Tři bajky na imigrační téma

Tři bajky volně inspirované probíhající diskusí na imigrační témata. Jejich smyslem není postihnout imigrační problematiku v plné šíři, ale ukázat na některé znepokojivé aspekty tohoto fenoménu.

Komu není rady...

V jednom zeleném údolí žily vedle sebe dva druhy kozlíků. Kozlík domácí a kozlík divoký. Zatímco domácí druh se věnoval především zahradničení, divocí kozlíci se potulovali po skalinách a živili se paběrkováním travin. Jednou se skupina divokých kozlíků dostala až k zahradám svých domácích soukmenovců a vůdce stáda zavětřil cosi lahodného. Z právě sklízené mrkvičky se linula nepřečichnutelná vůně. I nerozpakoval se a požádal místní zahradníky o trochu té dobroty. Náčelník domácích kozlíků byl povaha dobrácká, ku pomoci vždy náchylná, a tak se dlouho nerozmýšlel a své divoké pobratimy na cestu štědře zásobil.

Jaké však bylo jeho překvapení, když na druhý měsíc k zahrádce přicválalo divokých kozlíků dvakrát tolik a všichni žadonili o mrkvičku. Náčelníkovi připadlo nehumánní a nelogické, aby je dnes odmítnul, když je před časem tak královsky obdaroval a tak se po chvíli vytasil se dvěma bedýnkami mrkviček. Ovšem třetí měsíc se přihnalo divokých kozlíků třikrát tolik a už od lesa mečeli, že chtějí mrkvičku. Mnozí domácí kozlíci začali trochu reptat, ale protože nechtěli vypadat jako banda nekonsistentních ťulpasů, tak mrkvičku opět vydali.

Po čase začala být situace neúnosná. K zahrádce se stahovaly houfy rohatých mrkvožroutů z celého okolí. Někteří domácí kozlíci postupně přestali obdělávat půdu a bylo těžko jim to vyčítat - pro jejich vlastní spotřebu jim z úrody zbývalo méně a méně. Pár divokých se sice pokoušelo na záhonech vypomoci, ale protože byli neohrabaní a v zemědělství nevycvičení, spíše se zahradníkům pletli pod nohama a co chvíli šlápli, kam neměli. Spory o tenčící se denní příděl beta karotenu nutně vyústily v otevřený konflikt a v něm domácí kozlíci přesile podlehli. Ale pro ty divoké to bylo Pyrrhovo vítězství. Tak si zvykli na pravidelný příděl mrkvičky, že dočista zapomněli, kde se v horách nalézají výživné traviny. A protože ani na zahrádce moc hospodařit neuměli, uhynuli v zimě hladem.

O pár desítek mil dál se nacházelo jiné údolí se dvěma skupinami kozlíků a v něm se situace téměř na chlup opakovala. I zde by jistě došlo k velké mrkvičkové lapálii, nebýt jedné malé odlišnosti. V tomto údolí byl náčelník domácích kozlíků sice také povaha dobrácká a ku pomoci vždy náchylná, ale také znalá starého úsloví "daruj rybu a zasytíš na den, nauč rybařit a zasytíš na celý život". Místo rozdávání plodů své vlastní práce, protáhl divoké kozlíky po zahradě a ukázal jim, jak se mrkvička sází, jak se pleje, jak se jednotí a jak se vytahuje ze země. Na závěr dal divočákům pytlík semínek a popřál jim hodně zdaru v zahradničení.

Po návratu na svoji mýtinku se divocí kozlíci zprvu trochu ošívali, ale vidina červeňoučkých pamlsků je donutila přece jen popadnout motyku a kopnout do země. A světe div se - druhý měsíc nepřišlo k zahrádce dvakrát tolik prosebníků. Kdepak, dostavili se pouze dva. Kozlíci Bobeš a Bradka se přišli přeptat, jak hluboko se mají semínka sázet a kolik se má do vody přidat hnojiva. Náčelník jim rád poradil a ještě jim přidal od cesty pár starých pracovních rukavic. Kozlíci se měli hodně co učit a zpočátku jim kypření půdy moc nešlo, ale nakonec se s tou lopotou nějak popasovali a jejich mrkvičky jim brzy záviděli i sněhuláci z podhůří. Domácí kozlíci jim nově nalezenou prosperitu ze srdce přáli a obě stáda si zanedlouho začala vyměňovat nejen semínka, ale i recepty na mrkvový štrůdl.

+++

Dilema hodných vlků

Na jednom vzdáleném ostrově si evoluce trochu zašpásovala a kromě obvyklých zlých vlků vyvinula i vlky úplně hodné. A to nemyslím ironicky. Tito vlci se živili výhradně kořínky a na ostatní zvířátka byli jako andílci. Pomáhali jim nosit obilí do žlabu, v zimě loupat ořechy a vůbec se samou úslužností mohli přetrhnout. A stejně přátelsky se chovali i k ovečkám, které na ostrově přebývaly. A to způsobilo veliký problém.

