Centrální bankéři a periferní politici

(socio-ekonomický sen o dvou dějstvích) V souvislosti s uvedením dalšího dílu populárního katastrofického seriálu Řecký dluh jsem se podíval, za kolik se dnes půjčuje na evropské periferii. A ta čísla mi docela vyrazila dech. On si někdo opravdu myslí, že tržně nastavený úrok u desetiletého italského dluhu je pouhých 1.52%? Vždyť před tím než ECB začala vařit různé písmenkové polévky na zamaskování předluženosti (LTRO, ABSPP, CBPP3), tak se za italský dluh nabízelo kolem 4% (během krize dokonce 7%). A za těch pár let se zadlužení jistě nesnížilo. Spíš naopak. Tady je malá tabulka pro srovnání (a protože úrokové míry se stále mění, její druhý sloupec se skládá z linků, které Vás dovedou na aktuální hodnoty)

země		dluh
Řecko	9.68%	161%
Portugalsko	2.49%	129%
Itálie	1.55%	126%
Španělsko	1.43%	85%
Francie	0.59%	90%
Česko	0.50%	44%

Jednu stranu tohoto problému reprezentují sami bankéři. V ideálním světě je výše risku spojená s půjčkou vyjádřena výší úroků. Čím vyšší risk, tím vyšší úrok. Takto se "bond market" (tedy trh s dluhopisy) snaží vyrovnat tlaky mezi nabídkou a poptávkou. Bohužel dnešní úrokové míry jsou machinacemi centrálních bank z posledních let uměle stlačeny a už dávno neodráží riziko bankrotu (tabulka spíš vyjadřuje ochotu ECB natisknout v případě potřeby peníze a jimi dluh zaplatit). Tím ale centrální banky podrývají základní funkci kapitálového trhu - tedy optimální nastavení cen u jednotlivých aktiv. Obrovské množství likvidity proudící do globálního systému vyvolává finanční vlnobití, ve kterém je prakticky nemožné nastavit cenové relace tak, aby umožnily správně odhadnout relativní risk (v našem případě úrokové míry). Je to jako byste hráli kulečník na rozbouřeném moři.

Druha strana mince spočívá v chování politiků, zejména těch na evropské periferii. Nemaji prakticky žádnou motivaci, aby se chovali jako solidní hospodáři - přesně v intencích známého výroku připisovaného Alexandru Tytlerovi: "Demokracie má vždy dočasný charakter; jednoduše nemůže existovat jako permanentní forma vlády. Demokracie může trvat pouze tak dlouho, nežli voliči zjistí, že si mohou odhlasovat velkorysé výhody na účet státní pokladny. Od této chvíle hlasuje většina vždy pro ty kandidáty, kteří jí slibují nejvíce požitků z veřejných financí, s tím výsledkem, že každá demokracie vždy zkolabuje kvůli nedostatku finanční odpovědnosti, následované vždy diktaturou". Před kamerami se sice každý politik tváří jako velký zastánce fiskální odpovědnosti, ale když dojde na lámání chleba, je praktická volební košile vždy bližší než teoretický kabát. A z politiky se pak přirozeně stane Slibotechna, s.r.o.

Jak se země dostávají do dluhů, které se prakticky nedají splatit, se nedá popsat v jednom blogu. To už by bylo jednodušší udělat rozborku a sborku atomového reaktoru uprostřed temného tunelu. A s řešením je to jakbysmet. Na obou stranách mince budou hlavní protagonisté muset citelně změnit své chování - když to řeknu ve zkratce: bankéři nemlžit a politici netočit růžovou limonádu. To je samozřejmě v dnešních podmínkách holá utopie a proto zbytek blogu berte spíš jako zasnění o nějakém úplně jiném vesmíru, kde by věci mohly fungovat úplně jinak.

1. Bankéři

Centrální banky mají fantastickou moc vytvořit elektronický kredit doslova z ničeho (tedy lidově řečeno natisknout peníze). A těch peněz není zrovna málo. Typické intervence (kvantitativní uvolňování) se pohybují v řádu 50 miliard eur měsíčně (zhruba tolik tisknul před rokem americký Fed, zhruba tolik tiskne BOJ v těchto dnech a zhruba tolik chce tisknout i ECB). Ne že bych byl z tištění peněz nadšený, ale když už tady ten mechanismus je, nabízí se otázka komu tyto nově vzniklé prostředky vlastně náleží? To přece nejsou peníze, které by vznikly něčí prací - nikdo si je zatím nevydělal. A přesto najednou leží na stole.

