Tvrzení chrámu 16 (škola)

Základní škole se málem podařilo otrávit mi rodný jazyk. A to by byla škoda, protože je to jazyk nadmíru výstižný, ba leckdy i zábavný. V datové pitvě se - kromě několika aktualizací - podíváme na stopu Karla Gotta zde na blogu.

Socialistická škola přistupovala k výuce rodného jazyka svérázným způsobem. Politbyro svazu spisovatelů jako doporučená četba a po zbytek času gramatická drezúra, ne nepodobná pořadové přípravě během vojenské služby. Není divu, že pro mnohé se hodina češtiny stala jakousi snesitelnější obdobou středověké mučírny. A můj vztah k češtině se vlastně začal zlepšovat až když mne osud zavál daleko od rodné hroudy. Přesně jak říká jedno anglické úsloví: "odlukou se srdce rozezní" ("absence makes the heart grow fonder").

Plně jsem si hloubku těch pedagogických jizev uvědomil až po letech, když mi jeden můj skotský kamarád - a velký milovník angličtiny - vyprávěl o svých vlastních zážitcích z povinné školní docházky. Pár detailů z jeho vyprávění si pamatuju dodnes.

Asi nejvíc jsem mu záviděl slohová cvičení, kdy se měli k danému tématu vyjádřit ve stylu slavných anglofonních spisovatelů - od Chaucera až po Hemingwaye. Nejsem si jist, zda bych dokázal odlišit vyprávění a la Čapek třeba od Haškova stylu, ale určitě by mne to docela bavilo. A hlavně bych si musel položit otázku, čím se vlastně Čapek od Haška slohově odlišuje. Musel bych se na jejich styl podívat úplně jinýma očima.

Také mne docela pobavilo, když mi líčil, jak podnikali výpravy za prarodiči a loudili od nich archaické či nářeční výrazy, jejichž význam potom spolužáci hádali. A kdo jich nasbíral nejvíc, mohl za odměnu pozvat dědečka či babičku do školy na besedu.

Tak to my jsme besedovali maximálně tak se zasloužilými milicionáři.

+++++++++

Výuka rodného jazyka má dvě velká specifika.

1. Mateřština je vlastně jakýsi metajazyk. Abychom se mohli něco o světě dozvědět - nejprve od maminky a poté i od paní učitelky - musíme se nejprve nějakou řeč naučit. Mateřský jazyk je tedy něco jako operační systém naší hlavy, pomocí kterého potom do šedé kůry instalujeme další chytré softvérové komponenty jako je zeměpis, biologie, matematika či jiné jazyky.

2. Na rozdíl od předmětů, které se prostřednictvím jazyka učíme, se ten první jazyk učíme v podstatě intuitivně - tedy metodou pokusů a omylů. Nezávazně si v ohrádce plkáme a necháme maminku, aby to naše žvatlání postupně plela. Neříkáme ťuniťka, ale sušička. Mechanika osvojení si rodného jazyka je úplně jiná než mechanika, kterou se později učíme třeba němčinu.

Proto si myslím, že čeština by se měla dát naučit hrou - jak by si jistě přál Jan Ámos Komenský. Nebo alespoň intenzívní četbou. Tím nechci říci, že jakákoliv formální strukturalizace poznávacího procesu je fuj. Když už jsme od maminky ten metajazyk jakž takž pochytili, tak proč ho nevyužít k troše lingvistické introspekce. Koneckonců jedním z úkolů školství je vštípit dítkům jistou vzdělávací disciplínu. Jen je nutno postupovat s mírou. Jako když fotbalisté prokládají čutání do meruny návštěvou posilovny.

+++++++++

Jedna z věcí, která mi ve škole trochu chyběla byla ochota a schopnost jazyku naslouchat. Nemyslím jen chápat smysl psaného či mluveného textu (což je samozřejmě také důležitá dovednost), ale hlavně naslouchat jazyku samotnému. Poslouchat mezi řádky, co nám vypovídá o své vlastní evoluci a o komunikaci a povaze našich předků.

Vezměme si jen takovou běžnou frázi jako je "jo, my už si nějak poradíme". Každý - kdo alespoň trochu umí česky - ví, co to znamená. Ale málokdo má čas se pousmát nad jejím doslovným významem - že tedy budeme radit sami sobě, co s daným problémem. A podobně můžeme pitvat i jednotlivá slova. Co pitvat, válet po jazyku bychom je mohli. Jakékoliv delší slovo - třeba "soudržnost" nebo "upozornit" - obvykle evokuje krásné významové obrazce. Tiše žasnout nad jemným tepáním naší mateřštiny jsme v tom školním shonu pozapomněli.

Přitom zrovna čeština má pro tento typ zkoumání přirozenou učebnici - knížku Pavla Eisnera "Čeština poklepem i poslechem", jejíž existenci mi "souška 'čitelka" zcela zatajila.

Stejně zábavné je stopovat slova při jejich pohybu přes hranice. Takové slovo si přijde z nějakého bratrského slovanského jazyka, zjistí že jeho původní význam už je obsazen a tak si zmoženo lehne na sousední postel. Významově příbuzných dvojic se mezi slovanskými jazyky najde spousta - třeba "bolest" znamená v bulharštině "nemoc" (??????).

