem.

"Hele, nejste vy náhodou levofob?", naklonila se ke mně jízlivě sousedka zprava.

Začal jsem vysvětlovat, že takový krok bude znamenat zpomalení provozu, protože řidiči budou muset věnovat jízdě zvýšenou pozornost. Chodci se budou při přecházení muset rozhlížet na obě strany dvakrát. A v extrémních případech bude docházet i ke zbytečným nehodám.

Daleko jsem se však ve svých úvahách nedostal. Pan starosta začal vehementně bušit do stolu zednickým kladívkem: "Nechte si ty poraženecké řeči, jo?"

"Podívejte se, pane, máme svobodu výběru. Oni mají právo řídit vlevo, stejně jako vy máte právo řídit vpravo", mudroval pán v sedící přímo naproti mně.

"Vy zkrátka nenávidíte všechno jiné", uzavřela autoritativně učitelka naší školy.

Chtěl jsem něco říci na svou obranu, ale paní po mé levici se rozpřáhla puntíčkovaným deštníkem a už už se zdálo, že mi ho demokraticky omlátí o rameno...

Naštěstí jsem se v tomto okamžiku probudil.

+++++++++

Teď, když jsem zcela při vědomí, bych k tomu snu chtěl ještě něco dodat.

Znám osobně pár lidí ze zemí, kde se řídí vlevo - z Japonska, z Británie, z Nového Zélandu - a myslím si, že jsou to zcela normální a slušní lidé. Posílají své děti do školy, vedou je k úctě a mravnosti, pracují a platí daně, zvelebují své okolí. Nemám nejmenší důvod je nenávidět.

Ani si nemyslím, že ježdění vpravo je nějak nadřazené ježdění vlevo (i když znám pár Britů, kteří si myslí opak). Ten výběr strany je prostě víceméně náhodná volba každého národa. A už vůbec si nemysím, že by ti, co jezdí vlevo, byli jakýmkoliv způsobem méněcenní.

Ale pokud někdo v našem městečku začne prosazovat oranžová autíčka, která budou jezdit vlevo, nebo dokonce vznik čtvrtí, kde se bude jezdit vlevo jaksi přednostně, tak budu první, kdo zvedne ruku proti.

A nenávist s tím nemá vůbec nic společného.