chobotnice

 V dnešním pokračování poetického cyklu "Bez básně a Hany" se nedozvíme jaké pohorky se letos na podzim budou nosit na Králickém Sněžníku a proč mají podnapilí delfíni zakázáno skákat v noci podél červené turistické značky.

Ostnatý déšť bičoval severní stěnu Matterhornu jako zdivočelý vozataj. Vichr se bez přestání sypal z rozškrábaných horských průsmyků a do potemnělé oblohy co chvíli vyhřezl blesk, aby osvětlil přízračné rysy chroptivých démonů rozhazujících z připravených kádí salvy nabroušených připínáčků. Pozorný jestřáb by ale v nastalém pandemoniu zpozoroval něco vpravdě bizarního - lesknoucí se tělo nahaté nohaté chobotnice, soukající se úzkou spárou směrem k obnaženému skalnímu pilíři.

Nic starého pod mrakem. Jen takový tvrdohlavý hlavonožec, který si vzal do hlavy, že plavat ze zátoky do zátoky ho vlastně nebaví. A tak si splnil svůj dávný sen - vylézt v Alpách na čtyřtisícovku. A to není zase tak za vlasy přitažené, jak by se na první pohled mohlo zdát. Chobotnice riskují při prvovýstupu podstatně méně než lidé. Zatímco takový horolezec musí dodržovat pouze pravidlo tří pevných bodů, chobotnice se jistí šesti až sedmi pevnými body, takže o nějakém zřícení do propasti nemůže být ani řeči. Jejich přísavky navíc drží jak helvétská víra, což se o ocelových skobách firmy Sicher nedá říci ani náhodou.

Mimochodem, chobotnice se jmenuje Esmeralda von Durchdenwald a na hlavě má sluchátka, do kterých si pouští starou motivační písničku po dědečkovi. Sluší se dodat, že dědeček se jmenoval Johnny von Mitchell a byl mimo jiné průkopníkem slaňování ve slané vodě. A také zakládajícím členem Podvodního klubu bezobratlých alpinistů .

Popěvek je to zcela jednoduchý, takže si ho dokáže zapamatovat každý průměrně vzdělaný měkkýš. Tím spíš, má-li k dispozici devět mozků a osm chápadel.

=========

(das lied von der erde)

svou kuráž sbalím do krosny
a přidám dva tři horské sny
pak provléknu se kořeny
jak mráček v kleci zavřený

mé klubko ztuhlých závratí
se chopí volných opratí
a stromy v průrvě poraní
jak černé pírko havraní

stín korun lehce zabolí
když snímá mlhu z údolí
zvon svatební mu zazpívá
jak růže vetklá do píva

ty břízy vdávám bez věna
slib za ně složí ozvěna
a kamenný dort zavoní
jak kapsy plné jabloní

Když bylo po bouřce, zapadající Slunce se ještě naposled opřelo o rameno paličatého hlavonožce. "Ať se trochu zahřeje", pomyslelo si a několika paprsky pohladilo jeho promoklou kůži. Ale ani mu neřeklo "sbohem", protože vědělo, že ráno ho tu nalezne zas - pouze o pár metrů výš. Ve společnosti obláčků, honících se po obloze.

+++++++++

Joni Mitchell: Both Sides Now

Předchozí díly série Bez básně a Hany