Člověk by řekl, že v demokratickém systému by toto nově vytvořené "bohatství" mělo patřit všem lidem obývajícím území, na kterém daná centrální banka operuje. Stejně jako jsme si všichni rovni u volebních uren, měli bychom si být rovni i u tiskařských strojů. Centrální banky ty prostředky ovšem nerozdělí mezi lidi rovnoměrně - třeba tak, že by je prostřednictvím ministerstva financí rozeslaly všem daňovým poplatníkům. Většinou za ně nakoupí státní dluhopisy.

Je všeobecně známo, že stát je špatný hospodář. Nikomu nic nepatří, tudíž se nikdo o nic nestará. Známe to ze socialismu. A tak centrální banky nepřímo podporují přesně toho nejhoršího sedláka ve vsi, namísto aby investovaly do komerční aktivity individuálních lidí - ať už jsou to výrobci, vynálezci, stavitelé, doktoři, architekti a nebo třeba "jen" živnostníci či farmáři. Při tom by to v rámci stávajícího systému nebylo technicky nic složitého.

Tady je malý příklad. QE2 (tedy druhá fáze amerického uvolňování) reprezentovala umělou injekci ve výši 600 miliard dolarů. To je 2000 dolarů na hlavu (včetně dětí). Kdyby banka plošně rozeslala šeky, lidé by se mohli sami rozhodnout, jak s těmi penězi naloží. Někdo by za ně nakoupil zboží - tedy stimuloval ekonomiku, někdo jiný by je zase třeba uložil - tedy rekapitalizoval banky. Obojí je prospěšná činnost. Nákup zvyšuje spotřebu a tím vytváří pracovní místa a navýšení kapitálu umožňuje bankám ustát vrtochy trhu.

Důležité ale je, že banky by za tento kapitál musely nabídnout solidní úrok. Takový režim by je tedy nutil dělat to, co by ve fungujícím kapitalismu dělat měly: poskytovat kvalitní služby a vyhledávat kvalitní investice. A ne cucat božskou mannu přímo z cecíku centrálních bank.

2. Politici

Představme si rodinu dumající večer nad rodinným rozpočtem. Každý něco požaduje. Janička chce nové brusle, Pepíček by rád hodinky s vodotryskem, maminka by chtěla k moři a tatínek si brousí zuby na velkoplošnou televizi. Věc se dá vyřešit dvojím způsobem. Buď se stanoví priority - což bude vyžadovat obtížná jednání a kompromisy - a rodina nakoupí jen to, na co má a co je pro její fungování důležité. A nebo se to vyřeší laciným trikem. Rodina si někde půjčí a každý dostane co chce. To sice vypadá na první pohled báječně, ale je to řešení, které vede dlouhodobě do pekel.

Politikům platíme slušné peníze a proto od nich nechceme laciná řešení. V jejich popisu práce je zvážit společenskou prospěšnost každé položky, stanovit priority a učinit těžká rozhodnutí. Napůjčovat si tak, aby se všichni vlci nažrali a všechny kozy zůstaly celé, dokáže každý Hurvínek.

Není přece nutno navyšovat ministerský rozpočet jenom proto, že kamarádův kamarád má firmu, které by se šikla nějaká ta státní zakázka. Společenská prospěšnost se dá odvodit z míry, do jaké je volič ochoten proplatit daný výdaj z daní: Pokud něco nestojí za to, aby si to někdo jiný strhnul z platu, tak to asi není zas až tak nepostradatelné.

Politikův úkol je tuto míru posoudit. I od toho si je občané platí. A následně nastavit výši daní, tak aby se společensky nutné výdaje daly zaplatit. Kde přesně se ručička mezi navýšením daní a seškrtáním výdajů ustálí vyplyne z výsledků voleb a stávající ekonomické situace. Někdy mohou být období, kdy je nutné navýšit sociální výdaje a pak se musí zvednout daně a někdy je naopak nutno snížit daně a pak se musí nutně srazit sociální výdaje. Tím, že se jakékoliv zvýšení výdajů provede přímo z daní se nastaví potřebná zpětná vazba: v okamžiku, kdy výdaje budou příliš vysoké se produktivní část ekonomiky vzbouří a politická ručička se překulí na stranu seškrtání.

Jak tedy politiky donutit, aby tuto zpětnou vazbu vytvořili a respektovali? Jak je donutit, aby dokázali udělat tvrdá a bolestná rozhodnutí, nutná pro to, aby se ve Střední Evropě neobjevilo nějaké Řecko? Většina zaměstnavatelů ví, že nejlepší motivací je osobní zainteresovanost na kvalitě odvedené práce. Je-li kvalita politikovy práce odražena ve stavu veřejných financí, mohli bychom z něho odvodit i výši odměn.

