Pondělí 6. února 2023, svátek má Vanda
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pondělí 6. února 2023 Vanda

Heiligenstadtská závěť (Beethoven)

1. 12. 2022 9:09:09
Jedním ze znaků silných osobností je, že osobní krize, které jsou součástí života každého z nás je nezlomí, ale posílí. Pro umělce to platí dvojnásob a Ludwig van Beethoven v tomto ohledu nebyl výjimkou. Jeho dílo je toho důkazem.

V předchozích dílech této série jsem se zaměřil na skladatelovo vrcholné období, které bylo předznamenáno hlubokou uměleckou a osobní krizí let 1815-1817.

Dnes se zastavím u krize méně známé, která v jistém smyslu představuje závěr skladatelova ranného období a počátek nejproduktivnější fáze jeho života (1802-1814). Prakticky všechna Beethovenova nejznámější díla vznikla po jejím překonání. Katalyzátorem krize byla v tomto případě jeho postupující hluchota, která se po několika letech neúspěšného léčení stala ponurým přízrakem jeho osobního života a zvyšující se překážkou jeho uměleckého rozvoje. Skladatelova sílící izolace z veřejného života vyvrcholila v roce 1802 letním pobytem v malebném letovisku Heiligenstadt, kde se uprostřed přírody pokoušel uniknout svým démonům. Jeho zdravotní situace se ale nelepšila a do jeho myšlení se počaly vkrádat myšlenky na sebevraždu (bylo mu teprve 32 let). Kdyby ho vědomí jeho vlastního talentu neochránilo před sebezničujícími myšlenkami, pravděpodobně bychom dnes za jeho vrcholné dílo považovali Druhou symfonii a Měsíční sonátu.

Heiligenstadt, dnes součást velké Vídně, bylo v té době malé městečko s poměrně panenskou přírodou. Mladý skladatel, stále bez významějšího ohlasu, zde v létě 1802 vyrážel na toulky, komponoval a oddával se dobrému jídlu v místním hostinci. Jeho psychický stav se ale navzdory idylickému prostředí vytrvale zhoršoval a tíživé deprese ho 6. října dohnaly k sepsání dokumentu, kterému se dnes říká Heiligenstadtská závěť, i když po formální stránce kolísá mezí závětí a jakýmsi dopisem na rozloučenou (plný text v angličtině zde - částečný překlad níže).

Beethoven se v něm pokusil vysvětlit příčiny své sílící izolace i svého ne vždu sociálního chování a doufal, že jeho posmrtná publikace přispěje k jeho očištění v očích veřejnosti. Z krize se ale nakonec dostal a dopis zůstal neodeslán a nezveřejněn až do jeho smrti, kdy jej nalezli jeho přátelé Anton Schindler a Stephan von Breuning schovaný v psacím stole.

Dopis je adresován bratrům Kasparovi a Johannovi (i když pro Johannovo jméno Beethoven v dopise pouze vynechal místo) a začíná tou nejobtížnější pasáží - přiznáním stále postupující hluchoty.

Bratrům Kasparovi a (Johannovi),

Ach vy muži, kteří si myslíte nebo říkáte, že jsem zlomyslný, tvrdohlavý či misantropický, jak moc mi křivdíte. Neznáte tajnou příčinu, kvůli které vám tak připadám. Od dětství jsem měl srdce a duši plné jemného citu dobré vůle a vždy jsem měl sklony dokázat velké věci. Ale představte si, že už 6 let jsem beznadějně postižen, ve stavu zhoršovaném nesmyslnými lékaři, rok od roku klamán nadějí na zlepšení, a nakonec nucen čelit vyhlídce na trvalou nemoc (jejíž vyléčení bude trvat roky, nebo bude nemožné). Přestože jsem se narodil s ohnivou, aktivní povahou, dokonce náchylný ke kratochvílím společnosti, byl jsem brzy nucen se stáhnout a žít život sám. Pokud jsem se občas snažil na tohle všechno zapomenout, ó jak krutě mě odhodila zpět dvojnásob smutná zkušenost mého špatného sluchu. Přesto pro mě nebylo možné říci lidem: "Mluvte hlasitěji, křičte, protože jsem hluchý.

