Proč si nerozumíme? (ve dvou obrazech)

Informace se na nás valí každý den. Nonstop zpravodajské relace, předvařené úhly pohledu, noviny z tuzemska i tamzemska, internetová diskusní fora, názory přátel i nepřátel, trpělivé mlýny propagandy. A přesto si stále nerozumíme.

Bylo by skvělé, žít ve světě, ve kterém by síly dobra a zla byly přehledně oddělené, sešikované jako středověká vojska na protilehlých pahorcích. Pak by ani ten nejméně informovaný volič neměl jiného zbytí než to hodit "hodné" straně (na obrázku v modrých dresech) a místo neplodných diskusí pod politickými blogy bychom se všichni - i ty, Červenáčku - mohli oddávat "modrému životu".

Jenomže reálný svět takhle nefunguje. Vojska dobra a zla - a to je samo o sobě subjektivní hodnocení - jsou v našich životech promíchána jako karty před první licitací. Ať si vezmete jakoukoliv třecí plochu světové či domácí politiky, roztroušené střípky pravdy najdete skoro vždycky na obou stranách pomyslné barikády. A teď se s tím, občane, poper.

Ať se nám to líbí nebo nelíbí, ze salámu reality vidí každý z nás jenom malé kolečko. Podívejme se pozorně na obrázek. Hypotetický pan Karásek vidí malou část reality (bleděmodrý kruh) a z jeho pohledu jsou na straně zla zjevně zástupci modré strany. Tak tyhle lumpy teda ne! On bude volit červenou stranu. Budiž. Pan Svoboda odvedle vidí ale trochu jiný kousek reality (světle červený kruh). Pro něho jsou naopak na straně zla převážně červení a proto bude volit modré.

Všimněte si, že ani jeden z obou pánů nemusí být nutně záludný agent té či oné mocnosti. Oba mají pro své přesvědčení poctivý důvod. Ta část reality, která je jim přístupná celkem objektivně potvrzuje jejich volbu. Pan Karásek může svou volbu červených podpořit nálezem několika červených bodíků na straně dobra a pan Svoboda může udělat tentýž nález s modrými.

Kterýmkoliv směrem se podíváme, realita je komplikovaná a propletená.

Například mezi xenofoby (abych zmínil aktuální bitevní pole) najdeme spoustu obyvatel zápecního prostoru, kteří viděli živého muslima tak maximálně ve filmu s titulky; najdeme mezi nimi holé lebky, které si na migrantech všeho druhu ventilují svoje mindráky; a v neposlední řadě i primitivy, které prostě hned od rána irituje jiná barva kůže. Ale také v této skupině najdeme občany, kteří si jasně uvědomují, že import milionů nekvalifikovaných sil z Afriky a jejich napojení na sociální cecík EU není ekonomicky ani bezpečnostně udržitelná strategie. Najdeme v ní světoběžníky, kteří procestovali naši planetu křížem krážem a dospěli k názoru, že kultura kočovných pastevců přicházející z nomádských pouští není plně kompatibilní s hodnotami, které pozvedly evropský prostor na jeho nynější sociální a technologickou úroveň. A najdeme v ní i rodiče, kteří si jednoduše nepřejí, aby jejich děti musely při každém spatření náklaďáku ustrašeně zkoumat kabinu, zda za volantem náhodou nesedí nějaký vyznavač náboženství lásky a míru, a nebo aby musely procházet detektorem kovu, kdykoliv se jim zachce jít do kina. A teď mi řekněte, kterých xenofobů je víc.

Nebo si vezměme jiného moderního bubáka - boháče. Jistě, jsou kapitalisté, pro které je smyslem života sedřít kůži ze všech lidí v okruhu 20 km. Ale jsou také takoví, kteří svým umem, nápady a pracovitostí drží ekonomicky nad vodou celé obce a regiony. Někteří jsou bohatí, protože strčili Frantovi na obecním úřadě desetikilo aby na ně napsal erární les a pak ho obratem prodali Rakušákům za dvacetinásobek. A jiní jsou bohatí proto, že vymysleli nejlepší pastičku na myši a vlastní pílí dokázali svůj nápad dovést k realizaci. Zkrátka někteří boháči se dostali "do balíku" za pomoci konexí a tunelů a jiní jen za cenu nezměrného potu a dřiny. A teď mi řekněte, kolik kterých je.

