Hammerklaviersonate (Beethoven)

Jedním z rysů kvalitní hudby je, že se obvykle nezalíbí na první poslech. Když jsem poprvé slyšel Beethovenovu 29. klavírní sonátu, myslel jsem, že ten chaotický liják tónů nedoposlouchám. Hrůza hrůz. Dnes na ni nedám dopustit.

Velká tvůrčí období jsou jako tektonické desky vyzdvižené nad úroveň okolní krajiny mohutnými geologickými silami. A na jejich okrajích bouří nespoutané sopky.

Tak jako je Beethovenovo střední (a dnes zdaleka nejpopulárnější) období uvozeno skalní stěnou Eroicy, je jeho pozdní období předznamenáno masívním vulkánem 29. klavírní sonáty v B dur, op. 106.

Po zhruba tříletém období ("suchá léta" 1814-1817), kdy pramen Beethovenovy invence postupně vysychal až do prakticky nulové produkce, se pod krunýřem zemské kůry začíná hromadit bublající magma. "Hammerklavier" sonáta (dále jen HKS) je žhnoucí fontánou inspirace. Důsledkem tektonického posunu, z něhož vysoko nad okolní vrchovinu vystoupalo pohoří posledních deset let Beethovenova života.

HKS je v jistém smyslu klavírní verzí Eroicy. Když stojíte na jejím úpatí, vidíte jen příkrou skalní stěnu ztrácející se vysoko v oblacích. Vyškrábat se na ni není úplně triviální, ale pokud se prokousáte její komplexní architekturou (sonáta je zhruba 2x tak dlouhá než je v tomto žánru obvyklé), rozevře se před vámi úchvatná vysokohorská scenérie s kouzelným údolím mezi vrcholky Deváté a Missy Solemnis. Beethovenovo Shangri-La.

HKS klade enormní nároky nejen na posluchače, ale pochopitelně v první řadě na pianisty. Právem je považována za jedno z interpretačně i technicky nejobtížnějších děl klavírní literatury a představuje prubířský kámen největších hvězd světových koncertních síní. Beethoven musel být přívalem tvůrčích sil natolik okouzlen, že se nijak nenamáhal divokou horskou řeku krotit a učinit ji více "splavnou" a naservíroval ji budoucím klavírním virtuózům z jedné vody načisto. Po letech paběrkování a otřelých nápadů se konečně dostavila erupce skutečné kreativity.

Kouzelným proutkem, pod jehož dotekem ze skály vyprýštila voda, se Beethovenovi stala fuga. V předchozích měsících se pohroužil do studia Johanna Sebastiana Bacha a jeho oblíbenou polyfonní formu povýšil na hnací motor své imaginace. A při té příležitosti jí vtiskl zcela novou podobu. Zatímco Bachovy fugy jsou formálně precisní, téměř matematická dílka, v těch Beethovenových pulsuje horká krev bouřliváka. HKS je v tomto ohledu vlajkovou lodí. Její závěrečná věta je Beethovenovou první velkou fugou. A stejně jako první láska má svoje osobité kouzlo.

Není určitě překvapením, že první klání s touto náročnou hudební výzvou svěřil Beethoven své oblíbené hudební formě - klavírní sonátě.

Možná, že koncept fugy Beethovena oslovil také proto, že s přibývajícím věkem (už mu táhlo na padesátku) si začínal uvědomovat, že život není pouze lineární sled tónů, ale spletitý mnohovrstevnatý útvar, ve kterém souběžně probíhá několik dějových linií. A to je podstata fugy.

(A ještě poznámku k názvu: na počátku 19. století se velmi často používalo cembalo, takže Beethoven cítil potřebu zdůraznit, že tuto sonátu nutno hrát na moderní klavír - tak jak ho známe dnes. Do záhlaví sonáty proto vepsal "Große Sonate für das Hammerklavier", aby o typu nástroje nebylo žádných pochyb. Odtud tedy pramení její tradiční německé označení Hammerklaviersonate,)

+++++++++

První věta je skutečným gejzírem nápadů. Beethoven stojí uprostřed bouřících vod a hraje si s nimi. Tu je nechá padat z příkrých útesů, tu je nechá třpytit se v horských tůních a v dobrém rozmaru jim umožní protančit mezi mechem obrostlými balvany. Joie de Vivre!