Politik by měl základní plat - vypočtený řekněme z násobku průměrného platu v soukromé sféře - a z tohoto platu by se odečetlo (nebo přičetlo) určité procento úměrné výši státního schodku (nebo přebytku). Pro jednoduchost řekněme, že základní plat je 100 000 a úměra bude třeba 5 (pětinásobek).

Pokud tedy politici zakončí rok rozpočtovým schodkem 1%, odečte se jim z platu 5x1%=5% a domů si tedy odnesou 95 000 (5% z 100 000 se jim odečte). To je takřka zanedbatelná "pokuta". Pokud ovšem státní schodek vystoupá na 6%, odečte se jim už 5x6%=30% a domů si odnesou jen 70 tisíc. Zkrátka čím horší hospodaření státu, tím menší plat. Má to i jakousi vnitřní logiku. Připusťme, že v dobách ekonomické krize je určitý deficit nutný k tomu, aby se posílila ekonomika. V takových podmínkách jsou výdělky v soukromé sféře většinou stlačeny, takže by nebylo od věci žádat i od politiků jisté uskrovnění.

Přípodotek medúzy.

Kdybych měl ten první segment shrnout do jedné věty, zněla by asi takhle: dejme volnému trhu šanci, aby ohodnotil riziko podnikání bez jakéhokoliv zkreslení a když už vyvstane nutnost natisknout peníze, udělejme to tak, aby z toho profitovalo celé ekonomické spektrum rovným dílem. Tedy nezvýhodňujme ty, kteří se k penězům dostanou jako první - což je finanční sektor. Banky jsou nezbytnou komponentou každého ekonomického systému, ale nesmí jej svými aktivitami zahltit nebo dokonce přidusit. Například podíl finančního sektoru USA na HDP se od roku 1980 téměř zdvojnásobil (graf naleznete zde vpravo nahoře). Nebude asi náhoda, že předchozí vrchol toho grafu byl na přelomu 20. a 30. let - tedy v době kdy nekontrolované finanční spekulace uvrhly celý svět do hluboké deprese. Stejně jako je pro člověka lepší pracovat vlastníma rukama či hlavou než se snažit vydělat si na živobytí hazardem někde v kasinu, je i pro společnost lepší, když mají v ekonomice větší váhu firmy, které vyrábějí užitečné věci, než firmy, které pouze protáčejí papírky na globálních trzích. Pokud mezi kapitalisty převládnou finanční kouzelníci (a jejich nemotorní učňové typu Bernie Madoff či Viktor Kožený) nad tvořivými průmyslníky (jako byl Henry Ford nebo Tomáš Baťa), střední třída se dostane na seznam ohrožených druhů a celá dluhová pyramida se dříve či později zřítí (protože ji reálná ekonomika neutáhne). 

Jedním z nechtěných důsledků dluhové monetizace posledních let a stále viditelnějším společenským problémem je narůstající nerovnost. Ta nejenže destabilizuje politický systém (zvyšuje pravděpodobnost sociálních bouří), ale také podkopává ekonomický výkon, protože kupní síla koncentrovaná ve špičce nedokáže dostatečně stimulovat vnitřní trh. Plošná distribuce nově vytisknutých peněz nerovnost sice nenapraví (na to by byly potřeba podstatně drastičtější kroky), ale alespoň ji nezhorší. Problémem by se mohla stát inflace, která by se při podstatně přímějším "vstříknutí" nových peněz do ekonomiky jistě probrala z mnohaleté letargie. To znamená, že centrální banky by musely odložit svůj mesiášský háv a při uvolňování být podstatně střídmější (a vývoj inflace sledovat ještě pečlivěji než dnes).

Ekonomika je živý organismus. Skládá se z milionů buněk jednotlivých firem, které spolu interagují na globálním trhu. Pouze trh je schopen z milionů dílčích rozhodnutí na různých úrovních poskládat optimální mozaiku řešení. Pouze trh dokáže statisticky vyhodnotit akumulovanou zkušenost milionů lidí v reálné ekonomice působících. Skupina moudrých centrálních bankéřů nemá o moc větší šanci tento komplexní systém ukočírovat než mělo řekněme politbyro komunistické strany (a že se o to soudruzi snažili!). Bohužel, stále sílící tendence do fungování trhu zasahovat vytváří nebezpečí, že v nepříliš daleké budoucnosti se z toho fascinujícího a životem kypícího organismu stane jedna velká nefunkční zkamenělina.

Neopatrný obr, který pohlédl do tváře Medúzy.