Na ostrovech, kde jsou vlci pouze zlí, si je ovečky prostě nepustí k tělu. Pokud se někteří z nich utáboří na sto honů od ohrady, ovečky je začnou pečlivě monitorovat a ledva by se nějaký vyjící vejlupek mezi ně pokusil vetřít, popadly by sukovice a hnaly by ho svinským krokem od salaše. Ale s hodnými vlky se nedalo jednat stejně odměřeně jako s těmi zlými a tak ovečkám nezbylo než hodné vlky akceptovat. Po několika letech počáteční nedůvěry se jejich vzájemné vztahy pozvolna uvolňovaly. Ovečky naučily vlky pěstovat vzácné kořínky a vlci jim na oplátku nosili dřevo z lesa a na podzim jim pomohli se stříháním.

Po čase se ale několik zlých vlků domáklo, že právě tudy by mohla vést cesta za jehněčí pečínkou. Začali se k hodným vlkům nenápadně lísat a hned se zajímali, zda by se mohli na pár týdnů utábořit pod hromadou dřeva za seníkem a že by třeba vypomohli s nošením vody. Ovečky samy o sobě by samozřejmě zlé vlky mezi sebe nikdy nepustily, ale hodní vlci si říkali "nu co - jsou to přece naši" a nechali je za seníkem přespávat.

Postupem času se zlí vlci mezi těmi hodnými úspěšně zabydleli, takže byste na první pohled ani nepoznali, kdo je kdo. Pomáhali až se z nich kouřilo, sedlačili na záhumenku, ale taky si potajmu brousili zuby a večer při svíčce si četli v Almanachu beskydských řezníků. Hodní vlci občas nějaký ten varovný příznak zaznamenali a chování jejich chráněnců jim stále více přidělávalo vrásky na čele. Několikrát se mezi sebou radili, zda by ovečky neměli varovat, ale nakonec si řekli, "nu co - jsou to přece naši" a nechali věci být.

A jedné tmavé noci přišel na zlé vlky ukrutný hlad, a tak se vytratili z pelechu, pod pláštíkem noci se proplížili k ohradě oveček a do rána je všechny sežrali. I s chlupama. Když to hodní vlci zjistili, do očí se jim vedraly slzičky a tlapky se jim samou bezmocí sevřely v pěst. A hned se chopili holí a cepínů a vlky nekompromisně vyhnali ze salaše pryč. Ven do polí a do černého lesa. Ale ovečkám už tím život nevrátili.

+++

Achillova pata demokracie

Byla jednou jedna farma a na ní žila ve svornosti všeliká zvířátka. Krávy se staraly o mléko, slepice dodávaly vejce, koně pěstovali pšenici na polích, kozy zeleninu na zahrádce, ovce se specializovaly na pletení kulichů a psi dávali pozor, aby se na farmu nedostal žádný dravec. Jenom prasata nic pořádného neuměla a tak se celý den jen rochnila v bahně a večer trpělivě čekala, zda jim z bohatě prostřeného stolu nespadnou nějaké dobrůtky na podlahu.

Taková podřadná pozice se jim ale vůbec nezamlouvala a proto si je jejich nejmenovaný vůdce Pašík jednou sezval na tajnou poradu za stodolou a tam k nim přednesl krátký projev, ve kterém je seznámil s plánem na nenásilné uchvácení farmy.

Vážená prasata, drazí čuníci, milé svině!Jistě  cítíte - stejně jako já - že nám prasatům je činěno velké příkoří. Jsme v místním chlívku prokazatelně nejinteligentnější a přes to, místo aby nám byly svěřeny ty nejprebendovatější funkce,  jsme jen ponižovány a odstrkovány. Tomu ale bude záhy konec. Společně učiníme přítrž té dekadentní samosprávě, ve které o běhu farmy  rozhodují ti, kdo sami pracují a kdo věcem rozumí. A pomůže nám v tom taková malá, ale šikovná chybička v designu demokracie.Asi víte, že na naší farmě živoří spousta myší. Za celý den najdou dvě tři zrníčka obilí a z toho musí vyžít celý den. Nuže, pravím Vám - od příštího týdne zavedeme na farmě demokracii a všichni, od prvního koně až po poslední myš, budou mít pouze jeden hlas. A teď přichází můj geniální plán. Uvalíme na pracující zvířata daně a z nich slíbíme myším ne tři, ale pět zrníček denně a to bez jakékoliv námahy. A protože myší je víc než všech ostatních zvířat dohromady, staneme se právoplatně zvolenými vládci farmy. A zbytek daní samozřejmě prožereme.

Prasata se na sebe rozpačitě koukala a nevěřila, že by tak naivní plán mohl uspět.