U neslovanských jazyků je zase zajímavé, jak se původní slovo hláskově proměňuje, aby se v jazyce lépe usadilo (běžný Angličan by asi zíral na výrazy typu "kečup" nebo dokonce "ajťáci"). Občasné prohrábnutí hraničních křovin by mohlo nejen zpestřit nekonečné rozbory větné stavby, ale hlavně ilustrovat živost jazyka a jeho proměnlivost.

+++++++++

A tím se dostáváme ke druhé věci, která mi ve škole chyběla: povědomí, že jazyk je dýchající organismus, který se neustále vyvíjí a že my sami spoluurčujeme jeho vývoj.

Na naší základce byla chyba kardinálním hříchem - "tak tohle je špatně a jestli vás nachytá pan inspektor, dostanete pravítkem přes prsty". Budiž, jsou jisté věci přes které vlak nejede - "babyčka" je přijatelná pouze jako nevzrostlý strom z čeledi mýdelníkovitých. Ale velkou část jazykového území pokrývají divoké džungle - například interpunkce či kapitalizace - kde sice vládnou nějaká pravidla a konvence, ale ta jsou většinou sestavena "ad hoc" a nezřídka fungují proti logice věci.

Proč nepíšeme Česká Republika? Nebo Václavské Náměstí. Nové Město bereme jako jednolitý útvar, ale náměstí či ulici už ne? A jestliže je velké písmeno projevem určité úcty, proč do toho nezahrnout i přídavná jména. Já bych si na Hradecké fotbalisty klidně zvykl.

V interpunkci by mi bohatě stačilo pár základních pravidel v rozsahu 2-3 výukových hodin a na zbytek bych nahlížel pomocí zásady - o čárkování rozhoduje každý sám, podle toho jak si ve své vlastní hlavě představuje logické členění textu. Jenže místo toho je žák postrkován bludištěm prakticky nenaučitelných pravidel, jejichž výsledkem je zhusta zoufale přečárkované souvětí.

Jazyk nemá logiku. Přesto ho učíme jako by dané konvence (jakkoliv jsou nahodilé) byly něco posvátného. Kdo napíše "vyjímečný" namísto "výjimečný", bude klečet v koutě na hrachu. Takový přístup potlačuje dětskou tvořivost a přirozený pud objevitelů a experimentátorů, který je všem školákům vlastní. Hravost je hybatelem nutného jazykového vývoje a proto bychom ji měli rozvíjet a ne potlačovat (ustrnulý jazyk nedokáže postihnout měnící se životní realitu).

Například kontroverzní slovo "protěžovat", které v mluvě obecné nahrazuje správné "protežovat" (z francouzského "protéger") mi přijde jako trefná a jazykově podstatně dužnatější varianta: svým oblíbencům propůjčujeme větší tíhu - protěžujeme je.

+++++++++

Doufám, že dnešním školákům je rodný jazyk předkládán na nějakém vábnějším podnose. Ten náš umakartový tácek ze 70. let bych jim opravdu nepřál. Jazykovou výuku bych si představoval spíše jako pobídku k barvitějšímu a přesnějšímu vyjadřování než jako nezáživné memorování stávajících pouček.

Žijeme v době informační, kdy vědomosti a způsob myšlení rozhodují o úspěchu jedince i národa. Právě proto, že jazyk je naším operačním systémem, na jehož pružnosti a obratnosti závisí instalace dalších poznávacích komponent, mělo by jeho zvládnutí figurovat na jednom z předních míst vzdělávacích plánů.

Mimochodem, zajímavý návrh na zjednodušení jazyka naleznete zde. A jakkoliv se považuji za jazykového dobrodruha, musím se přiznat, že ne se všemi změnami bych souhlasil. V každém případě by se ale o budoucnosti češtiny - a tedy i o způsobu její výuky - měla vést veřejná debata.

+++++++++

Datová pitva u Chotusic (17. května 1742)

Nejprve aktualizace blogových statistik na tomto serveru.

Na té první je vidět, že počet publikujících autorů pomalu klesá...
(barevné odlišení zohledňuje počet publikovaných blogů v daném měsící)

a s ním klesá i počet publikovaných blogů
(uvidíme, zda se to koronavirové vzepětí udrží)

Čtenost, která se řadu let držela na prakticky konstantní hladině, ale někdy v polovině loňského roku vzrostla a od té doby se drží na rekordní úrovni (blogy mají zřejmě relativně stabilní skupinu čtenářů, kteří při nedostatku blogerů čtou i autory na které by jim normálně nezbyl čas)

+++++++++

Výrazná reakce na smrt Karla Gotta je nejlépe vidět z měsíčního grafu zastoupení jednotlivých slov v blogových textech. Pro srovnání uvádím ještě tentýž graf pro Jana Třísku a Věru Čáslavskou, kteří nás opustili v předchozích letech. Na ose y je proporce daného jména mezi všemi slovy (v setinách procent). U Karla Gotta je ten vrcholek v podstatě o řád vyšší.

To, že populární zpěvák v říjnu minulého roku zcela ovládl blogové vlny je vidět i ze "slovního oblaku" pro tento měsíc (viz minulé Tvrzení)
 

Pro srovnání přináším i "slovní oblak" pro první tři měsíce tohoto roku. Lehce si domyslíte, kdo - nebo spíš co - jim dominuje.
 

A na závěr jednu maličkost na přání čtenářů: pro každý měsíc vynesu procento blogů sepsaných nejaktivnějšími 20% blogerů (v tomto měsíci)

Předchozí díly ze série Tvrzení chrámu.