Vzhledem k tomu, že Vídeň byla v té době pro hudebníky vysoce kompetitivním prostředím, takové přiznání klíčové zdravotní indisposice ho muselo stát hodně vnitřního sebezapření. O tom vypovídá i další pasáž dopisu.

Ó, nemohu to udělat, proto mi odpusťte, když mě vidíte ustupovat, tam kde bych se s vámi raději družil. Mé neštěstí je pro mě dvojnásob bolestivé, protože jsem nucen být nepochopen; pro mě nemůže být žádná relaxace s bližními, žádná vybraná konverzace, žádná vzájemná výměna myšlenek. Musím žít skoro sám jako vyhnanec.

Po několika příkladech pak poukazuje na své umění jako na možnou spásu.

Ale jaké ponížení pro mě bylo, když někdo stojící vedle mě slyšel v dálce flétnu a já neslyšel nic, nebo někdo slyšel zpívat pastýře a já zase nic. Takové příhody mě přiváděly téměř k zoufalství - ještě trochu víc a ukončil bych svůj život. Pouze moje umění mě drželo zpátky. Ó, zdálo se mi nemožné opustit tento svět, než bych vytvořil vše, co jsem cítil být schopen vyprodukovat, a tak jsem prodloužil tuto nebohou existenci – opravdu nebohou pro tělo tak soužené, že mě náhlá změna mohla uvrhnout z toho nejlepšího stavu do nejhoršího.

Následuje pár praktických pokynů ohledně majetku (přeskočíme) a nakonec dopis uzavírá poměrně odevzdané rozloučení.

S radostí spěchám vstříc smrti — pokud přijde dříve, než budu mít možnost rozvinout všechny své umělecké schopnosti, pak přijde příliš brzy a to i přes můj krutý osud — a pravděpodobně bych si ji přál později — přesto bych měl být šťastný, protože neosvobodilo by mě to ze stavu nekonečného utrpení? — Přijď, až budeš chtít, setkám se s tebou statečně — Sbohem a nezapomeňte na mě úplně, až budu mrtvý, zasloužím si to od vás, protože během svého života jsem na vás často myslel a na způsoby, jak vás udělat šťastnými – i vy buďte takoví.

Ludwig van Beethoven

Po sepsání Beethoven dopis zapečetil a opatřil instrukcí, aby byl přečten až po jeho smrti.

Po třech dnech však své stanovisko pravděpodobně přehodnotil a se svým údělem se do jisté míry smířil. Dopis už neotvíral, ale na jeho obálku ještě napsal následující emocionální doušku.

10. října 1802.

Loučím se tedy s vámi – a vskutku smutně – ano, s tou milou nadějí, kterou jsem si sem přinesl, abych se vyléčil alespoň do určité míry, toho se nyní musím zcela vzdát. Jak podzimní listí opadává a je uschlé – stejně tak byla zmařena moje naděje – odcházím odtud skoro tak, jak jsem přišel – i ta vznešená odvaha, která mě často inspirovala v krásných dnech léta zmizela – Ó prozřetelnosti – daruj mikonečně, alespoň jednoho dne čisté radosti - je to tak dlouho, co se v mém srdci rozléhala skutečná radost - Ó kdy - Ó kdy, ó Bože - pocítím to znovu v chrámu přírody a lidstva - Nikdy? - Ne, to by bylo příliš těžké.