Ale uspěl. Vidina bezpracných příjmů je mocná čarodějka.

Čerstvě zvolená prasata si pro sebe nenápadně oddělila to nejlepší ze sklizně a ve volném čase vymýšlela různé organizační kraviny. A nebojme se říci přímo prasárny. Tu buzerovala koně, že jejich podkovy nemají požadovanou křivost, jindy si vymyslela, že krávy musí každý půlrok na kontrolu žaludků, aby se zjistilo, zda ve svých útrobách nepřechovávají protistátní knihy, ale hlavně nechala za erární peníze pomalovat všechny dostupné plochy pastorálními výjevy ze života pracujících prasat. I myším nový systém docela vyhovoval. Nemusely se nikde plahočit, ráno si sežraly svých pět zrníček a pak už jenom celý den koukaly v televizi na dokumentární pořad o výrobě Eidamu a na aktuální zpravodajství ze Sýrie. A ovce, krávy, koně, psi i kozy jen zírali. Tam, kde ještě včera postávala fungující farma, dnes pomalu bobtnal neohrabaný administrativní moloch. Ale nemohli nic namítat, protože volby byly svobodné a jakýkoliv náznak, že by myši neměly mít volební právo byl hned v zárodku odsouzen jako trestuhodná forma diskriminace a zpravidla byl podtrhnut i výhrůžným ohrnutím rypáku.

Časem se ale myším doneslo, že prací se dá vydělat nejen pět, ale klidně i deset či dvacet zrníček denně. Ty čipernější se pokoušely na farmě pomáhat, ty línější si v poloze zadumaného střelce začaly listovat v teoretických statích o podílu práce na polidštění myši a zanedlouho hrozilo, že pohodlné kralování vepřů vezme rychle za své. O prasečí nápady byl najednou pramalý zájem a zvířátka čuníkům jasně naznačovala, že nemají strkat rypáky do jejich životů nebo dostanou po čuni. Korunu tomu všemu nasadil předvolební agitační plakát nově ustavené Občanské Fauny s podtitulem: "Nechme to koňovi - ten má větší hlavu". Když se o něm mocichtivý Pašík dozvěděl, práskl zlobně kopýtkem o stůl a začal horečnatě přemýšlet:  "Toho bohdá nebude, aby sociální inženýr z boje utíkal."

A řešení na sebe nenechalo dlouho čekat. Pašík věděl, že na okolních farmách je život ještě těžší a proto nenápadně po kraji roztrousil zvěsti, že všem myším jsou brány jejich farmy otevřeny dokořán. Sousední myšky byly zpočátku nedůvěřivé  a při vchodu na prasečí farmu neustále ustrašeně koukaly po pastičkách. Ale když viděly své obtloustlé družky nalepené v papučích u televize, nechaly si říci a brzy jich na farmu začaly proudit stovky. Prasata kvičela nadšením. Další zástupy závisláčků, které si bez jejich byrokratické mašinérie nedokážou najít ani zrníčko. Ostatní zvířata tušila, že něco není v pořádku a pokoušela se ukázat na omezené zdroje a neudržitelnost celé situace. Ale prasata jim demagogicky zavřela hubu, držku, tlamu i zobák. "Jsou snad tyto nebohé myši podřadnější savci než my všichni", tázala se rétoricky a každý tvor, který neprojevil patřičnou dávku soucitu, byl promptně označen za netvora. Jakékoliv kritické zmínky o dočasném pobytu myší byly z moci úřední zapovězeny a na káně myšilov bylo pro jistotu uvaleno domácí vězení.

A tak se nakonec na farmě vůbec nic nezměnilo. Nové myši si spokojeně užívaly almužniček od prasat a protože se s ostatními zvířaty moc neznaly, ani se nesnažily být někde k užitku. Důležité bylo, že přes den nikde neremcaly a v noci se utěšeně množily. A ještě důležitější bylo, že každý rok v říjnu přicupitaly spolehlivě k volbám. Díky tomu mohla prasata dál dirigovat farmu z proskleného chlívku na kopci a předvádět cizím delegacím své politické perpetuum mobile. A ovce, krávy a kozy? Ty dřely od úsvitu do soumraku a jestli se nesedřely, tak na té farmě dřou dodnes.

+++

(Milý kodexe blogera: zvířátka vystupující v těchto bajkách jsou zcela smyšlená a jejich jakákoliv podobnost se skutečnými hospodářskými zvířaty je čistě náhodná. Při inscenaci bajek nedošlo k žádným vážným úrazům, pouze dva kozlíci si při nácviku bitvy o mrkvičku vyrazili zuby a během nočního natáčení spadlo jednomu zajícovi z komparsu na nohu osvětlovací těleso.)

Související články:

Polojasná zpráva z multikulturního lesaSmolíček PacholíčekRozhovor s nábytkovým xenofobem