A realita je komplikovaná i v abstraktnější rovině, třeba v "náboženství". Nelze přehlédnout potoky krve prolité zcela zbytečně, když se jednotlivá náboženství dohadovala, který bůh je vlastně ten pravý. Mnohé věrouky se dodnes utápějí v pocitu žárlivosti vůči ostatním bohům a jsou nedůtklivé, kdykoliv si někdo dovolí zapochybovat o dávno zkamenělých dogmatech. O komplikovanému vztahu náboženství k vědeckému pokroku raději pomlčím. Ale na druhé straně  je pravda, že bez trpělivé a nezištné práce náboženských organizací a charit by se ve světě dýchalo podstatně hůře. Člověk je bytost nedokonalá a křehká a velká část lidstva by se bez náboženství usmažila nejen ve vlastním hříchu, ale také v neplodných pochybách o tom, v čem ten hřích vlastně spočívá. Ne každý má čas a schopnosti objevit Boha sám v sobě a vybudovat si pojem mravnosti a morálky svépomocí. Víra dokáže podat pomocnou ruku i tam, kde si ji materiální svět už dávno strčil do kapsy. A teď mi řekněte, která strana této mince je ta pravá.

+++

Vše má své pro i proti. Skoro by se mohlo zdát, že vlastně ani nemá cenu se moc vzrušovat rozhodováním. Před každou volbou prostě stačí hodit si korunou a následně skočit šipku do nasládlé loužičky fatalismu. Ale tak zlé to zase není. To, že je kousek pravdy na každé straně daného konfliktu ještě neznamená, že ta pravda je rozdělená fifty fifty. Pokud se na ten druhý obrázek podíváte z dostatečné dálky uvidíte, že na straně dobra je přece jen o něco více modrých bodíků. Jenže jak tu globální perspektivu získat, když každý vidíme jenom to své lokální kolečko salámu?

Existují dvě entity, které vidí běh světa v jeho plné šíři a úplnosti: tou první je Bůh a tou druhou pak  kolektivní MY - jeho nezbedné dětičky. A protože Bůh nás vložil do třtinové ošatky a ponechal svému osudu, nezbývá nám než spolehnout se sami na sebe. My všichni dohromady jsme schopni složit kompletní obrázek reality do posledního detailu. Kdybychom se dokázali racionálně domluvit, mohli bychom z těch svých koleček salámu sestavit celou šišku, jedním zkušeným pohledem odečíst, na které straně je toho "dobra" víc a podle toho se zařídit.

A proč to tedy neuděláme? Proč si stále nerozumíme?

Jednak proto, že bychom během tohoto procesu museli potlačit své ego a přiznat, že ti darebáci na druhé straně barikády mají také svůj kousek pravdy a jednak proto, že hledání pravdy samo o sobě dost bolí. Člověk musí číst, pídit se po zdrojích, zvažovat jejich důvěryhodnost, vyhledávat v nich informace, kriticky je porovnávat a ještě se na stará kolena naučit trochu statistiky. A to nejdůležitější nakonec - hlavně musí odolat tlaku nejrůznějších podloudných krámkařů, kteří se mu neustále snaží něčí pravdu prodat.

Za takové konstelace hvězd je pro mnoho lidí nejjednodušší prostě zobecnit to, co vidí v tom svém malém kolečku reality. Staří Římané sice říkali "Nechť je vyslyšena také druhá strana" (Audiatur et altera pars), ale po moderním člověku nemůžete chtít, aby odložil ideologické brýle a podíval se na problém jinou optikou než tou, kterou mu do obrouček nasazuje jeho vlastní ekonomický zájem a nebo - v horším případě - nejbližší stranický sekretariát. A tak místo abychom se pokusili najít všeobecně prospěšné řešení a tu naši káru pozemskou popotáhli kousek dopředu, tak s ní šibujeme zprava doleva a pak zase zleva doprava a tak pořád dokola.