Vincent van Gogh kdysi poznamenal, že "normalita je jako dlážděná cesta - pohodlně se po ní kráčí, ale nerostou na ní žádné květiny". A protože odvěkým posláním umělců bylo přinášet nevděčnému lidstvu květiny, museli se volky nevolky prodírat ke svým monumentálním dílům skalnatou divočinou prorostlou trnitými křovisky šílenství. Při hledání květin se mnohé rozervané duše ocitly na samém pokraji propasti fyzického bytí a nebytí. Beethovenovi se po mírném zakolísání podařilo ztracenou rovnováhu najít ve své imaginaci. Jiní - např. sám van Gogh - už takové štěstí neměli a z našeho světa odešli ještě před tím než nám všechny svoje květiny stihli darovat.

Pro Beethovena byla Heiligenstadtská závět oním příslovečným dnem, od kterého se odrazil do podstatně vyšších sfér. Srovnal si myšlenky v hlavě, naučil se komponovat i navzdory své hluchotě a prožil další čtvrtstoletí života naplněného usilovnou prací. Mysl prokvetlá setkáním s věčností zahájila vítězné tažení: Eroica, Osudová, Pastorální, Appassionata, Císařský klavírní koncert, Fidelio, Egmont. Co dílo, to stálice koncertních síní. Duch zocelený ranami osudu vydal své zrající ovoce.

+++++++++

Jako hudební ukázku jsem sáhl po trochu méně známém díle. Klavírní koncert č. 4 G dur op. 58 byl napsán v roce 1805, tedy cirka 3 roky po Heiligenstandtské závěti, ale myslím, že z děl středního období nejlépe zosobňuje onu čistou radost, po které Beethoven v doušce dopisu volá. Klavír v tomto koncertu působí mimořádně svěžím a čirým dojmem - jako průzračná bystřina spadající z heiligenstadtských strání do údolí v němž vládne majestát génia. Podle lyrického tónu díla byste mohli hádat spíše na Schumanna.

Koncert měl dvě premiéry. Privátní, v domě prince Franze Josepha von Lobkowitze, v březnu 1807, a veřejnou ve vídeňském divadle Theater an der Wien, v prosinci 1808. Tady ke klavíru jako sólista usedl sám Beethoven a byl to jeho poslední veřejný koncert v této roli. Postupující hluchota mu další veřejné vystupování znemožnila.

Malou zajímavostí je i to, že Beethoven si zde neodpustil - jak je ostatně u něho dobrým zvykem - malou demontáž zavedených pořádků. Klavírní koncerty jeho doby vždy začínaly jakousi malou orchestrální předehrou. Beethoven ale první slovo naopak svěřil klavíru - byť jen jako malou pětitaktovou předscénu.

Sólista Krystian Zimerman, London Symphony Orchestra s Leonardem Bernsteinem-

Předchozí díly ze série Beethoven

Autor: Jan Řeháček | čtvrtek 1.12.2022 9:09 | karma článku: 16.89 | přečteno: 253x

Další články blogera

Jan Řeháček

Představte si, představte si, kdo se chystá na ligu

O víkendu - v trochu netradičním období - začíná fotbalová liga a to je ten správný okamžik pohlédnout převážně nevážně na aktuální ligovou tabulku. Pane vrchní - jeden karetní guláš, dva autobusy do vápna a tři vejce do skla!

27.1.2023 v 9:09 | Karma článku: 11.33 | Přečteno: 180 | Diskuse

Jan Řeháček

Venouš the Copperhead

Nejkrásnějším hadem, který v našem parku žije, je bezesporu Eastern Copperhead. A protože je to had jedovatý (v místním jazyce "venomous"), říkám mu Venouš. Setkání s ním je poměrně vzácné, přesto jsem na něj jednou málem šlápl.

9.1.2023 v 9:09 | Karma článku: 18.61 | Přečteno: 320 | Diskuse

Jan Řeháček

Zamyky zamyky na pět západů

Nedávno jsem se dostal do prekérní situace. Je pozdní odpoledne - oči se mi klíží, den se pomalu chýlí ke konci, nekonečný oceán možností zpívá svou podmanivou píseň a moje neposedná kocábka se zvídavě pohupuje na jeho vlnách...