Druhá věta (video 9:10) je fantaskní scherzo ne nepodobné tomu z Deváté.

Emocionální těžiště sonáty spočívá v nezvykle dlouhé volné větě (video 12:05), kterou jeden z Beethovenových prvních životopisců, Wilhelm von Lenz, charakterizoval jako "mauzoleum sdíleného zármutku". Německý hudební kritik Paul Bekker zase patnáctiminutové Adagio popsal jako "apoteózu bolesti, toho hlubokého žalu, na který není žádný lék, a který nenalézá svůj výraz v patetických výlevech, ale v nesmírném klidu naprosté zbědovanosti".

Melancholické mámení této věty působí jako čerstvá a stále bolestivá ozvěna těžkého životního období, kterým si autor právě prošel. Při poslechu není těžké představit si již téměř hluchého skladatele bloumajícího za sychravých večerů vídeňskými ulicemi. Svrchník má proděravělý, boty rozmáčené a hlavou se mu honí vzpomínky na lásky, které se provdaly a na triumfy, které se rozplynuly.

V této větě a ve fuze, která následuje, spočívá klíč k pozdnímu Beethovenovi.

Mystérium vzkříšení.

A tak jako v Deváté před uvedením lidského hlasu do symfonické formy Beethoven posluchače na tento šok připraví dlouhým basovým recitativem, i zde se před uvedením fugy do sonáty z ponurého šera vynoří malé předchrámí (video 28:50).

Začátek čtvrté věty se nese v podobném duchu jako předchozí Adagio. Jen z melancholie se stane pouhý odlesk. A do tohoto kontemplativního soumraku jako blesk z čistého nebe sjede pasáž bezesporu vypadlá z Bachovy učebnice kontrapunktu (video 29:47).

Po několika taktech se bachovská variace zastaví, jakoby se zalekla vlastní odvahy. Pár dalších odlesků se udiveně otočí v rozkmitaném prostoru, ale je pozdě Bacha honiti. Tohle je psychologicky přesně ten samý moment, kdy se v Deváté ozve sytý baryton: "O Freunde, nicht diese Töne!".

Odšpuntované útroby sopky už netrpělivě bublají a Beethoven nás jen tak tak stihne varovat přes sebou samým.

"Dost už bylo toho tesklivého snění. Teď jsem objevil fugu, tak se připravte na pořádnej rachot."

A má pravdu, náčelník.

Trojhlasá fuga, která vzápětí ovládne klaviaturu (video 30:47), vychází emocionálně z gejzíru první věty, ale jednotlivé hudební proudy už nenechá jen tak hopsat po skalinách, ale umně je splete do impozantního oblouku, kterým se de facto otevírá cesta do Mistrova vrcholného období. Kladívková kavalérie pak do nic netušících posluchačů neúnavně buší v souběžných náletech hladových vln. Ale nezoufejte - podobně jako v pozdější Velké fuze, i zde Vám Beethoven umožní na chvíli si vydechnout na kouzelné horské louce (video 36:25). Shangri-La je na dohled.

A pak už se řítíme po lavinovém svahu ke strhujícímu a éterickému finále, během něhož si nejeden klavírista jistě posteskne, že nám evoluce nenadělila třetí ruku.

"Tour-de-force", řekli by Francouzi.

A když už je řeč o Francouzích: mému oblíbenému vykladači Beethovena, Romainu Rollandovi neuniklo, že důležitou úlohu v závěrečné fuze hrají trylky, což ve své objemné monografii komentuje slovy: "starý strom se obsypává květy".

A k tomu už věru nemám co dodat.

Tady je sonáta i s notovým záznamem. Celkem zajímavá je i orchestrace od Felixe Weingartnera z roku 1930. Na přiloženém videu sonátu provede čínská klavíristka Yuja Wang.  Pokud se vám její přednes nebude líbit, můžete zkusit klasické pojetí Friedricha Guldy.

Předchozí díly ze série Beethoven