31.12.2022 v 9:09 | Karma článku: 18.01 | Přečteno: 327 | Diskuse

Jan Řeháček

Felix the Groundhog

Dalším zvířátkem našeho parku, které si zaslouží samostatný medailon je Felix the Groundhog. "Groundhog", nebo též "woodchuck", je americká varianta sviště, který ovšem na rozdíl od svých evropských kolegů žije i v nížinách.

9.12.2022 v 9:09 | Karma článku: 18.74 | Přečteno: 243 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Pavel Vrba

Kde ani prezident nepomůže

stejně jako Tomio či jakýkoliv jiný populista. Jsou to tisíce okamžiků běžného života. Třeba prožití víkendu a chystání oběda. Tedy doba, která startuje klasickou otázkou: Co si uvaříme k obědu?

6.2.2023 v 13:00 | Karma článku: 5.74 | Přečteno: 117 | Diskuse

Jiří Herblich

Jsou slova pochopení a slova moudrosti, co pohání člověka vpřed

Nebuď jako ostatní a pochop, že právě ty jsi osobnost jaká se jen tak nerodí. Žij podle pravidel Boha ne podle pravidel, které chápeš jako pravidla lidí.

6.2.2023 v 9:15 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 24 | Diskuse

Karla Šimonovská - Slezáková

Snad každý má ve středním věku nějaké to trápení

,,Proč já se takhle svévolně trápím, proč tu stojím jak jelito s očima plnýma slz místo toho, abych se někde courala v nákupáku nebo zašla za kámoškou na kafe. Né, já opravdu nejsem normální.“

6.2.2023 v 6:22 | Karma článku: 30.35 | Přečteno: 2842 | Diskuse

Jaroslava Indrová

Kašleme na chyby! Pravopis je pro kočku! Je???

Na Seznamu mě zaujal text Zuzany Válkové s názvem Čeština? Báječná, živá řeč. Strach z chyb a změn může být dědictvím 19. století, říkají lingvisté. která třem odborníkům z oboru lingvistika položila stejné otázky.

5.2.2023 v 19:23 | Karma článku: 16.05 | Přečteno: 358 | Diskuse

Alice Barešová

Do důchodu v 68 letech? Klídek, nás se to netýká.

Tak dnes jsem se zrovna u diskuzí v televizi vážně vyděsila. Prý se zase posune hranice na odchod do penze. To jsou tedy vyhlídky!

5.2.2023 v 17:45 | Karma článku: 21.74 | Přečteno: 696 | Diskuse
VIP
Počet článků 377 Celková karma 16.72 Průměrná čtenost 940

Devátý nejhorší kuchař na světě, odpůrce politické překorektnělosti, začínající marťan, neúnavný konzument točeného kyslíku a jazykový dobrodruh ab incunabulis. Člen Analytického piva a Gustavu pro jazyk český. Správce Vojensko-českého slovníku.

Prosázel a propil 7 milionů korun. Prodal jsem i Českého lva, říká Vondráček

Televizní reportér, novinář a režisér David Vondráček (59) prohrál za celý svůj život v hazardu sedm milionů korun....

Žena vypadá jako holčička, lidé zaměňují jejího manžela za tatínka

Třicetiletá Carolyn Fulltzová z USA už je trojnásobnou maminkou, ale stále vypadá jako malá holka. Její o tři roky...

Každý má nějakou erotickou slabůstku či fetiš. Které patří mezi nejčastější?

Mít v sexuálních hrátkách nějakou více či méně podivnou „úchylku“, která nám dělá dobře, rozhodně není hřích. Je to...

A TOTO VÍTE? K čemu je ten tlustý válec na hlavních moderních tanků

Seriál I na tanku lze identifikovat věci, které mohou u někoho vzbudit otazníky. Například tlustší válec na hlavni kanonu....

Zemřela zpěvačka Naďa Urbánková. Proslavila se hity Závidím či Drahý můj

Ve věku 83 let zemřela v pátek zpěvačka a herečka Naďa Urbánková, držitelka pěti Zlatých slavíků, interpretka hitů...